Setkala jsem se se dvěma sestrami v kavárně. Už si ani nemusíme říkat, jak kdo vypadá.
Zkrátka Dcery se poznají, i když je v místnosti narváno. Vysvětlitelné?
K věci — získala jsem nový příběh a slib, že se obě ještě zamyslí nad
literární podobou svých vzpomínek. Tak neváhejme a začtěme se, příběh je
před námi:
Bydleli jsme v Písku v rodinné vilce. Tatínek byl středoškolský profesor, učil matematiku a deskriptívu na průmyslové škole strojnické. Maminka nebyla zaměstnaná, starala se o rodinu a domácnost. Byly jsme tři sestry. Tatínek byl po roce 1945 v zemském výboru za lidovou stranu a angažoval se v problematice školství a mládeže. Po únoru 1948 — v dubnu 1948 byl přeložen za trest na střední školu do Podmokel u Děčína, což byla na tehdejší dobu obtížně překonatelná vzdálenost. Později ho přeložili do Českých Budějovic, kam denně dojížděl vlakem.
Po Vánocích — 28. prosince 1951 nás navštívili večer dva pánové v kožených kabátech. Nezazvonili na náš zvonek, ale na nájemníky, kteří bydleli v prvním patře našeho domu. ( Ti se k nám přistěhovali v roce 1949, nájemníky určoval a rozhodoval o obsazení bytů tehdy jen Národní výbor.) Slyšeli jsme je dupat po dřevěném schodišti nahoru a za chvilku dolů a zazvonili u našich dveří. Později jsme se dozvěděli, že paní L. z prvního patra, byla dlouholetou spolupracovnicí Stb a měla na starosti celou ulici a hlavně tatínka. Tatínek s těmi pány šel do pokoje, za pár minut s nimi odcházel s tím, že se za chvilku vrátí. Vrátil se za sedm let.
Ten večer další pánové prohledali celý dům, sklepy a kvelbík, zapečetili tatínkovy věci, prozkoumávali a prohledávali kolnu a dřevníky na zahradě, píchali tyčemi prý i do sena a do pilin. Koukali se i do králíkárny, asi hledali i buržoazní trpaslíky. V našem pokoji zůstal třetí z pánů estébáků celou noc s namířeným samopalem. Maminka byla do rána vzhůru, protože bylo nebezpečí, že by mohli podstrčit něco usvědčujícího o trestné činnosti. V té době nám bylo 8, 11 a 13 let. Tatínka jsme uviděly až za dva roky u soudu, do té doby byl ve vyšetřovací vazbě na Borech. Nikdy o tom později s námi nechtěl mluvit, ale z jeho útržkovitých poznámek prý byl, jako mnoho ostatních v té době — MUKL — muž určený k likvidaci a bylo s ním hrubě zacházeno. Před soudním procesem ho převezli do Písku. Někdo nás na to tehdy upozornil.
Věznice je kousek od Putimské brány nad řekou. Šly jsme na Dušičky s maminkou na hřbitov, kde byl hrobeček našeho nejmladšího sourozence Jana. Ten zemřel brzy po narození na vrozenou srdeční vadu. Cesta vedla po druhém břehu řeky, odkud byla vidět zamřížovaná okna věznice. Zastavily jsme se a povídaly si o tatínkovi a tu se nám zdálo, že z jednoho okna na nás někdo mává. Mávaly jsme také a utěšovaly jsme se, že to byl právě tatínek. Později jsme se dozvěděly, že to byl opravdu on. Prý ale nevěřil, že vidí opravdu tři svoje holčičky a manželku, že to byla snad jen halucinace…
O měsíc později jsme dostaly od komunistů dobře vymyšlený dárek pod stromeček, aby co nejvíce ranil — na 23. prosince 1953 pozvání k soudu. Proces byl neveřejný, viděly jsme tatínka na chodbě, když ho vedli do soudní síně a nám tam byl povolen vstup jen ve chvíli vynesení rozsudku. Ten zněl - VELEZRADA — podle § 231/48 Sb. Odsouzen na sedm let, konfiskace jmění a ztráta čestných práv občanských. Byly to smutné Vánoce.
Poté byl tatínek vězněn na TMAVÉM DOLE ve Rtyni v Podkrkonoší, kde jsme ho mohly v únoru 1954 poprvé navštívit. Tehdy jsme s maminkou jely večer v 19 hodin rychlíkem do Prahy, přesedly jsme na noční osobní vlak do Jaroměře a s dalším přestupem jsme dojely do Svatoňovic. Odtud jsme vyšly pěšky až ke zmíněnému objektu s bránou a dřevěnou strážní věží a na místě jsme byly v časných ranních hodinách. Musely jsme čekat venku v lese a až po několika hodinách nás vpustili do malé dřevěné boudy, kam na patnáct minut přivedli tatínka.
Seděly jsme na jedné straně stolu a tatínek na druhé mezi dvěma bachaři. Já, Helena — nejmladší dcera, jsem celou dobu plakala a plakala a nemohla přestat. Nesměli jsme si ani podat ruku, ani nic předat a krátká návštěva byla velmi smutná. I kvůli mému pláči. S jakým asi dojmem mohl tatínek přežívat dál? Ale aspoň nás viděl živé a zdravé a my jeho také. Následovaly dlouhé měsíce čekání na dopis, nebo povolení k návštěvě.
Nevěděly jsme, že tatínek měl v dole úraz, po kterém už nemohl fárat. Později jsme
se dozvěděly, že vyvázl jen s poraněnou nohou, jeden vězeň tehdy havárii v dole nepřežil.
Tatínek byl převezen do vězeňské nemocnice ve Valdicích Na další návštěvu
jsme jely tam po více než jednom roce. Tehdy jsme tam jely zase všechny a já jsem musela slíbit,
že nebudu plakat a vzpomínám, jak to bylo těžké, ale vydržela jsem. Tam nám tatínek
mohl předat dárek., který mám dodnes schovaný. Každé z nás vyrobil
z plastikové tuby od pasty na zuby malou taštičku a z bužírky měla monogram. Já tam
mám H.
Od roku 1956 pak byl tatínek vězněn v Opavě, to byl tzv. BASAPROJEKT, kde využili už jeho profese a pracoval pro projekční kancelář. Dál následoval BASAPROJEKT Pankrác Praha. V roce 1957 byla babička těžce nemocná, tatínka na týden pustili na propustku domů. V té době už Vendulka bydlela v Praze a doprovázela tatínka, když se vracel z propustky. Jak za ním zaklapla brána, byl pro ní zážitek, který se jí dodnes vrací jako jeden z nejhorších v životě. Tatínek pak musel o ten týden zůstat ve vězení déle, musel ho „nasloužit“.
Maminka několikrát žádala prostřednictvím prezidentské kanceláře o amnestii, ale žádost vždy byla zamítnuta s odůvodněním, že není ještě dostatečně převychován! To bylo těžké období. Naštěstí vila, ve které jsme bydlely, byla maminčina, dostala jí věnem od svých rodičů. Díky tomu nás nevystěhovali, mohly jsme tam bydlet dál.
Maminka byla drobná křehká bytost, vzdělání — rodinná škola ve Štěkni. Neměly jsme tehdy žádné peníze pro živobytí, uvolňovali nám jen symbolickou částku z tzv. vázaných vkladů, než byla v roce 1953 měnová reforma. Maminku nechtěli nikde vzít do práce. Někteří známí byli k nám hodní, někteří tatínkovi kolegové pro nás tajně uspořádali i sbírku, ale někteří přecházeli raději na druhý chodník, aby nemuseli pozdravit. Maminka chodila občas brigádně na „bramborovou selekci“, to bylo procházení brázd na bramborových lánech, hledání a sbírání „amerického škůdce — mandelinky bramborové“. Byla to brigáda dost málo placená, ale přece jen přivýdělek. Ale i tam musela být maminka vedena pod jiným jménem, ani v této činnosti nebylo místo pro manželku „nepřítele socialistického zřízení“.
Žily jsme skromně, na veliké zahradě maminka pěstovala zeleninu, ovoce jsme při bohatší úrodě i prodávaly. Chovaly jsme králíky a slepice, ty nám chodili počítat a musely jsme odevzdávat určitý počet vajíček jako „kontingent“. Nikdy jsme neměly hlad, chodily jsme i pěkně vkusně oblečené, na to maminka dbala a sama na nás šila, přešívala a pletla z vlny, kterou získávala pěstováním angorských králíků. Asi jsme měly být ještě více ponížené a pokořené, na menším městě zvlášť bujela závist a nenávist. Ale my jsme provokovaly tím, že nás docela nezlomili. Měly jsme většinu příbuzných na vesnici, v té době mnozí byli označeni za kulaky, zakládala se JZD. Také se jim nevedlo nejlépe, ale i odtud pomoc přicházela. Děti maminčiných sourozenců také nesměly jít studovat, musely pak zůstat v JZD.
My jsme se ve škole učily dobře, všechny jsme byly premiantky, maminka se s námi nikdy nemusela doma učit ani kontrolovat naše školní povinnosti. Ve škole jsme neměly žádné problémy, ani od dětí, ani se strany učitelů. Jen jsme měly být trestány tím, že nás nechtěli a nepřijali do PIONÝRA. Ale to nám nevadilo, měly jsme spoustu jiných zájmů a kvalitnějších. Problémy nastaly až po ukončení základní školy.
Tatínka propustili v roce 23. prosince 1958. Vánoce už trávil s rodinou, ale pak se musel ještě na týden do vězení vrátit. Rok byl zaměstnán v panelárně v Ražicích jako dělník. Byla to těžká práce, ale jinde uplatnění nenašel. Musel splácet prožité dva roky vězeňské vazby, tehdy tam nepracoval a užíval prý jen ubytování a stravu. Jako MUKL byl převážně na samotce a strava byla většinou denně jedna brambora v rezaté plechovce, kousek chleba a voda, dokonce prý se bachaři často bavili tím, že kopli plechovku nohou po podlaze do cely. Ale celkovou sumu dluhu mu spočítali na 9254,— Kč. Milostivě mu splátky dovolili rozložit na 50,— Kč měsíčně. V té době měl plat 850,— Kč. Po roce této dřiny získal místo účetního JZD v Ražicích a později v Myšenci.
Tatínek dojížděl každý den autobusem, večer se ještě celá rodina podílela na přípravách přehledů a plánů na příští den. Byl nesmlouvavý, účty musely souhlasit na dvacetník. Dokonce si pamatuji, že měl jednou přebírat na ONV nějaké vyznamenání za dobrou práci, ale on to hrdě odmítl, od těch že nic nechce. V roce 1968 v červnu mohl zažádat o rehabilitaci. Pořadí jeho rehabilitace ale vyšla až na leden 1970. Já jsem v té době pracovala jako zdravotní sestra ve Švýcarsku, získala jsem výjezdní doložku oficiální v době, kdy se poměry uvolňovaly a měla jsem odjet 30. srpna 1968 jako o´pair do Anglie. Po sovětské okupaci v tu dobu letadla už nelétala, letenku mi ještě vzali zpět a já jsem odjela vlakem přes Rakousko. Do Anglie jsem se nedostala, zakotvila jsem ve Švýcarsku, zaměnila jsem angličtinu za němčinu, ale pracovala jsem tam hned ve své profesi. Byl to krásný úsek mého života, mohla jsem tam zůstat, ale od našich úřadů jsem měla povolení jen do konce prosince 1969. Později už bych měla statut emigrantky, vrátit už bych se nesměla. Nemohla bych tam žít s vědomím, že kvůli mému pohodlí rodina doma trpí a na tatínkovu rehabilitaci kvůli emigrované dceři už nedojde. Vrátila jsem se tedy, bohužel, 23.prosince 1969. V lednu 1970 proběhla v Praze u soudu rehabilitace, které jsem se zúčastnila. Byla jsem v šoku!. Jednání bylo už poplatné nastávajícímu zvratu poměrů ve státě, sice ještě důvody rehabilitace byly přečteny, ale, bohužel, prý takové zákony tehdy platily, s tím už se nedá nic dělat. Výsledek celé rehabilitace byl ten, že tatínka opět pustili do školství a byl mu odpuštěn zbytek spláceného dluhu, asi 2500 Kč. Byla to sice pro něho rehabilitace aspoň z morálního hlediska, ale přinesla další nevýhody. Za rok odcházel do starobního důchodu, důchod mu byl spočítán podle délky praxe ve školství o celých 1000,— Kč nižší, než by měl býval z JZD. Občas si pak přivydělával a morálně hojil doučováním matematiky, ale ke konci života trpěl těžkými depresemi. Rehabilitace v roce 1989 už se nedožil, zemřel 30. ledna 1986.
Dcera Václava
Nejstarší dcera Vendulka měla opravdu vynikající předpoklady ke studiu. Už jako malá se učila francouzštinu, hodně četla, nejvíc jí zajímal přírodopis. Ve škole byla premiantkou, byla všestranně nadaná. Se strany učitelů i spolužáků nebyla nijak šikanována kvůli tatínkovu uvěznění. Přesto se po ukončení základní školy v roce 1953 mohla rozhodnout pouze mezi nabídkami vyučení — soustružník, zedník nebo truhlář-modelář. Pro zajímavost — truhlář-modelář byl míněn truhlář ve slévárně, který zhotovoval formy pro slévárenské odlitky, zvláštní, ne? Nakonec tedy odešla do učiliště státních pracovních záloh v Sezimově Ústí… Byla pryč z domova, tedy také z vlivu „buržoazního prostředí“. V třetím roce učebního oboru začala večerně studovat jedenáctiletku. Po získání výučního listu — soustružník — se jí podařilo přestoupit na denní studium jedenáctiletky v Táboře. V prvních dnech školního roku pak požádala o přestoupení do místa trvalého bydliště, k nelibosti tehdejšího ředitele jedenáctiletky v Písku soudruha Chvály, mohla studovat doma. Maturitní vysvědčení pak bez jediné dvojky jí ale nestačilo k tomu, aby jí dali přihlášku na vysokou školu. Odešla do Prahy pracovat do Výzkumného ústavu v Běchovicích. Odtud po necelém roce musela opět odejít jako „nepřítel socialistického zřízení“ a pracovala ve směnném provoze jako soustružnice v závodě RUDÝ LETOV v Letňanech. Nevzdávala se, začala večerně studovat ČVUT — strojnickou fakultu. Pak se ale vdala , manžel byl režisér v oddělení humoru a satiry v Československém rozhlase. Absolvovala třetí ročník strojnické fakulty, narodilo se jí druhé dítě a pak studium vzdala.
Dcera Marie
Prostřední dcera Maruška ukončila základní školu v roce 1955, do střední školy jí nepustili, přestože měla také výborné předpoklady k dalšímu studiu. Odpovědi na odvolání byly jednoznačné: „Pro větší počet vhodnějších uchazečů jste nebyla přijata“. Musela nastoupit do továrny. Učila se Esperanto, naučila se psát na stroji a přes jednoho hodného esperantistu se dostala po několika měsících do Výkupního zemědělského střediska do kanceláře jako pomocná písařka. Po roce se přihlásila na Střední zdravotnickou školu v Písku, kde byla přijata. Po maturitě dostala umístěnku do Chebu jako zdravotní sestra na chirurgii. Stýskalo se jí a protože měla lásku v Písku, v 19 letech se vdala, aby se mohla vrátit. Bydlela s manželem pak ve dvoupokojovém bytě s námi a později si upravili jednu suterénní místnost. V naší vile byl sice v prvním patře byt, ale byl ale obsazen rodinou té zasloužilé spolupracovnice Stb. Ti si bydleli spokojeně, dalších 16 let měli soudní výpověď, ale Národní výbor ji neřešil, naopak, dozor nad bývalým politickým vězněm byl nutný… Rodina dcery Marie se pak odstěhovala do Českého Krumlova, kde její manžel dostal od zaměstnání možnost bydlení v jednopokojovém panelovém bytě. Měla dvě děti, hodného manžela, ale dnes, bohužel, už není mezi námi, zemřela v nedožitých šedesáti letech věku.
Dcera Helena
Dcera Helena jsem já, která píše tento příběh… Byla jsem nejmladší, ubrečená, nechápala jsem nespravedlnost, proč nám odvedli tatínka, když nic zlého neudělal. Právě mi vyřezával z lipového dřeva nové nohy k panence, když ti estébáci pro něho přišli. Panenku, která měla mrkací oči, nalepené řasy a paruku z Maruščiných ostříhaných vlásků, mi pak smontovala znovu maminka . Hrála jsem si s ní do 13 let, tajně, protože babička byla přísná a považovala hru za zbytečnou. Vyčítala mi, že mne to odvádí od důležitějších povinností, raději mám prý pomáhat mamince v domácnosti. Asi měla pravdu, ale pro mne to bylo i pouto a vzpomínka na tatínka. V základní škole jsem neměla žádné problémy. Ve škole jsem jako premiantka dostávala vždy na konci roku knížku za odměnu i s věnováním. Byly to knížky typu Stráž na Amuru, Za námi Moskva a pod. Jednou se rozhodlo, že každý odměněný si vybere knížku předem sám z nabídky, která byla vystavena na stole v ředitelně. Tehdy jsem o přestávce zaklepala, otevřel mi „soudruh“ ředitel. Já jsem slušně pozdravila a řekla jsem: „Pane řediteli, já si jdu vybrat knížku.“ Zrudnul a zařval: „Ven, soudruhu se říká!“. Přesto jsem si později knížku vybrala, pamatuji se, že to byla knížka „Lovcovy zápisky“, ale dodnes se stydím za to, že jsem nebyla dost hrdá.
Chodila jsem do hudební školy na piano, maminka na to v době, kdy tatínka zavřeli, neměla peníze, ale v hudební škole byli tak vstřícní, že mne i Marušku tam nechali chodit zadarmo. Chodila jsem do rytmiky, moc mne to bavilo. Všechny moje kamarádky se pak přihlásily na balet, ale to už jsem nemohla, protože jsem věděla, že mi maminka nemůže koupit cvičky — piškoty. Po ukončení základní školy mi nabídli pouze dvě možnosti: továrnu Jitex, nebo zemědělství. Všichni moji spolužáci i ti méně schopní než já, nastupovali po prázdninách do škol a učilišť. Já jsem ještě o prázdninách 12. srpna 1957 (11. srpna jsem měla čtrnácté narozeniny) nastupovala do továrny Jitex jako šička na dvě směny, i když jen šestihodinové. Bylo to daleko, maminka mi chodila večer naproti.
Příští rok jsem si dala přihlášku na střední zdravotnickou školu. Uvažovala jsem sice o průmyslové škole textilní, ale ta byla až na severu Čech a tam by mne maminka nemohla vydržovat. O zdravotnictví jsem předtím nikdy neuvažovala, bavila mne nejvíce matematika a tělocvik. V SZŠ byl ředitelem tatínkův kolega, sice přesvědčený komunista, ale spravedlivý a čestný (výjimka) a ten jediný se nebál mne i Marušku do této školy přijmout. Bez problémů jsem ji vystudovala, bavila mne práce s lidmi a nikdy jsem nelitovala, že jsem se dala na dráhu zdravotní sestry. Po maturitě mi opět nedali přihlášku na vysokou školu, prý mám nejméně dva roky pracovat a pak to třeba mohu zkusit. Umístěnku jsem dostala do Písku, tehdy tam byl nedostatek zdravotnického personálu .
V roce 1964 jsem si podala přihlášku na medicínu. Sešla se předpohovorová komise, vedl jí předseda závodní organizace KSČ — zahradník nemocnice, který byl sice primitivní, ale horlivý straník. Ze své moci rozhodoval např. i o obsazení primariátů jednotlivých oddělení nemocnice, hrůza! Tehdy komise jednala o dvou přihláškách, mojí a jedné laborantky z Rtg oddělení. Mne nedoporučili, protože moji rodiče se prý nezúčastňují politického života, já jsem na to sice ještě mladá, ale neprokazuji známky budoucí angažovanosti. Rodina je nábožensky založená, já nemám předpoklady k tomu, abych později přispívala k úspěšnému budování socialistického zdravotnictví. Druhou žádost nedoporučili též, hlavní důvod byl, že dědeček uchazečky prý byl milionář . Spletli si —i a —y, on byl mlynář.
Já jsem se přesto přijímacího pohovoru zúčastnila, testy jsem absolvovala, ale pro velký počet vhodnějších uchazečů jsem nebyla přijata, navíc jsem nebyla doporučena, tak to prý bylo vlastně jen zkusmo. Zkusila jsem to ještě za rok, ale opět bezvýsledně. Začala jsem se intenzivně učit angličtinu, později jsem jezdila jednou týdně do večerní Jazykové školy v Českých Budějovicích. Začátkem roku 1968 se poměry značně uvolňovaly, vyřídila jsem si roční pobyt a práci o´pair v Anglii. Vrátila jsem se 23. prosince 1969, proč a za jakých okolností jsem už napsala výše.
Do Písku jsem se vrátit nechtěla, a tak mi moje sestra Vendulka našla místo i s ubytováním v Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Praze. Tehdy se jí vrchní sestra ptala, jestli bych raději nechtěla na psychiatrii, (když jsem se vrátila ………). Ale nebyla to volba špatná, tento ústav byl jak po stránce odborné tak materielní na vyšší úrovni než průměr zdravotnických zařízení, tak to nebyl pro mne tak šokující přechod ze zdravotnictví švýcarského. Ale hlavně se ho nedotýkala normalizace, většina lékařů byla světové špičkové úrovně, zajímala je věda a ne politika. Bohužel jsem tam byla jen necelé tři roky, onemocněla jsem infekční žloutenkou typu B, kvůli které jsem pak byla mnoho let v plném invalidním důchodu. A život šel dál.
Helena a Vendula Markovy