Pojďme a vyslechněme si velký příběh. Mám ambice upoutat Vás čtenáře a hovořit o tom, že jde o ságu jednoho poctivého pracovitého rodu z Nové Paky. Trvalo mi dlouhou
dobu, než jsem příběh digitalizovala. Za to se, Maruško, omlouvám.
Ale teď už se začtěme:
Žiji ve městě Nová Paka 82 let a pro jeho krásné okolí celé rodině přirostlo k srdci. Leží v podhůří Krkonoš a v turistické oblasti Českého ráje, mezi Pojizeřím a Podzvičínskem, na obzoru se rýsují dominanty hradů Kumburku a Bradlece. Samo město krásní, ale mám takový pocit, že v překotném žití současnosti se zároveň vytrácí paměť, nevzpomíná se na občany, kteří nás předešli svými životy.
Můj otec, Václav Pavlovec, se narodil na den Svatého Mikuláše v roce 1898. Jeho bratr Josef padl v první světové válce v dnešním Rumunsku, a tak otec, jako druhý nejstarší syn zdědil po otci menší podnik. V posloupnosti to již byla třetí generace. Otec později svou pílí podnik rozšířil, vyráběl kovové a dřevěné rakve, urny i různé potřeby pro nábytkářské provozovny.
Mám ještě o dvanáct let mladší
sestru a měla jsem o pět let mladšího bratra. Ten zemřel v roce 2005. Dětství jsme měli krásné,
rodiče se nám všemožně věnovali, ráda na toto období vzpomínám. Chodívala jsem ráda na návštěvu k babičkám a dědečkům. Nejvíce jsem se těšila na návštěvu k žižkovské
babičce. To byla babička z matčiny strany. Žižkov ležel na opačné straně Paky a pro mě to byla neuvěřitelně
daleká a dobrodružná cesta. Můj žižkovský děda Eugen byl vrchní oficiál Československých
státních drah. Po úrazu byl odkázán na křeslo, míval v ruce hůl a trochu jsem se ho
bála. Často seděl ve velkém fotelu za psacím stolem, který mě fascinoval, zakrývala ho
dřevěná rolovací žaluzie a při otevření se objevilo množství zásuvek. V některých
jsem se mohla i prohrabovat. Bylo tam také mnoho fotografií a pohlednic z míst, kde za války
i po válce působil, a často si s rodiči o tom rozprávěli. Až v dospělosti jsem pochopila…
Dědova další rodina, tedy můj pradědeček Alexandr žil ve Vídni jako vyšší voják. Měl dceru Olgu,
která žila s rodinou na Ukrajině v Jaroslavi, kde vlastnili lékárnu, a ke které se pradědeček
v roce 1920 přestěhoval. Bohužel celá tato rodina skončila na Sibiři v gulagu. Zůstala jediná fotografie
maminčina dědečka v důstojnické uniformě a jediný korespondenční lístek, kde oznamují, že mají sbaleno a čekají na příchod komisaře. Nikdy se již neozvali, nikdy jsme se již nesešli.
Následovalo dvacet let svobodného žití v Masarykově republice a schylovalo se k dalším tragédiím. Otec byl velký vlastenec a sokol, byl místostarostou Sokola v Nové Pace, byl aktivním a dobrým cvičencem. Jezdil na atletické přebory a z jeho závodní činnosti měl mnoho diplomů a ocenění. V rodině jsme byli vychováváni k vlastenectví, čestnosti, pravdomluvnosti a vedeni k pomoci druhým. Po německé okupaci 1938 se otec zapojil do sokolského odboje „Obrana národa“. Rodinám vězněných sokolů, ale i ostatním místním vězněným vyplácel ze sokolské tajné podpůrné akce i ze svých prostředků určité měsíční finanční příspěvky. Tyto peníze jsem někdy odevzdávala osobně nebo posílala z pošty poukázkou, pošty se měnily. Lidé byli podporováni i naturáliemi, které jsem také předávala. Pokaždé jsem zažívala strach, za tuto činnost byly ty nejvyšší tresty — bylo mi třináct let. Rodiče říkali, že jsem malá, že mě nebude nikdo podezřívat.
Od roku 1941, vždy několik dnů v měsíci, ale až do konce války do roku 1945 se u nás ukrýval pan Antonín Zaplatílek. Byl odsouzen říšským soudem k trestu smrti za ukrytí mnoha beden s písemnými materiály i se zbraněmi z Památníku osvobození na Vítkově. Za tento čin hrozil rodině též trest smrti. Případ pana A. Zaplatílka popisuje ve své knize „Roky ve stínu“ paní Anna Wirthová. V jedné z kapitol píše: Velitel Sdružení věrných vojáků Antonín Stránský ve svých vzpomínkách uvedl, že by nic nemělo upadnout v zapomnění, aby nepřestaly žít vzácné příklady uvědomění, statečnosti a vlasteneckého zápalu prostých, ale při tom velkých lidí, kteří v dobách nesvobody dali všechny své síly do služeb milované vlasti. Jedním z příkladů neohroženého postoje našich obyvatel je i přežití Antonína Zaplatílka. Nechť jsou potomci z následujících rodin hrdi na své předky!“ Následuje 27 jmen, je tam také jméno Václav a Eugenie Pavlovcovi — můj otec a matka.
Toto období za německé okupace se pro naši rodinu skončilo šťastně. Pronásledováni jsme byli až od vlastních lidí, po roce 1948, za komunistického režimu jako nepřátelé socialismu, celých 40 let až do roku 1989.
Po válce v roce 1947 jsem se provdala za zahraničního vojáka, letce stíhače RAF, který bojoval od začátku války až do konce, do roku 1945, ale naše šťastné dny skončily již 1. 3. 1949, kdy byl manžel z armády vyhozen a 11. ledna 1950 zatčen a 18 měsíců bez soudu vězněn na Mírově. Můj bratr chtěl odejít za hranice, jeho útěk byl vyzrazen a ještě se třemi kamarády byl dopaden přímo na letišti. Odsouzen byl ke 12 letům žaláře, z toho 10 let prožil v jáchymovských dolech. Mým rodičům byl podnik znárodněn, otec byl lidovým soudem odsouzen za spekulaci na 5 let, vězněn byl ve Valdicích — Kartouzích.
Z válečných let vím, co je strach, já jsem se snad celý život strachovala o někoho a o něco. Takovéto obavy se s přibývajícím věkem prohlubují a člověk se stává neprůbojným a zakomplexovaným. Bráníte se těm pocitů, ale jsou stále v duši, i když se je snažíte zasunout co nejhlouběji.
Maminka válečná léta nesla až nebývale statečně, jenom si občas posteskla a říkala: „To jsem zvědavá, kdyby se něco podobného stalo nám, zda by se našel člověk, který by nám pomohl.“ Znělo to jako předtucha, měla hořkou pravdu. Zůstali jsme úplně bez financí, mamince dali první důchod v roce 1972 a to 150 korun. Ve čtyřicetiletém komunistickém režimu jsme měli jen málo přátel, kterým jsme mohli důvěřovat, a bylo též málo přátel, kteří se nebáli s námi stýkat, nebo jen mluvit. Rodiče o veškerý majetek přišli, strádali duševně i fyzicky. Protrpěli mnoho, maminka nakonec oslepla a v osmašedesáti letech zemřela. Všichni věznění příslušníci naší rodiny byli v roce 1990 plně rehabilitováni.
Tak, jak rok 1945 byl i pro naši vlast rokem vítězným a hleděli jsme do budoucnosti s velikými nadějemi, tak rok 1948 se stal pro mnoho lidí rokem zklamaných nadějí, rokem další nesvobody a útlaku. Za každým označeným člověkem jako nepřítelem socialistického zřízení bylo mnoho utrpení pro lidi za mřížemi i pro jejich rodiny před mřížemi.
Můj otec vlastnil podnik, jak už jsem psala. Ten mu byl v roce 1949 znárodněn a po požáru v roce 1959 bylo zjištěno, že tam byly zatajené ukryté zásoby zinkového plechu, nebylo toho mnoho, podle soudního spisu za sedmdesát tisíc, ale vše bylo nafouknuto a zpolitizováno. Můj otec, Václav Pavlovec byl souzen lidovým soudem v Nové Pace dne 2. února 1960 a byl odsouzen za trestný čin spekulace, tj. za očekávání zhroucení komunistického režimu a byl odsouzen ke ztrátě čestných práv občanských. Vězněn byl ve Valdicích, bylo mu 62 let. Soudu jsme se zbývající nezavřená rodina zúčastnila. Místnost byla zaplněna místními, předem vybranými soudruhy, kteří chvílemi pokřikovali. Byla jsem vnitřně rozpoložena, nevnímala jsem atmosféru, nebyla jsem připravena na tak zinscenované divadlo, byla to vlčí smečka. Zazněla tam snůška nepravd, urážek a osočování, otec byl nazýván i zlodějem. Ze samotného soudu si téměř nic nepamatuji, soustředila jsem se na otce, jak on to unese. Po rozsudku jsme se s ním, v postranní místnosti, na malou chvíli mohli sejít. Vzali jsme i vnuky, ale otec se slzami v očích řekl: Ty Děti odveďte.“ Musel přežít pro něho nedůstojné chvíle a velké zklamání ve své spoluobčany, kterým byl sám připraven vždy pomoci i v těch nejkrutějších dobách.
Ještě před soudem následovalo mnoho prohlídek a výslechů mojí matky. Prohlídky byly vždy důkladné, několikahodinové, od stočení koberců, vyházení knih a prádla a šatstva ze skříní až po svěšení obrazů a rozházení postelí. Další prohlídky následovaly ve sklepích, také přišlo několik lidí, údajně z okresního národního výboru, zda to byli úředníci nebo estébáci, to nevím, a odebrali nám na dva roky uhelné listy s tím, že jsme osoby neprospěšné státu, že uhlí máme dost, abychom nezmrzli. Uhlí pro celý dům dlouho nevydrželo a my jsme po dvě zimy opravdu mrzli. Děti chodily spát ve fusaku s čepicí na hlavě a já jsem v kabátě na elektrickém sporáku vařila. Po několika týdnech otcova věznění se nám porouchala vlastní vodárna, kterou nám po mnoha pokusech nedokázal nikdo opravit, tento zádrhel uměl spravit jen otec. Požádali jsme proto vedoucího provozu Tofa, abychom se mohli přes měřidlo napojit na jejich vodovod, nebylo nám to povoleno, byli jsme téměř pět let bez vody, tedy do návratu otce z vězení. Díky dobrým sousedům Suchardovým, kteří se nebáli, vysadili jedno pole plotu a nechali nás k nim chodit celou dobu pro vodu.
Sklepy jsme měli téměř obyvatelné, ale půdu žádnou, na celém objektu byla rovná střecha a mnohokráte v noci jsme slyšeli, jak nám někdo dupe po střeše, mohli to být jedině esenbáci nebo estébáci. Manžel nám říkal: „Doma nic zásadního nemluvte, asi budeme odposloucháváni.“ Tak jsme doma začali všichni šeptat a to trvalo čtyři roky. My jsme si to již ani neuvědomovali, ale když se vrátil z jáchymovského vězení o rok dříve bratr, než otec z Valdic, byl překvapen a řekl: „Lidi, mluvte normálně“. Teprve pak jsme přestali šeptat.
Majetek rodičů byl společný, a když otcova polovina propadla státu, maminka tedy dostala polovinu obrazů, knih i nábytku. Musela odkoupit jeden gauč, aby měla sestra Věra na čem spát. Odkoupila i některé, pro nás cenné knihy, ty potom ještě dlouho s otcem spláceli. Bylo samozřejmé, že nám národní podnik vyměřil nájemné — ve „vlastním“ domě. Bydleli tam moji rodiče, sestra Věra, která se 1964 provdala, vzala si za manžela skauta „mukla“, který byl odsouzen na 15 let vězení a moje rodina. Postupem doby jsme byli všichni vystěhováni s poukazem na to, že byty potřebují pro své zaměstnance. Na zásah lékaře rodičům národní podnik přidělil z bytu dvě místnosti v domě, maminka v té době oslepla, tak lékař prosadil, aby mohla obývat dále byt, v kterém prožila podstatnou část života a ve kterém se může orientovat.
Po objevu „utajených zásob“ v otcově podniku bylo „vyzdobeno“ velké okno v Hospodářské záložně na náměstí, byla tam dána jedna tabule stočeného zinkového plechu a vedle ní, na bílém balicím papíru bylo napsáno asi následující: občané o toto všechno vás chtěl okrást zaprodanec Západu — z plechu by se vyrobilo: 150 dojaček, 60 dětských vaniček, 30 kropiček a konví.
Stále tam bylo okupiště lidí a já jsem se rozhodla tam jít podívat a přečíst si to. Když jsem tam přicházela, lidé se rozcházeli, zůstala jsem tam nakonec sama — proč asi?
Rozpomínám se ještě na jednu otřesnou událost. Když se otec vrátil z kriminálu, pracoval s mým manželem Otou v podniku Silniční stroje a zanedlouho
ho tam začali navštěvovat pracovníci STB a to, co po něm chtěli, k takové podlosti by se otec nikdy nepropůjčil.
Promyslel skok ze střechy a dobře to dopadlo, poležel několik dnů v nemocnici v Hradci Králové jen
s otřesem mozku, ale estébáky setřásl. Tyto vzpomínky byly zasunuty celých sedmdesát let
nejhlouběji v mysli i duši. Doma, při některých příležitostech, jsme na jednotlivé události
vzpomněli, ale takto téměř komplexně, je to poprvé na papíře. Jsem si jista, že tímto
vzpomínáním ještě některé v nitru oživí a vrátí se do mysli i na papír.
Pro tuto chvíli chci ještě dodat a povědět o otcově osudu až do konce:
Můj otec Václav Pavlovec, narozený 6. prosince 1898 jako osmnáctiletý narukoval ještě do I. světové války k sanitnímu pluku do Prahy. Pamatuji se, jak maminka říkávala, náš táta to je „sanita“ — ošetřoval nás od odřených kolen až po větší pády, přes různá onemocnění, horečky a bolení v krku. Byl duší i srdcem Sokolem a sportovcem. Zemřel v nedožitých devadesáti letech, stále se udržoval přiměřeným sportem a hrál tenis.
Když jsme 15. března 1987 od něho s manželem odcházeli, měl menší chřipku, uvařila jsem mu čaj s citronem a on mi řekl: „Tak dobrý čaj jsem ještě nepil, jsem v pořádku, teď běžte domů.“ Druhý den po práci jsme za ním se sestrou zašly, on ještě spal — ale usnul navždy. Vytoužené svobody, o které byl přesvědčen, že musí přijít, se o „pár chvil“ nedočkal.
Na jeho smutečním oznámení je veršík:
Olga Scheinpflugová: Je vesmír bezedný a každou smrtí roste, žít je tak složité, a zemřít tak prosté…
Manžel se vrátil do osvobozené vlasti jako jeden z posledních, až po doléčení ještě válečného úrazu 26. září 1945. Vím, že si vždy stěžoval, že nebyl a nejen on, na ministerstvu národní obrany přijat tak, jak by si po šesti válečných letech zasloužili. Hned od samého začátku pro něho nebyl služební vojenský byt, musil se ubytovat v hotelu Beránek na Vinohradech, kde bydlel až d srpna 1947. Zažádal si o přijetí k ČSA a po zkouškách získal diplom pilota dopravních letadel. Pak se mu dostalo trochu náhod i štěstí. K ČSA nenastoupil, byl přijat do VTLÚ v Letňanech, jako zkušební pilot nových a opravených letadel, předsedou komise byl jeho přítel Pačák Adolf Vrána. Nedlouho potom jsme se sešli s rodačkou z Lomnice nad Popelkou paní Růženou Dvořáčkovou, dobře znala F. Truhláře i F. Vancla a po rozhovoru s ní jsme získali garsoniéru v Praze v Bubenské ulici, nedaleko Stromovky. Bylo to v bloku domů, které patřily Schichtovým závodům a ona je obhospodařovala. Byt jsme si upravili a v listopadu 1947 jsme se vzali. V tomto domě bydlelo již mnoho zahraničních letců, Otových kamarádů — byli jsme jí vděčni. Vyjmenuji alespoň několik, na které vzpomenu: Půda, Dvorský Pouchlý, Perníkář, F. Doležal, Nedělka, F. Navrátil, Vrána, Vancl, Prokop — ještě jich bylo více. Navštěvovali jsme se i s dalšími manželovými kamarády: s Mansfeldem, O. Špačkem, L. Šromem… Byli jsme šťastni, v srpnu 1948 se nám narodila dcera Marie — ale to štěstí a spokojenost neměla trvat dlouho — po 25. únoru 1948 se vše začalo měnit. Koncem června 1948 nás navštívil Mirek Mansfeld, strávili jsme společně pěkné odpoledne a on mě nakonec požádal, abych mu zase upekla slané tyčinky k vínu — ale bohužel si pro ně již nikdy nepřišel. Po létech jsme se od něho dozvěděli, že nám přišel vlastně říci, abychom s ním odešli do Anglie, ale když zjistil, že mám jít během několika týdnů do porodnice — mlčel. Později jsme odchod do dalšího exilu mnohokráte společně diskutovali — manžel v tom viděl dva problémy — jeho starou matku po úrazu nohy, zlomenina v krčku, pohyblivá jen o berlích a moje rodiče — kteří vlastnili menší podnik, říkal: my odejdeme a Vašim všecko seberou. Ale to se stalo i tak a ještě jsme byli téměř celá rodina zavřena v komunistických vězeních. Manžel téměř dva roky, otec 5 let, bratr 12 let a švagr též 12 let.
V roce 1949 byl manžel propuštěn z armády a byla mu MNO nabídnuta v Praze dvě zaměstnání — v tiskárně nebo u Stavby silnic a železnic. Odešli jsme do Nové Paky a tím, že Ota bude pracovat u mého otce v podniku a protože musel pracovat jen manuálně, tak jako truhlářský dělník. Musel i k tomuto mít svolení MNO, které nakonec obdržel. My jsme šli do Paky s nadějí, že to nebude na dlouho, ale pravda byla jiná — krutá a víc, než jsme si mohli kdy představit. V roce 1950 — 11. ledna zatklo STB manžela přímo na pracovišti v truhlárně, byl celý od pilin a hoblovaček, ani nechtěli věřit, že zatýkají majora letectva. Po velké prohlídce, která následovala v našem bytě, kdy nic nezůstalo na svém místě, prohlídka s různými otázkami, vlastně již výslechem trvala tři hodiny. Pak mně oznámili, že jedou udělat prohlídku ještě do pražského bytu, že se manžel tedy vrátí pozdě, abych mu dala s sebou svačinu a řekla kam klíč. Ten klíč jsem mu dávala na okno po několik dní, když se nevracel, ani žádná zpráva od něho nepřicházela, rozjela jsem se do Prahy do Bartolomějské ulice, kde jsem se ptala po jeho osudu. Takový neupravený civil na mne jen křikl „Jestli neutek, tak tady je“ a zabouchl vrata. Teprve po čtyřech měsících jsem dostala od manžela zprávu, že je v TNP Mírov a zároveň návod, jak on i já můžeme psát. V roce 1950, 23. června se nám narodila druhá dcera Eva a tu manžel poprvé uviděl, když jí bylo více jak jeden rok. Přestože mu byl Komisí č. 1 se sídlem v Praze vyměřen trest 12 měsíců, vrátil se domů až za jeden a půl roku. Na Mírov byli dáni pod určitým paragrafem, který zní, že jsou osoby štítící se práce. Je dokázáno, že to byla pouhá záminka, že pro tyto vojáky to byl tábor vyhlazovací. Tento TNP podléhal přímo Raicinovi a po jeho likvidaci v procesu se Spikleneckým centrem“, byl tábor rozpuštěn. Po roce 1989 byli tito vojáci rehabilitováni, ale ne úplně a spravedlivě. Na odškodnění za komunistické vězení nemají nárok, mají vyměřenou mimosoudní rehabilitaci, která říká, že nebyli ve vazbě ani ve vězení — kde tedy si byli? Až do dnešních dnů jsou stále „Osoby štítící se práce“, bez nároků na vše! Já jako vdova, po tom, co jsme za 40 let nesvobody jako rodina prožili, to cítím v duši jako velkou nespravedlnost, schvalovanou legislativou ČR. Napsala jsem mnoho dopisů na nejvyšší místa, ale vždy jsem se dozvěděla, že podle současných platných zákonů je vše v pořádku. Ano, podle současných, ale šly by a měly by se změnit. Je to pro tyto vojáky, nazývané i hrdiny —mírovské vězně, vůči nim nespravedlivé, nedůstojné, ponižující a potupné. Ale není dost vůle to provést, zákon novelizovat ze strany legislativců.
V době manželova věznění a potom všech ostatních mužských členů naší nejbližší rodiny, jsme zůstali doma moje maminka s osmiletou mojí sestrou a já se dvěma dětmi — dvouletou a jednoroční dcerou. Život jsme neměly jednoduchý. Maminka jako žena v domácnosti neměla žádný příjem a já jsem dostávala jen každý měsíc potvrzení, že manžel neměl příjem, kterým by přispíval na výživu rodiny, tedy jen kus nepotřebného papíru, byla jsem úplně bez peněz. Zažila jsem i několik radostných chvil, tak alespoň o dvou:
Bylo to, když se nečekaně manžel vrátil domů a já ho nalezla stát nad postýlkou Evy, kterou uviděl tehdy poprvé a potom, když se též nečekaně po čtyř a půl roce vrátil tatínek z vězení ve Valdicích. Šel domů pěšky, a já ho neviděla z okna. Příchod bratrův a švagrův domů byl již očekáván. Trvalo 19 let, než jsme se mohli všichni sejít u jednoho stolu. Po propuštění z Mírova mohl manžel pracovat opět pouze manuálně — začal pracovat v novopackém pivovaru jako řidič a závozník v jedné osobě, rozvážel pivo po vesnicích. Závozníka mu dělal pan Kutnar z Nové Paky, pán v pokročilejším věku, bývalý majitel cukrářského podniku. Věhlasné nejen v našem kraji byly „Kutnarovy kokosky“. S mým otcem i manželem se dobře znali. Každé ráno přišel pan Kutnar v bílé cukrářské zástěře, která byla večer špinavá a roztrhaná, jak se dřeli s plnými dřevěnými bednami litrových pivních lahví. Několikrát utekl do lesa, že se oběsí. Manžel jezdil v letecké uniformě, zbavené všeho, co by ji připomínalo. Na civil nezbylo. V podkrkonošských hospodách byli vždy oba vřele vítáni. Pan Kutnar dělal Otovi závozníka v pivovaře jen necelé dva měsíce, pak onemocněl a Ota přešel do Závodu silničních strojů a zařízení. Tam byl až do důchodu — do svých 56 let a v důchodu pracoval v přádelně Velveta do svých 70 let. Později pracoval v podniku Silniční stroje a zařízení. Nejdříve rozebíral a myl motory, později, až do důchodu v tomto podniku pracoval jako skladník. Ještě v důchodu, až do svých sedmdesáti let pracoval v nedaleké továrně Velveta — Varnsdorf v tkalcovně. Do konce života se již k svému milovanému povolání letce nesměl vrátit. Vždy, když uslyšel zvuk letadla, vzhlédl k obloze — jistě se smutkem v duši a tisíci vzpomínkami na šťastné dny mezi letadly. Zemřel v nedožitých osmdesáti letech 15. 5. 1993 v Nové Pace.
V roce 1989 nastaly změny. Měli jsme úžasný pocit svobody a uvolnění. Nyní jsme se již nemuseli obávat přijít na anglické vyslanectví k leteckému vojenskému přidělenci, právě tak k Francouzům, Američanům a Kanaďanům. Na tato pozvání jsem chodila s manželem a vždy to byla přátelská setkání, ze kterých bylo patrné, jak si našich manželů váží. Byla to taková společenská událost na vysoké kulturní a společenské úrovni. Na některá vyslanectví jsme byli zváni i dříve, ještě za komunistického režimu, při příležitosti vzpomínkových akcí. Na anglické vyslanectví vždy v září ve výročí ukončení B of B — Bitvy o Británii. Pozvání se neodmítá — na ruské nás nepozvali nikdy. V roce 1998 jsem se ze svazků STB dověděla, že se o nás, právě z těchto návštěv vedly záznamy, kdy a kdy chodíme, s kým se stýkáme, že tam manžel referuje o situaci v Československu a že dostává za to i peníze — vymyšlené věci!
V devadesátém roce byli žijící příslušníci RAF
i s manželkami pozváni leteckou asociací na padesáté výročí založení
československých letek v rámci RAF k vzpomínce a oslavě. Všichni jsme z Prahy do Anglie odletěli
leteckým speciálem ČSA. Na československém vyslanectví v Londýně byla uspořádána
velká recepce v celé rezidenci, včetně zahrady. Bylo to dojemné shledání letců po čtyřiceti
letech, kdy se již někteří ani nepoznávali. Pomohla k tomu visačka na klopě kabátu. Při této
příležitosti jsme v Anglii navštívili několik letišť, kde naši manželé ve válce sloužili,
navštívili jsme i několik hřbitovů a muzeí. Na ukončení návštěvy byla složena mše v kostele
RAF. V průběhu této návštěvy Anglie jsme byli jako jediní z tohoto zájezdu pozváni
Královnou Matku, patronkou stíhacích letců 12. července 1990 do londýnské radnice —
Guildhall na recepci. Na radnici v překrásném historickém sále byli nastoupeni
„kopiníci“ v dobových kostýmech. Před nimi stáli letci z Bitvy o Británii,
byli seřazeni ve skupinách podle čísel letek, ve kterých za války bojovali. Královna procházela
špalírem kopiníků a letců, doprovázel ji plukovník Thompson, který byl za války
příslušníkem 111. anglické perutě, tak jak manžel. Představil nás královně, řekl jí
že jsme přijeli nyní již ze svobodného Československa. Královna zcela nečekaně manžela oslovila, vyměnili si
několik slov, manžel jí řekl, že se s ní setkává již podruhé, poprvé to bylo při
vyznamenání DFC — je to nejvyšší letecké vyznamenání, udělované jen
králem. Ota mě představil jako svoji manželku a já byla celá uplakaná, královna se dotkla mého
ramene, řekla neplačte a odešla. Když jsem uslyšela při zahajovacím anglickém projevu slova: free Czechoslovak —
nezdržela jsem se pláče při pomyšlení na hořkých čtyřicet let v naší vlasti. Je to pro mne
životní vzpomínka — nezapomenutelné setkání devadesátých let
s Královnou Matkou, v té době právě devadesátiletou.
Manžela ve vězení na Mírově jsem navštívila třikrát. Kde máme čekat na návštěvu, bylo uvedeno na povolence. Byla to začouzená hospoda pod věznicí. Čekalo nás tam víc, v určenou hodinu pro nás přišli bachaři. Prošli jsme hlavní branou na nádvoří, dalším průjezdem a pak stoupali po úzkých točitých schodech do místnosti v poschodí. Jednou jsem tam vzala s sebou dcerku Marušku, byly jí dva roky. Bohužel, neshledala se s manželem již jako s tátou, za dobu odloučení ho již nepoznávala. Dobu návštěvy prožila po svém , běhala kolem rozpálených kamen. Seděli jsme u delšího stolu s manželem naproti sobě, mezi vězněm vždy bachař. Bylo nás tam víc, tak si Maruška asi myslela, že jsme zase v nějaké hospodě. Nakonec návštěvy jsme mohli zanechat povolený balíček ke kontrole. Jednou jsem natrhala po cestě petrklíče — nedali mu je. Z návštěvy jsem odcházela s pocity nesplněného přání, se smutkem v duši. To, co bych chtěla a potřebovala Otovi říci a sdělit — nešlo — mně ani jemu. Psát jsme mohli dvakrát do měsíce, byl povolen určitý počet řádků na A4, k tomu instrukce mi napsal manžel předem. Byly přísné. Ota i spoluvězni posílali domů prádlo na vyprání, pracovní oděv byl vězeňský. Ve vystěhovaném kostele, jehož vnitřní výzdobu museli před tím sami věznění kněží zničit, měli dílnu. Pracovali tam pro různé podniky, Ota šil vycpávky pro Oděvní závody Prostějov. Podle výplatní pásky jim věznice strhávala za ubytování, stravu a ošacení z výdělku. Výdělek byl tak malý, že věznici stále dlužil. Na poslední výplatní pásce byl dluh šestnáct tisíc korun, který po propuštění musel splácet.
Co více říci k padesátým létům, byli jsme diskriminováni, i když jsme všichni poctivě pracovali. Pro tuto dobu jsme patřili mezi lidi neprospěšné státu, jak nám to řekla v roce 1951 úřednice z národního výboru v Nové Pace, když nám odebírala uhelné listy. Byli jsme neustále pod kontrolou STB až do roku 1989. Vzala jsem tuto situaci na vědomí, musela jsem se s ní vyrovnávat — ale co děti — co a jak jsem jim měla vysvětlovat, že jsou diskriminovány již od narození? Žádného z nich na národním výboru nevítali, oni nebyli vítaní občánci.
Nejhorší období bylo v těch padesátých letech, když manžel nebyl doma, ale v kriminále. Byly Vánoce a já jsem zůstala s dvěma dětmi sama. Vánoce byl pro mne nejkrásnější čas v roce — pečení cukroví, stromeček, betlém s hvězdou hlásající Pokoj lidem dobré vůle. Byla jsem s dětmi u rodičů, nebylo to tak daleko, jen o poschodí výše. Povečeřeli jsme, pak se pro děti i sestru, v té době jí bylo 11 let, rozsvítil stromeček a rozdalo pár dárků, holky dostaly každá medvídka, Eva se ho bála, bylo jí půl roku. Na vánočně ozdobeném stolku hořely svíčky, kde byly umístěny fotografie členů rodiny, kteří s námi nemohli být. Byl to manžel a bratr, později i otec. Po smutném Štědrém večeru v roce 1950, po sedmi letech, tedy v roce 1957, právě na Štědrý den se narodil syn Otakar a dcera Eva má svátek. Přání šťastných Vánoc, nejen na vánočních lístcích, se splnilo.
Marie Hrubá-Pavlovcová