Pocházím z rodiny literárního kritika
a nakladatele Bedřicha Fučíka a překladatelky z němčiny Jitky Fučíkové. Byli jsme tři děti, syn
a dvě dcery. Bratr byl lékař, přede dvěma lety zemřel. My dvě se sestrou jsme byly zaměstnané
v knihovnách — já od maturity v Národní knihovně v Klementinu, sestra
nejdřív také tam, potom v knihovně Národního technického muzea a nakonec
v knihovně stomatologického ústavu (nebýt komunistického režimu, byly bychom jistě dělaly něco
jiného).
Historie, kterou chci vyprávět, začíná v květnu 1951, kdy se můj bratr chystal k maturitě, mně bylo 15 a sestře 9 let. Den předtím přišel bratr z Akademického gymnasia a sdělil rodičům, že mu ve škole oznámili, že nebude připuštěn k maturitě. Vzhledem k tomu, že už bylo hodně lidí z tatínkova okruhu zatčeno, rodiče ani nebyli příliš překvapeni, ale tatínek se do gymnasia druhý den vypravil. Já jsem nešla ten den do školy, protože mi nebylo dobře. Asi okolo deváté hodiny někdo zazvonil. Po otevření se za dveřmi objevili tři neznámí muži, nechali si zavolat maminku a té sdělili, že jsou členové státní bezpečnosti, že přišli zatknout tatínka, a že než přijde, vykonají domovní prohlídku. Bydleli jsme v třípokojovém bytě, jeden pokoj měl okolo tří stěn knihovnu od země až do stropu. Dva pánové začali tam, prohlíželi jednu knihu po druhé, třetí prováděl prohlídku v dalších místnostech. Tatínek asi třikrát volal, mezi jiným aby mamince řekl, že se mu to s bratrovou maturitou podařilo zařídit. Ale my jsme mu do telefonu nesměly nic říct. Zvlášť dobře si z toho dne pamatuji hrozný zážitek: Tatínek chodil občas s přáteli na podzimní hony, a měl tudíž doma pušku, na kterou měl samozřejmě řádné povolení. Maminka však přesto dostala při té prohlídce najednou strach, co z toho ti chlapi udělají. Vyndala v nestřežené chvíli flintu ze skříně a požádala mě, abych ji donesla do sklepa a schovala ji tam pod uhlí (tehdy se v kuchyni ještě topilo uhlím). Letěla jsem dolů, celá jsem se klepala strachy, aby mě nezahlédli, a v rychlosti jsem pušku zahrabala pod uhlí. Ale po chvíli vyzvali prohlížeči shodou okolností právě mne, abych jim šla ukázat sklep. Byla jsem úplně ochromená strachy, ale nakonec to dobře dopadlo, ničeho podezřelého si ve sklepě nevšimli. Ani nevím, jak jsme to dopoledne s maminkou a babičkou přežily. Bylo to hrozné, trvalo to neskutečně dlouho, protože pánové skutečně prohlíželi knihu po knize. A tatínek se nevracel. Konečně kolem jedné hodiny jsem z okna viděla otce přicházet, ještě si ke všemu koupil nový klobouk. Musela jsem sebrat všechnu svoji sílu, abych se dokázala tvářit, že se nic zvláštního neděje. A pak už to šlo velice rychle, pánové otce sebrali a odvezli. A my jsme pak skoro celý rok o něm vůbec nevěděli. Teprve v červenci roku 1952 se konal proces v Brně — protože většina souzených byla z Brna — a tatínek byl odsouzen na 15 let.
Zvlášť moje malá sestra na tom byla velmi dlouhou dobu velice špatně psychicky, snad půl roku večer co večer zvracela a nemohla spát. Bratr mezitím sice odmaturoval, ale na vysokou se nedostal. Musel na rok do továrny, aby si „vylepšil“ kádrový posudek. Nejdřív byl v jakémsi betonářském družstvu, kde však měl těžký úraz páteře. Pak se dostal do truhlářského družstva, kde měl šéfa, který se k němu krásně choval (on mu to pak jako lékař vrátil). Měl pak veliké štěstí, že továrny poprvé vysílaly na vysoké školy svoje kádry a zmíněný šéf mu navíc dal krásný posudek. A tak se bratr jako jediný z nás dostal na vysokou školu, na medicínu a také ji vystudoval.
Já jsem se po maturitě na vysokou nedostala, opakované pokusy vždy skončily u politické části přijímacího rozhovoru. V posudku jsem také vždy měla „doporučení“ od dobrovolných špiclů z okolí bydliště nebo později horlivých svazáků z pracoviště. Zakotvila jsem — díky pomoci básníka Viléma Závady, přítele rodiny — v Universitní, dnes Národní knihovně, kde pracuji dodnes. Hlásila jsem se na studium knihovnictví, řádné i dálkové, celkem asi čtyřikrát, ale nevyšlo nic, nakonec jenom středoškolský knihovnický kurs. Teprve v roce 1968, po otcově rehabilitaci, mi v knihovně okamžitě nabídli, ať jdu studovat. Jenomže to jsem už měla dvě děti a čekala jsem třetí.
Moje sestra na tom byla mnohem hůř, protože nemohla po maturitě nikde najít odpovídající zaměstnání. Nakonec dostala dělnické místo v Motorletu, ve zdravotně závadném prostředí, kde si věru dost užila. Nad vodou ji drželo jen to, že slušně vydělávala a pomáhala tím rodině z permanentních nesnází. Až po letech dostala místo v knihovně. Maminka na tom byla nejhůře. Jako žena politického zločince byla okamžitě na indexu jako překladatelka. Nemohla také dostat žádné slušné zaměstnání, a tak za stálého ponižování svého komunistického okolí dělala jakousi kancelářskou pomocnici v Kovotechně za plat 800 Kčs. Celá léta, dokud sestra ještě chodila do školy, třeli jsme bídu s nouzí. Bratr vypomáhal tím, že chodil při studiu na brigády. Naučili jsme se žít velice skromně a myslím, že nám ta skromnost zůstala celý život.
Tatínek byl nejdřív rok v Bartolomějské, pak na Pankráci, potom dlouho na Mírově, pak znova na Pankráci a nakonec v Ruzyni. Mé nejstrašnější zážitky jsou spojeny s nočními cestami na Mírov: Vyjížděli jsme o půl dvanácté z Prahy, tloukli jsme se s dvěma přestupy a čekáním na nočních nádražích až do půl osmé do rána, kdy jsme dorazili na Mírov. Věznice otvírala až v osm, takže jsme čekali venku unavení a roztřesení strachem z návštěvy, která směla trvat pouhých 20 minut (mohlo se klidně stát, že bachaři neměli náladu a skončili návštěvu po deseti minutách). Někdy se nad námi ustrnuli v místní hospodě, otevřeli a uvařili nám čaj. Byli tam i velice hodní bachaři — o tom, myslím, píše moje sestra —, kteří na svoji dobrotu doplatili a byli také uvězněni.
Opakem Mírova byla později Ruzyně, kde vězni tehdy překládali odborné patenty ze Západu (samozřejmě nelegálně získané) a i my jsme se tam dostali častěji a na celou hodinu, dokonce jsme otci směli nosit nějaké potraviny. Vzpomínám si, jak jsme jednou v Ruzyni klidně seděli a tatínkovi předkládali dobrůtky a z domova donesenou černou kávu. Jenomže káva z termosky brzy došla. Měli jsme však pro tatínka připravené překvapení, malinkou lahvičku červeného vína. A tak jsem ji pod stolem — aby to bachař neviděl — otevřela a do hrníčku její obsah vylila. Bohužel jsem se pak po otcově návratu zapomněla zeptat, jak se mu z návštěvy odcházelo.
A ještě bych chtěla vylíčit jednu svoji slavnou záležitost s náčelníkem ruzyňské věznice. Tatínek měl hrozně zničené nohy od výslechů, kdy ho celé dny honili po místnosti, a jednou při návštěvě si nám řekl o vložky do bot. Řeklajsem,že to zařídím. Druhý den jsem vložky koupila a zavolala jsem domů, že je do Ruzyně tatínkovi hned donesu. Dojela jsem tam, ale když jsem stála před věznicí, tak mi došel dech. Ale byla jsem mladá, bláznivá, tak jsem řekla ve strážnici, že potřebuji mluvit s náčelníkem. Na druhé straně byl stejně mladý hoch jako já, zavolal náčelníkovi a za chvíli mi řekl, že mohu jít dál. Já jsem věděla, kudy se přes dvůr do věznice jde, a tak to vypadalo, jako bych to tam dobře znala. Ve věznici mě uvedli do návštěvní místnosti, kde bylo slyšet klapání psacího stroje. Nechali mě dost dlouho čekat. V tu chvíli mi ale došla odvaha a začala jsme přemýšlet, co vlastně tomu náčelníkovi budu říkat. Ani nevím, co mě to napadlo, že jsem zkusila otevřít dveře, odkud byl slyšet psací stroj. A tu se dveře otevřely a dovnitř vstoupili dva muži: jeden v civilu (asi politický) a v uniformě náčelník. Pozdravili jsme se, vyzvali mě, ať se posadím, a zeptali se, proč jsem přišla. Když jsem se na ně podívala — byli to muži tak o deset, dvacet let starší —, poznala jsem, že jsou nejen nejistí jako já, ale dokonce se mi zdálo, že v jejich očích vidím i záblesk strachu. A tak jsem naprosto klidně řekla, že jsme měli den předtím návštěvu, že tatínek nemůže chodit a potřebuje vložky a že jsem mu je přinesla. A teď nastala naprosto kuriózní situace: ti dva tvrdí chlapi měli dojem, že si z nich dcera politického vězně udělala blázny a donutila je, aby ji pro takovou „maličkost“ přijali. Představovali si zřejmě, že jde o něco hrozně vážného, proto také asi přišli dva. Já jsem z té jejich nejistoty měla velikou radost, takže když se mě náčelník zeptal, jestli je to opravdu všecko a jestli už nic jiného nechci, řekla jsem mu, že bych tatínkovi vložky ráda předala sama. To samozřejmě bryskně odmítl. Tak jsem mu poděkovala a jela jsem domů jako na obláčku, co se mi v tom hrozném, nelidském systému podařilo a jak si ti mocní pánové museli přiznat, že jsem je „dostala“. A když jsme přišli příště na návštěvu, tak nám tatínek řekl, že ty vložky skutečně hned dostal. Když se prý zeptal, kdo je obstaral a doručil, řekl mu náčelník, že je přinesla přímo jemu ta čertovská starší dcera. Tatínka to přirozeně pobavilo.
Ještě když tatínek byl na Mírově, konaly se procesy s jeho přáteli a známými a on u nich často svědčil. My jsme to měli zjištěné a já jsem se vždy vypravila k soudu na Pankrác, kde mě starší vrátný už znal a vítal slovy: „Á, slečna Fučíková, pan otec svědčí?“ A vždycky mi řekl, kde se proces koná. Vydala jsem se tam, před soudní místností zpravidla už seděl bachař s tatínkem a čekali na zavolání. Já jsem se tvářila úplně cize a sedla jsem si na lavičku vedle tatínka. Nic jsem neříkala, jenom jsem tiše seděla vedle něho.
Tatínek měl v roce 1956 revizi procesu. Obdivuhodným způsobem tehdy v jeho prospěch svědčil básník a jeho přítel Vilém Závada. A když se tatínek vracel s bachařem Karlem do Ruzyně, začal se ho bachař vyptávat, co je vlastně zač, za co byl odsouzen a podobně. Nakonec z něho vylezlo, že mají informace, že tatínek je vrah. Od té doby se jeho poměr k otci radikálně změnil. Před tímto přelíčením jsme podávali žádost o podmínečné propuštění a rozhodli jsme se podpořit ji podpisy spisovatelů, básníků a malířů. Obíhali jsme s maminkou a s bratrem jednotlivé osobnosti a zažili jsme radostné i skličující věci. Tak například maminka, která šla za dávným blízkým přítelem, spisovatelem Ivanem Olbrachtem na ministerstvo kultury, zažila scénu, že ji Olbracht vůbec „nepoznal“. Já jsem šla za Janem Werichem a ten mě naopak nejen srdečně uvítal a žádost hned podepsal, ale navíc mi poradil, za kým mám ještě jít, například za Jiřím Trnkou, a kde ho v té chvíli najdu. Vítězslav Nezval mě přijal v negližé, v kuchyni uprostřed nepředstavitelného nepořádku, a položil si podmínku, že to musí před ním podepsat Marie Majerová. Ta žádost mamince hned podepsala s tím, že Fučík vydával i komunisty a že to každý ví. A různé to bylo i s otcovými přáteli. Někteří, jako Václav Černý a Jaroslav Durych, k nám chodit nepřestali a Václav Černý chodil dokonce víc než dřív. Jiní, a těch bylo víc, se báli a přestali se s námi stýkat.
Přes všechno to zlo a strasti, které jsme za těch devět let zažili, přes ústrky a zklamání jsme prožili i spoustu krásných a dobrých věcí, poznali spoustu úžasných lidí. Bez těchto zkušeností by z nás asi nebyli takoví lidé, jací z nás jsou dnes.Otec byl po 9 letech věznění propuštěn při amnestii v roce 1960, která se poprvé týkala i politických vězňů. I následující léta byla velice krušná. Měl nejdřív 200, pak 400 Kčs důchodu, nesměl pracovat, ale přesto nebyl nijak zlomený a do konce života psal a v samizdatu vydával díla českých spisovatelů, kteří nesměli vycházet.
Roku 1990 dostal od presidenta Václava Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka.
PhDr. Bedřich Fučík nar. 4. 1. 1900 zemřel 2. 7. 1984.
PhDr. Jitka Fučíková nar. 4. 9. 1903 zemřela 26. 6. 1987.
Sepsala Kristina Čermáková, rozená Fučíková.