Nedávno mi elektronická pošta přinesla zprávu o tom,
že dcera pana Františka Křeliny bude v Praze na křtu jedné knihy paní Markéty Hejkalové. Zdá
se, že jsem vypsala do jedné věty hodně jmen. Vysvětlení musí následovat. Hle: Pan František
Křelina, význačný český spisovatel, představitel ruralismu byl vězněn v padesátých
letech a v procesu se Zelenou internacionálou odsouzen k dvanácti letům žaláře. Jeho dcera paní
Hana Pražáková napsala velmi čtivou memoárovou knihu Nadějí tu
žijem, jejíž název si vypůjčila z posledního tatínkova dopisu z kriminálu,
v němž on naznačuje, že by snad v květnu 1960 mohl přijít domů. Naděje se naplnila.Takže tu máme
další Dceru do našeho sdružení. Ještě jsem zůstala dlužna jedno jméno — Markéta
Hejkalová. Ano, je to další generace spisovatelského klanu, spisovatelka, majitelka nakladatelství
Hejkal a manažerka v tom nejlepším slova smyslu! Vždyť podzimní knižní veletrh v její režii
bude mít letos v Havlíčkově Brodě už osmnácté pokračování.
Vraťme se však ke knize Nadějí tu žijem. S dovolením autorky budu citovat: (klikněte, prosím, na nadpis, objeví se pokračování.)
Přednáška o ruralismu
Na lavičce ve Vrtbovské zahradě sedí Petr a Klára, mají volné okýnko mezi přednáškami nebo snad jeden z nich některou přednášku vynechal. Už spolu touží být co nejvíc, chtějí se vidět každý den. V zimě sedávali u jednoho stolečku v Univerzitní knihovně, stoleček je pro dva, každý má na své polovině vlastní lampičku, lampička osvětluje plochu stolku, kolem je přítmí a ti dva u stolečku jsou spolu v magickém kruhu světla, jasu, vzájemné blízkosti…
Teď na jaře pročesávají na svých procházkách Malou Stranu, okouzlují je Ledeburské zahrady, ale Vrtbovská zahrada, krásná, i když sešlá, je nejblíž a blízko je i Maltézské náměsti s kostelem Panny Marie pod řetězem, i tam se často zastavují, přejdou malé nádvoří a vstoupí do chrámu.
Dnes Klára ve Vrtbovské zahradě Petrovi
líčí, jak rodiny odsouzených stály u východu z nádraží, nemá se to
samozřejmě nikde povídat, ale Klára nechce mít před Petrem tajemství a také se potřebuje
s vzácným zážitkem svěřit, vypráví pomalu a obšírně, znovu prožívá tu
výjimečnou chvíli, kdy viděla svého otce — a najednou se zarazila a chytila Petra za ruku a svou paží
ukazuje k Hradčanům, které jsou odtud jako na dlani — a oba vidí, jak na hradní stožár
stoupá vlajka.
„Už ho zvolili. Historická chvíle,“ posměšně pronesl Petr.
Je 21. března 1953, právě byl volen prezident Antonín Zápotocký, je čas převratných změn. Před krátkým časem zemřel Stalin. V den, kdy byla jeho smrt oznámena, nikdo netušil, že zanedlouho bude smeten kult jeho osobnosti a Stalin „odhalen“. Klára ten den samozřejmě prožívala jak každý jiný, Stalinova smrt ji nijak nevzrušovala, na fakultě se s jeho jménem a jeho brožurou o jazykovědě setkávala denně, jeho vývody a poučky papouškovala jako všichni studenti, jako docenti, profesoři i akademici. Stalin jí byl lhostejný, představoval zlo, ale vzdálené, všeobecné, pro ni zlo mělo konkrétnější podobu — ztělesňoval je třeba prokurátor Čížek, který při procesu se spisovateli řval, běsnil, ponižoval je a urážel, kdyby mohl, snad by je při veřejném soudním líčení i fyzicky napadl, taková v něm byla zloba, již vybíjel křikem, svíjením a běsněním.
V den zprávy o Stalinově smrti šla Klára po nábřeží
kolem Vltavy na oběd od menzy na právnickou fakultu. Než zahnula z nábřeží, uviděla na lavičce zhroucenou
chlapeckou postavu. Zahleděla se na ni — probůh, to je přece Milan, kluk z jejich kroužku, on, který chodí
nahrbený, je teď shrbený úplně, pololeží, polosedí na lavičce, hlavu má v dlaních
— a pláče, ten veselý, usměvavý, bystrý kluk, už známý jako literární
kritik a nezvalovský znalec — a opravdu pláče, slzy mu stékají po tvářích. Ustrnula
— muži a chlapci tak často nepláčou — a přiskočila, shýbla se ke kamarádovi.
„Milane! Co se ti stalo?“
Zvedl k ní uslzené oči — nestydí se za slzy, neskrývá je, dívá se na ni, ale je tak rozrušený, že ji snad ani nepoznává, tak je propadlý do svého smutku, takže se ho Klára znovu naléhavě ptá:
„Co se stalo?“
„Stalin zemřel,“ vypravil ze sebe — a znovu mu po tvářích stékají slzy.
„Aha,“ pronesla neurčitě a jde rychle pryč, musela by mu začít nadávat — jsi blázen, potrhlý blázen nebo spíš zblblý blázen — ale tohle vyslovit nemůže, v této době se musí mlčet, pořád jen mlčet… Pak za týden zemřel Gottwald, pár dnů potom, co se vrátil z Moskvy.
Proto teď nastoupí nový prezident a právě v této chvíli vlajka stoupá na stožár na znamení, že byl zvolen.
I jeho oddělají?
Petr s Klárou vstali a courají se zpátky přes Karlův most k fakultě. Tam se rozdělili, Klára jde do Univerzitky, do studovny s příruční knihovnou, chce si doplnit údaje o spisovatelích meziválečného období, a když si snesla na svůj stolek slovníky, přistoupil k ní Jarda, vedoucí jejich češtinářského kroužku a tudíž důležitá osoba, která dává různá doporučení a má za úkol dovést kroužek jemu svěřený až k závěrečným státnicím. Sklonil se nad stolek a prohlíží si Klářinu literaturu, co si sem nanosila.
„Co hledáš? Něco konkrétního? Třeba bych ti pomohl,“ nabídl se.
„Ale ne, vůbec ne, chci se trochu zorientovat v třicátých letech.“
„Ty se chceš zorientovat v třicátých letech?“ promluvil tak přísně, až se na něho podívala udiveně, kamarádství je pryč. „To přece nemá smysl. Kdybys chodila pořádně na přednášky, tak nemusíš nic sama hledat a složitě se orientovat,“ vyslovil trochu posměšně, „ale já si všiml, že ty zrovna na Buriánka nechodíš a přitom ostatní přednášky nevynecháváš. To si přece ty, zrovna TY nemůžeš dovolit a taky nechápu — a nejenom já — proč to děláš…“
Když hned neodpovídala, pronesl karatelsky:
„Takže doufám, že pozítří ve čtvrtek se na Buriánkovi ve velké posluchárně sejdeme.“
Odešel a Klára sedí jako opařená, pak se vzpamatovala a v duchu začala Jardovi spílat: Já bych ti s radostí vyžvanila, proč tam nechodím — protože v některé z nejbližších přednášek přijde na řadu známý úpadkový, reakční, provatikánský, agrární a já nevím jaký ještě literární směr zvaný ruralismus a já nechci být u toho, až Františku Křelinovi jako představiteli ruralismu začne přednášející spílat a nadávat, už jsem to zažila jednou, a co bych já měla udělat — vstát a odejít, ale to by nejen Jarda, ale i ostatní všelijací funkcionáři a uvědomělí studenti mohli chápat jako provokaci, anebo sedět s hlavou skloněnou a poslouchat a snášet útrpně, soucitné nebo nepřátelské a nevraživé pohledy spolužáků?
Teď má ovšem největší vztek na Jardu, je to chytrý kluk a nic ho nenapadne, nedomyslí se, proč na Buriánka nechodí. Všichni dřepíme a posloucháme nesmysly, Štoll nebo jeho asáci dští oheň a síru na Seiferta, na Halase, na Horu, o těch se zmiňují negativně, o jiných nemmluví vůbec, třeba o Janu Zahradníčkovi, tak skvělém básníkovi, kterého její otec potkává na Pankráci při vycházkách na vězeňském dvoře, v dopisech se o něm zmiňuje… a teprve teď Kláře svitlo — vždyť se bojí s největší pravděpodobností úplně zbytečně — docent Buriánek o tátovi a dalších zavřených spisovatelích nebude mluvit vůbec!
V první chvíli se jí ulevilo, ale pak ji obešla hrůza. Vždyť je vlastně hrozné předstírat, že ti lidé, co sedí v kriminálech, neexistují.
Mlčení je horší než spílání.
Příští týden se ukázněně objevila na přednášce z meziválečné české literatury. Sedla si vedle Magdy do třetí řady — Jarda coby vedoucí kroužku sedí v první řadě, musí být vidět. Ohlédl se dozadu, a když spatřil Kláru, kývl a usmál se a Klára si trpce pomyslela: zpacifikoval mě, má radost. Kdo poslouchá, neremcá, na přednášky chodí, na toho se usmívají.
Do posluchárny vstoupil docent, přednáška začala. Klára ani hned nevnímá, o čem přednášející hovoří — a najednou uslyšela: Třicátá léta v literatuře — ruralismus. Přikrčila se, a hned vzápětí slyší své jméno, jméno svého otce. František Křelina přichází na řadu jako první, jako nejvýznačnější představitel tohoto literárního směru (neoznačil ho ani za reakční, zpátečnický, provatikánský). Klára poslouchá v úzkosti a zároveň jako ve vytržení tituly tátových knih: Hlas na poušti, Hubená léta, Jalovčí stráně, Puklý chrám — před očima jí defilují obálky těch drahých, blízkých knih. Je u vytržení, protože tady, ve velké posluchárně filozofické fakulty se hovoří o jejím otci, nahlas se o něm hovoří jako o českém spisovateli. Teď Buriánek hovoří o Šaldovi, jak do literatury přivítal tohoto autora, který dostal v roce 1935 státní cenu za román Puklý chrám. Křelinův okřídlený pohled, dar básnického vidění, to jsou Šaldova slova — ona tohle všechno zná, táta jí o Šaldovi mnohokrát vypravoval, „setkání s F. X. Šaldou bylo pro mne osudové“, napsal. Vyprávěl jí o svých literárních začátcích, když s ní jako třináctiletou dívenkou jezdíval ze Spořilova tramvají do Prahy, jak se říkalo, do centra, cesta tam trvala málem hodinu a táta té hodiny pokaždé náležitě využil. Někdy jí jeho přednášky v tramvaji moc nebavily, ale nedokázala neposlouchat, a teď o literárních začátcích svého otce poslouchá a je šťasná, že s ní poslouchají i její spolužáci a posluchárnou nezní nadávky ani spílání, jen střízlivé hodnocení, nikoli nepřátelské. Na řadu přicházejí další autoři, Křelina však byl oceněn nejvíc. Na jeho dceru docent ani jednou nepohlédl, zato po přednášce se na ni několik pohledů upřelo a zase to nejsou pohledy nepřátelské — jen někde za sebou zaslechla Manku, velkou svazačku, která se na fakultě neobjeví jinak než v modré svazácké košili, jak hodnotí dnešní Buriánkovu přednášku:
„Co nám tady vykládá o takových zjevech, o kterých já v životě neslyšela. Špálová, Prokůpek, Knap, Knob, K…“ nedořekla, nevyslovila jméno Klářina otce, někdo na ni sykl, ať mlčí. Manka, ta o těch spisovatelích nikdy neslyšela, ale jsou tu jiní vzdělaní kluci, kteří vědí, oč jde, Zdeněk, Tonda, Milan, a ti se tváří přátelsky, Milan, ten, co plakal pro Stalina, dokonce vrhá na Kláru významné pohledy i úsměvy, a ona si říká — ještě že jsem nebyla zbabělá a vlezla jsem do jámy lvové. Kdybych tu nebyla a Milada nebo Aňuta mi o tom referovaly, nevěřila bych jim, přesvědčená, že takhle mluví ze soucitu.
Hana Pražáková Nadějí tu žijem, str. 85 — 89, vydáno v roce 2001
Přiznávám, že jsem se začala ihned
zajímat o osud Františka Křeliny. Pan profesor Bílek, náš češtinář, by se určitě zlobil, že mi
z ruralistů utkvěl v hlavě jen Jan Zahradníček. Vždyť se přece František Křelina narodil v Pohradí
u Jičína, vystudoval v Jičíně učitelský ústav, jeho žena pocházela z Kadeřavce
u Turnova a i další vazby k Českému ráji se dají vysledovat! Nerada přiznávám
neznalost, zejména jde-li o krajana. Nikdy není pozdě, řekla jsem si, a jednoho krásného
dubnového dne jsme si zajely pod Veliš. Helenka Bobková mi dělala průvodkyni. Tam jsme našly mezi mnoha hroby Křelinů
tento se spisovatelovým podpisem. Ano, kámen je pískovec, snad z bývalého lomu, který
vlastnil Františkův tatínek. Kdo ví?