Akce Dcer

Některé odkazy na cizí zdroje na těchto a dalších stránkách nemusí být s ohledem na případný větší časový odstup nebo jejich neexistenci již funkční. Za to se omlouváme.

*******************************************************************

Členky Spolku Dcery 50let spolupořádají besedy na základních a středních školách.

Následující text vznikl po jedné z besed, které vede naše členka Vivienne Soyková na středních školách z iniciativy „Člověk v tísni“.Jde o pět  odpovědí na otázky položené studentem — novinářem.  

Jak byste popsala českou společnost po druhé světové válce? Jak na Vás působila? 

Mé prvé postřehy jsou veskrze vzpomínky na moc prima lidi kolem mne. Všichni byli milí, povzbuzovali mne, chválili. Abych se kromě jiného naučila česky, když jsem začala zase po obrně chodit, posílala mne maminka v rámci rehabilitace nakupovat. Byla jsem šťastná, že jsem mohla pomáhat. Maminka připravila obálku, do ní dala nastříhané potravinové lístky a na obálku napsala, co nejvíce potřebujeme červeně a ostatní modře (oboustrannou tužkou). Naproti přes ulici byla mlékárna a za rohem proti sobě masna a potraviny; mléko se nalévalo do přinesených bandasek, masna byla vykachlíkovaná, potraviny, včetně konzerv v plechu; vše bylo v původní, dřevem vykládané bývalé lékárně; šuplíky a dvířka měly nádherně tvarované bílé, porcelánové úchyty. 

Ve frontách jsem vyslechla různé názory i komentáře, ale většinou jsem si zapamatovala recepty jak co vařit a jak se dá všelicos nahradit při pečení moučníků. To už u nás Jája nebyla, a v květnu 1951 se narodila má sestřička. V září stejného roku jsem šla poprvé do české školy ve Slovenské ulici. Paní učitelka byla také mladá jako Jája, ale chodila v modrém, její košile měla „výšivku“ jen na levé kapse. K nám domů, pozdě odpoledne přicházely tety, nejčastěji dvě sestry, které měly tatínka za „pana šéfa“. U jedné z nich a jejího velmi nemocného manžela /poprvé jsem viděla vytetované číslo — prý si napsal telefonní číslo, aby nezapomněl/ jsme byly s maminkou a sestřičkou opakovaně v Mařenicích, na „letním bytě“. V lese byly zralé maliny, jahody a houby; a také se na stráních vyhřívaly hadi; sbírala jsem šišky do košíku a maminka souše, které nakládala na deku na kočár. 

Prvé opravdu rozdílné názory jsem zaznamenala už v roce 1952. V rozhlase jsem slyšela soud s panem Slánským, který na sebe říkal „divné věci“; maminka mluvila, spíš vykřikovala jiná jména a pak říkala to mnohokrát opakované: „to nikde neříkej, to je jenom pro nás doma“ a „pamatuj si to, jak to bylo“. Maminka si pravidelně v 19:15 pouštěla rádio-přiložila ucho k jedinému reproduktoru a my jsme musely být v kuchyni; vždy mne vyprovázela: „ferme la porte“ — za dvoje zavřené dveře. 

Školní rok 1958/59 jsem sedm měsíců promarodila, převážně v nemocnici. Byla jsem už dobře orientována v prostředí školy, našich přátel, i těch, „co potřebovali nenávidět“. Přečetla jsem celé dílo Ch. Dickense a V. Huga, zároveň prožívala šikanu mířenou jen na tatínka, který byl založením velmi citlivý muž; jeho „po dobrém, holčičko, po dobrém jde všechno“ mi zní dodnes. V té době jsem slyšela diskuse rodičů o našem vynucovaném vystěhování do Karlových Varů; tatínek nabízel mamince rozvod, aby odjela s námi, děvčaty, … — nic z toho se nestalo; (maminku nebylo možné přeslechnout: „… also to chtějí“, „…, nebudeme jim dělat plesír“ „Stalin je jako Hitler …“). Tatínkovi zabavili pilotní průkaz, který byl spojen s řidičským; to, že musel v 61 letech znovu prokazovat „jak řídí s elegancí jemu vlastní“ mu nevadilo, spíše naopak-absolvoval řidičské „školení“; instruktor Svazarmu tatínkovi vyhotovil po jediné jízdě „růžovou skládačku“ a tatínek měl nového, „dobrého“ známého; ale to, že přišel o průkaz letce, to ho ranilo. Od roku 1960 se šikana rozšířila i na mne. Dostala jsem OP o rok později, než ostatní spolužáci; předtím byla Policie ve třídě a ptala se na mne, zatímco co moje paní učitelka třídní mluvila se mnou na chodbě; (byla mou přítelkyní až do jejího odchodu (mimochodem učila nás ruštinu). Rodiče obdrželi oznámení o mém „vystěhování do 48 hodin a zaplacení školného“ — nekonalo se díky Advokátní kanceláři číslo 1, na Národní třídě. V roce 1965 byl tatínek „plně rehabilitován“; nepožádal si …“protože nic špatného jsem nikdy neudělal“. Pak jsme se těšili z každého pokroku Pražského jara; maminka správně předpokládala, a stalo se, jak říkala, jen o něco dříve. Tatínkovi, dělníkovi a po večerech účetnímu, nabídli práci — na MV ČSSR, odmítl. Byla jsem v květnu 1965 s tatínkem u pana ministra vnitra; byl požádán, aby mi řekl, že „tatínek nebyl lump ani špion“ jak tvrdil v roce 1962 ředitel školy při zdůvodnění, proč nedostanu doporučení na medicínu“. Později, asi v roce 1966 jsme s tatínkem překládali „kariérní řád Kanadské jízdní policie“ na „smlouvu o dílo“. Po roce ´89 jsem dostala stejnou nabídku; dohodli jsme se na poradenství na velmi malý pracovní úvazek a to po jen velmi krátkou dobu — pár měsíců; hlavní, tedy plný pracovní úvazek jsem měla v resortu energetiky, kde jsem byla „ukryta“ od roku 1974; a jsem dosud vděčná za všechna člověčí i lidská potkání se, ať šlo o pracovníky ve vedoucích funkcích anebo řadové pracovníky; mnohá přátelství trvají. A nejsme nyní jen ve shodě na politické dění, jak tomu bylo před ´89. To samé nemohu říci o intelektuálním prostředí po roce 1968. 

V březnu 1969 jsem ukončila VŠ studia a po konkursu jsem od května nastoupila do Pedagogického Ústavu JAK v Československé akademii věd. Po roce, (po 21. srpnu) jsem se sama rozhodla odejít. Zvolila jsem si cestu praxe a dalšího studia (na dva roky) v Psychiatrické léčebně v Kosmonosech, která se stala další životní školou, ze které dodnes čerpám. Osudy a příběhy pacientek-seniorek byly a jsou dodnes v mé paměti. Sňatek s mým spolužákem se stal dalším životním předělem. Po konkursu jsem byla v roce 1972 přijata na VŠE v Praze, do Střediska moderních metod výuky, kde jsem mohla využít mé prvé diplomové práce (obhajovat jsem musela jinou) o „mass-mediích“ a jejich analýze (o možnostech manipulování — viz dále). Kromě přípravy programu výuky pro otevření denního studia (na 4. fakultě-řízení-VŠE, dnes fakulta managementu /byl to pro mne protimluv = lidé se nedají řídit, ale mohou se vést/) jsem učila komunikaci a psychologii osobnosti soudruhy náměstky a ředitele ve státních podnicích, kteří byli mladí a proto si museli doplnit VŠ studium. Měla jsem zakázáno říkat „management“ a „řízení“ jsem nebyla ochotná říkat já. V roce 1974 mi byl ukončen pracovní poměr, a to v době očekávání našeho prvého syna (to bylo hodně velké ohrožení mé osoby a také mého manžela, protože existovalo zákonné opatření, že je povinnost pracovat a „nebýt příživníkem/příživnicí; což samozřejmě neplatilo pro všechny; z té doby si pamatujeme na úsloví: „všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější“). Ale dost možná proto, že frekventanti studia byli výhradně muži a já byla týden před porodem, mně několik z nich nabídlo možnost uplatnění — tzv. „u nich“; vybrala jsem si energetiku a byla přijata na základě pohovoru s panem „náměstkem pro kádrovou a personální práci“. Půl roku poté odešel tatínek. Prvou odbornou pozornost jsem věnovala učňům; a zjistila, že velké procento žáků je pod vlivem návykových látek. Deklarování faktu nikdo nevěřil. Vánoční svátky 1975 mi daly za pravdu — čtyři úmrtí našich učňů a metodika mého zjištění zajímaly kriminalisty. Ale referát o práci s učni a možnosti včasné diagnostiky nebyl vedením odborné konference v Liblicích přijat (řečeno elegantně; strach předsedajícího konferenci mně připomněl některé osobnosti 50. let). 

V roce 1978 přišel na svět druhý syn a rok na to odešla má maminka. Už nebylo komu se svěřovat s etickým rozhodováním „jak dál“. Ale příklad mých rodičů mne stále při úvahách provází. Maminčino „…ale hlava máš dobrá“ a tatínkovo filosofické: „to si musíš, holčičko, rozhodnout sama“, mne provázely a provázejí při všech rozhodnutích. Byla jsem u ředitele NVP /Národní výbor hl. m. Prahy/, abych mu vysvětlila, jak důležité je věnovat se i těm mladým lidem, kteří byli soudy potrestáni. Při úvodních slovech jsem poznala, že se také vyučil truhlářem; a tak se povedlo, že jsem spoluzaložila Poradnu pro mladistvé potrestané; zanedlouho jsme měli s manželem „problém“ oba; nechávala jsem klíč pod rohožkou. Poradnu jsem musela pod výhrůžkami opustit. Uplatňovala jsem se v poradenské praxi jak jednotlivým klientům v energetice, tak ve Výzkumných ústavech a nadále učila prožitkovou metodou, tedy komunikaci hrami „na míru“, té které skupině. A zase jsem „zlobila“ (a zlobím kupodivu nadále …); hlavně tím, že díky prožitkům v dětství „vím, co chci“ — sloužit spravedlivějšímu prostředí naší „historie“ s tím, že vím a jsem smířená s tím, že vděk a spravedlnost nejsou z tohoto světa. Ale co zůstává, je podpis každého z nás. 

Po roce ´89 jsem měla možnost projít několika „posty“ ve vedoucích postaveních. Nejprve ve státní sféře edukace energetiků (otevřela jsem nově katedru životního prostředí, která do té doby se „schovávala“ jako součást programu institutu; napsala projekt pro vybavení PC, který byl přijat Světovou Bankou a to na základě nabídky přátelství z energetiky; spoluzaložila Asociaci energetických manažerů, dále Asociaci psychologů práce a organizace, aj.). Od zahájení privatizačního procesu do konce roku 1996 jsem zůstala pracovat v energetice, které jsem zůstala věrná 23 let; pak jsem se z důvodu věrnosti odkazu rodiny vrátila do státních služeb a snažila jsem se být užitečnou — kromě tzv. hlavního pracovního poměru jsem pracovala vždy v nadúvazcích (jako tatínek). 

Ve vztahu k položeným otázkám jsem se soustředila převážně na naší rodinu. Chtěla jsem se s Vámi podělit jako příklad toho, CO bylo pro mnoho lidí samozřejmost jejich volby, protože jejich kořeny byly v Československu. Byla to naše svobodná volba — usilovat v daných podmínkách o dobré a lepší. 

Pozorovala jste na společnosti změny v průběhu socialistické éry? Poznamenala vás nějak tato doba i v době socialistického realismu? 

(pokud ano- jak, pokud ne- proč ne) 

Jednoznačné odpovědi jsou: ano a ano. Vždy máte volbu. Přizpůsobit se s tím, že se neušpiníte anebo splynout, přijmout vtloukanou propagandu. I s přizpůsobením jsem měla opakované potíže. 

Doma se mluvilo spíše o životě a kultuře kolem nás. O politice 1. republiky, hodně o místech, kde rodiče žili; a srovnávalo se. Tatínek vyprávěl o svých pobytech u příbuzných v Terstu a jinde, ale také o pomáhání na Podkarpatské Rusi a její chudobě. Když se mluvilo o nějaké krizi (Berlínská zeď, Kuba a jiné), odhadoval se vývoj, předkládaly se historické paralely. Zahraniční politika se probírala také; o ní mluvili rodiče tišeji, nejčastěji německy nebo italsky (abych nerozuměla). Mluvilo se v obývacím pokoji, nikoliv v jídelně, která byla situována blízko vchodových dveří. Pokud byli u nás přátelé na návštěvě a přišla řeč na politiku, děti byly vykázány do jiného pokoje nebo na zahradu. 

Ke změně v širší rodině došlo až v době, kdy informace byly snadněji dostupné, vztahy se „ohřály“. Nepamatuji se, že by rodiny tatínkových sourozenců byli pozváni mezi přátele, kteří u nás byli pravidelně na „sobotní kávě“ od 50. let. Rodina uvnitř se „spřátelila“; pak rodiny obou sourozenců s dětmi po roce ´68 emigrovali; tatínka opakovaně vyzývali, ale otec řekl: „já už vím co je to emigrace; chci umřít tam, kde jsem se narodil“. Také emigrovalo mnoho rodin z okruhu přátel i známých. 

Co se týče změn, byly pozorovatelné vždy. Čím později po válce, tím méně bylo možno slyšet „…že TO praskne na podzim nebo nejpozději na jaře“. 

Strach byl přítomen vždy. 

V prvé řadě byly vždy chráněny děti. Míra strachu byla ovlivňována mnoha faktory, které působí vždy. Jde o zdravý strach uvnitř osobnosti, který v jisté míře chrání každou osobnost (jinak děti a jinak dospělé).  Dospělí se vždy ujišťovali, že nikdo nenaslouchá za dveřmi nebo pod okny (oprávněně: tatínek dal tichý pokyn, abychom se smáli nebo mluvili dál a pak došel k vchodovým dveřím a otevřel je; stála tam stále ta samá osoba, která byla domovnicí); tatínek zažertoval — všechno jsme snědli, ale kousek moučníku Vám zabalíme … a po chvíli nesl zabalený kousek a při otevřených dveřích jsme slyšeli tatínkův hlas, jak přeje „dobré pochutnání …“. 

Na konci 70. let už moji rodiče nebyli s námi. 

V naší domácnosti se scházelo opět mnoho přátel, tak jak jsem byla zvyklá v dětství; a někdy přicházeli i pracovní přátelé manžela — vesměs z akademického prostředí. Pokud byli z „východu“ (včetně NDR), musel být připraven alkohol. Pro všechny byl stejný scénář. Nejprve jsme se dozvěděli o zázraku, „jak se jim dobře daří“. Později došlo i na pravdivější vylíčení života (je nutné si uvědomit, kdo mohl vycestovat; ne všichni jsme po r. ´69 měli cestovní pasy pro vycestování i spolehlivý návrat“). Někteří jsme mohli vycestovat jen na “cestovní doložky“ a to i do spřátelených zemí //NDR, Bulharsko; devizový příslib musel být pro Jugoslávii; nedostala jsem jej, ačkoliv jsem o něj žádala každoročně a v daném roce se tzv. odvolávala//. 

Sedávali jsme zase v hale, kde byla jídelna, ale o politice se mnoho nehovořilo. Byly zase přítomny děti a nyní jsme měli my obavy o ně. 

Změnila se od té doby z vašeho pohledu politická situace v tuzemsku? 

Samozřejmě, že se změnila. A mnoho se změnilo nejen v politice, ale i díky jí. 

Vývoj každé epochy má své etapy. Ale i nejmenší historická epizoda je ovlivněna vývojem okolo nás a také vývojem jedinců v „nich samotných“, jejich „hard“ i „softwarovou“ výbavou. A jsme u každého z nás — a tam je třeba začít. Mít možnost od dětství zkoušet a následně se učit zdravému (nikoliv hranému) sebevědomí je hodně důležité pro tzv. „životní dráhu“. Jsou momenty, kdy nárazové „přijetí role“ je doporučeníhodné — myslím tím např. konkursy na pracovní místa. Přijetí „hrané“ role pro tu chvíli je v rámci normy toho, co je očekáváno. Ale po dosažení v dané době „naší mety“ je třeba se vrátit „do sebe a k sobě“ (pokud pokračuje byť malá přetvářka oproti našemu já, začíná působit nadbytečný stres); a naše já ztrácí zbytečně kapacitu. S přijímáním a přijetím rolí, velice úzce souvisí přístup k rozhodovacímu procesu. Ten je velice důležitým celoživotním procesem; máme možnost jej prohlubovat celý život, už proto, že nejen prostředí v nás, ale také prostředí, které je kolem nás se vyvíjí, a je ovlivňováno i námi. Máme i my možnost ovlivňovat, anebo z nejrůznějších důvodů nemůžeme/nechceme ovlivnit. I politika jako všechno člověčí dění začíná u každého z nás. V dnešní době, která je usilováním o demokracii v prostředí, řekněme ekonomicky umocněném, je třeba vnímat svobodu v rámci zodpovědné odpovědnosti. Věřím, že mně mladí duchem rozumí. Je moc prima, že tu možnost máme a že v ní žijeme. Ale toto základní uvědomění je důležité stejně tak jako usilování „jít v dosahování cílů svou cestou“. 

Jak si vysvětlujete, že mají dnešní hnutí takový úspěch? 

NIHIL NOVUM SUB SOLE — nic nového pod sluncem a proto jen heslovité náměty k úvahám: 

Život každého jedince i v jednotlivých etapách je o očekáváních. Nejinak tomu bylo po 2. světové válce. Je přirozené, že ti, kdo žili v době „lidové-demogracie“ a následně v „ reálným sociálismu “, ji prožívali z části jako nespravedlivý útlak; pro některé šlo o zcela neoprávněnou šikanu anebo šlo o jejich kombinace. A tak bylo slibováno: náprava věcí veřejných, rovnost (kupodivu nebylo zmiňováno bratrství ani sesterství; zřejmě kvůli konotaci bratské pomoci z roku ´68? nebo, abychom se nevraceli k heslům již minulé revoluce?). Jde o nadsázku, ale fakt, že pominutí lidských vztahů, možnosti jejich nápravy lze pociťovat dodnes. Pro ty mladší to po roce ´89 byla „zcela nová scéna“, která už ani nemůže být jiná, než demokratická? A očekávání, že se ♥+☺+☼+ a do „Vé“ zvednutými prsty- to už přece musí být „jen dobré“. Ale demokracie je o diskusi, o právech, ale hlavně o odpovědnosti. … Není sporu, že žijeme v době spektakulárně ovlivněné. Uvolnění informací, které jsou orientované na ekonomickou stránku „byznysu“ nabízí z masových medií pohodlný život plný zábavy, nejrůznější formy „užívání si“ namísto žít. Stejně je tomu s přijímáním rolí „jako“ a „prostě“; a „v pohodě“. A k tomu je vhodné uvědomění si, co jednotlivé generace rozuměly a co rozumíme ve vztahu „já versus my“, že je svobodou?

Není pochyb, že naší mladé politické kultuře chybí širší vzdělanost a je nahrazována získávaným vzděláním. To je ovšem do startu trochu ochuzená báze, za kterou platíme všichni. Chyby patří k lidskému výkonu. Jejich rozpoznání a následná analýza je velmi důležitým zdrojem pro prohloubení kvality politiky. 

A i proto, jste Vy mladí — vzdělaní — naše naděje.  

Vidíte tedy nějakou paralelu s tím, co se tu dělo za socialismu (komunismu)? Druh manipulace?

Přímo paralelu nevidím, a ani nechci o ní uvažovat. Odporuje to mému založení. Českoslovenští politici čas od času po roce 1960 odporovaly velení (nikoliv vedení) KSSS. A výsledky byly znatelně pociťovány, ne v kompromisu, ale punitivně. V 80. letech už docházelo k diskusím, ale celý systém nebyl připraven na diskusi ani na politickou práci. Ale snahy bylo možno zaznamenávat.

V jakémkoliv systému hodnot, jak v technických oborech, natož humanitních, kam politika patří, změny nelze realizovat zlomem. Lidskou přirozeností je větší nebo menší potřeba jistoty; (jen teoreticky, a s ?, je potřeba jistoty a to jen ve výjimečných případech nulová).

I v politice jde o podobný zákon jakým je rovnováha v přírodě; do které patří úspěchy, pohlazení i to druhé; a hlavní roli role hraje osobnost jedince.  Každý má možnost se učit a později jen doplňovat osvojené; jde však o ochotu a to ať jde o jedince emočnější i ty „chladnější“ — racionálnější. Abrrr, zpět k textu výše: nejde o nic menšího ani většího, než je zvládání — vždy osobního — rozhodovacího procesu, protože stabilita osobnosti je velmi důležitým předpokladem ve vývoji / historii i současnosti každé osobnosti.

Největší problém v souvislosti s předloženou otázkou vidím v procesech „cadre politique“ / „cadre policy“. Již před dvěma a půl stoletími se francouzský politik a jeden z vedoucích „týmu francouzské revoluce“ M. F. M. I. de Robespierre věnoval této problematice. Rozumím, že bezprostředně po „sametové“ v roce ´89 by to bylo zavádějící. Ale o čtvrt století později by šlo o systémový krok vpřed. Alespoň inspirací. Škody, které jsou způsobeny kdykoliv a kýmkoli se dají napravit; mezi lidmi je po rozpoznání chyby prvním krokem pokroku, její přiznání. Pro některé z nás je omluva samozřejmostí, pro jiné je „to“ nepřekonatelné (ale i tak existuje bezpočtu forem JAK napravit). „Vrypy“ na duši, které se mohou stát traumaty zvláště v dětství a mladosti, jsou nadbytečně zraňující. Většinou jde v mezilidských vztazích o „jen neochotu“ jedné strany (protivné), dohodnout se. V oblasti vládnutí jde o problém daleko širší; a není dobře je shrnout pod jediný pojem „manipulace“. I proto je víc než vhodné vědět toho co nejvíce, studovat a pokud možno v klidu analyzovat; pak si určit cestu — mít plán CO a JAK, a KDY. 

V Praze, listopad 2017 

********************************************************************************* 

MENE TEKEL 2015 

Dcery Věra Hradečná a Marie Jelínková, které byly organizátorkami a autorkami programu dne Dcer v pátek 27. února 2015 na MENE TEKEL poskytly texty, které byly předneseny pro ty z vás, které se nemohly zúčastnit:

Jsme dcery padesátých let.  Co pro nás byla padesátá léta? 

Byl to přímý zásah. Zásah do života mnoha rodin, které v té poválečné době žily s nadějí v lepší život a chtěly si ho vlastními silami vytvořit. Jako děti se mnohé z nás těšily na oblečení, které nebude kousat a štípat, na namazaný krajíček chleba v neděli, na knížky s obrázky, které budou barevné, zkrátka — válka se nám vzdalovala a budoucnost jsme si malovaly krásnou. Nemohly jsme poznat a chápat prolhanost hesel, která na nás volala z novin a z rádia. Možná ty starší z nás vnímaly starosti a obavy svých rodičů…  

Pak najednou se z našich rodin staly trosky, ve kterých zbyla prázdná místa u stolu, kde smích se proměnil v slzy a teplo domova v mrazivou nejistotu. Potom jsme dlouhá léta prožily jako děti politických vězňů, děti nepřátel státu. A jediná jistota, která nám zůstala, byly naše maminky.

O našich maminkách se nemluví. Političtí vězňové jsou vnímáni jako oběti komunistického režimu, jako hrdinové. Zaslouží si to. A někteří projevili opravdovou vděčnost a uznání svým ženám a matkám svých dětí. Jejich manželky nesly samy všechno, čemu se málo výstižně říká „péče o rodinu“.

Lubomír Vejražka, autor knihy Nezhojené rány národa, věnuje jednu kapitolu právě tomu, jak prožívaly a přežívaly padesátá léta rodiny politických vězňů.

Byly vystěhovány z domovů do těch nejhorších a dnes těžko představitelných barabizen. Nemohly najít práci. Když už nějakou našly, byly často bez udání důvodu propouštěny, a to opakovaně. Učitelky nesměly učit, úřednice z pošt a bank šly do pomocných dělnických profesí za minimální mzdy. Rodinám sedláků byl zabavován dobytek, stroje, polnosti, byly doslova ožebračovány, vyhnány z rodných statků, kde jejich rod hospodařil celá desetiletí i déle.

Nikdo nepochybuje o utrpení a hrdinství politických vězňů. Ale jejich manželky, matky, snoubenky byly často stejnými, ne-li většími hrdinkami. Byly rovněž vyslýchány, vystavovány ponižujícím praktikám StB, vyhrožování odebráním dětí, nabádány k rozvodu, sledovány. O děti se staraly víc než o sebe. Aspoň trochu tepla v zimě, jídlo a oblečení — jen to nejnutnější k přežití — to teď byla jejich každodenní starost. Pro jejich muže na lágrech byly myšlenky na rodinu vzpruhou a nadějí, jak o tom vypovídá vzpomínka Miroslava Jiráska „Křížová cesta“.

Křížová cesta

Stále ji vidím před sebou, tu křížovou cestu, která vede ke kostelíku na hřbitově v Červeném Kostelci, kde je pochován můj dědeček a babička. Je to široká cesta vzhůru od hlavní brány a po stranách jsou v barevných reliéfech zobrazena všechna bolestná zastavení Kristova. Ještě po šedesáti letech vidím tu cestu, po které jsem jako chlapec kráčel k pomníčku s nápisem: Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně květů, barev, jasu.

Je mnoho křížových cest v naší zemi, po kterých kráčeli lidé než došli svého cíle.Tyto lidské křížové cesty nemají zastavení vyznačená barevnými obrázky, ale jsou stejně bolestné jako ta, po níž ke Golgotě kráčel Kristus. A o jedné takové cestě vám chci nyní povědět.

Je tomu hezká řádka let, padesátá léta se ztrácejí v zapomnění, a přece ta výjimečnost křížové cesty zasluhuje, aby o ní bylo napsáno několik řádků.

Jako vězeň sjíždím na páté patro, abych z trestu v noční směně svezl k nárazišti u těžní klece plné a těžké hunty chodbou zvanou Pomoc Boží. Jsem v hloubce několika set metrů pod povrchem, sám s čadícím hornickým kahancem — světýlkem jak bludičkou, a s tmavou chodbou, na jejímž konci na mne čeká dlouhá řada huntů, plně naložených hlušinou i radioaktivním materiálem nastříleným v denních dvou směnách. Je úzko, úzko na duši hluboko pod povrchem země, kde skály vracejí ozvěnu kroků v naprostém a nehnutém tichu a kde jen odkapávání vody ze stropu chodby odměřuje čas. Je úzko na duši, i když právě zde jsem v bezpečí, neboť v té podzemní chodbě, naplněné tmou, na mne nikdo nebude křičet, vyhrožovat mi a nikdo mne nebude ponižovat.

Dlouhá je chodba Pomoc Boží, a rvete-li a tlačíte těžké důlní vozíky po křivých kolejích, trvá to věčnost. Vždyť ani těch sil není mnoho po dlouhém pobytu na samotkách a po večeři — nazelenalém kolečku salámu a červivé čočce.

Zavěšuji karbidku na předek prvního huntu, zapřu se nohama do země mezi kolejnice, kola vozu skřípou a rachotí. Dívám se kupředu do tmy a napínám svaly, abych hunt dotlačil k elektrické žárovce, spásnému světlu, neboť zpáteční cesta znamená aspoň trochu odpočinku, vždyť s každým huntem je těch sil méně a méně. Jdu nazpět chodbou Pomoc Boží a vzpomínám na ty, kteří zůstali doma a jistě myslí i na mne. Z hloubi povědomí se najednou vynoří vzpomínka na křížovou cestu, kterou jsem chodíval o prázdninách s otcem. Ano, to je třeba udělat! Rozdělit chodbu na jednotlivá zastavení! Vždyť k tomu stačí můj kahanec a jeho čadící plamínek, kterým bez váhání označuji na skále ponurou chodbu jmény svých nejdražších. Ti všichni jistě nesou můj kříž se mnou.

Po letech jsem se byl podívat k dolu. Vchod byl již zazděn, strojovna odstraněna a všechno zbouráno. Ale tam dole je navždy uchována má křížová cesta s jednotlivými zastaveními. První zastavení Marie, má žena. Druhé zastavení Mirka, má dcera. Třetí zastavení Leoš, můj syn. Čtvrté zastavení má maminka. Páté zastavení můj otec. Šesté zastavení Věra, má sestra. Po té cestě jsem tlačil hunty v chodbě zvané Pomoc Boží na pátém patře dolu Bratrství.

Následují texty jednotlivých dcer: 

Rozália Patúcová

(také ona si prošla svou křížovou cestu, po emigraci a později uvěznění manžela — novináře byla vystěhována z bytu v Bratislavě; se třemi malými dětmi, trochou šatstva a šicím strojem se vrátila do rodné obce u Nitry, ke své matce)

Vyšetrovanie

Bol mrazivý večer. Babičke bývalo vždy zima. Zvykla mať položené nohyv teplej trúbe. Pred večerou sme sa celá rodina modlievali svätý ruženec. Po ňom sme spievali dve piesne k svätému Jozefkovi. Na tie som sa vždy najviac tešila. Spať sme chodievali skôr, aby sa veľa nespálil petrolej v lampe.Raz v noci niekto strašne silno zabúchal na okno. Všetci sme sa veľmipreľakli. Našťastie bola u nás na návšteve krstná mama z Hlohovca. Pritúlala som sa tesno k nej a srdce mi silno bilo.

„Kto je tam?“ — počula som ako sa mama bojazlivo spýtala, rýchlo si prehodila cez nočnú košeľu sveter a vyšla pred dom.

„Oblečte sa, pôjdete s nami!“ — počula som silný hlas akéhosi chlapa.

„To sú asi eštébáci“ — ticho preriekla krstná mama babičke.„Ale ja sa starám o svoju starú matku a tri malé deti!„„Len neodvrávajte a ponáhľajte sa.“„Môžem so sebou zobrat‘ najmenšiu dcéru? Nemôžem ju tu nechať. Začala ma obliekať.„Pôjdete sama, rýchlo, rýchlo…“ kričal medzi dverami vysoký cudzí chlap.Ďalší dvaja poprehadzovali v skriniach všetky zásuvky. Zhabali niekoľko starších kníh. Medzi nimi boli aj knihy nášho otecka.

„Bože môj, Bože môj, pomáhaj…“ – tieto slová mama stále opakovala, pokým

ju tí chlapi nezavreli do auta. Babička sa rozplakala. Krstná mama začala pobehovať po izbe a niečo hľadala.

„Čo hľadáš, krstná mama?“

„Hľadám, či nemáte niekde myši.“  Až neskôr som pochopila, že hľadala, či eštébáci nenechali v dome odpočúvacie zariadenie.

„Kl’aknite si deti, pomodlíme sa za mamičku“ — babička vytiahla z vrecka

zástery ruženec. Ja som nič nechápala a plakala som za mamou. 

Mamičku domov doviezli, ked‘ už svitalo. Ked‘ vkročila do kuchyne, kde sme

všetky boli schúlené pri krstnej mame, zbadali sme maminu skrvavenú tvár.

„Rózika drahá, čo to s tebou porobili? Veď ti vybili aj zubyl“ — krstná mama

hned‘ naliala do lavóra teplú vodu a zmývala z mamičkinej tvári stopy po pote a krvi. Celý deň sme mamu nechali ležať. Potichu sme upratovali rozhádzané izby a tŕpli sme, či sa opät‘ nezjavia tí strašní chlapi.

Výberca dlžob

Ako dieťa som sa zvykla stále hrávat‘ vonku na dvore, alebo v záhrade so sesternicou Marikou. No dnes bolo sychravo, mrholilo, tak som sedela doma a z kníh leporel som si robila domčeky. Mama sedela za šijacou mašinou a šila šaty pre zákazníčky. Táto mašina bola živiteľkou našej rodiny.Od štátu mama nedostávala žiadne peniaze. Ani zamestnanie nemohla si nájsť. Bola manželka politického väzňa. Ani len rodinné prídavky na nás nedostala. Babička zase nedostávala dôchodok, lebo bola kulačka. Tak táto šijacia mašina živila dve dospelé ženy a tri deti.

Lenže mama bola tak dobrá a láskavá na zákazníčky, že im šila skoro zadarmo.„Pani Patúcová, nehnevajú sa, dnes nemám peniaze, dám Vám na budúce“ — povedala jedna žena a odnášala si od mamičky v papieri zabalené hotové šaty, nad ktorými sa mama trápila vo dne aj v noci, keď na lampe clonil svetlo novinový papier, aby babička mohla spať. 

„Dobre, Anika, dáš, ked‘ budeš môcť„, — povedala smutne mama a vyprevadila ženu z domu. Do vnútra prišla a hned‘ chytila do ruky malý noteštek a zavzlykala. Pustila sa šiť do ďalších šiat. Rozložila strihový papier a slzy jej naň stekali. „Myslela som, že na nedeľu budem môcť kúpiť chlieb a múku“ — šomrala si popod nos.

Takých zákazníčok bolo dosť. Všímla som si, že mama v notese prečiarkuje mená tých, ktorí platili. Nakoľko som ešte nevedela čítať, raz, ked‘ mama zametala dvor, poprosila som sestru, aby mi prečítala v notese tie mená a sumy, ktoré neboli zaškrtnuté. Sestra sa divila, načo mi to bude. No povedala som jej, že chcem sa naučit‘ písmenká a číslice. Ako ich čítala, môj mozog ako kompjuter si zapamätával mená žien. Poznala som ich a vedela som aj to, kde bývajú. Preto raz, keď mama nebola doma, zobrala som si ten noteštek a šla som za tými ženami, ktoré nezaplatili a drzo som si pýtala to, čo boli dlžné. Viaceré ma ani nevpustili domov, niektoré horko-ťažko zaplatili. Keď som kráčala k domu, kde boli najviac dlžní, tak som si v duchu povedala, že sa nedám len tak ľahko odbiť. „Dobrý deň, prišla som pre peniaze, ktoré ste mame dlžná za ušitie šiat pre všetky vaše dcéry.“ — hovorila som smelo so vztýčenou hlavou. „To ťa mama poslala?“ „Áno, lebo posledné peniaze dala za zipsy, gombíky a nite tých šiat.“ „Teraz nemám pri sebe toľko peňazí.“

„Tak si požičajte, lebo inak neodídem, pokým nedostanem, čo ste dlžná.“„Ale toto? Aké drzé dievčisko má Róžikal“ „Tak pôjdem za Vaším mužom a poviem, že si dávate šiť a nezaplatíte za to.“ „Len sa opováž. Zaplatím zajtra, ked‘ rozmením peniaze.“ „Dajte ich sem, ja ich idem do obchodu rozmenlť. Možno má rozmenené váš muž“ — stále som spomínala jej muža, lebo som zistila, že sa ho bojí. Asi aj tajne kupuje látky na šaty pre svoje tri fifleny.

„Tak počkaj teda,“ — odbehla do spálne a v ruke už niesla peniaze. Sice nebolo toľko, čo mala dať, ale som sa potešila aj tým.„Ostatné dám, ked‘ stretnem tvoju mamu.“ A takýmto spôsobom som inkasovala dlžoby. Mama sa len divila, že mi ich ľudia dávajú. No vždy na tvári sa jej zjavili slzy radosti, keď si peniaze starostlivo dávala do peňaženky.

VZPOMÍNKA  NA DVĚ STATEČNÉ MARIE — 

maminku a babičku Hany Truncové 

(Haně Truncové je už 90 let, byla 9 let vězněna, ale neztrácí elán a sílu)

V den, kdy jsem byla zatčena,  jsem měla jeden měsíc před svatbou  a  byla dávno dospělá — krátce po mně byl zatčen můj tatínek.

Při různých  výsleších  na StB  v Ústí n. L. se snažili vyšetřovatelé  dostat za mříže i naši maminku, která byla zatím doma se svojí matkou, naší babičkou.

Obě byly vyhozeny jak z bytu, tak  z  našeho domu — absolutně vše co jsme vlastnili se  stalo konfiskátem. Moje babička  byla velice rezolutní žena, která se nedala, vybojovala  pro sebe a  naši maminku  několik málo čtverečných metrů  k přežití pod zkonfiskovanou střechou.

Maminku jsem při konfrontaci  s páterem Františkem Blaisem  uchránila  obžaloby — neviděli jsme na sebe, oba jsme měli zavázané oči — nakonec jsem prohlásila, že to  nebyl  hlas  jistého muže. Ukázat mi vězně nemohli, protože byl bezzubý, ztlučený — to  jsem poznala později  u  soudu.

Statečná moje maminka  seděla na  vstupenku  u  Státního soudu na Pankráci. Sledovala vše, co se tam dělo, nemohly jsme si podat ani ruce, nemohly jsme se setkat, o léta později mi řekla, že vyčetla z  našich očí  VŠE  co jsme si  prodělali, i když jsme o  tom  hovořit nemohli.

Sama jsem se  bránila různým nařčením, bránila jsem se  pravdou proti lži, když jsem měla možnost  několik minut  promluvit před soudem.  — Kněz  František Kubaš  mi  napsal  počátkem 90.let, že jsem  před soudem byla jediná statečná… jenže do  zápisu  u  soudu nikdo nic nedal.

Vzpomínám na  střídavé návštěvy  mé  babičky i mé maminky, jezdily  jednotlivě za mnou, také za mým otcem na Mírov. Neměly  tolik peněz, aby  cestovaly  společně. Není možné, abych psala  pouze o mé mamince — babička, narozená 1887, byla  neméně  statečná. Pokud bachařka — bachař — u  návštěvy nechtěli povolit  nic z toho co mi přivezly, byla to spíše babička, která nakonec prohlásila, abych si koláč tedy snědla  teď… při návštěvě… což se stalo. Nikdy neplakala  ani babička, ani maminka. — Na pracovních útvarech, kde byly návštěvy u několika stolů, kde jsme viděly na  rodiny  spoluvězeňkyň, byla moje babička známá coby celebrita kriminálu.

1960 — Můj návrat  na  podmínku  dalších osmi let -  v ranních hodinách do Teplic.  Maminku jsem si vyzvedla  v práci — v gastronomii jistého hotelu — objala mne bez scény, beze slz — vzala si okamžitě volno, jely jsme domů tramvají. Můj příchod po téměř devíti letech komentovala má babička slovy, že mne přece čekala každý  den. Tatínek, narozený 1885,  už byl v  práci — jeho malá penze  bývalého soukromého živnostníka  nestačila na živobytí.

V  červnu 1960  mi hlavně maminka vystrojila svatbu, hostina byla doma ve skromných poměrech. Byla to maminka, která  těžkou fyzickou prací  zvládala domácnost i střídavé směny — která rozdávala kolem sebe, nejenom pouze nám mladým manželům. — Moje maminka  měla za léta naší nepřítomnosti  tolik „nasbíraných“ dobrých kontaktů, které jsem  vlastně dokonale poznala až po její smrti koncem 70.let, když mi neustále někdo další kondoloval — a  mně tekly po tvářích  velké slzy…

Luboš  Hruška — dlouholetý  politický vězeň — uskutečnil svůj slib, daný v kriminálu, z  ovocné zahrady svého otce  udělal relaxační  zahradu s kapličkou  pro rozjímání nejen bývalých vězňů, všech lidí dobré vůle. Posbíral ve své rodině hodnotné zlato, u profesionála nechal udělat velký zlatý kříž, který věnoval hlavně našim maminkám, také manželkám politických vězňů jako symbolické poděkování.

Anna Řídká — o své mamince bude hovořit redaktorka Radia Proglas Anna Macková

Marie Součková — (maminka Hany Součkové a Marie Janalíkové  z Uherského Brodu; jejich tatínek lékárník byl dlouho ve vyšetřovací vazbě; Hana opatruje rodinný archiv) — úryvky z korespondence přednesou Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Vzpomínka Anny Svobodové na březen 1953

Pátého zemřel „generalissimus Josef Vissarionovič Stalin“.  Jednou, bylo to před mými osmými narozeninami; v přízemí naší školy byla vystavena tryzna; a prý jsem se „málo uklonila …, a na začátku školního roku jsem nepřinesla nasušené byliny“ — maminka byla zavolána do školy — do ředitelny, kde jí soudruh ředitel vytkl, že nemůže vychovávat děti, protože je nevychovává v souladu s „lidově-demogratickým“ zřízením, poslouchá cizí rádio a na nás mluví cizími jazyky; maminka mi později vyprávěla, že soudruhu řediteli řekla (jistojistě ne dobrou češtinou), že zná dílo učitele národů Jana Amose Komenského; že je vyznavačkou J. J. Rousseaua i pedagogického přístupu dr. Marie Montesori; že chodím do české školy a hraji si s českými dětmi; ona sama že se učí s panem profesorem Trávníčkem i Poldaufem; a že kolik jazyků kdo umí, tolikrát je člověkem. Pro lepší náhled: soudruzi rozlišovali internacionální a kosmopolitní; internacionální bylo správně, ale kosmopolitní bylo hodně špatně — byl tak označován západní styl myšlení a ten nebyl v souladu s „lidovou demogracií“; a maminka mi vštěpovala: “oni mají demogracii“ a my máme pana presidenta T. G. Masaryka, K. Čapka …“ Kosmopolitní přístup mé maminky dozajista musel rozzlobit soudruha, který se stal ředitelem školy „za zásluhy“ poté, co prováděl nábory do JZD. A zanedlouho si pro mne do školy přišli dva pánové — měli ty klobouky, které jsem znala, ale neměli ty kožené kabáty. Ráno mne paní učitelka odvedla do ředitelny; po zazvonění vstoupili dva pánové a ukázali mi z okna krásné auto — Tatraplán — a řekli mi, že pojedeme na výlet společně s mou malou sestrou, pro kterou se stavíme v jeslích (v Americké ulici, nedaleko Grébovky). Vzpomínka: na výlety jsem jezdívala ráda — byl to vždy svátek; tatínek nachystal vždy koš, do kterého dal jídlo, pití; jezdívali jsme vlakem, a také tatrovkou, ale i Hadimrškou; … na místě posezení v přírodě jsme rozprostřeli vojenskou zelenou vlněnou deku, která byla doma velmi ceněna, přestože trochu štípala. Tatínkovi byla velmi milá, přikrýval se s ní vždy, pokud si šel odpočinout během dne,  dva-tři roky před smrtí.

Odjeli jsme autem do jeslí, vyzvedli jsme sestru a odjeli do velké vily nedaleko Prahy, na Zbraslav. Tam nás se sestrou rozdělily; žádala jsem, abychom mohly být spolu, ale „tety“ odmítaly nás dát do jednoho pokoje; sestře bylo 22 měsíců; její pláč mne nutil svou prosbu a později žádost opakovat; dosáhla jsem toho, sestřička se uklidnila a držely jsme se „za luku“. Znala jsem prostředí dětského oddělení Nemocnice na Bulovce — postýlky byly stejné. Začaly mi vysvětlovat, že tatínek pracuje a maminka je cizinka a že tady o nás bude lépe postaráno. Maminka mi vždy opakovala, že namísto pláče, když mě něco bolelo nebo se mi něco nelíbilo, mám přemýšlet — „azo, hlavu máš dobrá“; nevím, co mne napadlo, že jsem stejně jako před operací přestala jíst — odmítala jsem vše s tím, že chceme domů — k mamince. Odvezli nás obě k panu profesorovi do nemocnice — na Bulovku. A tam už si nás maminka vyzvedla. Přijely jsme domů a maminka mne vyznamenala — posadila mne do svého vysokého fotelu a vysvětlila mi, že se snažila nás vyzvednout přes organizaci Červeného kříže, ale já že jsem našeho shledání dosáhla dříve. Mluvila na mne velmi tiše, pomalu a anglicky — hladila mne (to bylo jen velmi málo kdy) a řekla mi, že jsou na mne s tatínkem pyšní a že jsem udělala radost i mým českým prarodičům, kteří už po druhé světové válce nežili. Po prázdninách jsem opět nepřinesla nasušené byliny; ale maminka mne ujišťovala, že už se „výlet“ opakovat nebude. Neopakoval.

Miroslava Mezuliáníková — o své mamince promluví Miroslava Bočková

pro nemoc dcera Miroslava Bočková nevystoupila, otiskujeme nyní její text: 

Pomníky

Vloni (2014) těsně před Štědrým dnem jsme s manželem oslavili pro nás významné jubileum — Zlatou svatbu, tedy 50 let společného života. Přirozeně jsme se ve vzpomínkách vrátili do roku 1964, kterým toto naše výročí začalo a ke všem těm našim drahým, kteří k tomu patřili a patří. Uvědomila jsem si, že stejné výročí v naší rodině slavili také moji prarodiče, toto však nebylo dopřáno mým rodičům. Společný život v manželství byl mým rodičům dopřán od roku 1945 do roku 1949, kdy byl otec pro svůj nekompromisní postoj k tehdejšímu režimu uvězněn. Po dobu vězení od července 1949 do prosince 1963 ho jeho manželka, moje maminka, viděla pouze asi na deseti návštěvách. Po celou dobu téměř patnácti let na něj maminka věrně čekala, po jeho propuštění jim však bylo dopřáno pouze deset měsíců společného života. Po této době podlehl otec následkům věznění, stal se ležícím, nechodícím a nemluvícím pacientem, umístěným posléze v domově důchodců, kam za ním maminka denně docházela a starala se o něho, jak nejlépe uměla. Musela to takto řešit, zaměstnání si nemohla dovolit opustit, aby zajistila alespoň v rozumné míře život nás tří. Prarodiče pomáhali, jak mohli, ale byli už staří s nízkým důchodem. Dědeček, zedník, chodil do práce i po svém 70. roce věku. Otec se již ze svých nemocí nevzpamatoval a zemřel v březnu 1968. Zdálo by se, že se nám všem ulevilo, ale skutečnost byla jiná. Tátův životní příběh zanechal v našich myslích jakýsi podvědomý strach, maminka byla většinu času zasmušilá a dá se říci, že i bázlivá a nedůvěřivá. Stále jakoby očekávala další rány osudu, které až na její zhoubnou chorobu, bohudík nepřišly. Dožila se vnuka i pravnuka, za což byla jistě osudu vděčná.

Když otce odsoudili a uvěznili, bylo mojí mamince 28 roků, mě byly čtyři roky, mé sestře dva roky. Statečně se bránila a ubránila různým nátlakům státních orgánů, především aby se rozvedla a nechala si nás vzít a odvézt do dětských domovů. Ten nejhorší nátlak přestal po jednom velmi traumatickém zážitku. Aby maminku zastrašili, najížděli na nás neznámí muži na motorkách, když jsme chodili od babičky přes celou ves k nám domů. Naše statečná máma nám přikázala, abychom si lehly na silnici a oněm „pánům“ řekla, že mají možnost buď nás přejet, nebo nechat. Po této příhodě však nebylo možné, abychom bydlely samy v domku, musely jsme se přestěhovat k rodičům maminky. Maminka musela nepřetržitě chodit do práce, aby nás uživila. Pracovala ve fabrice v té nejhorší práci, míchala chemické směsi, bývala zaprášená od těchto chemikálií, vystavená jejich karcinogenním účinkům bez jakýchkoliv účinných ochranných prostředků. Přesto byla za tuto práci velmi vděčná, protože ji dávala možnost nás uživit. I když nakonec zřejmě i na následky této práce zemřela. Její život v těchto letech spočíval ve starosti o nás, psaní dopisů našemu tátovi a jednou za rok návštěvou, ovšem když jsme ji měly povolenou, ve vězení. Měly jsme velkou oporu v babičce a dědovi, tu jim maminka oplatila svou péčí o ně až do jejich smrti.

Otec po návratu říkával, my vězni jsme na tom byli hrozně, ale byli jsme chlapi a zvolili jsme si to. Až přijde doba, a ta doba přijde, ať postaví pomníky ne nám, ale našim ženám: manželkám a matkám.

Já za sebe bych dodala, že ty pomníky nejsou třeba, my ty pomníky vystavěli našim mámám v našich srdcích, ty jsou více cenné a nanejvýše trvalé.

Lidmila Tichá — Vzpomínka — Přednesou Jana Štíplová, Valéria Vasiľová, Tereza Nováková, Barbora Kverková

Marie Jirásková — úryvkyz korespondence přednesou Barbora Kverková, Tereza Nováková, Valéria Vasiľová, Pavel Hermanovský a Jana Štíplová

Josefa Jehličková -  z filosofky projektantkou tepelných izolací

přednesou Tereza Nováková, Pavel Hermanovský, Valéria Vasiľová

JOŽKA JEHLIČKOVÁ, 1917 — 1995

manželka Ladislava Jehličky, redaktora nakladatelství, překladatele, odsouzeného za velezradu a špionáž  na 14 let, vězněného 1951 — 1960(Pankrác, Mírov, Ostrov u KV, Jáchymov, Leopoldov, Bytíz, Vojna)

Po vystěhování z bytu živila sebe a dvě děti ručními pracemi, pak nastoupila jako písařka ve stavebním podniku, kde se postupně během několika let vypracovala díky znalosti jazyků na pozici projektantky. Procházela nejrůznějšími prověrkami, nespravedlivým platovým zařazováním, dostávala výpovědi, přecházela onemocnění. Mnohaleté fyzické i psychické vyčerpání se podepsalo na jejím zdraví.

Vychovávala nás v úctě a lásce k nepřítomnému tátovi, byla nám příkladem a oporou. Táta ji svými dopisy povzbuzoval a po svém návratu se poctivě snažil jí vynahradit příkoří, způsobená komunistickým režimem

Začátkem května 1952 dostala Jožka Jehličková dopis od manžela…

2. května 1952

Drahoušku,

byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas, já na Pankráci seděl zas a v duchu Tobě psaní psal, vzpomínaje, že tomu je dnes právě rok, co jsem Tě naposled viděl, a zítra že tomu bude 11 let, co jsi mi řekla své sladké ano, a rok, co StB řekla své ne.  …   Snad budu mít už brzy soud a tím pádem Tě uvidím, což bude nejpotěšitelnější na té věci. Hlavně dbej těchto několika pravidel dobrého trávení, která jsem zvlášť pro Tebe sestavil:

1) Nic není nikdy tak zlé, jak to vypadá

2) Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř,

3) Ze všeho se najde nějaké východisko

4) Věci, které nemohou být jinak, nezaslouží naší jediné slzy

5) Co Tě nezabilo, to Tě jen posílí

6) Život nezačíná ani včera, ani zítra, ale dnes

Budeš-li se tím řídit, dobře se Ti povede, dosáhneš dlouhého věku a vysokých poct!

Na naši dcerku, když byla ještě malá

Dnes ještě usínáš jak brouček v jahodeni.

Zazívneš zhluboka a očka se ti klíží.

Urputnou hubičku máš ještě počmáranou kříži,

které jsi načrtla andělům na znamení

až slétnou zlehounka a sednou na pelest

postýlky, která v koráb se ti změní.

Ty na něm popluješ. Vždyť přinesli ti zvěst

o ráji, nad nějž v celém světě není.

Ať sedí tichounce a pilně předou sen

a pokorně se učí nevinnosti

v tvých rysech, které ještě nezmámí

nezvaní hosté závisti a zlosti.

Je ještě daleko pošmourný onen den,

v němž ztěžka začneš odříkávat hříchy

a hledat rozhřešení u mámy.

Teď spíš a usmíváš se ze spaní.

Miláčku, zlíbej a obejmi za mne děti. A líbám Tě a miluji, Tvůj Láďa

8. července 1952

Má nejdražší,

obávám se, že tento dopis nebude dost něžný, jak by sis zasloužila, dojmů je stále ještě plno a já jsem člověk dost nesoustředný, však víš.  …   Bylas neustále se mnou, v každé mé myšlence, slovu i činu, vždycky jsem si kontroloval, co bys tomu řekla Ty, Tvá duševní přítomnost a blízkost mi nevýslovně pomáhala a posilovala mě. Lidé, kteří si dovedou vytvořit vnitřní, duševní vztah a svět, jsou neustále spolu, kdyby byli od sebe nevím jak vzdáleni. …

12. října 1952

Drahoušku,

krásná slova sice nespojují lidi, a také nikdy nedosáhnou iluze, za níž se ženou, ale přece jen Ti chci poslat uzlíček krásných slov z noci po Tvé návštěvě.

Tich stojím, posmutnělý,

za  mříží, která dělí

mou tvář a Tvoji líc.

Jakoby uletěly

myšlenky — a přec chtěly

Ti toho tolik říct.

Teď marně hledám slova —

jen teskný úsměv schová

na věky pro radost

tu chvíli jasnozření

v niž změnila mé snění

Tvá přítomnost.

Třeba stůl neprostřený

a usednout kde není,

Tys přišla. Jsi můj host

byť na kratičkou chvíli —

však už ji prozářily

Tvé oči pro věčnost.

Pokorně, beze slova

smím vnímat zas a znova

Tvůj vlahý hlas.

Zářící, uzardělou

chci obsáhnout Tě celou

pro všechen čas.

Tak stojím posmutnělý

za mříží, která dělí

mé rty a ústa Tvá

Však vím: nás nerozdělí,

vždyť dávno už jsme celý

svět jen my dva.

Jsem v duchu stále s vámi, Váš Láďa

Poděkování dcer Hradečné a Mackové 

Děkujeme Dcerám, které nám umožnily nahlédnout do rodinných archivů a zavzpomínaly na své maminky. Uvědomujeme si, že je to jen nepatrný zlomek příběhů, které by mohly být vyprávěny.

Na závěr programu, který jsme pro Vás připravily, nám dovolte vyzdvihnout jeho  cíl a smysl.

Pokusily jsme se Vám sdělit, že zrůdný režim pod taktovkou Komunistické strany Československa útočil nejenom na vězně, ale že s hrůzami, utrpením a tyranií se potýkaly i jejich rodiny — rodiče, sourozenci, manželky, děti.

Jako dcery jsme také prožívaly se svými maminkami jejich starosti a obavy o životy manželů, našich tátů. Byly to především ony, které z nás dětí vychovaly čestné, pracovité a poctivé lidi, byly to ony, které se zasloužily o to, aby se věznění měli kam vrátit.

K dnešnímu dni jim nikdo ani nepoděkoval a neocenil jejich sílu.

Chtěly bychom to tedy udělat my, jejich dcery.

Děkujeme tedy všem maminkám, které měly uvězněné manžely, za jejich statečnost, starostlivost,  lásku a péči, kterou nám věnovaly.

Je teď na nás, abychom jejich pochodeň čestnosti, spravedlnosti, poctivosti, pracovitosti předávaly našim dětem a naše děti svým dětem.

DĚKUJEME 

***************************************************************

Pozvánka na valnou hromadu,

která se uskuteční v restauraci Sovovy mlýny dne 25. října 2014 v 10 hodin

Program:

1. Registrace přítomných DCER

2. Přivítání přítomných

3. Zdravice hostů

4. Zpráva o činnosti a hospodaření za rok 2013—2014

5. Volby

6. Oběd

7. Stanovy

8. Rekapitulace, ukončení organizační části, volná beseda s přítomnými a hosty

9. Komentovaná prohlídka Musea Kampa

Svou účast potvrďte v písemné či elektronické podobě na adresu: marie.janalikova@gmail.com nebo na poštovní adresu Marie Janalíková, Masarykovo nám. 164, 688 01 Uherský Brod.

Kdo nepředložil potřebné doklady k registraci, doneste prosím, k nahlédnutí.

Cestovné bude proplaceno.

Srdečně zdravíme a těšíme se na další společné setkání.

**********************************************************************

                                                  POZVÁNKA

                              na setkání Dcer, které se uskuteční

                          v pondělí 23.června 2014 od 10 hodin

                          v Galerii Montmartre Knihovny Václava Havla

1. •                                  PROGRAM

                            představení nových Dcer

                     promítnutí dokumentu dcery Boženy Šimanské

                             využití audiovizuálního projektu

                      „Dcery politických vězňů 50.let“ na školách

                         prohlídka stálé výstavy o Václavu Havlovi

             Galerii Montmartre najdete na Praze 1 v ulici Řetězová 7                                          první patro

   •                  ( nejblíže ze stanice metra Staroměstská )

     • 

****************************************************************

Pod renezančním stropem v Galerii Montmartre Knihovny Václava Havla v Praze 1 v Řetězové ulici jsme se sešly v toto pondělí 23.června k dalšímu našemu již tradičnímu setkání. Toto, nám tak blízké prostředí, poskytovalo kulisu našeho pohodového rodinného setkání. Velmi nás zaujal promítnutý příběh paní MUDr. Boženy Šimanské, podtržený její přítomností a jejího rodinného doprovodu. Pohlazení po duši bylo pro nás setkání s paní Annou Mackovou z Radia Proglas z Brna. Za její pořady, Noční linka věnované ohlasu televizního filmu Piknik a poodhalení nelehkého údělu a statečnosti našich maminek v této době, ještě jednou děkujeme. K pohodové atmosféře našeho setkání patřila milá tvář naší Jany Švehlové, vynikající občerstvení a skvělá organizace Marie Janalíkové. Budeme se těšit na další naše rodinná setkání.

Miroslava Bočková

***********************************************************************

Setkání s historií, pamětníky a knihou „Abychom nezapomněli“

Fotografie

Proti ztrátě paměti — 27. 6. 2013 Neobvyklé tržiště

V den výročí popravy paní doktorky Horákové se konala akce, kterou popsala Hana Truncová politická vězenkyně a Dcera takto:

Tento  DEN  se  připomínala  PAMĚŤ   občanům  otevřeným  k dialogu, otevřeným  připomínat  sami  sobě……jak  asi  žili  před  více  než  půl  stoletím……kdy  kriminály  praskaly  ve  švech  a  popravčí  četa  měla  žně.Paradoxně  se objeví  tyto  vzpomínky  letošního  TRŽIŠTĚ   na  stránkách  DCER  s velkým  zpožděním — TO  s naší  pamětí  nemá  nic  společného.  Stálé, ale i  pověřené  pisatelky  se  spoléhaly  na  účastnice  projektu, začínaly  prázdniny, v rodinách  poněkud  jiný  rytmus  i  program, milí  čtenáři, čtenářky, tolerujte, prosím,  čas   v letních  vedrech.

http://www.protiztratepameti.cz/cs/fotogalerie#

Akce na TRŽIŠTI na Tylově náměstí byla viditelná — byla natolik skvěle připravena, že se ve velkoměstě nedala přehlédnout. Téměř tisícovka žáků, studentů pochodovala z Národního divadla směrem k „Tyláku“, kde se mimořádně nekupilo ovoce či zelenina, ale dokumenty všech dokumentů, věruhodné důkazy 50.let minulého století. Mládež, která prezentovala úvod celé dlouhé odpolední akce pod širým nebem, ví i zná historické pozadí doby totality, šla do ulic se záměrem vyburcovat v lidech PAMĚŤ.

 

„Prodávali“ jsme své autentické vzpomínky, bývalí vězňové, vězeňkyně, DCERY rodičů, kteří byli odsouzeni k trestu za mřížemi a děti zůstaly bezprizorné, muži PTP, pamětníci „Českých dětí“, ale i gymnazisté pardubického gymnázia….rozdávali jsme odpovědi na různé otázky , oslovili nás lidé napříč generacím — na čas jsme nehleděli — akce se ukončila muzikou na tržišti.

 

Věra Pytlíčková informuje o významu návštěv ve školách

Datum: 2.5.2007 v 16:09

Obdržet pozvání na školu — jakoukoliv — považuji za kladný přístup kantorů k celému Projektu. Před každou besedou se rozvíjí  korespondence, ale i osobní telefonáty — a když se hostitel těší na svého hosta — či hosty — vykračujeme pravou nohou…

Nemáme s sebou knihy či lexikony, až na nějaké zajímavé písemné dokumenty, přineseme na každou školu nůši vzpomínek, to je vlastně náš dokumentární film, který se nám při každé besedě promítá před očima — každá beseda vyzní poněkud jinak — jednak navazuje na dokumentární film, který si škola vybrala pro tuto tématiku, navíc je třeba přizpůsobit mluvené slovo věku žáků či studentů — a většinou následuje beseda k besedě. Písemné otázky, kterých si velice cením a použiji třeba při dalších besedách, ale i důvěrné otázky žáků na samém konci besedy, z očí do očí, tak tomu bylo třeba na ZŠ v Trutnově, kde se konala beseda ve velkém kino-sále, zpočátku otázky nebyly… až po besedě se shlukli žáci kolem nás, řekli třeba Václavu Machovi, že jejich rodina bydlí v témže domě, do kterého se jejich rodina v 50.létech musela nastěhovat… nebo ke mně přistoupila studentka jednoho gymnázia s otázkou, zdali jsem znala Aloise Hlavatého-Mukla, jak by ne! — Či na konci besedy povstal kantor,  měl oba rodiče v 50.létech zavřené — .

Nikde nepodceňuji vědomosti dnešní mládeže, často jejich otázky překvapují. „Co říkáte bratřím Mašínovým, pokládáte je za hrdiny?“ — „Co říkáte naší současné vládě?“ — „Co říkáte volbám?“ — „Jak to, že mají komunisté tolik preferencí?“

Dvě dobrovolné ANKETY  po besedě, na jedné ZŠ a soukromém gymnáziu vyzněly nádherně. Mám z kvinty, septimy a oktávy  ručně psané poznatky, ale i žáci ZŠ  napsali  své dojmy z besedy krásně.

Vzpomínám na  besedu na BBGymnáziu v Bohosudově, kde jsem společně besedovala s Otcem Karlem Otčenáškem, v místě, kde jsem před svým zatčením prožívala 50.léta zblízka a mohla studentům číst i úryvky z letitého mého deníku, který náhodou přežil.

Společné besedy s DCERAMI  Muklů  si velice cením — jejich vyprávění padá u školní mládeže na úrodnou půdu, zajímají se totiž o rodinné zázemí bývalých vězňů, jejich otázky jsou citově podložené — se mnou besedovala Eliška Vlčková z Chrudimě,  Marie Ryšavá — Vaníčková  z Trutnova, Věra  Pavlovcová z Nové Paky —  DCERY  Muklů. Jejich zážitky byly PŘED  mříží, jejich životní příběhy, ač velice smutné, mají u posluchačů velkou odezvu. Fandím mládeži — není zdaleka pouze vizuální, hypermoderní…

Zapsala: Hana Truncová-Johnová/ čtvrtek, 7. prosince 2006

upraveno pro internetové stránky www.dcery.cz — dne 10.srpna 2007

****************************************************************

Krásný ztráty a vyrovnávání se s minulostí

Už po léta některé z Dcer spolupracují s festivalem Příběhy bezpráví — Jeden svět na školách. Po vytvoření našeho občanského sdružení se jako organizace zúčastňujeme a festival podporujeme.  

Podívejme se na setkání paní Julie Hruškové a Karla Strachoty v Krásných ztrátách u Michala Prokopa. Znovu si potvrdíme, že i naše práce ve školách má velký dosah.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096002521-krasny-ztraty/211562250500024/

****************************************************************

Marie Janalíková upozorňuje na regionální úspěch

Než kliknete na link, potěšme se, jak se hřivna rozmnožuje. Už ne jedna škola, ale víc a víc se zajímá o nedávnou historii. I my Dcery patříme mezi ty, kteří rozpohybovali a které rozpohybovaly stojaté vody. Bohu díky.

http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/pribehy-bezpravi-organizuji-na-sedmi-skolach-slova.html

 ***************************************************************

Můžete se podívat, jak se podílejí některé členky našeho občanského sdružení na besedách. Chtěla bych Vás poprosit, která z vás najdete chvilku, především, Dcery z Prahy, ale pochopitelně i z jiných míst naší země, rozšiřte kroužek těch, které chodí do škol a svými vzpomínkami při besedách pomohou při výchově a vzdělávání našich budoucích generací. Vždyť příběhy pamětníků jsou tím nejideálnějším kořením hodin dějepisu.

Děkuji.

http://www.jedensvetnaskolach.cz/index2.php?id=479

**************************************************************

První podzimní putovní kavárna je domluvena

Datum: 8.10.2009 v 21:43