Po delší době uveřejňuji nový příběh. Jeden z prvních, které se dostaly na světlo světa. Už v devadesátém roce, sedmého února vyšel ještě v Lidové demokracii. S laskavým svolením autorky — paní Heleny Novákové — ho přidávám k ostatním na našem webu.
Ráno, vlastně ještě noc. V brněnských ulicích snad ani človíčka. Matka s kufříkem
vede za ruku malé dítě. Spěchají na vlak do Prahy. Děcka v parku křičívají:
„Do Prahy je cesta dlouhá, kdo nevěří, ten je trouba.“ Z děcek žádné v Praze nebylo,
ale mají tatínky. Tatínci s nimi chodívají v neděli na procházku. Dítě
má také tatínka, ale v base. Stal se jednou z mnoha obětí hromadných politických
procesů v Brně.
Zacinká tramvaj. Pan průvodčí vykoukne, zapíská na píšťalku a už se jede. Mámě prodá jízdenku. Malé děti neplatí. Ani ve vlaku ani v autobusu. Stejně mu máma nemůže koupit nové šaty. Oblečení nosí po dětech máminých kamarádek, které se snaží pomoci.
Deset let po válce, v zemi vládne teror a strach. Máma mu dávala kousek papíru, aby tatínkovi něco nakreslilo. Kresbičky se začaly ztrácet. Tak mu nechala místo v dopise. Přišel zákaz. Dítě už tatínkovi nesmí kreslit. A nyní má povolenou návštěvu, smí se vidět s otcem.
Jede do Prahy, většinu cesty prospí. Pak mu máma ukáže orloj s apoštoly. A už zase autobus do Karlových Varů, ubytování v laciném hotelu, večer procházka po kolonádě. Pro dítě je po půl roce zase vše nové, nový bude i táta.
Ráno autobusem do Ostrova nad Ohří, kam svážejí vězně z jáchymovských pracovních táborů. Před dřevěným barákem, určeným pro setkání, postávají v chladném ránu návštěvy. Návštěvy, dospělí i děti nejrůznějšího věku, považující se za šťastné. Ne všichni odsouzení jsou živí a zdraví, ne všichni mají povolenou návštěvu.
Projíždí autobus. K oknům se tlačí vězni ve stejnokrojích. Všichni chtějí vidět
své drahé. Máma říká dítěti: „To je tatínek“. Jak má malé
dítě poznat, který je jeho tatínek. Vždyť už ho půl roku nevidělo, a tehdy to bylo stejně jen asi
dvacet minut.
Čekání. Nekonečné čekání. Návštěva. Větší místnost, široký, dlouhý stůl sbitý z hrubě opracovaných prken. Na jedné straně dozorce, vězeň, dozorce. Na druhé straně židle pro mámy. Rodiče si něco povídají, dítě z povzdálí kouká na tátu. Dělí je stůl a bdělý dozor. Dítě ví, že ho táta nesmí pohladit.
A zase dlouhá cesta zpět domů, kde si již opět bude stěží vybavovat tvář otce, ale máma mu ukáže starou fotografii. Kolik takových cest bylo a kolik jich ještě bude? Mnoho dětí prožilo podobné cesty. Kolik? Do pracovních táborů bylo odsouzeno dvě stě tisíc nevinných lidí! Pouze jáchymovskými koncentračními tábory, které označil tehdejší prezident Zápotocký za „převýchovnu odpůrců režimu“, prošlo 27 000 občanů tohoto státu. Někteří se už nevrátili, jiní byli propuštěni s podlomeným zdravím.
Helena Nováková