Naše rodina žije v jihovýchodní části Moravy ve městě Komenského v Uherském Brodě. Tam na hlavním náměstí pod kostelem je starý měšťanský dům, který v roce 1899 koupil náš dědeček a zřídil tu lékárnu a drogerii. Vychovali s babičkou pět dětí, jedním z nich byl náš tatínek. Vystudoval farmacii, přírodní vědy a v roce 1940 převzal po dědečkovi dům s lékárnou a drogerií a zřídil zde výrobnu léčiv, především inhalolu pro lázně Luhačovice. Lidé za ním do lékárny rádi chodili, nejen pro medicínu, ale i pro radu a milé slovo. Byl známý a oblíbený, také velký vlastenec a patriot. Za války pomáhal finančně studentům i několika rodinám, jejichž otcové byli v koncentráku. Vzpomenu příhodu, kterou znám z vyprávění.
Když 15. března 1939 město obsadili Němci, jeden horlivý zaměstnanec vyvěsil rukou psaný plakát asi v tomto znění „Ať žije Hytler!“ Když se to tatínek dozvěděl, plakát strhl a onen zaměstnanec tatínka udal. Přišel německý vyšetřovatel a tatínek se obhájil tím, že plakát byl nedůstojný, napsaný na balicím papíře a s hrubou chybou. Jeho pohotová reakce jej zachránila před persekucí.
Léta běžela a naše pětičlenná rodina přečkala válku a žila několik let šťastně a spokojeně. Oba naši rodiče byli sportovci, hráli tenis, lyžovali, jezdili na kole, tělem i duší byli Sokoli a nás také v tomto duchu vychovávali. Tatínek byl několik let předsedou tenisového klubu a zdravotníkem sokolské jednoty. Miloval hudbu a zpěv, celý život zpíval v pěveckém sboru Dvořák.
Také při rodinných oslavách nebo při setkáních s přáteli zmáčkl svou milou heligonku a hrál a zpíval převážně naše krásné slovácké písničky. Ve 40. letech organizoval řadu koncertů a jeho zásluhou zavítalo do našeho města mnoho významných umělců. Byl také činovníkem Rottary klubu v Luhačovicích. Politicky byl organizován v národně socialistické straně. Většina lidí ho v našem malém městě znala a vážila si ho.
To ovšem nebyla dobrá vizitka po únoru 1948. Ještě před tímto osudovým datem nabídl tatínkovi jeho kamarád, aby s ním i s celou rodinou odešel do Brazílie. Dokonce mu obstaral lístky na loď. Tatínek odmítl z důvodu, že tu má staré rodiče, o které se musí postarat, že si nedovede představit žít jinde než v ČSR. Později jsme se ptali, jestli tohoto rozhodnutí nelitoval a on řekl, že by se dnes rozhodl stejně.
Pomalu se blíží nejtěžší období naší rodiny. Začalo to v roce 1950, kdy se museli dědeček s babičkou do tří dnů vystěhovat z bytu , ve kterém měli právo doživotního bydlení, aniž by dostali byt náhradní. Město potřebovalo byty pro důstojníky nově vzniklé vojenské posádky. V tomto roce se bratr a jeho dva spolužáci, shodou okolností synové doktorů, nedostali na gymnázium. Všichni tři otcové napsali stížnost na vyšší místa. Po čase se tatínek setkal s jedním místním soudruhem , který mu řekl, že toto neměli dělat, že toho budou litovat. Hoši se sice na čas do školy dostali, ale všichni tři tátové byli do roka zatčeni, každý v jiné skupině a kluci byli ze studia vyloučeni.
Tatínek byl zatčen 31. 7. 1951 v pět hodin ráno. Byla polovina prázdnin, bratr a sestra Hana se v předvečer tohoto dne vrátili z tábora. U večeře vyprávěli své zážitky a Hana tatínkovi říkala, že se naučila novou písničku, že mu ji zazpívá. Tatínek odpověděl, že je dnes už pozdě, že si ji zazpíváme zítra. Zazpívali si ji až za devět let.
I já — Marie, mám vzpomínku z neděle před tatínkovým zatčením. Byli jsme na rodinném výletě na Lopeníku, maminka, tatínkova sestra, tatínek a já. Když jsme seděli u ohýnku, tatínek jakoby tušil, co ho čeká, říkal :„Buďme šťastni, že jsme všichni pohromadě“. Tato věta se mi později mnohokrát vybavila. Ráno mne vzbudilo, když nějaký muž nahlédl do dětského pokoje, vyskočila jsem a budila Jiřího a Hanku, aby vstávali, že přijel strýc Sváťa. Běžela jsem do tatínkovy pracovny a s hrůzou zjistila, že všude jsou cizí lidé, kteří v celém bytě prohledávají skříně a šuplíky. V tatínkově pracovně jsem našla maminku s rukama na skříni a nějací chlapi se hrabali v tatínkových věcech. Maminka požádala estébáka, zda může dětem udělat snídani, odešly jsme do kuchyně i s hlídačem. Pak jsem utíkala do zahrady — před bytem stál esenbák se samopalem, namířil na mě, devítiletou holku a zeptal se, kam jdu, ale nechal mě projít. Na zahradě jsem ležela v trávě se psem a plakala — tušila co se stalo.
Nastaly pro celou rodinu dny bídy, ústrků a soucitu. Tatínek byl dán do vyšetřovací vazby v neblaze známé věznici v Uherském Hradišti, kde poznal mučení soudruha Grebeníčka a jeho kompliců. Tato vazba trvala třináct měsíců, z toho 99 dnů na samotce. Byl zatčen spolu s osmi členy národně socialistické strany a tato vymyšlená skupina měla být „součástí velezrádné organizace Včela“, v jejímž čele figuroval Dr. Souček.
Hrozil mu nejvyšší trest. Nikdo se k činnosti, ze které byli obviněni, nepřiznal. Přesto byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody 85 let. U našeho tatínka „vina“ spočívala v tom, že poskytl úkryt údajnému agentovi cizí mocnosti, dal mu potvrzení pro člověka žijícího v Německu o členství v Rottary klubu, dal mu boty a 500,— Kčs. Rozsudek zněl 12 let odnětí svobody, ztráta veškerého jmění, ztráta občanských práv na 10 let a 60.000,— Kčs pokuty. V průběhu vyšetřování byla předvolaná také maminka, kterou vyslýchali mnoho hodin v místnosti postříkané krví a vyhrožovali, nebude-li mluvit, tak ji také zavřou a děti vychovají podle svého v dětském domově. Místní soudruzi ji přesvědčovali, aby se s tátou rozvedla a děti budou mít otevřenou cestu ke studiu, to samozřejmě odmítla.
Tatínek byl postupně přemísťován do věznic ve Vítkovicích, na Mírov, do Příbrami, Pankráce a Ilavy. Toto období bylo zvlášť kruté pro maminku, protože byla nucena vzít na sebe roli živitele Zaměstnání hledala velmi obtížně, byla jí nabídnuta práce pouze v kravíně. Díky jedné rozumné soudružce po půl roce dostala kancelářskou práci ve skladě. Později pracovala ve spořitelně, musela si kromě všech starostí ještě dělat večerní obchodní školu. Živila tři děti ( v roce 1951 nám bylo 9, 13 a 16 let), svou matku a starala se i o tatínkovy rodiče, kteří měli 180,— Kčs důchodu. Aby to finančně utáhla, pracovala od rána do večera, někdy i v neděli. O domácnost se starala její maminka, naše stařenka.
Tatínkovi rodiče těžce nesli vzájemné odloučení, ztrátu zabaveného rodinného majetku. Místo klidného a spokojeného stáří jim zbyly jen oči pro pláč. Dědeček se tatínkova návratu nedočkal, zemřel v roce 1956.
Bratr po vyloučení z gymnázia dostal na výběr učiliště hornické a koželužské, vybral si koželužnu, rok se učil a pak přešel na průmyslovou školu. Po vojně pracoval v koželužnách v Litoměřicích a Otrokovicích. Vysokou školu vystudoval dálkově, již jako ženatý se dvěma dětmi.
Hana se jako „dcera příslušníka místní buržoasie a nepřítele lidově demokratického zřízení“ nedostala na gymnázium, po roční pauze se jí to však podařilo. Po maturitě jí vysoká škola opět nebyla povolena, nastoupila jako korespodentka do místních Slováckých strojíren. Později absolvovala průmyslovou školu a přešla do konstrukce.
Já jsem měla ve škole problémy k vůli svému původu pouze se třemi učiteli, většina mně však byla příznivě nakloněna. Se spolužáky a kamarády jsem problémy neměla. V pohnutém roce 1956 jsem byla přijata na pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol v Kroměříži, kterou jsem ukončila v r. 1959 a nastoupila do mateřské školy v Kladné Žilín, Květné a Uherském Brodě. Jsem vdaná, mám dvě dcery a dnes již tři vnoučata. Maminka chtěla, abychom získali alespoň středoškolské vzdělání, i když jí to muselo stát mnoho finančních starostí a odříkání.
Tatínek v této době, kdy jsme se rozhodovali o další životní cestě, nám velice chyběl, ale byli jsme s ním v kontaktu prostřednictvím dopisů, ve kterých se snažil v mezích svých možností nám radit. Po jeho úmrtí v r. 1984 jsme všechny dopisy z vězení svázali. Je jich celkem 265.
Naše první návštěva po odsouzení byla po roce a půl ve Vítkovicích. Tam jsme tatínka viděli ostříhaného ve vězeňském munduru. Seděli jsme na lavicích proti sobě, mezi námi ulička s řetězy, kde se procházeli, hlídali nás a okřikovali bachaři. Nejtěžší byly návštěvy v Příbrami na táboře Vojna, kdy cesta trvala dva dny a návštěva čtvrt hodiny. Z finančních důvodů z nás dětí mohl jet jen jeden. Návštěvy se odehrávaly v polích, v dřevěné boudě, kam nás z nádraží převezli autobusy.Uvnitř budovy byla stěna se zasklenými zadrátovanými okny, jen jedno krajní bylo volné, kde jsme se mohli rozloučit. Jinak jsme stáli proti sobě, sice jsme mluvili, ale neslyšeli se. Byli jsme rádi, že se aspoň vidíme a tatínek mohl pozorovat, jak rosteme.
Za prvních šest let jsme tatínka viděly každá třikrát. Jeho osmdesátiletá matka jej v kriminále navštívila jednou a to na Pankráci. Když byl v roce 1957 převezen do Ilavy, která byla ze všech kriminálů nejblíž, mohli jsme jezdit na návštěvy častěji. Odtud se na velkou amnestii 10.5.1960 vrátil domů. Tušili jsme, že by mohl přijít, a tak jsme ten den z práce chvátali domů. Skutečně tatínek přijel, z obavy o zdravotní stav své matky nezvonil a šel přes lékárnu. Laborantka ho doprovázela, chtěla babičku předem na jeho návrat připravit, ale ta však ihned reagovala slovy: „Míla se vrátil“. Ještě téhož dne jsme se sešli celá rodina, nejbližší přátelé a sousedé jej přišli přivítat. Byli i takoví, kteří ze strachu se báli pozdravit a tak raději přešli na druhý chodník.
Za krátko po jeho příchodu se na stadiónu konala spartakiáda, kde Hana cvičila a tatínek se šel na ni podívat. Tam jej obstoupila skupina cikánů a vřele ho vítala se slovy: „Pán doktor, co sme sa za Vás namodlili abyste sa nám živý vrátil“.Brzy po návratu onemocněl a musel do nemocnice, pak se mu s problémy, ale shodou okolností a náhod podařilo nastoupit do lékárny v Uherském Hradišti, kde podle receptů poznával jména svých vyšetřovatelů. Proto byl z této lékárny přeložen do Bojkovic, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Když byl na zástupu v lékárně ve Starém Městě, přišel si tam pro léky Alois Grebeníček a uviděl tatínka, otočil se a odešel. Paní magistra se divila , vždyť on s nimi vždycky besedoval a tatínek na to reagoval slovy „Má asi špatné svědomí“.
V roce 1968 byl jedním z organizátorů a aktivních členů K 231 v našem okrese. Všichni jsme se radovali z uvolněné politické situace, jen maminka naše nadšení brzdila, že dokud jsou u moci komunisti, nevěří v dobrý konec. V tomto roce na popud ROH byly tatínkovi zahlazeny tresty odnětí svobody atd. K podání žádosti o rehabilitaci se odhodlal až po třech letech z obavy o přežití při připomínání hrůz, které prožil ve vyšetřovací vazbě. Tato žádost byla už samozřejmě zamítnuta, rehabilitován byl až v r.1991 in memoriam.
Tatínek se dlouho očekávaných změn politických poměrů bohužel nedočkal, ale aspoň maminka se ještě chvíli radovala. Po celou dobu ve škole i v zaměstnání nám dával bolševik najevo svou nadřazenost a připomínal náš původ. Než Hana v r.1980 jela do Jugoslávie, školil ji soudruh ze zvláštního oddělení, se slovy aby se tam chovala slušně a nešla ve šlépějích svého otce. Jinak spolužáci a spolupracovníci byli kamarádští a nikdy nepřipomínali tatínkův případ. Díky nim a pěkným vztahům v rodině se podařilo toto kruté období přežít.
Já jsem pracovala ve školství, což znamenalo absolvovat mnohá politická školení, po kterých jsem sahala po knize K.Čapka „Hovory s TGM“, a tím víc si uvědomovala rozdíl mezi demokratickou a komunistickou ideologií. V roce 1966 jsem byla jmenovaná ředitelkou mateřské školy v Uherské Brodě a byla vyzvána, abych vstoupila do KSČ, což jsem odmítla s tím, že otec byl nespravedlivě odsouzený komunisty a já do jejich strany nevstoupím. Je-li toto podmínkou, ředitelku dělat nebudu. Ještě v roce 1984 se soudruh vedoucí školského odboru městského národního výboru podivoval nad tím, že není možné, abych se svým původem dělala ředitelku. Za 26 let, kdy jsem tuto funkci vykonávala jsem vycházela se všemi svými spolupracovníky, až na dvě výjimky, velmi dobře.
Během těch dlouhých padesáti let jsme se museli s tím, co nám soudruzi připravili, vyrovnat, ale v podvědomí pocit nespravedlnosti, zlé vůle a bezpráví zůstává. Provází nás celý život, nedá se na to zapomenout a odpustit teprve ne. Neumíme si ani představit, že by někdo z těch, kdo naše neštěstí v Brodě připravil, o odpuštění požádal nebo poprosil. Zrovna tak je absurdní představa, že by totéž učinil soudruh Filip za zločiny svých soudruhů předků, které spáchali v padesátých letech.
Z tatínkovy korespondence citujeme slova kamaráda mukla a muzikanta :„Co společného nám bylo naměřeno, byla muzika a trpký úděl komunistického teroru, trýzně a bezpráví, kteréž na nás dopadlo, když se kácel les a my byli těmi třískami, co odletovaly jako bezcenný odpad.“ Zlobí nás, dá se říci, až uráží, že nikdo ze strůjců a vykonavatelů tolika hrůz, justičních vražd a bezpráví nebyl potrestán, vyhýbá se soudům a nebo je jeho zločin označen za promlčený. To je jedna z věcí, která se nás přímo dotýká. On se sice změnil režim, lidi tu však zůstali v jádru stejní, jen se navenek přebarvili. Na druhé straně jsme šťastné, že jsme se této změny dožily, že máme svobodu a můžeme otevřeně mluvit o našich osudech a varovat tak mladé lidi před zrůdnou komunistickou ideologií, aby si nemuseli prožít to, co kdysi my.
Marie Janalíková — Součková a Hana Součková