Téma dětí, které dostaly v padesátých letech nálepku dcera nebo syn „nepřítele státu“, je u nás dosud nezpracováno. Komunistický režim takto ocejchoval tisíce dětí, jejichž rodiče byli z politických důvodů popraveni nebo uvězněni. Deset studentů FAMU se rozhodlo zachytit svědectví některých z nich. Zatím se zaměřili na ženy.
Nechali je vyprávět o tom, jak jim dějiny vtrhly do jejich dětského světa a obrátily ho naruby. To, co zažily, si v sobě nesou celý život. Některým z nich komunisté uvěznili na dlouhé roky jednoho nebo dokonce oba rodiče, mezi zpovídanými ženami jsou ale i ty, kterým popravili otce. To se stalo například tehdy devítileté Ludmile Švédové, nyní Zouharové. Pasáž, kdy čte tatínkův dopis, který jí a jejímu bratrovi napsal před popravou, patří k nejsilnějším momentům dokumentu: „Drahé děti, 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu vždy rádi. Objímám a líbám Vás, budu na Vás všechny myslet až do konce a budu Vám přát to nejlepší, až dorostete. Chtějte, aby Vám maminka vyprávěla celý můj a její život…“ Paní Švédové-Zouharové se při jeho čtení láme hlas. Dopis se k ní dostal po čtyřiceti letech. Až v roce 1995 jí vrchní státní zástupce v Praze napsal, že mezi dalšími archivními dokumenty, týkajícími se případu jejího tatínka, našli i tento list.
Řada dopisů napsaných před popravou byla předána nejbližším až po roce 1989, tak to bylo i v případě dopisů Milady Horákové, které psala své dceři, sestře a dalším blízkým. Přitom v nich nebylo nic „závadného“, jen loučení a vzpomínky na krásné chvíle.A archiváři tyto dopisy dodnes nacházejí ve vězeňských spisech a snaží se vypátrat jejich adresáty. Co se týče návštěv na rozloučenou, byli příbuzní těsně před popravou o možnosti navštívit odsouzeného většinou informováni, ale v mnoha případech přišel rodině telegram den, někdy jen půlden před popravou. Při nejlepší vůli nebylo leckdy v lidských silách se do Prahy dopravit na příklad z Ostravy. Ani urny s ostatky nebyly rodinám zpravidla vydány.
Ale i děti, které nezažily tuto nejtragičtější, absolutní zkušenost a jimž komunisté rodiče nepopravili, ale „pouze“ uvěznili, měly dětství úplně jiné než jejich vrstevníci. Některé vyrůstaly v dětských domovech, jiné pouze s maminkou nebo tatínkem. Rodiny odsouzených se často musely vystěhovat z bytu, byl jim zabaven majetek, životní partneři uvězněných mohli vykonávat jen podřadnou práci, navíc na ně byl neustále vyvíjen nátlak, aby se s „nepřáteli státu“ rozvedli. Jejich děti nesměly studovat.
Jedna ze zpovídaných žen, Ludmila Měřičková-Vaďurová, v dokumentu vzpomíná na svůj naivní pokus napsat prezidentu Klementu Gottwaldovi: „Stýskalo se mi a napadlo mě, že bych mohla sama poslat žádost o milost. Náhodou jsem našla v deníčku, který — nevím proč — jsem si z těch let uchovala, koncept této žádosti, kterou nyní přečtu. Je to velice naivní a míchá se tam vidění prezidenta s masarykovskými ideály, které byly v naší rodině, s větami, které jsme odposlechli ve škole a které bych jako dospělá nikdy neřekla: ,Milý pane prezidente,‘ pane je škrtnuto a je dopsáno soudruhu. ,Tak bych si přála, aby se Vám tento dopis dostal do rukou, protože si Vás představuji jako dobrého tatínka nás všech, hlavně všech dětí a celé republiky.‘ Když to čtu, je to takové tragikomické, trošku se za to až stydím, ale nestydím se za ten nápad, který měl tatínkovi pomoci. ,Prosím Vás, splňte mi mou prosbu, dejte milost mému tatínkovi. Jsem nejmladší ze šesti sester, tatínkovi je šedesát let, má záduchu a nevyléčitelnou astmu. Ve válce byl v koncentráku v Terezíně, už toho chudák tolik vytrpěl. Prosím Vás ještě jednou, vraťte mi ho. Já vím dobře, že on si jiného nepřeje, jen aby byl mír na celém světě a on se mohl vrátit domů. A já až letos vyjdu školu, tak se zapojím všemi silami do mírového budování a tím odčiním chybu svého otce, i když věřím v jeho nevinu. Prosím Vás, nezklamte mě. Věřím ve vás, neoslyšte mě.‘ Tuto větu, myslím, jsem měla odposlouchánu z katolického kostela. Samozřejmě jsem na tu žádost o milost nedostala nikdy odpověď, ale po nějakém čase si mě pozvali k soudu a tam na mě nějaký člověk řval, kdo mi s tou žádostí pomohl a že za tím někdo musí být. Myslím, že jsem se hodně vyléčila…“
Její tatínek zemřel po devíti letech ve věznici v Leopoldově. Je symbolické, že příběhy těchto žen točí mladí lidé, kteří období komunistické totality nezažili. „Uvědomil jsem si, že dcerám politických vězňů opravdu mnoho dlužíme,“ říká jeden ze studentů, Jaroslav Kratochvíl.