Retro

*********************************************************************

Retro se stalo hitem poslední doby. Nostalgický návrat k přikrášlené minulosti, vzpomínání spíše na krásné a dobré události a na věci, které nás obklopovaly. Pochopitelné je to, že se jedná o návrat do dětství a mládí.  Pro nás však toto období moc krásné většinou nebylo. Vrcholem největšího zla totality jsou uváděny fronty na banány. Nešlo však tehdy už vůbec o banány. Byly důležitější věci nutné k úplně holému životu a k jeho existenci.

Otevíráme tady rubriku, která  bude popisovat jaké to bylo žít všední obyčejný život ve vymezeném prostoru totalitního zřízení.

********************************************************************

 

Vzpomínky na okupaci v roce 1968

Poznámky k textům bývají až na konci výtisků — udělám výjimku, aby čtenář věděl o tehdejších podmínkách cestování, o práci „pasového oddělení“, o pasivním cestovním ruchu na Západ, platidlo české koruny nebylo na kurzovní listině, tudíž nebylo možné vyměnit v tuzemsku ani zahraničí sebemenší obnos valut mimo povoleného mini obnosu DESETI marek zde v zemi.

Kolem roku 1968 byl cestovní ruch z ČSSR do západních států poněkud „uvolněn“, přesto bylo třeba, aby žadatel o cestovní DOLOŽKU měl na Západě pokrevně příbuzné, ti posílali notářsky ověřené pozvání s tím, že ručí nejen za pobyt a stravování, také za lékařskou péči.- Toto pozvání žadatel o cestu na Západ přikládal k vyplněnému formuláři, kde navíc bylo razítko podniku a podpis soudruha ředitele podniku, kde podepsaný pracoval. — Důchodcům tuto žádost potvrzovala oprávněná osoba Místního — či Městského Národního výboru. Vše se odevzdalo osobně na pasovém oddělení nejbližšího města — odpověď kladná či zamítnutí… došla za několik týdnů či měsíců.

Pokud byla cesta pasovým oddělením povolena bylo třeba do západních zemí víza — toto razítko do cestovního pasu dávali úředníci na ambasádách v Praze. 

Cestovní pas s razítkem víza plus „DOLOŽKA“ k cestovnímu pasu, OPRÁVNĚNÍ cestovat na Západ plus CELNÍ PROHLÁŠENÍ s kolkem  100.00 Kč nebo 300.00 Kčs podle povolené délky pobytu., kam se zapsaly cenné věci, osobní šperky, dárky, státní bankou povolené valuty DM 10.00, — Cestovné se počítalo od českých hranic do cíle přepočtem na valuty, zaplatilo se v korunách.

Moje maturitní třída byla rozprášena po celém světě politickými událostmi, ale i Železnou oponou. Náhodné setkání dvou spolužáků dalo do pohybu vizi maturitního setkání — to bylo v roce 1967. Trvalo celé měsíce než se sehnaly nové adresy, u dívek někdy i nová jména po sňatku… až konečně iniciátor, žijící se svojí rodinou v Kolíně n.R. rozesílal pozvánky na 17.srpna 1968 ve velkém časovém předstihu, byl si vědom potíží ve východních státech Evropy.

Moje sestra žije na Západě Německa od 50.let minulého století, legálně se ze země vystěhovala, tudíž nikdy nebyla emigrantkou — poslala mi úřední pozvání na čtyři dny pobytu, k tomu se počítaly dva dny na cestu. Týdny jsem čekala na vyřízení, dlouhou frontu v Praze pro vízum do NSR tenkráte ve Štěpánské ulici, absolvoval můj muž.

Z Teplic cestoval Emanuel Mach /s manželkou/, Marie Bláhová z Mostu, já z Teplic, každý jednotlivě, já přijela do Kolína n.R. před půlnocí a bydlela u rodiny hostitelů.

Spolužáci, také páni profesoři, kteří žili v NDR neměli šanci přijet, tam se dalo cestovat na Západ až v důchodovém věku. — Jedna spolužákyně žijící v USA nás pozdravila telefonem, její manžel jí „v této politické situaci“ do Evropy nepustil — že by jasnovidci ???

Naše setkání započalo 17.srpna 1968 v soukromé rezidenci super spolužáka, který díky své emigraci vystudoval v USA a měl v Německu skvělé postavení. Hostina byla připravena pro cca. 14 osob, vyprávěly se životní příběhy po maturitě — konec války — emigrace — vystěhování — poválečný chaos — založení rodin — já vyprávěla, ačkoliv jsem byla vázána podpisem při propuštění o všem pomlčet… o komunistických kriminálech, odsouzení, totalitě. Našla jsem po mnoha letech svoji přítelkyni z mládí teplickou položidovku Evu.

Světová politika pozměnila naše mladé životy k nepoznání. 18.srpna jsme poznali město nad Rýnem — mezi námi letitými dobrými přáteli bylo loučení těžké… a to jsme netušili CO nás čeká během málo hodin.

Já jsem odcestovala do Stuttgartu ke své sestře, švagrovi, vlastně jsem měla být podle zdejších pokynů pouze na povolené adrese… dva dny jsem bezstarostně žila v krásné staré vile, kde byl nádherný pohled na město — kde bylo o mne pečováno, postaráno…

…… a dne 21.srpna 1968 jsme jeli všichni tři Mercedesem na hlavní železniční stanici ve Stuttgartu, sestra se švagrem zároveň do zaměstnání…Cestou se otevřelo rádio… zprávám jsme věřit nechtěli: okupace Československa !!!

Má osobní okamžitá reakce byla: vypuknutí TŘETÍ SVĚTOVÉ VÁLKY — nebylo o čem přemýšlet, do odjezdu jediného denního rychlíku nebyl čas rozumně uvažovat, házet si korunou, mobily neexistovaly — v ČSSR byly beztak telefony, telegramy okamžitě, „díky“ velkému komunistovi m i m o provoz, fungovaly pouze dálnopisy.

Stála jsem u otevřeného okna vagonu, slzy tekly po tvářích… nebyly k zastavení — moje sestra mi řekla léta později, že si myslela, že se už nikdy neuvidíme ……

Měla jsem u sebe mnoho zakázaných věcí… mimo darů balík západních peněz, které nám měly pomoci poněkud zlepšit naši nízkou životní úroveň — žili jsme s manželem v tu dobu v jedné jediné místnosti, neoplývali jsme penězi.

Svému muži jsem koupila malé transitní rádio /bylo přísně zakázáno převážet elektroniku přes hranice/ — tím jsem po celou cestu mohla sledovat německé pohraniční zprávy — v kupé se mnou seděl pán z Německa, který se mi představil jako středoškolský profesor. Že vykládá svým žákům… pokud zazní na Východě v ranních hodinách domovní zvonek… je to „ŠTÁZI“ neboli Stb, pokud domovní zvonek zazní brzy ráno na Západě, tak to jsou SLUŽBY mléko — pečivo atd. — Radil mi, abych si TOOO dobře rozmyslela…

V Norimberku vystoupili z rychlíku Češi… šli do lágru pro uprchlíky… bylo jich hodně — já jsem najednou cítila kam patřím a nebylo o čem uvažovat — na poslední železniční stanici před hranicemi jsem byla vykloněna z okna jako bych čekala na zázrak, průvodčí odpísknul… já sledovala celou cestu — ž á d n é tanky, ž á d n é německé vojsko — TO co se hlásilo v našem českém rádiu byla jedna velká LEŽ.

Na hranicích nebyl jediný celník ale ani pohraničník, nikdo neodebral CELNÍ PROHLÁŠENÍ, které muselo být pro zpáteční cestu opět vyplněné — já převezla v š e přísně zakázané, přestoupila v Chebu do rychlíku do Teplic, vystoupila z posledního vagonu úplně poslední, čekal mne manžel s manželkou našeho přítele — věřili i nevěřili, že se vrátím…

Pouze sporadické místní zprávy — že TOOO nebude trvat dlouho — že je TOOO jistě situace na krátkou dobu…matematika historická: 21.srpna 1968 na 21 let do listopadu 1989. Sovětské vojsko odešlo až počátkem 90.let. 

Od června 1968 jsem pracovala v jisté cestovní kanceláři díky uvolněné politice, i díky mé „chybě“ ve vyplněném dotazníku, zatloukala jsem jednoduše kriminál a vdávala se o 10 let dříve — byla ženou v domácnosti. — Vedoucí cestovky zůstal se zájezdem v Jugoslávii, jeho zástupkyně žasla, že jsem se vrátila — mnozí z našich přátel mne nečekali — má maminka si ťukala na čelo a říkala mi, že TOOO bude trvat dalších padesát let…tatínek byl rád, že jsem doma. 

Po celých Teplicích byly na výkladních skříních, na prkenných plotech kolem stavenišť — na různých plochách verše v češtině, azbuce, šipky do Moskvy, lidé nechodili do práce, byli na ulicích, zvedali pěstě proti okupantům — žila jsem po svatbě ve starém poutním místě Bohosudov u Teplic, v bývalém klášteře kde předtím živořili PTPáci… se urychleně nastěhovalo sovětské vojsko, jejich důstojníci chtěli odkoupit od římsko katolického kněze — bývalého Mukla P. Josefa Cukra veškeré zlaté rekvizity baziliky — plynnou ruštinou jim vysvětlil, že to není možné…

Během 21 let se v Bohosudově docela zabydleli, pokud přijely jejich rodiny — důstojnické rodiny — žili všichni v jistém panelovém domě, který PO jejich odsunu zpět do SSSR počátkem 90.let, byl zcela zdevastován, sklepní prostory paneláku byly hygienicky úmyslně znečištěné ……

Kasárna jsem mohla navštívit díky jedné paní učitelce s její celou třídou až pod střechu — stěny natřené červeným latexem, barvou, která se musela následně lampou vyčistit, elektrická vedení nikoliv pod omítkou, nýbrž navrchu, schody zcela zničené okovanými holinkami — záchody podle východních „vzorů“ — před naší exkurzí byly vyčištěny rýžovými košťaty — lituji, že jsem tenkráte nevlastnila fotoaparát ……

Pokud jsem kráčela Bohosudovem a potkala okupanty, srdce se mi doslova rozbušilo — nejsem šovinistka, nikdo si nevybírá národnost ani rodiče — jsem příliš mírumilovná než abych akceptovala jakoukoliv okupaci země.

Okupanti šmelili počínaje přídělem masa pro kasárna, konče smradlavým jejich benzinem. V žádném případě se jim nechtělo zpět do SSSR, kde v tu dobu nebyly byty ani pro vracející se důstojníky ze středu Evropy. Jednoho DNE bylo vše podepsáno, odsouhlaseno k odjezdu, na vedlejší koleji stály vagony pro Sověty, ty se naplnily mnoho dní zbožím všeho druhu, také ukradenými dveřmi z paneláku, vším, co se dalo odšroubovat. Občané města sledovali akci, věděli přesný den odjezdu — okupantům zamávalo přibližně osm až deset osob… ostatní si zhluboka oddychli. — Těsně před odjezdem Sovětů, explodoval na nádvoří bývalého kláštera jeden jejich tank s municí… pouze zázrakem nepřeskočily jiskry na další tanky, zapálený fotograf havárii natočil, okamžitě následovalo jeho udání, filmový dokument byl zničen— celý Bohosudov mohl být v sutinách…

Okupace se zúčastnila vojska východních zemí Evropy — jako stálí okupanti zůstali v zemi nakonec pouze Sověti — celou vojenskou akci počínaje vojáků z Baltických republik popisuje několik tehdejších litevských důstojníků, kteří si velice brzy uvědomují, že sovětskou okupaci zažili už jejich rodiče v roce 1941 za 2.světové války — uvědomují si, že oni — synové Baltických republik by neměli opakovat TOOOO, za co trpěli jejich předkové …… kniha „Okupanti, táhněte domů“ od litevských vojáků, vydáno s podporou Ministerstva zahraničních věcí Litevské republiky v roce 2011, popisuje cestu okupantů přes Polsko, NDR do naší tehdejší totalitní země.

48 hodin po okupaci jsem slavila s přáteli své narozeniny — obdržela jsem velkou nádhernou kytici, tu jsem darovala studentům, kteří seděli před budovou KSČ v Teplicích a drželi na protest okupaci hladovku. 

Vzpomínala pamětnice dvou okupací — v noci ze 14. na 15.března 1939 jsem zažila Kříšťálovou noc na Teplicku zblízka — musela shořet krásná Synagoga, v té noci pochodovalo nacistické vojsko do Prahy…

Hana Truncová rozená Johnová — 08.03.2015

***************************************************************** 

 PEŘÍ 

Žili jsme na vesnici a zimní večery bývaly vyplněny činností pro nás děti velmi nepříjemnou a to draním peří. Tato činnost začínala již na jaře, kdy se husám vylíhla milá žlutá kouzelná housátka. Tato kouzelná stvoření pro nás znamenala jejich krmení, opatřování jejich specifické stravy. A z kouzelných stvoření vyrostly během léta bílé kousavé potvory, důležité však proto, aby byly alespoň třikrát oškubány, zbaveny peří. To peří pro nás naše babička připravovala jako náplň do peřin do výbavy. 

A byla zde zima a s ní draní peří. Neměla jsem tuto zimní zábavu vůbec ráda, nespatřovala jsem v tom žádné velké potěšení, vadilo mě při draní nepřetržité povídání zúčastněných „bab“, ze kterého spíše zaznívaly aktuální i dřívější „vesnické drby“. A tak jsem si vždycky říkala, že žádné peřiny do výbavy nechci. Myslívala jsem později i na svého tátu ve vězení, který tuto činnost musel také vykonávat. Musel splňovat normu a já vždy na návštěvě jednou za rok viděla ty zničené ruce právě od draní peří. Za nesplnění normy byly kruté tresty, jak nám po svém návratu vyprávěl. Ponejvíce korekce, snížené dávky jídla apod. Naproti tomu ty naše vesnické „báby-dračky“ si takovou lehkou práci v teple pochvalovaly. Po maminčině smrti jsem všechny rodinné peřiny namačkala do auta a prodala za pár korun v kolínské sběrně, v podstatě za benzín na dopravu duchen autem do té, tehdy již soukromé, sběrny. Bylo docela obtížné tolik peří „udat“, ale povedlo se. O té doby nemáme doma ani pírko! I klasickou mašlovačku jsme nahradili tou „moderní“ — silikonovou…

Miroslava Bočková 

 ***********************************************************************

Jak …Ismy 20. století zamíchaly s našimi osudy

23.3.2014 v 17:52

V pohraničí žila německá rodina, otec pekař, matka jeho výrobky prodávala v malém koloniále a jejich tři synové. Otci se jako pekaři, který byl důležitý jako zásobovací prvek, a také skutečnost, že je „jen“ poloviční Němec, dařilo se odvodu do války a na frontu vyhýbat. Nevadilo to sousedům do té doby, než na frontách začali umírat jejich manželé, děti, vnuci. Na sousedskou „přímluvu“ je otec posléze na frontu povolán, krátce nato zajat. V květnových dnech 1945 se ve sběrném táboře v České Třebové narodí matce jejich čtvrté dítě, tak vroucně otcem očekávaná holčička. Tuto zprávu mu ještě stačí matka sdělit, bohužel však již jako německému zajatci ve vlakovém transportu do Ruska. Náhoda? Než však doběhne pro dítě do tábora, aby mu ho ukázala, transport odjede. Pekař nikdy svoji dcerku již nespatří.

Celá zbylá rodina — matka, babička, tři kluci a miminko — není schopna odsunu a je vystěhována na samotu vzdálenou tři kilometry od naší vesnice. Maminka s babičkou pracují na polích státního statku a ve velké bídě s dětmi přežívají. To vše snášejí odevzdaně, pokorně. Jedinou oporou je jim jejich silná víra v Boha.

Moje matka byla ročník 21, ročník, který musel odejít na práci do Německa. Díky příbuzným jí bylo opatřeno místo na ministerstvu dopravy u telegrafu, kde se seznámila s mým budoucím otcem. Tehdy vůbec nevěděla, že jeho zajímaly zpočátku především informace, ke kterým se u telegrafu dostávala. Jednalo se o pohyby vlaků, zejména těch vojenských, které mířily na frontu. Budoucí otec byl posléze zatčen, ale měli oba štěstí, nikdo nic neprozradil a tátu po půl roce pustili. Rodiče se vzali a v srpnu 1945 jsem se narodila.

Otec začal večerně studovat vysokou školu ekonomickou, zahraniční obchod a pracoval na ředitelství drah. Bohužel přišel únor 1948, jehož následky byly pro tátu nepřijatelné. Otec byl z vysoké školy vyhozen a ze zaměstnání vyakčněn. A tak jako za války začal proti novému nepřátelskému ismu bojovat svými „osvědčenými“ prostředky, psal letáky a veřejně proti komunistům vystupoval. Tehdy už neměl takové štěstí, našel se v bydlišti udavač a už to jelo. V červenci 1949 byl zatčen a vyměřen mu byl trest odnětí svobody nejprve na 10 let a po odvolání státního prokurátora zvýšen na 15 let, ztrátu občanských práv a majetku za velezradu. Podle tehdy nového paragrafu trestního zákona 231.

Druhý …ismus byl komunismus.

V září 1951 se ve vesnické dvoutřídce setkáváme my dvě malé holčičky. Kluci na ni útočí, tehdy byla silná averze, že ona je Němka (bylo po válce, děti si tehdy hráli hry, kdy Němec byl nepřítel, hrdina byl Rus), to mě odpustili zavřeného otce, o kterém nevěděli přesně, za co je zavřený. Tak jsme se poprvé setkaly — já Miroslava a ona Maria, změnily jsme si jména pro sebe na Milenka a Maruška. Strýc mne doma seřezal, že nestačí to, že je můj táta zavřený a já ještě budu provokovat „kamaráčoftem“ s „Němčoury“. Ani toto naše kamarádství nezničilo. Já ji brala k nám na obědy, aby nemusela chodit na samotu domů. Ale jaké to byly obědy — polévka a kaše, někdy krupičná, jindy bramborová, někdy knedlíky, lívance, vajíčka, brambory na různé způsoby, prostě obyčejná venkovská jídla. Chodila jsem k nim domů, kde se mluvilo německo-česky, je však zajímavé, že jsme si všichni dobře rozuměli. Jenom jednou jsem byla doslova šokovaná, když jsem nad postelí (nebo to bylo na stařičkém kredenci? Nevím už) její babičky uviděla fotografie jejích synů, Maruščiných strýců. Byli v německých uniformách a já se začala klepat jako při návštěvách za tátou ve věznicích. Tehdy mne chytil bratr Marušky do náruče a stále mi opakoval: „Jsou to přece její děti“. Došlo i k seznámení našich maminek. Obě byly velmi rozpačité, ale jejich osudy, dříve za minulého ismu stály na opačných stranách, ale v té době si už byly podobné. Obě byly mladé, obě měly děti a obě byly bez svých manželů a nebyly vdovy, obě věrně čekaly na své muže. Otec Marušky byl vězněn na Sibiři, po celou dobu o něm neměli žádné zprávy. Můj táta byl vězněn v Ostrově u Karlových Varů, na Borech, ve Valdicích, v Leopoldově a na Ilavě. Vidět jsme ho mohly jednou za rok, psát mu dopisy jednou za tři měsíce a možná jednou za rok jsme mu směly poslat balík. S Maruškou jsme chodily do školy celých osm let. Po ukončení školy ji následoval osud jejích bratří, jeden musel do dolů, druhý musel krmit krávy ve státním statku, třetí na stavbu mládeže. Maruška odešla do Semil dělat přadlenu.

A osud našich maminek. Můj táta se vrátil v prosinci 1963 téměř po patnácti letech a to jen proto, aby nezemřel ve vězení, ale doma. Zemřel počátkem roku 1968 na následky věznění, obdařen velkým množstvím chorob, z nichž každá sama o sobě byla smrtelná. Maminka se stala tedy skutečnou vdovou, ale se žádným vdovským důchodem. Naopak za tátu musela zaplatit dluhy za jeho pobyt v kriminále.

Rodina Marušky se v roce 1969 oficiálně vystěhovala do tehdy Německé spolkové republiky. Tam německý Červený kříž provedl šetření o osudech tatínka a bylo jim posléze sděleno, že v zajetí na Sibiři zahynul pod koly nákladního auta. Také maminka Marušky se tedy stala oficiálně vdovou a byl ji v NSR přiznán vdovský důchod. Dodám ještě, že maminka Marušky si v Německu těžko zvykala. Bylo to v období, kdy v Německu byla vysoká životní úroveň, pro ni takový život byl však téměř hřích. Také sžití s rodinami bratrů nebylo ideální, vztahy byly narušeny jednak délkou odloučení a i jinými životními podmínkami, ve kterých oni po návratu ze zajetí v Rusku žili. Maruška se vdala za svou velkou lásku, Čecha ze Semil. Manžela však za ni do Německa od nás nechtěli pustit. Teprve až se jim narodil první syn, tak na nátlak Červeného kříže mu bylo umožněno následovat svou rodinu do Německa.

Naše mámy byly obě přirozeně statečné a tvrdými životy, který pro ně doba s ismy přichystala, až neuvěřitelně pragmatické. Stejně reagovaly, aniž o tom věděly. To jsme si s Maruškou mohly sdělit až po dlouhých letech, kdy nám bylo umožněno se zase setkat.

Maruška v Německu začala mít psychické potíže, jako následek života v poválečném období. Tehdy ji pomáhaly, u nás v té době ještě v plenkách, psychologické poradny. Maminka její to však brala jako rozmazlování a jako jediný lék doporučovala práci. Podobně reagovala moje maminka. Mě zase v době normalizace vyhodili z milované práce a já se také sesypala. Maminka však řekla: „Vyhodili, nezavřeli, jiná nebudeš, jsi stejná jako tvůj táta, tak jim přece nebudeš dělat radost. Seber se a pracuj“.

V roce 1978 si sestra koupila chalupu v blízkosti Rumburku. Po její celkové rekonstrukci nás tam s maminkou pozvala. Přijeli jsme před chalupu, maminka se jenom zeptala sestry, zda je ta chalupa po Němcích. Sestra ji sdělila, že ano, ale oni jsou již čtvrtí majitelé, to však pro maminku nic neznamenalo. Do domu nevstoupila a museli jsme se otočit a vrátit se domů. Nevím, zda to pro ni znamenalo úděsnou představu, že si přivlastňujeme něco, co nám nikdy nepatřilo, nebo zda se jí v hlavě honily vzpomínky na těžký osud Maruščiny rodiny. Anebo něco jiného? Kdo ví. Nikdy jsme už o tom doma už více nemluvily. Sestra asi po pěti letech chalupu prodala.

Obě naše maminky žily spolu s našimi rodinami do konce svých dnů, jedna ve sjednoceném Německu, druhá v rozděleném Československu — České republice. A rozhodně se do své smrti nestaly vyznavačkami žádných, především politicky laděných …ismů. Není divu!

************************************************************** 

Malá vzpomínka

V těchto dnech, v srpnu 2014, jsme si zase vzpomněli na ten osudový den 21. 8. 1968, který s námi pěkně zacvičil. Při této příležitosti připomenu na jeden náš malý související příběh, který se odehrál však již za šest let poté, co denně kolem našeho domu jezdily khaki auta s typickým nepříjemným „smradem“ z výfuků po jejich pohonných směsích mnohdy i s nápisy „ogněopasno“, školní khakiautobusy s „odvážnými školačkami“ a s chlapečky „Pavlíky Morozovovými“ a bezpočet gazů s oficíry a jejich nabubřelými paničkami. Měli jsme smůlu, tyto vozy pendlovaly kolem našeho domu mezi Milovicemi (centrem Střední skupiny sovětských vojsk umístěných na našem území), vzdálenými od nás asi 25 kilometrů a Kostelcem nad Černými Lesy (necelých 8 km), kde Sověti zabrali bývalé sanatorium TBC, pro svou nemocnici. S nákupní zastávkou v Českém Brodě. To, že u nás v Českém Brodě téměř vždy vše vykoupili (boty kupovali např. ne podle čísel, ale na krabice) nemluvě.

V roce 1974 dostal manžel v zaměstnání poněkud zvláštní úkol: poradit nově tvořenému středisku zpracovávání barevných fotografií a filmů v Milovicích a pomoci se zařizováním. Mělo se jednat o civilní sovětské zaměstnance. Asi jejich fotky nejsou dost červené, dělali jsme si legraci. Manžel zuřil, ale měli jsme tehdy problémy se mnou, která v době normalizace byla nuceně odejita ze zaměstnání, manžel uznal, že v této situaci si nemůže dovolit, aby tak dopadl ještě on. Takže přišel nakonec pouze jeden blonďatý inženýr, o něco starší než my. Jmenoval se Jevgenij a představil se jako Žeňa. Byl to člověk skromný, příjemný, velmi přátelský a i trochu „vyjukaný“. Přežil jako dítě blokádu Leningradu a tuto práci v Československu vzal, aby si vydělal peníze. Byl to kinoinženýr, absolvent leningradského kinoinstitutu. Zdůrazňoval nám, že je po otci poloviční Estonec a byl na to patřičně hrdý. Přecházel v poklidu naše narážky a dokonce se i bavil našimi invektivami na vše ruské. Vzpomínám si třeba na to, kdy jsem prohlásila, že bych i třeba chtěla samovar, ale že by na něm nesměly být bukvice (ruská azbuka), tak se smál a skutečně mi takový pěkný mosazný samovar přivezl. Zvali jsme ho i k nám domů, kde nás překvapil tím, že nemohl pochopit, proč chceme přistavovat, když máme tři domy. To jsme zase zůstali překvapeni my, měli jsme tehdy přízemní domek se čtyřmi místnostmi bez příslušenství, garáž adaptovanou z chléva a dílnu. On měl v Leningradu pokoj v rozděleném bytě 12 metrů čtverečních a společnou kuchyň a příslušenství. Byli tři a na větší místnost neměli nárok. Vyprávěl nám, jak se mámy v Rusku modlí, aby jejich synové šli na vojnu do Československa a ne do Afganistanu. Jako obyčejní vojáci se sice za celou dobu služby prakticky nedostanou z Milovic (byly samozřejmě i výjimky), ale přece jenom je tu klid. Vyprávěl nám, jak tam zemřela skupinka vojáků jenom proto, že jim dali do aut český Fridex, který jim voněl jako alkohol a oni ho tehdy vypili a otrávili se. Myslím, že to nebyl ojedinělý případ. Návštěvy pokračovaly v tomto duchu a Žeňa jednou projevil zájem se dozvědět pravdu o srpnu 1968. Přinesli jsme tedy veškeré dokumenty ze srpna, byla toho velká krabice, kterou jsme vždy pečlivě schovávali. Obsahovala fotky (některé pořídil, tehdy již bývalý, ředitel českobrodské Fotochemy a za které byl také později zbaven funkce) z Prahy z Vinohrad a kolem rozhlasu, z Českého Brodu, natočené filmy, plakáty s hesly, noviny, časopisy, prostě vše z těch nešťastných srpnových dnů. K tomu všemu jsme poskytli Žeňovi patřičný komentář. Žeňa si sedl, prohlížel a blednul. Zaujala ho třeba fotka výlohy prodejny Masna kdesi v Praze — byla na ní pověšená slepice a u ní nápis: „Raději jsem si život vzala, než bych Rusům vejce dala“. Nápis chtěl přeložit a i mnoho dalších, pak zanedlouho vstal a se slovy „izvinítě“ odešel. Více jsme ho nespatřili.

Měli jsme obavy, byl velmi rozrušený. Po nějakém čase dostal manžel odvahu a jeli jsme do Milovic na Balonku, kde sdílel byt s manželi-lékaři. Ti nám ustrašeně sdělili, že zřejmě Žeňa po návštěvě u nás tam vyvolal nějaký incident ohledně přítomnosti vojsk a byl okamžitě odvolán zpět do Svazu. Svoji roli zde sehrál určitě i alkohol. Po dvou letech nám přišel dopis z Bulharska od neznámého odesilatele, ve kterém byl vložen lístek zhruba s tímto textem: „Byly problémy, nyní je již vše v pořádku, více se asi neuvidíme, zdravím Žeňa“.

Myslím, že podobných příběhů jsou stovky. Jenom ilustrují to, že i Rusové byli podvedeni, ale docházelo jim to velmi velmi zvolna a některým třeba do dneška ještě nedošlo. A že to s tou brežněvovskou bratrskou pomocí a potlačením kontrarevoluce v ČSSR bylo trochu jinak.

*******************************************************************

Banány

Vrátím se také k těm banánům. Narodila jsem se v roce 1945 a celých deset let, tedy do roku 1955 jsem nikdy žádný banán neviděla. Právě na Mikuláše 1955 nám naše prateta přinesla v košíku krásné žluté ovoce, které s maminkou pojmenovaly banány. Zapovídaly se a my se sestrou, pod dojmem jakou to vzácnost jsme dostaly, jsme začaly do těch krásných žlutých banánů kousat. Kousaly jsme je tak jak byly, neoloupané. Velmi nám to nechutnalo, takže jsme plivaly a plivaly. Nikdy nezapomenu na reakci naší maminky, začala plakat a nebyla k utišení. Uvědomila si, že banány patřily jako samozřejmost do jejího života, ale pro nás již samozřejmostí nejsou.

********************************************************************

Antény

Žili jsme v uzavřeném světě, na vesnici, sice blízko Prahy, ale takovým stereotypním životem. Dnes mi to zpětně připadá, jako by to byl život v kleci, ze které jsme chtěli ven, do toho velkého světa. Něco se z toho světa dozvědět, jestli vůbec máme naději ten svět poznat a jestli ten svět o nás něco ví. Nezbývalo tedy nic jiného než se pokoušet poslouchat zahraniční rozhlas. Poslouchání zahraniční televize pro nás Středočechy bylo nedosažitelné, takže zbýval rozhlas. Poslouchání především západní muziky pro nás rodiče bylo Rádio Luxemburg (lidově zvané Laxík), legendární to rozhlasová stanice, která byla od 50. let velmi oblíbená i v Československu. Poslech této rozhlasové stanice představoval jednu z mála možností, která umožňovala mladé generaci přístup k tehdejší moderní populární hudbě. K hudbě, která byla v někdejším socialistickém Československu jinak prakticky zcela nedostupná. Nejen v bývalém Československu platilo Rádio Luxemburg v šedesátých letech za jediného šiřitele moderní populární hudby. Pro našeho syna to už v osmdesátých letech byl Bayerischer Rundfunk. Opatřit si dobrý poslech těchto stanic chtělo dobrou anténu a přijímač VKV s tzv. západní normou CCIR, ten jsme shodou šťastných okolností vlastnili. Stejně tak musela odpovídat anténa. Tu jste však v obchodech nesehnali. Ještě dnes vidím svého patnáctiletého syna a mého muže jak pobíhají se šestimetrovou 1“ vodovodní trubkou po zahradě a hledají nejlepší příjem stanice Bayerischer Rundfunk. Nakonec jako ideální místo byla shledána terasa na našem domě. Byla vztyčena tato šestimetrová vodovodní trubka a na ní přesně vyrobená anténa podle schématu ze zahraničního tisku, ovládaná rotátorem na její otáčení. Netrvalo to však ani týden a před našim domem zastavilo auto Veřejné bezpečnosti. Vystoupil příslušník a začal se vyptávat proč a k jakému účelu slouží tato nezvyklá anténa. Odpověděli jsme, že máme dům v blízkosti vysílače Liblice, který slouží také jako rušička a tím nám znemožňuje poslouchat i československý rozhlas. Manžel se ještě zeptal, jestli je nějakým zákonem zakázáno používání antén. Odpověď zněla, že nás musí zařadit do seznamu evidence osob, které vlastní a používají neobvyklé antény. Absurdní, ale bylo nám to jedno. Takže i antény vadily. Mému synovi tak skončil sen o tom, že si na zahradě postaví anténní stožár s příslušnými anténami.

Moje velká vášeň však bylo poslouchání těch správných stanic: Hlas Ameriky, BBC a Svobodná Evropa na středních a krátkých vlnách. Než jsem odjížděla do práce, tak jsem hned ráno vstávala s BBC, tu jsem perfektně „chytala“ v koupelně. Když jsem se vrátila z práce, tak jsem v ložnici bez problému poslouchala Hlas Ameriky. Největší problémy jsem měla se Svobodnou Evropou, tu mně právě rušil v době vysílání relace Události a komentáře právě ten náš proklínaný vysílač v Liblicích přeměněný na rušičku. Nikdo z celé rodiny neměl trpělivost neustále ladit a ladit, já však ano a nevzdávala jsem to. Maminka, která v tu dobu přicházela domů, vždy na mne hudrovala. Jako dnes ji slyším povídat: „Je tě slyšet až v zatáčce, přestaň s tím nebo zase budou maléry“. Podle návodu, který na Svobodné Evropě odvysílali, jsme vyrobili jakousi anténu na nerušivý příjem. Bohužel to u nás nefungovalo. Asi nedostatek technického umu, či co. Až manžel přišel náhodou na spásný nápad. U nich v podniku měli na stavbě nové budovy přiděleny na práci i sovětské vojáky a ti na jednom tranzistoráku poslouchali zřejmě omylem Svobodnou Evropu. Manžel tento přijímač, který se jmenoval Riga, od nich koupil a já ho dostala ke svým narozeninám jako dárek. Byl tranzistorový v robustní dřevěné skříni s vlastní teleskopickou anténou, ale špinavý a odřený, ale kupodivu vůbec nereagoval na rušičku a Svobodnou Evropu přenášel perfektně. Shodou okolností jsem jednou při poslechu Událostí a komentářů žehlila a příjem byl takový, že mi připadalo jako by Sláva Volný byl vedle mne u nás v kuchyni. Takže žehlička posílila ještě anténu v Rize a já byla šťastná, příjem Svobodné Evropy mne však přišel na slušné peníze za „žehličkový proud“, ale nikdy jsme neměli nevyžehlené prádlo.

V roce 1991 jsem pořádala v Českém Brodě koncert Karla Kryla, když jsem mu tehdy vyprávěla, co všechno jsme museli udělat proto, abychom jeho i ostatní mohli poslouchat ze Svobodné Evropy, vyrazilo mu to doslova dech, že chvíli nemohl zpívat a poté ho to skoro rozplakalo.

Tak nějak to tehdy bylo. Omlouvám se za případné technické nepřesnosti a onomu příslušníkovi SNB přeji dlouhé žití a hezké vzpomínky na mládí. Jistě to nedělal z vlastní vůle, bylo to na něm i znát, a nám se i zdálo, že se za tuto „misi“ docela stydí…

 

******************************************************************* 

Tabulky

Na podnikovém ředitelství podniku, ve kterém pracoval můj manžel v „rudém“ Hradci Králové, byly na dveřích kanceláří v době normalizace vyvěšeny tabulky tohoto znění: „Jsme odboráři, oslovujeme se soudruhu a zdravíme se „Čest práci!“. Tabulky zmizely s odchodem jejich autora z podniku z důvodu prokázané defraudace podnikového majetku.

***************************************************************

Telefon

Vdávala jsem se v roce 1964 a hned v následujícím roce, tedy v roce 1965, jsme si podali žádost o zřízení bytové telefonní stanice. Každý rok jsme se pak písemně dotazovali, kdy bude v našem domě „zaveden telefon“. Vždy nám bylo písemně sděleno, jaké důvody zřízení telefonní stanice u nás brání: nedostatek telefonních čísel, kapacita telefonní ústředny, chybějící telefonní sloupy (asi čtyři kousky), kapacita ty sloupy postavit a také to, že nejsme na seznamu přednostního udělení telefonních čísel pro významné a preferované lidi a že jsme někdy v roce 1968 svoji žádost zrušili. To nebyla rozhodně pravda. Tento stav trval až do roku 1986. Z jara toho roku nám bylo sděleno, že se opět telefonu jen tak nedočkáme. To však vyprovokovalo naši reakci, a tak jsme celou dvacetiletou korespondenci okopírovali a zaslali na příslušné ministerstvo spojů s tím, že je žádáme, aby nám sdělili, zda se zřízení telefonní linky dočkáme alespoň do našeho odchodu do důchodu. Reakce byla nad naše očekávání, jakýsi náměstek sděloval, že celou věc nechá přešetřit a podá zprávu o výsledku. Tak jsme si řekli, že zase nic…! Omyl. Ozval se, dokonce v zákonném termínu, a sdělil v krátkosti asi toto: Příčinou naší neuspokojené žádosti byla neschopnost soudružky, která o všem na příslušné Okresní správě o tom, rozhodovala, ta je však již v důchodu a nemohou ji tedy potrestat (což jsme ovšem ani nevyžadovali) a že dal příslušné podřízené organizaci závazný pokyn, aby do 30. 9. 1986 byla v našem domě zřízena telefonní stanice. Telefon nám k uvedenému datu a to úplně na chlup přesně, tedy 30. září 1986, nakonec zřídili jako poddvojku, druhé číslo bylo pro členku KSČ. Podvojná stanice tehdy znamenala, že na jedné drátové lince jsou dva abonenti s tím, že když telefonuje jeden, druhý musí čekat. Situace vynucená tehdejším technickým stavem telefonní komunikace u nás. Dokonce nám dali vybrat ze dvou barev koncového přístroje. Příjemné bylo sledovat při cestě do práce, jak potřebné sloupoví roste, jak na něm přibývá kabel a pak nastal ten den, kdy natáhli poslední drátky až k nám do bytu. Telefonování nebylo tehdy úplně bez problémů, poruchy byly, ale bylo to něco! Měli jsme svoje číslo a komunikace s přáteli mohla probíhat. Ach, kde ty loňské sněhy jsou…!

Úsměvné bylo, že jeden náš dobrý kamarád a kritik režimu, jakmile přišel k nám, tak odmítal u nás v domě nahlas mluvit a chtěl, abychom komunikovali o aktuálních tématech na dvorečku nebo šeptem. Doma měli také telefon, tak nevím, jak se s tím vypořádal. Zblbnul nás natolik, že jsme zakoupili nový telefonní přístroj a dodaný přístroj zahodili. Jak naivní?!

Dnes? Je to o něčem jiném, netřeba se rozepisovat. Pryč jsou ty dlouhé doby čekání na meziměsto, poruchy naprosto minimální, kvalita přenosu znamenitá. Prostě výsledky kabelizace v 90. letech a prudký rozvoj mobilní komunikace, komunikace internetová, boj telefonních společností o zákazníka apod. zasunul vzpomínky na drátové pevné linky kamsi do historie. Jsem ráda, že jsme se toho dožili v relativním zdraví a sluchem natolik v pořádku, že všechny moderní výdobytky můžeme využívat. To ovšem nemluvím o cenách… Ale to je již jiný příběh.

   

********************************************************************

Návrat

Jak přijel prastrýc Václav do rodné vesnice z Austrálie a na Spartakiádu v roce 1960

Psal se rok 1959. Já i moje sestra Eva jsme ve škole v hodinách tělocviku nacvičovaly skladby na celostátní spartakiádu, která měla být v příštím roce 1960. Jak víme, Spartakiáda bylo hromadné veřejné tělovýchovné vystoupení. Organizování Spartakiád nahrazovalo v komunistickém Československu nežádoucí sokolské slety, pro něž byl velký stadion na Strahově v roce 1926 postaven.

Byl to také již desátý rok, kdy jsme svého otce viděly jednou za rok při návštěvách ve věznicích, v té době v Leopoldově. V tomto, tak pro nás šedém, světě nám chodily dopisy jednak od tatínka z Leopoldova, ale i z daleké Austrálie ze Sydney. Tam měl náš dědeček svého bratra Václava, který do Austrálie odjel v roce 1928 splnit si velký sen o životě v divoké přírodě a naplnění své lovecké záliby. Byl to tedy náš prastrýc, ale dále ho nazývejme strýc.

Dopisy pro nás znamenaly jednak cizokrajné známky, které jsme tehdy sbíraly, a potom i vyprávění o pro nás tehdy nepředstavitelném dalekém, cizokrajném světě. Děda na psaní moc nebyl, tak jsme korespondenci zajišťovaly především my dvě. Seznámit strýce (velkého Sokola) s tím, že cvičíme skladby na spartakiádu, to samozřejmě vyplynulo z tehdejší situace. Dědeček ovšem trval na tom, že Vašek tomu nebude zcela rozumět. „Napište mu, že nacvičujete na sokolský slet, to mu bude blízké, ať se přijede podívat.“ Tak jsme to udělaly nic netušíce, co tato slova způsobí. Ve strýci Václavovi slovo „slet“ vyvolalo jednak asi touhu a vzpomínky po domově, jednak tehdy uzavřel ziskový obchod díky bruselskému EXPU 58, dále prodal velmi výhodně pozemky na stavbu nového letiště v Sydney. Takže se rozhodl vrátit do Československa a mimo návštěvy „sletu“ začít zde podnikat. Navštívil naše zastupitelství, zde se informoval a oni mu prý sdělili, že toto je u nás možné, že to není žádný problém. Takže jednou v květnu 1960 jsme dostali od strýce velmi krátký dopis, kde nám sdělil, že nasedá na loď, přistane s ní v Janově a odtud pošle telegram, kdy přijede rychlíkem na Wilsonovo nádraží. Vše proběhlo, jak napsal, jenže z rychlíku na Hlavním nádraží tehdy strýc Václav nevystoupil a od průvodčích jsme pouze dostali informaci, že pána se zbraněmi odvezli. Asi po čtrnácti dnech zastavil před domem našeho dědečka autobus a z něj vystoupil s velkým humorem pro nás tehdy divně mluvící pán s množstvím cizokrajných kufrů. To byl strýc Václav. Říkal nám „holki“ a dědovi „brácho“. Když se s dědou uviděli, řekl pouze: „…co se taky proboha děje, tady se snad nic nezměnilo, jak tu žijete.“

Náš děda, který byl o pět let mladší než strýc Václav, vypadal, jako jeho otec. Strýc byl svalnatý, opálený, vtipný, hnědovlasý, ani jeden šedivý vlas a to mu bylo téměř sedmdesát roků. Děda náš byl holohlavý, vrásčitý, ustaraný. Začalo vyprávění o cestě, strýc opravdu nasedl v Janově na rychlík do Prahy, rychlík však přijel do Českých Velenic a tam ho při celní prohlídce z vlaku vysadili. Strýc s sebou vezl všechny svoje lovecké pušky, jak s humorem říkal, ty z ruky nikdy nedávám, pánové, lovecké trofeje (převážně kůže ulovených zvířat), ale hlavně, cestoval na pas ČSR vydaný v roce 1928. Velmi se podivil, že oni to nechtějí uznat, když s ním projel celý svět. Také měl dosud platné občanství Československé republiky z roku 1928. Prohlašoval: „…vždy jsem byl Čech a Čechem zůstanu.“ Zadržení chtěli mocipáni legalizovat jako karanténu, ale strýc prohlašoval při prohlídce lékařce, že je zdráv a “žádné breberky nemám a jedu z civilizované země, to spíše tady je to nějaké divné“. A začaly problémy.

Lišil se vším: oblečením (dnes bychom to nazvali safari styl), které bylo pro nás a celému okolí neznámé, montérkami „s laclemi“, u nás byly montérky pouze na tkaloun do pasu, košilemi, jeansy. Lišil se stylem života, den začínal rozcvičkou, během, vzpíral, ke snídani chtěl ovesnou kaši a byl tu další problém. Děda mu říkal: „Vašku, oves jedí u nás jen koně“ a on na to: „…ten váš oves je skutečně jenom pro ty koně.“ Děda strýce seznámil s případem našeho otce, který byl odsouzen za psaní a rozšiřování letáků na 15 let vězení. Strýc to však nedokázal pochopit. Neustále prohlašoval: „… proč ty komunisty neodvoláte, vždyť na to máte volby…“

Jeli jsme na Spartakiádu, tak on to nenazýval, pro něj to byl Sokolský slet. Tam stále vykřikoval i zpíval sokolské pochody a to vše s legrací a vtipem. Po dvou měsících toho však tady měl dost. Zbraně mu nevrátili, lovit nesměl, podnikat tady, jak pochopil docela brzy, nemohl, takže prohlásil, že se vrací zpět do Austrálie. Ovšem nastal další problém a to dost značný, kupodivu ho jako občana Československé republiky nechtěli pustit. Nastala situace, a to dosti vážná, kdy musel zvládnout to, aby se Austrálie za něj postavila, považovala ho po tolika letech za svého občana. Dokonce musela prohlásit, že má k Austrálii závazky (tuto kličku vymysleli jeho právníci), museli dokonce zablokovat jeho konta, na které si naše republika dělala nárok (jako občan naší republiky nemohl mít majetek v cizině). Strýc tady musel dokázat, že není příživník, ale že má zde z čeho žít (měl zde naštěstí ještě peníze uložené před svým odjezdem, které nějak přežily různé finanční katastrofy). Záležitost s povolením „opustit republiku“ trvala celý rok, takže strýc tady po letech prožil celou zimu a Vánoce. Teprve v květnu, přesně za rok, mu vystavili vystěhovalecký pas a ne již vlakem a lodí, ale co nejrychleji letadlem z Ruzyně odletěl přes Holandsko do své zlaté Austrálie.

Odlétal šedivý a zestárlý pán, který před nástupem prohlásil, „…požádám letušku, aby mě neopomněla sdělit, kdy přeletíme hranice republiky, pak mi spadne takový balvan z prsou a vy to v Přistoupimi uslyšíte. Sbohem „holki“ nikdy se asi už neuvidíme. Pište mi a já se budu snažit něco vám poslat.“ Psaly jsme si o boty „pilky“, o mohérové čepice, o skládací deštníky, poslal nám vždy malý šek a my chodily, celé šťastné, nakupovat tyto drobnosti, na našem trhu nedostupné, do TUZEXU, podniku to zahraničního obchodu.

Strýc měl pravdu, do své rodné země se už nikdy nevrátil, ač v závěru života, kdy už byl těžce nemocen, takovou touhu v dopisech projevoval. Nedošlo k tomu a zemřel v Sydney v jakémsi katolickém hospici. Jeho přání o kremaci a vsypání popela do mořské zátoky, kam chodil na ryby, mu beze zbytku splnil jeho dlouholetý přítel, Čech, který emigroval po únoru 1948 a se strýcem se seznámil. Byl totiž také rodák z Českobrodska. Strýc Václav nebyl ženatý, neměl děti, a když zemřel, dědil po něm dědeček …a byl zase další průšvih, ale to je již jiná historie.

Dnes strýce Václava připomíná zápis na rodinné hrobce na přistoupimském hřbitově s dovětkem zemřel v Austrálii v Sydney.

********************************************************************

Den sedmý, březnový

Dne 7. března 2011 uplynulo přesně 161 let od narození našeho prvého prezidenta T. G. Masaryka. Po celý den jsem připomenutí toho výročí nikde nezaznamenala, chápu, nebylo to výročí „kulaté“.

 

O to spíše jsem si vzpomněla na již zemřelého občana naší vesnice, posledního soukromého zemědělce pana Boháčka, kterého nikdy nedonutili ke vstupu do JZD. Tento pan Boháček rok co rok, až do své smrti, vždy 7. března v prostředním okně svého domku vystavoval velkou, ve zlatém rámu zarámovanou fotografii Tomáše G. Masaryka a u něj státní vlajku. Nedovede si nikdo představit, co se vždy okolo tohoto počinu spustilo za poplach — výjezdy policajtů z celého okresu, intervence MNV ap. — nikdy ho však nepřinutili, aby fotografii odstranil.

Jako samostatnému rolníkovi mu přidělili na jeho hospodaření okrajová pole, protože ta jeho překážela v hospodaření zemědělské technice. Legrace byla, že přidělená pole ležela přímo u silnice, tehdy velmi frekventované, Praha — Brno (nebyla ještě dálnice). Takže od jara do zimy na těchto polích vykonával ručně zemědělské práce pan Boháček, oblečen v dlouhých červených trenýrkách, oraje vždy střídavě jenom jednou ze dvou krav, aby nebyly unavené. Své kravičky oslovoval Madame a Dáma.

Nad ním na kopci se tyčil liblický vysílač, který hlídali vojáci (byl tam mj. i vysílač rušičky Svobodné Evropy) a u silnice byla tabulka „Zákaz fotografování“ psaná česky. Kolem však jezdili v autech západní cizinci a fascinováni tímto pohledem zastavovali svá auta, fotili si pana Boháčka a vojáci běhali od vysílačky jim brát filmy s poukazem na to, že tady nesmějí provádět špionáž.

Smutný byl však konec hospodaření soukromého zemědělce pana Boháčka. V kravíně místního JZD vypukla slintavka, uzavřeli celou vesnici tak, že jsme se snad měsíc nesměli z vesnice vzdálit, dokonce jsme nechodili ani do práce a všechen hovězí dobytek preventivně vybili a odvezli do kafilerie. Pan Boháček se ve svém domě zabarikádoval, nechtěl svou Madam a Dámu dát s tím, že on je má zdravé a v čistotě. Bohužel, i když měl svatou pravdu, přesile nemohl odolat, tak své kravičky naparádil tak, jako by šly na svatbu, měly věnečky, bylo to dojemné a my jsme všichni moc plakali.

********************************************************************