Klikněte na nadpis, prosím.
Nemám ráda slova typu — nestíhám, nemám čas, stres, za pět minut dvanáct, honem, rychle, pohni…, přesto je slyším na každém kroku. A co je horší, také vycházejí z mých úst. Představte si však, že se v následujících řádcích budu snažit podat zprávy charakteru líbezného, libého, hladivého až mazlivého, na omak sametového. Žádná krev, nehoda, pomluvy, zhrzené lásky, erotické eskapády. Snad jen pro oživení — malé smuténky a nečekané zemětřesení, ty k životu patří a v přemítání je nelze obejít. I v pohádkách se objeví drak. Tedy, vážení, žádný bulvár. Je přece Advent.Představte si, že se mi line kolem uší jedna větší hudební lahůdka za druhou a že se tedy pomaličku chystám k posbírání střípečků ze zpráv, které ke mně přišly ve dnech předchozích.
Setkání v Havelské 5
Zuzka Dražilová připadla na výtečný nápad — připravit „vánoční setkání s Dcerami politických vězňů 50. let a všemi ostatními, kteří spolupracují či jakkoliv jinak se podílejí na audiovizuálním projektu „Dcery 50. let“. Celá událost byla vpravdě skvěle režírovaná. Místo, které bylo vybráno, bylo zajisté políbeno geniem loci a k tomu vyfutrováno jídlem a pitím, aby to intelektuálno tolik nepřečuhovalo. Z pohádky si přikradu přirovnání o prohýbajících se stolech. Staropražská galerie. Jakmile člověk vstoupil, cítil se dobře. Známé tváře rozsvěcovaly prostředí. Bylo toho tolik, o čem se dalo povídat! Něco jsme možná nedopověděli, ale máme nová témata pro budoucí příští. Zuzce patří velký dík.
Majda v kamnech aneb o paní Markové a nejen o ní
Při loučení po setkání se sestrami z příběhu Velezrada v Písku mi paní Helena Marková nabídla, abych se za ní někdy vypravila do kamen. Mluvily jsme před tím o krásách českého jazyka, a tak jsem si nebyla jista, co svým pozváním myslí. Záhy jsem však byla doma. Mnohokrát jsem přece nahlížela do výlohy v Karmelitské ulici jednadvacet. Cestou domů se mi vracely na mysl vzpomínky Vendulčiny i Heleniny. Slíbila jsem si, že příběh musí co nejdřív na stránky. Ale do kamen mě cosi pudilo. Stojíc před knihovnou konečně jsem našla knihu Jindřišky Smetanové Ustláno na růžích a pod nebesy. Hledám, hledám — a je tu povídání American Heating, Josef Vrkoč, Vinohrady. Otevřu a na stránce devadesát dva se rozvíjí povídání. Neodolala jsem a usedla k počítači a velký kus jsem pro paní Helenu přepsala. Ráno jsem dostala odpověď:
„Zuzano, díky! Zítra slavíme padesátiny našeho šéfíka v kamnech. Dnes jsem si zamluvila u Kanzelsbergera Jindřišku Smetanovou (ještě ji neměli vybalenou) a bude to vtipný dárek, dám mu do knížky záložku k té povídce. Mám ji ráda, píše moc hezky, pohodově a šéf je taková krevní skupina, že to také ocení. Tak moc děkuji za tip. Vše nějak zapadá tak, jako kdyby mě někdo vedl za ruku.“
Když čas předvánoční takto čaruje, vyzvedla jsem si čtyřletou Majdu a šly jsme v pátek dvanáctého do kamen společně. Nejdřív jsme se poklonily u Jezulátka a pak už byl krámek náš. Pastva pro oči. Jedna kamna obstarávala teplo, skrz slídu svítila a my jsme se společně radovaly z magie krásných rukodělných výrobků. A těch hejblátek a držátek a otáčítek…! Štěstí, že existují mezi námi lidé, kteří tuhle krásu nejen obdivují, ale svým umem zprostředkovávají pro obecenstvo a především pro kupující prodloužený život těchto nevšedních věcí. Všimla jsem si, že nám všem svítily oči, a nebyly to jen odlesky.
Švédské zemětřesení
Zpravodajka Nadja Stoltz (z příběhu Každé ráno v šest nás budilo rádio budovatelskými písněmi) mi napsala v úterý šestnáctého prosince: „Dnes jsem zde měla naprosto nový zážitek. Ráno v 6.20 se se mnou začala třást postel, taktéž se otřásal celý barák. Bylo to doprovázeno zvláštním zvukem. Síla 4,7 Richterovy stupnice. Poslední zemětřesení této síly bylo naposledy ve Švédsku zaznamenáno v roce 1904.“
Mám někdy dojem, zvláště po přečtení politických zpráv, že by stálo za to, aby každým z nás něco zatřáslo, abychom si urovnali myšlenky.
Tomu říkám civilizace!
Jana vzpomněla na maminku: „Ona mi moc chybí, protože se mi vracejí myšlenky na dobu, kdy byla
dobrá, a to není zas tak dlouho. V sobotu mi volal z Anglie policajt, který přišel vše
zkontrolovat, když maminka zemřela. Tomu říkám civilizace, když policajt volá a ptá se, jestli jsou
nějaké problémy, a vyjádří znovu lítost. Tak jsem mu řekla o naší webové
stránce a on děkoval. Prý je dobré znát kontext života lidí. Myslím,
že to hned vyklepával na počítači, jak jsme spolu mluvili a já bulila.“
Jedna výchovná pro bojovnice s počítačem
Představte si, že mi Hanička Truncová poslala vlastnoručně vyrobené přání k Vánocům a novému roku. Je neslušné psát, kolik je dámě let. Ona se pustí nejen do psaní na počítači, ale i do grafických prací. Děvčata, není to motiv, takové posunutí v mysli pro Vás, která jste ještě nenašla sílu přihlásit se do kursů počítačové gramotnosti? Co říkáte? Nabídka tu je. Stačí napsat Jiřině hajiri@volny.cz.
„Nejsou Vánoce jako Vánoce — záleží, co máš právě na srdci a koho máš nejblíže svému srdci — přesto zůstávají Vánoce spojené s narozením Jezulátka — a každý nový život je čistý, uchvacuje zázrakem — zázrakem narození.“ Napsala mimo jiné Hanička Truncová do svého přání, a tak se o něj s Vámi dělím.
Bratislavské rožky
Během pondělka jsme měly tolik možností si povídat s Majou Jurčovičovou (Drevenica
v dedinke Jasenová medzi Oravou a Liptovom), že jsme narazily na eura, která budou 
od ledna příštího roku platit na Slovensku, i na bratislavské rožky. Ty mi
ve středu dopoledne předala Maja u Anděla. Neznala jsem, ale poznala, a doporučuji. Tohle o nich napsala
Maja:„Zdravia ťa bratislavské rožky. Piekli sa v Prešporku (starý názov Bratislavy) už v roku
1780. Rožok je jedinečný svojimi 4 vlastnosťami: môže mať len makovú alebo orechovú plnku,
kysnuté cesto musí obsahovať minimálne 30% masla, 50% rožka musí tvoriť plnka a povrch musí byť
lesklý. Od budúceho roka majú šancu zaradiť sa do registra tradičných špecialít EU. Už
bola podaná do Bruselu žiadosť o registráciu. To som sa s chuti zasmiala. Rožky sa niekedy piekli aj
vo forme závinu ako štrúdla. Takéto dva záviny, jeden makový a orechový som s mamou
ako 6 ročná niesla na vianočnú návštevu do Leopoldova. Před tým ale sme tradične
išli k fotografovi všetky tri. Do smrti si budem pamätať a keď ti to píšem, tak mám ten obraz
z návštevy pred očami. Buď sme sa videli cez mriežkované sklo, alebo sme sa počuli cez plech, v ktorom boli
otvory. Vidieť a počuť sa súčasne nebolo možné. Celú dobu vedľa otca stál bachar. Keď mama podala
otcovi koláče, tak bachar ich rozlámal na malé kústičky a zabalil ich potom
do pokrčených novín, a tak ich dal otcovi. Kontroloval či tam niečo zakázané nie je
zapečené. Tie záviny piekla jeho maminka, lebo otec hovoril že nik ich tak nevie upiecť ako ona. A okrem toho
to bolo niečo na Vianoce od maminky. To je príbeh mojich rožkov a to som narozprávala aj
do rozhlasu. Tak uvidím či to tam nechajú. Oni tie rožky sa po bratislavsky volali
BEIGLE.“
Až pojedete do Bratislavy, nenechte si ujít. Případně — až přijedou Dcery Jurčovičové zase do Prahy autem, buďte ve střehu.
Neúnavná pisatelka
Ano, Maruška Hrubá. Její snažení o to, aby se nezapomnělo na jejího manžela, příslušníka RAF, pilota a bojovníka v bitvě o Velkou Británii, ale také politického vězně a otce, je nekonečné, neúnavné a zatím s výsledky mizivými. Nedávno rodina Hrubých oslavila nedožité pětadevadesátiny svého, ale i našeho hrdiny. A nebýt dcery a zároveň Dcery Evy, která nechala tátovi zahrát, nikdo by si ani nevzpomněl. Doufejme, že se brzy prolomí ledy a že se podaří, aby Otakarovy zásluhy o naši vlast byly po zásluze odměněny.
Setkání s kocourem Felixem
Musím se přiznat, že někdy už klnu na své povinnosti jakožto Dcery redaktorky. Ale za nic na světě bych nevyměnila ty nabídky k povídání si s Vámi. Řeč tak prostě plyne a najednou se vynoří společný zájem. Představte si, Olga Bezděková se zajímá už dlouhá, dlouhatánská léta o kreslené seriály. Jak o domácí tak o zahraniční. O comicsy, o dětské seriály, o foglarovky. Když jsem se zmínila o tom, jak kocour Felix utvářel mé mládí, když jsem jí představila svůj příběh a řekla, že jsem měla problém sehnat obrázky tohoto odvážného bojovníka, druhý den jsem třímala v ruce studii, která vycházela z Olžiny rigorósní práce o kreslených seriálech, a tam, nastojte, tam byl kocour. Ten můj.
Tohle přemítání mělo i svůj cíl, přesvědčovací. Co se potkávat i v menších skupinkách, diskusních, debatních za přítomnosti studentů či jiných zapálených propagátorů studia 50. let a šířit dál myšlenky, pro které jsme se vlastně všechny v občanském sdružení sešly? Co tomu návrhu říkáte? Určitě však skončím své přemítání slibem:
Uděláme všechno pro to, aby se Vánoce bez rodičů nemohly opakovat.
