Před koncem roku mi napsala paní Eva Horňáková. Slíbila zavzpomínat na své dětství bez táty, poslala mi fotografie z těch časů a příběh jejího tatínka uveřejněný v novinách. A pak dlouho nic. Zavolala jsem jí. Vysvětlila mi, že nemá dost sil, aby se vrhla na psaní. Přesto mi poslala onu malou vzpomínku na tatínkův návrat z vězení, kterou jsem použila do příspěvku do senátu (viz https://www.dcery.cz/?nid=716&lang=cz). Včera mi elektronický pošťák přinesl vzpomínání sportovkyně, která se za své příjmení, které získala po otci, nikdy nestyděla. Snad proto jí ho okolí schválně prznilo.
Držme Evě palce, vždyť by měla psát nové a další, oprašovat vzpomínky, zkoušet paměť pro mladou generaci, pro ty dosud nevěřící. Tak klikněte, prosím. Na název.
Tak trochu opět bojuji svůj osobní boj a mám tedy i v těch zastaveních čas na vzpomínání.Je jistým životním paradoxem, že jsem nechtěla být učitelkou. Chtěla jsem být architektkou a orientovat se na interiér, to se však tehdejším mocipánům zdálo velmi nebezpečné. Mohla bych ovlivňovat svými návrhy společenské niveau — tak jsem se vydala na dráhu sportovce. Byla jsem dobrá v různých sportech a tam mi to prvenství (neradi však) museli přiznat. Stopky nelhaly!
Vyhrávala jsem okresní, krajské přebory a v těch celostátních bylo mé jméno na předních místech. Jednou jsem byla Rydževská, jednou zase Dyrževská, případně Rybářová, kterou volali na finále a která se nedostavovala. Mé jméno Bydžovská bylo komoleno a já musím přiznat, že jsem netušila, že politický dohled jde až tak daleko.Byla jsem dokonce pozvána na celostátní soustředění dorosteneckých nadějí v tehdejším Gottwaldově a posléze vybrána k mezinárodní reprezentaci. Ale pak mi velmi obtížně můj trenér vysvětloval, že ne,ne ,ne, ne. Až po létech jsem pochopila. Plavecký oddíl mi dal azyl, ale ten měl své hranice. Pokud se dnes podíváme do seznamů pana Cibulky. Tak tam, bohužel, i toto jméno najdeme. Pro mě je obtížné uvěřit!!! Jeho celá rodina byla na tapetě…Později jsem tedy pochopila, že doporučení ke studiu na ITVS v Praze bylo jen malým flastrem . Kulantní odpovědi tehdejšího předsedy školské organizace KSČ, kam jsem napsala dopis, jsem pomalu uvěřila. Cituji: „Při přijímacích zkouškách budete přijímána Vy a ne Váš otec.“ Bla,bla, bla na půl stánky textu a pak to podstatné. „Ovšem v případě velkého počtu uchazečů bude přihlíženo i k dalším okolnostem. Doporučujeme Vám obrátit se na fakulty obdobného oboru.“
V Brně sice vedoucí katedry pan docent Závodník bojoval přeskokem přes koně za mír (jak uvedl ve svých skriptech), ale na katedru se odvážil přijmout i tak nebezpečného potomka, jakým jsem byla já. Byla jsem sice přijata s roční podmínkou, ale nakonec jsem vystudovala. Stala se učitelkou prvního a druhého stupně základní školy.
Malá ukázka, jak zdánlivé nic ovlivňovalo můj život.Eva Horňáková, rozená Bydžovská