Příběh je z těch mála, které se dotýkají těch před mřížemi. Mnohdy opravdu balancovali mezi životem tam a údělem z nejtěžších — vychovávat a živit děti, povzbuzovat vězněné a přitom se nenechat tímto osudem ucloumat (viz „V tu dobu se u nás objevila jedna stará dáma“ od stejné autorky).
V době, kdy byl můj tatínek zatčen, tak byl po velmi těžké chorobě a během třech měsíců se měl podrobit operaci. Vše bylo odloženo o téměř devět let a tatínek to na štěstí přežil.
Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu mu byly povoleny balíky. Myslím, že jeden za měsíc. Byl ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici. Jezdili jsme tam s maminkou a dívali se ve dvoře až někam nahoru do zamřížovaného okna, kde mávala nějaká ruka — snad tatínkova.
Co všechno obsahoval balík se již úplně nepamatuji, jen vím, že tam bylo maso v sádle, bábovka a čisté prádlo.
V místnosti, kde bylo několik stolů se balíky předávaly a důkladně prohlížely. Maminka se snažila,
aby náš balík prohlížel muž — bachař, protože ženy — bachařky byly o moc horší.
Při tomto prohlížení, rozřezávání a rozpíchávání všeho jsem vždy
umírala strachy. Moje statečná maminka vždy vymyslila způsob, jak tatínkovi v balíku předat informace
o všem, co se děje. Tak večer při chystání balíku zprávy psané, nevím na čem, ani
čím, vkládala do nádoby s rozpuštěným sádlem, nebo zapékala do bábovky. Dokonce
tam dala i fotografie nás dětí.
Jednou dokonce rafinovaně na spodky přišila do pasu kus látky a na ni vyšila bílou nití
slovo „párej“. Pod tím byl na látce napsaný dopis. Tatínek vše našel. Dozvěděl se tak,
kdo byl dále zatčen, kdo co řekl a jaká je situace venku. Po návratu z vězení vyprávěl, jak
byly tyto zprávy pro něj důležité.
Já jsem ovšem byla vždy šťastná, že to dobře dopadlo. Nic nenašli a naši maminku nezavřeli.
Milada Šulcová, roz. Procházková