Přivítejme nový příběh, je z rodu spisovatelských. Dcera dr. Bedřicha Fučíka paní Klára Pokorná vzpomíná:
Když jsem přišla jednoho krásného květnového dne ze školy, maminka mi řekla hned ve dveřích, že si mám jít hrát ven. To bylo něco nezvyklého. Jindy jsem se musela nejprve převléct, pak si udělat úkoly a teprve jít za kamarády. Bydleli jsme v tiché čtvrti, kde přejelo auto tak jednou dvakrát za den a pro nás děti to bylo hotové eldorádo. Okamžitě jsem mazala.
Venku mě nadšení pomalu opouštělo. Nikde nikdo. Všichni byli buď na obědě, anebo se učili. Nějakou dobu jsem okouněla a pak se vrátila. Tentokrát mě už maminka dovnitř pustila. Poznala jsem, že ona i babička mají nějakou starost. A také moje starší sestra Kristina. Po bytě se špacírovali tři cizí muži, všechno prohlíželi, vytahovali, sem tam se na něco nelaskavě zeptali. Prohlíželi svazky v obrovské knihovně mých rodičů, tatínkův psací stůl byl vzhůru nohama, lezli do spíže i do ložnice a maminka s babičkou tomu mlčky přihlížely.
Pak přišel domů tatínek. Pánové mu řekli, že pojede s nimi. Naoko s velkým klidem kývl. Maminka se zeptala, zda mu může s sebou dát nejnutnější věci. Chlapi se zasmáli a řekli: „Do večera ho máte zpátky.“ Před domem s nimi tatínek nasedl do černého auta, kterého jsem si předtím nevšimla. Vrátil se za devět let.
Po jejich odchodu maminka mlčky začala uklízet spoušť, kterou za sebou zanechali. Když později dorazil i bratr Jan, dověděli jsme se, že tatínka zatkli a že nás čekají špatné časy.
Ty pak skutečně nastaly. Nelišili jsme se asi moc od mnoha jiných lidí, kteří podobnou situaci také zažívali.
Maminka, ačkoli patřila k uznávaným překladatelům, se okamžitě dostala na černou listinu a začala si hledat místo. Dlouho zbytečně. Nakonec ji vzali jako cizojazyčnou korespondentku v národním podniku Kovotechna. Pracovala za velmi nízký plat, jenž rodině nemohl stačit. Navíc musela řešit bytovou otázku. Tomu, aby vystěhovali celou rodinu z Prahy, zabránila její sestra. Bydlela s babičkou nedaleko nás. Svůj byt daly k dispozici a přestěhovaly se k nám. Tatínkova pracovna se proměnila v dámský pokoj.
Honza právě maturoval, ale na vysokou školu mohl zapomenout. Nastoupil místo dělníka a vyučil se truhlářem. Měl štěstí. Narazil na slušné lidi, kteří mu to usnadňovali jak mohli, a po čase mu jeho šéf dokonce podepsal doporučení na medicínu. Po šesti letech mu tento truhlář- gentleman přišel osobně pogratulovat k promoci. Bratr mu to vrátil o mnoho let později jako jeho lékař.
Na okamžiky, kdy jsem viděla tatínka, již odsouzeného na patnáct let, poprvé ve věznici na Mírově, mám ještě dnes, po půlstoletí, zcela živou vzpomínku. Přivedla ho ozbrojená stráž a dělila nás přepážka z hustého drátěného pletiva. Místo temperamentního muže, sršícího energií, s hřívou vlasů černých až do modra, stál za ní zcela bělovlasý, strašlivě hubený člověk, kterého jsem, dokud se na mne neusmál, téměř nepoznávala. Zvláštní, že zrovna ty bílé vlasy mě tenkrát tak vyděsily.
Pak se náš čas odvíjel od návštěvy k návštěvě ve věznicích: „V jakém stavu bude, nechají nás tam jen čtvrthodinu, nebo déle, dovolí nám předat mu nějakou maličkost k jídlu atd. atd.?“ Nezřídka se stávalo, že jsme jeli přes půl republiky celou noc a bachaři, protože se jim zrovna zlíbilo, návštěvu utnuli po pěti minutách. Byli však i jiní: jednou jsme s maminkou cestovaly na Mírov samy dvě. Když návštěva skončila (asi po čtvrt hodině), řekla maminka k mému velkému překvapení, že se půjdeme projít. Věc zcela nevídaná. Procházet se po Mírově! Viděla jsem na ní velký neklid. Šly jsme hlubokou úvozovou cestou dolů pod hrad (věznici) a v jednom místě nám ji zkřížilo malé, asi pětileté dítě. Když nás míjelo, tiše řeklo: „Druhý dům vpravo.“ Otevřenými dveřmi do domku bylo vidět mladou ženu. V oblacích páry stála nad neckami s prádlem. Zůstala jsem venku a maminka na pár minut zmizela uvnitř. Pak už jsme hodně rychle odcházely. A od té doby jsme mohli tatínkovi posílat balíčky, které v pořádku dostal. Bohužel to netrvalo dlouho. Manžela té mladé paní a otce onoho dítěte, dozorce pana Vašíčka a pár jeho kolegů kdosi udal a z bachařů se stali muklové. Jejich počínání tenkrát bylo opravdu velmi kurážné a myslím i dost ojedinělé. Věděli, do čeho jdou, přesto se snažili pomáhat. Mnohokrát jsem si pak na tohoto odvážného muže vzpomněla. Ke své lítosti jsem se teprve nedávno dověděla, kde později žil a že před pár týdny zemřel. Snad se mi ještě naskytne příležitost poděkovat alespoň jeho ženě.
A roky ubíhaly. Moje něžná maminka se starala, jak mohla. Přede mnou si vlastně nikdy neposteskla. Ale o jejích starostech jsem věděla. Kromě stálé obavy o tatínka měla před očima tři děti. Krista složila maturitu, na vysokou ji nepustili. Na přímluvu Viléma Závady se dostala do Univerzitní knihovny, postupovala od nejobyčejnějších úkolů až po kvalifikovanou práci a Klementinu je věrná dodnes. Honza se po několika letech dostal na lékařskou fakultu a v mnoha věcech zastupoval otce. Mnohdy mi to docela vyhovovalo. Když jsem měla nějaký problém ve škole, uměl přimhouřit oko a mamince vysvětlit, že vlastně o nic nejde.
Od onoho 24. května 1951 se změnilo pro nás úplně všechno. Mnoho lidí, kteří nás předtím hojně navštěvovali, k nám přestali chodit. Někteří, když nás potkali, raději přešli na druhý chodník. Byli ovšem i jiní, kteří se nebáli a mé mamince své přátelství prokazovali i nadále. Tehdy jsme si všichni, každý podle svého věku a vlastních běžných povinností, uvědomovali, že zlo, které nás obklopuje, je všudypřítomné a že se s ním musíme stále vyrovnávat. V zaměstnání, ve škole, mezi vrstevníky. Toto poznání nám však přineslo paradoxně i mnoho dobrého. Rodina, která vždy držela hodně pohromadě, se semkla ještě víc a tak to zůstalo dodnes. Moji sourozenci tehdejší dobu asi prožívali jinak, byli starší než já a víc si ji uvědomovali. Pro mne se za krátkou dobu můj otec stal hrdinou, na kterého jsem byla pyšná. Ačkoliv jsem byla dítě spíše mírné, při jakékoli zmínce o něm, třeba i nevinné, ze strany kamarádů jsem zvedala hlas a byla schopná se i prát. První dva roky po zatčení jsem ve škole měla paní učitelku Annu Klangovou, která nade mnou držela ochrannou ruku, i když, jak jsem se po mnoha a mnoha letech dozvěděla, zkusila si kvůli tomu velké nepříjemnosti. Mnohem hůř to bylo později. Jak se přibližovala maturita, přibývalo nedobrých signálů, až mamince třídní profesor sdělil, že mě v žádném případě nepustí na vysokou školu. Stalo se. Na doporučení soudruhů mi nezbylo než nastoupit do fabriky. Za pomoci dobrých přátel jsem si našla místo v Motorletu. Vyučila jsem se tam strojním zámečníkem a shodou šťastných náhod mě umístili do zkušeben trysek leteckých motorů. Bylo to pracoviště rizikové a proto dobře placené. Dílovedoucí byl hodný člověk a já dva roky vydělávala víc než celá rodina. Byla jsem šťastná, že můžu do rozpočtu podstatně přispět. Stouplo mi sebevědomí a všechny šikany různých partajníků a desítkářů jsem přestala brát vážně. Tehdy jsem si uvědomila poprvé a na celý život, že člověk může být osobně svobodný i v nesvobodě.
Později byl tatínek převezen do věznice v pražské Ruzyni, na oddělení technických překladů a to znamenalo změnu k lepšímu. Také my venku jsme cítili, že mráz už trochu polevuje.
Každý rok kolem 9. května rodiny s nadějí čekaly, zda se amnestie prezidenta republiky nebude týkat i jejich zavřených. V roce 1960 maminka šla sice jako každý rok před ruzyňskou věznici, ale nedočkala se. Tatínka totiž propouštěli z Pankráce a tak se minuli.
Když se vrátil, skončila pro mne doba trápení, ačkoli nenásledovaly časy zrovna dobré. Z továrny jsem odešla, napsala nejméně dvacet pět žádostí o různá místa a nakonec se uchytila v knihovně Národního technického muzea. Tam jsem narazila opět na jednoho hodného šéfa, a šla dálkově studovat knihovnickou školu.
Otec nejprve strávil několik měsíců v nemocnici. Jako památku na Mírov si domů přinesl těžké astma. Obživu hledal velmi těžko, jeho zdravotní stav mu nedovoloval pracovat fyzicky. Po nějaké době se podařilo sehnat lektorské, ovšem velmi špatně honorované, posudky, zpočátku je nesměl ani podepisovat vlastním jménem. Přesto se tak pomalu vracel ke svému vlastnímu oboru. V době „tání“ se dokonce na krátkou dobu vrátil do nakladatelství Vyšehrad jako šéfredaktor. I maminka začala opět překládat. Avšak nastala normalizace a zase bylo všemu konec. Tatínek se ovšem nevzdal a knihy vydávat nepřestal, pokračoval v podobě samizdatu. Tak spatřilo světlo světa např. sebrané dílo Jakuba Demla, Jana Zahradníčka a Jana Čepa. Napsal také nejkrásnější vlastní práci „Čtrnáctero zastavení“. Když zemřel, zůstala na jeho psacím stole právě dokončená velká studie „Píseň o zemi.
Dr. Jitka Fučíková, nar. 4. 9. 1903, zemřela 26. 6. 1987
Dr. Bedřich Fučík, nar. 4. 1. 1900, zemřel 2. 7. 1984
Napsala: Klára Pokorná