Předkládám Vám krátký příběh z Moravy. Nejen dcera, ale i neteř politického vězně nemohla studovat.
Větu pronesl bachař ve věznici ve Valdicích. Pro mne, tehdy šestnáctileté děvče, to bylo nejhorší setkání s totalitním režimem. V čekárně se shromáždili příbuzní politických vězňů. Přijeli vesměs zdaleka. Byli tam staří lidé, rodiče a prarodiče vězněných, babička v kroji až ze Slovenska.
Ve Valdicích so odpykával trest za údajnou velezradu můj strýc Vladimír Pelc.
Byl sem převezen z Příbrami-Bytízu. Neviděla jsem jej tři roky. Bachař stál ve dveřích a vychutnával si svůj okamžik moci a pásl se na zděšení přítomných. Kdosi ke mně přistoupil a řekl: jsi tady nejmladší , jdi a popros jej, aby návštěvy povolil.
Nakonec se návštěvy konaly, každý vězeň měl povoleno dvacet minut. Strýc byl zatčen v červenci 1955, po dvou vyšetřovacích letech vazby byl odsouzen v inscenovaném procesu s ostravskými právníky na dvanáct let. Můj otec byl notář, pracoval na Státním notářství. V souvislosti s uvězněním svého bratra byl nucen odejít ze státní služby. STB mu odposlouchávala telefon, mnoho nocí stávalo jejich auto se spuštěným motorem pod oknem našeho bytu v Porubě. Nevěděli jsme, jestli nepřijdou zabásnout i našeho taťku. Byla to doba kruté nejistoty a těžce se podepsala na jeho zdravotním stavu.V roce 1959 jsem maturovala na jedenáctileté stření škole v Ostravě-Porubě. Asi měsíc před maturitou si mne zavolal ředitel školy a sdělil mi, že nedostanu doporučení ke studii na vysoké škole.
Nepředstavila jsem si tehdy, jak tato skutečnost ovlivní celý můj život. Chtěla jsem vždy studovat medicínu, ale bylo mně jasné , že bez doporučení je to naprosto neschůdné.
Jako další možnost mně navrhl můj tatínek, atˇ zkusím Vysokou školu zemědělskou v Brně, obor zahradní architektura. Škola byla známá setrvalým nedostatkem studentů. Šla jsem na rok pracovat jako zahradní dělnice, abych komunistickému režimu dokázala, že mám jednak kladný vztah k práci a také, abych získala od zaměstnavatele nezbytné doporučení ke studiu. Doporučení jsem získala, zkoušky jsem udělala, nicméně moje přihláška byla zamítnuta, z kádrových důvodů. Komunistický režim nemohl dopustit, a také nedopustil, abych jakoukoliv vysokou školu vystudovala.
Začala jsem pracovat jako knihovnice. Práce to byla pěkná a jistě nebyla nezajímavá, rozhodně ale nemohla naplnit moje ambice. V knihovně jsem zůstala třicet let. Plat byl ovšem nevalný, nevalný je tudíž i důchod, který nyní pobírám…
Pavla Pivodová — Pelcová