Dneska dopoledne, když jsem dostala zprávu o úmrtí Janiny maminky, paní Eleonory Roubíkové
(Loly Roubik), mě najednou pohltila velká bolest. Taková, 
která člověka zasáhne do hloubi duše i těla. Za všechny naše
maminky nás Dcer politických vězňů. Najednou jsem si uvědomila, co pro nás naše mámy, mamky,
maminky byly schopny udělat. Pro nás právě v těch osudných a osudových letech
padesátých, když měly na svých bedrech prakticky všechno. Aby z nás vychovaly slušné lidi,
aby nás uživily, ošatily a nejen to — abychom nezapomněly na své táty, kteří byli
v kriminálech…
Mnohdy jsme nedokázaly být vděčné. Jako dcery jsme možná více tíhly k tátům.
Nezapomeňme však, že ten grunt byl a je v našich maminkách.
Mrzí mě, že jsem paní Roubíkovou poznala až loni, byť jsem ji z vyprávění znala už od poloviny osmdesátých let. Žena se silnou vůlí, humorem a láskou k poznávání. Myslím, že byla Janě Švehlové velmi dobrou matkou. Zapíjím její oči bílým kernerem z Porýní. Snad se nad tím někde na mě pousměje.
