Mám velkou radost. Po mé návštěvě
v Hodkovicích nad Mohelkou se paní Čiháková-Hanzlová rozepsala. O jejím otci se soudruh ředitel osmiletky Oldřich Nýč vyjádřil jako o vyvrheli a zrádci národa.
Jeví se jako absolutně absurdní v době, kdy téměř neexistoval tzv. široký sortiment čehokoli, že existoval specielni dopisní papír pro odsouzené, hle tu je označení — zvětšené:
Bylo třeskuté ráno 23. prosince roku 1949. Všude v domácnostech probíhaly přípravy na Vánoce. K nám ale ráno o půl páté vtrhli estébáci v kožených kabátech s pistolemi a se psem. My měli v té době vlčáka a oni hned na matku, aby ho někde zavřela nebo ho zastřelí. Mně tehdy bylo osm let. Musela jsem zůstat ležet v posteli, ani hnout, oni rabovali v celém bytě, i v mých hračkách. Slyšela jsem cinkot hrníčků v kredenci. Hledali nějaké letáky, ale nic nenašli. Všechno rozházeli a něco rozbili. Otce odvedli do četnické stanice, která náhodou sousedila s naší zahradou. Náš pes tam stál u vrat a strašně naříkal. To jsme s matkou netušili, že již tam dostal otec první facky.
Byly to smutné Vánoce. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Matka stále doufala, že se otec musí brzy vrátit. Trvalo to ale 65 měsíců.
Měly jsme to s matkou o to horší, že ona již neměla rodiče a neměla tudíž žádnou oporu ani finanční a ani psychickou.
Členové národního výboru nás vystěhovali z bytu. Ocitly jsme se jinde — to nebyl byt, ale spíše „špeluňka“. Tmavé místnosti, dveře z kuchyně i z pokoje byly průchozí s další partají. Naštěstí tam bydlela jedna stará babička s vnučkou a my jsme s nimi vycházely dobře.
Matka nemohla sehnat práci, nikde ji nechtěli přijmout, lidé se ji báli pozdravit a raději přešli na druhý chodník. Peníze scházely. Po půl roce matku přijali do národního
podniku Autobrzdy. Žádné dobré výplaty ale nebyly. Příjem otce scházel. Strašně jsem se styděla chodit na nákup pro mléko „na dluh“. Ošacení jsem nosila po spolužačkách, co už jim
bylo malé.
Za matkou chodili nastrčení estébáci do práce i domů. Tvrdili, že pracují na šachtě s panem Hanzlem a že mu mohou předat nějaké jídlo, ošacení, dopis. Matka ale nikdy na to nenaletěla a vždy řekla, že se máme co ohánět a nic neposlala, nevěřila tomu.
Nikdy nezapomenu na ty smutné návštěvy, a to jak ve věznici v České Lípě, tak na Pankráci a i v Horním Slavkově. Do Slavkova se od nás muselo jet na noc, přes Prahu. Když se v Praze přestoupilo na rychlík směr Karlovy Vary, tak byl plný členů rodin politických vězňů, všichni se mezi sebou bavili a těšili se na návštěvu rodinného příslušníka. Bohužel, dnes po letech víme, že tam bylo i hodně nastrčených fízlů. Nezapomenu na jednu příhodu, a to když ve Slavkově přiváděli vězně k návštěvě do dřevěných bud. Vězni byli ve skupinách, ovázáni ocelovými lany a obstoupeni psy. Matka jednoho vězně tam najednou pronesla ALE JDOU JAKO VÍTĚZOVÉ.
Z Pankráce zase nezapomenu na dvě příhody při návštěvě. V jednom případě za mřížemi ukazovala maminka svoje miminko narozené ve věznici svému manželovi a dalším dvěma dětem. V druhém případě zase manžel přinesl ukázat miminko mamince. Nechali ji porodit doma a potom zavřeli.
Dětství jsem opravdu neměla lehké, nikdo nevěděl, co bude dál. Dnes by tomu nikdo nevěřil, že jsme s matkou z hladu jedly kůrky od chleba, které byly původně určeny pro slepice. Dnes už to je k smíchu.
Horší to bylo, když jsem v roce 1955 vycházela školu. Můj sen vždy byl pracovat s dětmi. Proto jsem chtěla být učitelkou v mateřské škole a nebo pro první až pátý ročník. Bohužel soudruh ředitel to zatrhl a nutil matku, aby mě dala do internátu, kde mě převychovají a rodina na mne nebude mít špatný vliv. Matka řekla , že to nepřipadá v úvahu. Nikoho jiného než mne neměla a nebyly ani peníze na placení internátu. Nakonec zástupce ředitele (bývalý statkář a potom velký straník) do toho zasáhl a navrhl, aby mě pustil do školy bez maturity. Zavolal do Hospodářské školy v Turnově (dvouleté studium) a přihlásil mě tam k přijímacím zkouškám. Ty jsem udělala a tentokráte mi štěstí trochu přálo, že nebyla plně obsazena škola se čtyřletým studiem, kam jsem na základě přijímaček mohla nastoupit. Takto se mi podařilo obejít soudruha ředitele. Vím ale, že mnoho dětí politických vězňů, které již v době zatčení rodičů studovalo, tak byly vyhozeny ze dne na den ze škol a musely do továren a nebo do státních statků. Komunisté chtěli zničit inteligenci. Já jsem celý život dělala to, co mě nikdy nebavilo. Pracovala jsem sice v kanceláři poměrně za nízký plat. Až teprve po roce 1988 jsem vykonávala funkci vedoucí odbytu, ale v roce 1996 jsem již odcházela do starobního důchodu. Jsem psychicky labilní a nakonec jsem skončila s depresemi. Lékařka mi řekla, že to je důsledek dětství, že se ke stáří všechno vrací.
Když se otec v roce 1955 na základě žádosti o milost vrátil, už to nebyl ten táta, kterého odvedli. Podepsalo se na něm kruté zacházení, ponižování. Nemohl se smířit s tím, že z poštmistra pracoval nejprve jako nádeník, později jako skladník.
Vím, že rodin postižených je hodně. Mrzí mě, že mnoho vězňů se již nedočkalo změny režimu, jejich děti jsou již důchodci. Nyní tyto děti, kterým již rodiče zemřeli, nejsou po zásluze v důchodu zajištěny. O příplatcích k důchodu již rozhoduje mladší generace vězňů, kteří zakládali rodiny až po návratu z vězení. Zajistili si příplatky pro svoje manželky a děti, které ale o padesátých letech nemají ani potuchy.
Věra Čiháková-Hanzlová