Moje vzpomínka je o člověku z opačné strany mříží. Můj tatínek byl v letech 1957 až 1960 v Iĺavě, kde coby vězeň lékárník pracoval ve vězeňské nemocnici.
Začátkem roku 1960 jsem onemocněla infekční žloutenkou, tatínek se trápil, že mně nemůže pomoci.
Velitel této nemocnice MUDr. Kuchta se táty ptal, co se stalo, že je tak smutný. Táta odpověděl, že dostal z domu zprávu, že ležím v uherskohradišťské nemocnici se žloutenkou, a tak si dělá starosti. Doktor Kuchta měl brzy na to cestu do Hradiště, a tak tátovi slíbil, že zjistí, jak to se mnou vypadá.
A skutečně, ležela jsem na oddělení, kde byly zakázané návštěvy, ale najednou na mě sestřička volá, že mám návštěvu. Vyběhla jsem z pokoje, nikoho známého jsem neviděla, kromě nějakého šikovného vysokého fešáka.
Vrátila jsem se na pokoj, nenapadlo mě, že tento člověk přišel za mnou. Pak mě sestra volala
podruhé, potřetí a onen muž mě oslovil a ptal se, jsem-li Součková, že mně nese pozdrav od tatínka,
který si dělá s mou nemocí starosti. Že by mu rád něco přinesl jako důkaz o návštěvě.
Byla jsem z toho tak vyplašená, že jsem mu nevěřila. V té době jsme museli být opatrní a nenaletět různým fízlům a podvodníkům. Odvětila jsem mu tedy, že mám u sebe jen kartáček a zubní pastu, tedy nic, co bych mohla poslat.
Tatínek pak nevěřil svým uším, když mu doktor Kuchta pověděl o mně a mém zdravotním stavu. Ten zjistil u ošetřujícího lékaře. Příhodu jsme si vyjasnili až po tátově návratu desátého května 1960.
Jako zajímavost dodávám, že fešák, který mě navštívil v nemocnici, hrál Jánošíka ve stejnojmenném filmu. Ten byl však brzy po natočení stažen, jelikož dva hlavní představitelé emigrovali.
Při vzpomínce na tuto příhodu bych se ráda omluvila panu doktoru Kuchtovi za svou nedůvěru a poděkovala mu za lidský přístup k lidem nespravedlivě odsouzeným.
Tatínek nerad vzpomíhnal na kruté chvíle, které prožíval v komunistických lágrech, ale naopak rád nám vyprávěl o vzácných lidech, se kterými se zde potkal. A pan doktor Kuchta mezi ně patřil.
Marie Janalíková — Součková