Vyzvala jsem Dcery, aby popsaly spontánně nějakou vzpomínku, která se jim vryla jako dítěti politického vězně hluboko do duše. A hle, dcery doktora Součka z Uherského Brodu píší (ta druhá vzpomínka je pod názvem „Z opačné strany mříží“ od Marie).
Utrpení a těžkou dobu vzájemného odloučení při putování po československých věznicích tatínek přežil díky vzácným a dobrým lidem, které tam poznal. Já budu psát o příteli — básníkovi.
S panem Karlem Vysloužilem, žijícím nyní ve Vsetíně, se tatínek potkal v táboře Vojna u Příbrami. Ačkoliv je věkově dělilo dvaadvacet let, vzniklo mezi nimi přátelství, které trvalo až do konce tatínkova života. Pan Vysloužil byl odsouzen na dvacet let odnětí svobody za rozšiřování letáků. Na jednom z nich byla napsána báseň o vzpouře ducha proti totalitě. Ve vězení se učil své verše nazpaměť, některé se mu později podařilo propašovat přes dobré civilisty ven.
Na svobodu se dostal po osmi letech, své básně psal na psacím stroji, ukládal do šuplíku a některé rozdával svým nejbližším přátelům. Také mému tatínkovi. Psali si, vzájemně se navštěvovali. Když v roce 1984 tatínek zemřel a pan Karel přijel na pohřeb, požádal nás o psací stroj a napsal mu na rozloučenou báseň s názvem „Papírek“. Dodnes ji uchováváme v rodinném archivu jako velkou vzácnost.
Karel Vysloužil mohl publikovat až od roku 1990, o rok později začíná také vydávat nejmenší časopis na světě — „Hlas z pasínku“ ve formátu A6. V něm pak rozebírá otázky kulturní, společenské, politické i osobní. „Pasínek je nejen kousek světa, kam průmysl nedošlápl tvrdou botou, ale je také viděním možného v nitru člověka — pól v nás, k němuž musíme vytrvale tíhnout, chceme-li přijímat lásku a štěstí.“
V roce 1994 pan Vysloužil vystoupil v televizi v pořadu doktora Antonína Přidala Z očí do očí. Napsala jsem mu a od té doby jsme v písemném kontaktu. Posílá mně „Pasínek“. Mám většinu jeho básnických sbírek. Dosud mu jich vyšlo kolem dvaceti.
Pan Vysloužil je hluboce věřící člověk. K poslednímu říjnu roku 2001 založil na Svatém Hostýně tradici Pouti píšících křesťanů. Jsem na ně jako příznivkyně „Pasínku“ a dcera přítele — mukla zvána. A tak skrze kriminál jsem měla tu čest se setkat s výjimečným Člověkem.
Hana Součková
Papírek
S bolestí
jedu na pohřeb
a ještě tak trochu
nevěřím
Ty hochu
osmdesátiletý
ale štíhlý
a vždy mladý
na svá léta
si tam vem
z radostí
jež tu jsi rozséval
v Tvou ruku laskající
vtláčím svíci
v temnu si tam slep
z mých i Tvých papírků draka
který létá
zvedni mramor
setři stín
a půjdem dál
Miloškovi Karel 19. listopadu 1984