Co je všechno adventní čas, si můžete přečíst všude, dokonce i v takových listech, v nichž by ještě v minulosti šlo o ideologický poklesek. Advent dnes skloňují především obchodníci, bankéři, nájemníci různých stánků, především těch s artiklem vánočním. Pokud jde o mou osobu, ráda bych zakormidlovala do časů historických, ne-li až prehistorických, do dob, kdy ještě slova nebyla přetížena mnohovýznamovostí tak, že význam tu byl jeden jediný, průzračný jak horská bystřina.
Vlastně bych Vám ráda podala zprávu o tom, že se v tento čas udály věci tak říkajíc mimořádné, které stojí za povšimnutí, události, které ho okrašlují a naplňují adjektivem kouzelný.
Na setkání v Pardubicích naše sdružení dostalo slib
finančních prostředků od velkorysého mecenáše a posléze došlo
i k splnění slibu, tedy k připsání částky ve prospěch našeho účtu.
Peníze byly určeny pro kursy k získání internetové gramotnosti našich členek. Vzpomněla jsem
na Haničku Bicencovou z Třeboně, která vlastně prapůvodně všechno spískala. Postěžovala si mi,
že už na ni nezbylo místo v kursu „počítače pro seniory“. Tak vznikla myšlenka vzdělat Dcery
v IT. Jiřina Hájíčková se vehementně pustila do příprav. Nejenže zabezpečila kursy
týmové, ale i kursy pro jednotlivce. Byla jsem nadšena, když kurs jménem HOŘICKÝ dostal díky
Michalu Kuchtovi a jeho IT příteli Tomáši Horákovi fantastické obrysy. Cestou
za maminkou se mi totiž najednou na mobilu objevily informace o obdržených e-mailech od Dcer
frekventantek, které mě dlouhodobě přesvědčovaly, že se k počítači chovají s úctou
a velkým obloukem ho spíš obejdou. Ony už vlastnily svoji elektronickou adresu a z ní psaly!
Prosím potlesk pro všechny zúčastněné.
Cestou do úřadu jsem se konečně dostala k tomu, abych otevřela
včerejší poštu. Vedle banálních obálek s poštovními poukázkami jsem vzala do ruky
tu velkou ofrankovanou mnoha bramboříky a jednou růží. Najednou jsem, jako ten Čapkův listonoš pan Kolbaba
ucítila nějakou nedefinovatelnou haptickou příjemnost. Ano, vytahuji z obálky fotografie
z rodinného alba paní Pokorné, rozené Fučíkové pořízené mistrovskou rukou
Sudkovou. Tají se mi dech. A co pak, když se mi dostane do ruky fotografie z roku 1932,
na níž jsou manželé Jitka a Bedřich Fučíkovi s Thomasem Mannem a jeho ženou? Málem
dech nepopadnu. Za takovou nádheru blahořečím Dceři Olze Bezděkové. Minulý týden
navštívila pana doktora Pokorného a při té příležitosti podala na mě tak dobré reference,
že mi takové skvosty byly zapůjčeny. Slyšíte? Andělské zvonění.
A do třetice? Ano, mám a dám na stránku. Psala mi paní Hana Pražáková. Starší dáma, spisovatelka z Brna, dcera spisovatele Františka Křeliny a Dcera politického vězně. U nich jablko nepadá daleko a geny se nezapřou. Křelina — Pražáková — Hejkalová. Rozdělím se s Vámi o pár slov z textu dopisu: … „píšete tak pěkně o Sobotce, že jsem si vybavila den, kdy jsem jako asi osmiletá putovala s rodiči z Kadeřavce u Turnova do Sobotky za Fráňou Šrámkem“…. Nezbývá mi, než popřát paní Pražákové, aby se jí navrátilo zdraví a aby mohla oslavit v příštím roce reedici svého vzpomínání na otce pod názvem „Nadějí tu žijem“. Co říci na závěr: Advent čaruje aneb roztrhl se pytel s božskou manou.
