Otázku jsem si vypůjčila z vyprávění paní doktorky Šimanské,
rozené Nevtípilové, které jsme uveřejnili na našich stránkách pod názvem „Jak se pochovávalo v Leopoldově“. Paní doktorka mi napsala: …byli u nás Vaši mladí
filmaři a já tak skončila podrobnou zpověď dobré venkovské rodiny, kterou zničili komunisté. Byl to den
sváteční — natáčení, diskuse, prohlížení fotografií a nakonec návštěva
rodného domu mého otce v nedalekých Kozlovicích.…Předkládám opis
curriculum vitae mého otce,které jsem psala v roce 1945 a dostala jsem pochvalu a jedničku od našeho
češtináře.
9. února 1945
Curriculum vitae mého otce
„…uč se synku orat rodnou roli, již otcův mozol Tobě dochoval“
Tato věta ze staré selské písně nám představuje celé dětství mého otce. Narodil se jako nastávající dědic — sedlák — před šedesáti lety na starém gruntě v Kozlovicích. Jeho dobrý otec, který se musel starat o celou obec, dovedl mu plně nahraditi hospodářskou školu, která nebyla tehdy tak populární jako nyní. Ani jiné vzdělání nebylo venkovanům tak snadno dostupné. V Kozlovicích nebyla ani obecná škola, a přece dědeček nechal svého syna navštěvovat měšťanskou školu v Přerově a soukromě se učiti němčině. Výsledkem řádné otcovské výchovy je naše nově přestavěné a zmodernizované hospodářství a zvelebená pole.
Mladého hospodáře vyrvala z práce první světová válka, ve které zanechal nejen čtyři roky drahocenného selského času, nýbrž i kus svého zdraví.
Ale i přes své podlomené zdraví staral se dále po svém návratu nejen o svou rodinu,
nýbrž i o celou obec.
A právě zuřící druhá světová válka zastihuje ho na bílém nemocničním lůžku a lékaři se všemožně snaží, aby vyléčili památku první světové války — chronickou úplavici.
Tatínek miluje své povolání, miluje svou rodnou českou hroudu, miluje svůj národ, miluje svou vlast. Lásku k rodné hroudě vštěpuje i svému synu a s rodným gruntem mu pomalu předává i svoje životní heslo:
„Každá ta hrouda, co se přes pluh valí, ta nesmí býti nikdy zneuctěna.“
MUDr. Božena Šimanská-Nevtípilová