Zdroje

Některé odkazy na cizí zdroje na těchto a dalších stránkách nemusí být s ohledem na případný větší časový odstup nebo jejich neexistenci již funkční. Za to se omlouváme

****************************************************************

Češi v srdci temnoty. Je název knihy, která vás jistě osloví.

Tato kniha Petra Zídka přináší nový pohled na československé dějiny od komunistického převratu v roce 1948 do počátku normalizace v roce 1970. Každému roku v tomto období se váže jeden silný příběh, zpracovaný formou historických reportáží.

***********************************************************

Kniha , která by nám neměla uniknout

Dvořáková Zora: Popravení, kam jste se poděli?

Příběh jednoho výzkumu.

Shrnutí výzkumu a téměř detektivního pátrání po ostatcích politických věznů, kteří byli popraveni za komunistické totality. Pátrání po ostatcích JUDr. Milady |Horákové probíhající v letech 2007 — 2011. 

***************************************************************

Nejen Horáková. Vychází soubor osudů drcených totalitami 20. století

 Vychází čítanka Abychom nezapomněli, soubor třiceti osudů stižených nacistickou či komunistickou totalitou. Včetně medailonků Milady Horákové nebo Fedora Gála. Některá svědectví odvrácených stránek režimů napříč Evropou jsou velmi drastická.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/abychom-nezapomneli-0q9-/literatura.aspx?c=A140207_144756_literatura_ts

****************************************************************

Pozoruhodná kniha

Laxová Renata — Dopis Alexandrovi

Životní osudy židovského děvčete z Brna, která se s posledním Wintonovým transportem dostala do Anglie, kde prožila II. světovou válku. Po válce se vrátila, vystudovala medicinu a v srpnu 1968 posledním autobusem, vypraveným z Brna, emigrovala s celou svou rodinou. V současnosti žije v USA. Tuto knihu sepsala jako vzpomínku pro svého vnuka na jeho české předky a jejich dramatické osudy ve 20. století.

**************************************************************

Nová kniha o Rudolfu Beranovi

V těchto dnech vychází ve vydavatelství PhDr. Rostislav Janošík publikace, věnovaná bývalému československému politikovi — předsedovi Agrární strany a premiérovi tzv. Druhé republiky — Rudolfu BERANOVI (1887—1954). Autorem knihy je funkcionář Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, obnovené u nás po roce 1989 — Jaroslav Burianec.

Jeho kniha je založena nikoli na negativních informacích, z nichž po desítky let vytvářela obraz tohoto politika komunistická historiografie, nýbrž na faktech zcela opačných nebo odlišně interpretovaných. Komunisté udělali z R. Berana „zloducha“, jenž měl na sklonku 30. let 20. století a v letech Druhé světové války na svědomí všechno špatné, co postihlo český národ a československý stát: od Mnichova (29. 9. 1938), přes okupaci zbytku českých zemí (15. 3. 1939) až po údajnou kolaboraci s politickými špičkami hitlerovského režimu. Publikovaná fakta ukazují, že ne všechno bylo tak, jak nám komunistická propaganda předkládala. To ostatně potvrzuje i tato kniha.

Buriancova publikace seznamuje čtenáře jak s málo známými informacemi z doby Beranova působení ve vysokých stranických a státních funkcích, tak i s řadou důležitých svědectví jeho současníků, kteří líčí tuto tragickou postavu našich novodobých dějin jako vlastence a čestného člověka, jenž se obětoval pro zachování českého národa v nejtěžších dobách jeho existence.

Kniha má 316 stran včetně fotografických a textových příloh. Vzhledem k omezenému počtu výtisků si ji lze objednat rovněž prostřednictvím našich internetových novin na této adrese: svobodne.noviny@seznam.cz

****************************************************************

Vážení přátelé,

v první řadě bychom vám chtěli poděkovat za vaši přízeň. Příběhy bezpráví vstupují do 10. roku své existence a stejně jako v předchozích letech zprostředkují žákům základních a středních škol naši nedávnou minulost. Dobu, kterou nepoznali, ale která přesto ovlivňuje jejich životy.

Letos oslavíme 25 let od pádu komunistického režimu, proto Příběhy bezpráví chtějí připomenout především odvahu těch, kteří žili v nesrovnatelně horších podmínkách, nerezignovali a zůstali věrni demokratickým zásadám. Na webových stránkách http://www.jsns.cz/data/jsns/IMAGES/AKTUALITY/JSNS/Jan_Palach_2014_FIN_verze_v_LN.pdf si můžete přečíst článek Karla Strachoty Stále uvažujeme: ONI A MY v Lidových novinách, v kterém se zamýšlí nad významem letošního výročí.

Za tým Příběhů bezpráví

Ivana Vránková koordinátorka projektu

**************************************************************

Stíhač od Treble One — Otakar Hrubý

Nedávno jsem přišla domů a čekala tam na mě výzva z pošty k vyzvednutí balíčku. Jejda, chvíle napětí, rozbaluji a držím v ruce dárek z Nové Paky od Marušky Hrubé. Konečně vyšla kniha o jejím manželovi, stíhači 111. perutě RAF. Vyšla doslova ve správný čas tak, aby ji Maruška Hrubá dostala ke svým polokulatým narozeninám.

Blahopřeji k narozeninám a knize přeji do života mnoho čtenářů. Velmi hezky mapuje život našich vojáků v zahraničí.

**************************************************************

Tomáš Bursík Kde by se ty tisíce odbojářů vzaly

Lidové noviny ze dne 30. července v Orientaci otisklo esej historika Tomáše Bursíka. Je to jeden z pohledů na schválený zákon Senátem o třetím odboji. Přepsala jsem ji, abyste viděli skutečnost jinýma očima.

Kde by se ty tisíce odbojářů vzaly

Žijících aktivních účastníků protikomunistického odboje může být maximálně několik stovek

Tomáš Bursík

Drama českých dějin spočívá v neustále přetrhávané dějinné paměti. Mnohé muselo být zapomenuto, události, které se ve skutečnosti odehrály, se podle některých neodehrály, lidé, kteří se aktivně účastnili dění, měli být navěky zapomenuti. Demokratická vrstva české společnosti nebyla po dvaceti letech existence Československé republiky v letech 1918 — 1938 dostatečně silná a etablovaná, aby byla s to vydržet nápor dvou totalitních režimů.

Po komunistickém převratu sehrály ve společnost velmi pozitivní roli vzory chování a jednání spojené s prvním i druhým odbojem v letech 1914 -  1918 a 1939 — 1945. Cílem osobností, které se účastnily prvního i druhého československého odboje, bylo svrhnout tehdy vládnoucí moc, habsburskou monarchii, respektive nacistický režim ztělesňovaný Německem. Toto jejich rozhodnutí bylo vědomé, v rámci odbojových aktivit a při zachování konspirace deklarované a projevovalo se konkrétními činy. Situace protikomunistického odboje se v mnohém lišila od obou předchozích. Pokusy o ozbrojený odpor v podobě útoků proti funkcionářům KSČ či stranickým sekretariátům byly izolované, z žádného centra neřízené a nekoordinované akce jednotlivců či malých skupin.

Oponenti termínu třetí odboj zdůrazňují právě jeho neorganizovanost  a roztříštěnost. A také jeho nesmyslnost v dané době. Ovšem tato neorganizovanost odpovídala podmínkám bipolárně rozděleného světa, kdy se Československo stalo součástí východního bloku a kdy, po jistém váhání především na sovětské straně, nedošlo k celost tovému konfliktu. Studená válka měla jiná pravidla hry než předchozí světové konflikty. Těm se musely přizpůsobit i odbojové aktivity.

Rozdělená země

Na rozdíl od druhého odboje šlo v případě protikomunistických aktivit o boj proti příslušníkům vlastního národa. Komunistický puč a mocenský monopol jedné strany obyvatele země rozdělil: proti sobě mnohdy stáli nejbližší sousedé, či dokonce členové jedné rodiny. Situace měla řadu charakteristických rysů občanské války. „Občanská válka,“ píše Zdeněk Vašíček, „je totiž hrozná vždy, i ta malinká.“ A přináší oběti na obou stranách.

I přestože výčet aktivit spojených se třetím odbojem je v zákoně definován poměrně široce, tak se do něj aktivně zapojilo maximálně několik tisíc lidí. A velká většina z nich je již mrtvá. Předkladatelé zákona odhadovali, že dosud žijících aktivních odbojářů je mezi dvěma až třemi tisíci. Ale kde by se vzali? Pouze malý zlomek obětí komunistického režimu patřil mezi skutečně aktivní odbojáře, velká většina z nich byla naopak perzekvována na základě smyšlené činnosti pomocí vykonstruovaných politických procesů.

Francouzská historička Fracoise Mayerová zkoumala ve studii nazvané Vězení jako minulost, odboj jako paměť Konfederací politických vězňů (KPV) a její úsilí prosadit v devadesátých letech minulého století rehabilitaci tisíců obětí komunistického režimu. Analyzovala pozoruhodnou změnu náhledu bývalých politických vězňů na sebe sama. „Postava obětí zvolna přenechávala místo postavě bojovníka proti komunismu, odbojáře,“ píše Mayerová. V tomto procesu transformace vlastní paměti si pamětníci „nejvíc upravují motivace svých vlastních činů.“

Když bývalí političtí vězňové zakládali v roce 1968 K-231, usilovali zejména o očištění svého jména a žádali revizi svých procesů. O své skutečné odbojové činnosti, pokud takovou opravdu vyvíjeli, z celkem logických důvodů pomlčeli. Řada z nich své aktivity relativizovala či o sobě mluvila jako o obětech provokací Státní bezpečnosti. Jaroslav Brodský i další navrhovali zákon o celonárodním usmíření. V okupovaném Československu po roce 1968 zůstali poltičtí vězni zločinci a třídními nepřáteli. A po roce 1989 a po soudních rehabilitacích pojem oběť u mnohých bývalých poltických vězňů ráznými kroky vystřídal pojem odbojář, hrdina.

Odboj proti disentu?

Je naprosto legitimní ptát se po smyslu a účelu protikomunistického odboje, když např. zabití příslušníka SNB,  shromažďování zbraní, zapálení stohu či zničení stranického sekretariátu evidentně nebylo s to přinést  změnu režimu. Součástí historikovy práce má být i oslovení pozůstalých těch, kteří v této občanské válce padli na straně komunistického režimu. Je důležité se tázat po důsledcích, jaké to takto rozdělené společnosti přinášelo v dalším vývoji a nepochybně přináší až do dnešních dnů.

Protikomunistická aktivní rezistence v letech 1948 -  1989 se postavila na obranu základních lidských práv a svobod člověka, jež jsou přijímány již od konce 18. Století. Činila tak prostředky, které odpovídaly dané době, mezinárodně poltické a vnitropolitické situaci, a především reálným možnostem každého z aktérů. Je důležité si uvědomit, že své místo mezi odpůrci komunistického režimu neměly jen z dnešního úhlu pohledu pravicové síly. V protikomunistickém táboře se v tomto konfliktu ocitli i lidé s levicovým pohledem na svět. Především takoví, kteří se nesmířili se zánikem sociální demokracie a kolaborantskou politikou frakce národních socialistů.

Objevují se snahy postavit protikomunistický odboj z let 1948 — 1960 a disent 70. a 80. proti sobě. Ve skutečnosti šlo v obou případech o úsilí po naplnění základních práv, byť prostředky se proměnily tak, jak se proměnila i celková situace. Aktivity protikomunistického odboje patří k inspiračním zdrojům Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tuto tezi lze doložit např. legalistickou argumentací těch, kteří proti komunistické vládě vystupovali v 50. letech.

Odškodnění odškodněných

Je dobře, že zákon přináší i odškodnění a dorovnání důchodů. Pro některé ze žadatelů se jedná o výraznou pomoc v jejich sociální situaci. Na druhou stranu se lze ptát, proč mají být odškodňování řadu let žalářovaní bývalí poltičtí vězni, kteří v minulosti ji byli několikerým způsobem odškodněni? Stát je po roce 1990 odškodnil podle počtu vězněných let, snažil se jim nahradit ušlou mzdu, utrpěné zdravotní následky i přispět k důchodu. Nejlepším, byť v současné době utopickým řešením by bylo odškodnit aktivní odbojáře z výnosů ze zabaveného majetku bývalé Komunistické strany Československa. Co dobrého ale mohou přinést tisíce žádostí již odškodněných osob o další finanční kompenzace? Mělo by nám jít především o morální ohodnocení, úctu, respekt a snahu, aby odbojové aktivity neupadly v zapomnění.

Velký problém bude představovat samo ověření, zda se daná osoba na odboji skutečně podílela. Písemné materiály komunistického bezpečnostního i justičního aparátu jsou zachovány v podobě, v jaké tyto opory Komunistické strany Československa chtěly, aby na ně bylo nahlíženo. To znamená, že jednotlivá fakta, tvrzení, výpovědi osob či záznamy o událostech mohou být upravovány, selektovány, zamlčovány či skartovány. Ba co více  — některé věci, události a děje jednotlivé složky komunistického režimu nechtěly vidět, nebraly je vůbec v úvahu.  Jak interpretovat fakt, že něco nebylo zaznamenáno?  Jak se dopátráme v archivních pramenech o odbojáři, který byl tak úspěšný, že o něm není nikde ani zmínka?

Jde o stejný problém, na který naráželi historici druhého odboje v 60. letech minulého století: O čem psané prameny nemáme, to se nestalo. Nezbývá než se s tím nějak poprat. Kritické zhodnocení materiálů vytvořených Státní bezpečností (ovšem nejen jí, ale mnoha dalšími orgány a institucemi spjatými s KSČ, resp. S orgány státu po roce 1948) je obtížný úkol, který nemůže zvládnout laik. Komunistický totalitní režim měl svůj vlastní jazyk k popisu života kolem sebe, konstrukci sobě uzpůsobeného obrazu o skutečnosti. Je velmi potřebná znalost „atmosféry doby“, metod, jichž při výsleších bylo využíváno, taktiky používané ze strany vyslýchajících i nutnost „vcítit“ se do postavy vyslýchaného (oběti).

Ale tím nic nekončí, ba naopak. Již v padesátých, ale poté především v šedesátých letech minulého století dochází k přešetřování mnoha událostí vládnoucí komunistickou stranou i jejím bezpečnostním aparátem, k revizi a obnově soudních procesů a historik je nucen potýkat se s dalším velkým množstvím archivního materiálu, o kterém ale platí výše řečené. Do tohoto přichází rok 1968 a řada věcí je veřejně medializována. Dalšími kamínky do mozaiky jsou rehabilitační spisy z devadesátých let minulého století a materiály institucí, které některé z případů „vyšetřovaly“ (především Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu).

V souvislosti s přijetím zákona je důležitou otázkou, kolik času dostane odborně fundovaný pracovník na posouzení každého jednotlivého případu? V praxi to znamená prostudovat dostupné archivní materiály v archivech, navštívit oblasti, kde se měly odbojové aktivity odehrát, také hovořit s desítkami lidí a pak vytvořit odborný posudek, v němž budou, či nebudou odbojové zásluhy žadatele uznány.

Zahlcené archívy

Současně s přijetím zákona se hovoří o navýšení počtu pracovních míst pro zainteresované instituce. Jedná se především o ministerstvo obrany a Ústav pro studium totalitních režimů. Ovšem i z výše řečeného o archivních dokumentech vyplývá, že na prvním místě by měl být posílen především početní  stav odborných pracovníků Archivu bezpečnostních složek a N8rodního archivu. V souvislosti s předpokládaným počtem žádostí budou právě tyto instituce zahlceny. Na rozdíl od zákona o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního osvobození (255/1946 Sb.) není předem zřejmé, co přesně budou odborní pracovníci archivů v tisících stránkách každého spisu hledat. V současné době žadatel o archivní dokumenty z Archivu bezpečnostních složek čeká na vyřízení žádosti dva až tři měsíce. Jak dlouho budou badatelé, kteří chtějí zkoumat i jiná témata než třetí odboj, na archivní materiály čekat v budoucnu?

Další problém, který volně souvisí s přijatým zákonem, jsou zjednodušené obrazy třetího odboje, které se objevují v řadě českých médií. Historie odporu a represe z let 1948 — 1989 a životní příběhy jejich protagonistů „scvrkly“ do laciných frází, které se skutečným zájmem poznat a interpretovat minulé děje nemají nic společného. Pro publicisty a rádobyodborníky se historie odboje perzekuce zúžila na vyprávění příběh a vynášení soudů bez znalostí dobového kontextu, archivních dokumentů a bez jakékoliv kritické práce s nimi. Archivní dokumenty  bývají vytrhávány ze souvislostí jen jako důkaz předem daných východisek.

Třetí odboj s sebou nese ideje, které mohou být v české společnosti dále rozvíjeny. Cesta za jejich poznáním ale není jednoduchá. Potřeba pochopit motivace činů z minulých dob je velmi důležitá.

***************************************************************

Promlčení vraždy generála Píky bude neplatné?

Cituji z MF Dnes 22. 7. 2011, na článku Případ prokurátora VAše půjde k soudu Jana Gazdíka se podílel i Luděk Navara

Nikdo tomu už nevěřil, a přece může jít komunistický prokurátor Karel Vaš (95) znovu k soudu. Před deseti lety prohlásil vrchní soud justiční vraždu generála Heliodora Píky, kterou Vaš pečlivě zinscenoval, za promlčenou.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil si myslí, že ponecháním Vaše na svobodě byl porušen zákon. „Nejvyššímu soudu proto podávámstížnost pro jeho porušení,“ říká ministr. Desítky protizákonných poprav a stovky zničených životů za mřížemi — to je dílo nikdy nepotrestaného Vaše. Prokurátor byl odsouzen k šesti letům odnětí svobody v roce 2001. Vrchní soud pak šokoval, když označil Píkovu vraždu za promlčenou.

Stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu podává Pospíšil jen výjimečně. A zatím s ní vždy uspěl. „Promlčení vraždy generála Píky jsem nechal posoudit třem špičkovým právníkům na tgrestní právo a všichni se shodli, že generálova vražda nebyla v roce 2001 promlčena. Pan Vaš měl být odsouzen,“ vysvětluje Pospíšil.

Ministrův krok uvítal generálův syn Milan Píka: „I když to je hodně pozdě. Snad přichází doba, kdy se bude národ radovat ze spravedlnosti a práva. To jsou otcova slova — vše ostatní je druhořadé.“

A ještě jeden článek z MF Dnes téhož data Brožová — jediná potrestaná mezi strůjci poprav

Na popravách a represích v padesátých letech minulého století se podílely tisíce vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců. A mnozí z nich je — tak jako Karel Vaš — inscenovali tím, že falšovali spisy, když už se jim nedařilo donutit zatčeného mučením k přiznání.

Avšak jen soudce Petr Braun nalezl odvahu poslat prokurátorku Ludmilu Polednovou za mříže. Dalo by se říct, že to odskákla i za nesrovnatelně větší zločince. Příklad za všechny: jeden z nejbrutálnějších vyšetřovatelů Alois Grebeníček se vyhýbal soudu tak dlouho, až zemřel doma v posteli. Proč si všichni ostatní vyslechli osvobozující rozsudky? Přede dvěma lety zesnulý ústavní soudce Vojtěch Cepl měl jasno: „Vyslechli si je totiž od někdejších vojenských soudců. A ti dnes sedí na státním zastupitelství i v Nejvyšším soudu. Ve stejném domě tak žije bývalý vězeň s podlomeným zdravím a jeho bachař. Bachař má vysoký důchod a vězeň je sociální případ.“

*************************************************************** 

Konference Spravedlnost v právním státě — materiály

Autorské anotace referátů na konferenci:

Spravedlnost v právním státě, Praha 18. 4. 2011, Senát PČR

Iva BROŽOVÁ

předsedkyně Nejvyššího soudu ČR

Problematika rozlišování přirozenoprávních a pozitivistických přístupů k právu

Příspěvek si klade za cíl objasnit, které přístupy k pojmu právo byly prověřeny časem, jaké nazírání na právo je pojmově myslitelné v demokratickém právním státě a proč mají soudci klíčovou roli z hlediska jeho naplňování.

Petr PITHART

místopředseda Senátu PČR, vedoucí Katedry politologie a sociologie PF UK

Férové procedury jako „dobírání se dobra“

Jako zákonodárce se podívám na problém z hlediska prostředků, které používáme při tvorbě práva. Jsou to především procedury, jednací řády obou komor. Jiní by se měli podívat na proces aplikace práva, protože sem zajisté patří i soudní řády: trestní, občanskoprávní, správní apod. Na nich a na všech psaných i nepsaných pravidlech ve společnosti, regulujících způsoby, jakými se lidé dohadují, vyjednávají, usnášejí se a rozhodují,  záleží podle mého mnohem více než na tom, na čem se shodne právní teorie pokud jde o vztah práva a spravedlnosti, práva „pozitivního“ a „přirozeného“. Spravedlnost a podobné cílové hodnoty jako dobro, hodnoty apod. jsou už obsaženy — nebo tam naopak absentují — v procedurách. Dobro či spravedlnost jsou pro mne myslitelné jen jako „dobírání se dobra“ (slova Vojtěcha Cepla). Či „dobírání“ se spravedlnosti.  Kodifikované férové procedury  při parlamentní rozpravě, ale také ty nepsané už i při dialogu dvou partnerů, vědecké diskuzi, při širší společenské debatě — diskurzu, to je schůdná a neriskantní cesta k dobru, ke spravedlnosti. A tato cesta, když po ní uvědoměle jdeme, protože chceme jít, to už je vlastně ono dobro. Jinak se hypostazovaných dober a spravedlností obávám. Jsem tedy zřejmě procesualista, proceduralista. V tomto smyslu pozitivista? To neumím rozeznat. Zajímá mě, jak se ke  dobru (spravedlnosti) dobíráme. Nikoli jak se k němu dobereme, protože dobro i spravedlnost budou, doufám, vždycky ještě před či nad námi. Jako meta, která nás zneklidňuje, inspiruje, vábí.

Jiří PŘIBÁŇ

profesor právní filosofie a sociologie University of Wales

Právo a dobro v ústavní demokracii

Liberální filosofové od Johna Rawlse až po Roberta Nozicka se přes všechny možné rozdíly shodnou na tom, že moderní stát nesmí prosazovat určitou koncepci dobra, ale vždy jen spravedlnost ve smyslu občanské rovnosti a férového či slušného zacházení se všemi příslušníky politické společnosti. Jinými slovy, dobro je příliš silnou metafyzickou kategorií, podle níž se sice řídíme v našem vztahu k Bohu nebo v představách o etickém životě, ale kterou bychom právě proto měli raději přenechat teologům nebo moralistům. Kvůli metafyzické síle je totiž dobro snadno politicky i právně zneužitelné, a proto bychom ho měli z říše práva a politiky vykázat.

     Rozdíl mezi právem a dobrem lze definovat i z hlediska tzv. funkcionální diferenciace společnosti. Ta spočívá v tom, že jednotlivé oblasti sociálního života mají svá vlastní pravidla a zákonitosti, na které se nevztahují pravidla či zákonitosti z jiných sociálních oblastí. Například ekonomika si vytváří svůj vlastní systém, který nelze řídit politickými direktivami, jak se domnívali marxisté, ale i mnozí další socialisté. Zrovna tak ale nelze na politické problémy aplikovat zákony trhu, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v případě ekonomického neoliberalismu, jehož ideologie je nyní v troskách, protože přivedla globalizovaný svět do současné hospodářské krize.

Podobně nelze dost dobře dohromady míchat náboženství a vědu nebo zaměňovat právo a morálku. Politické dějiny jsou bohužel plné utopických projektů, v nichž se všeobjímající láska k lidskému rodu a bratrství měly stát prvním politickým imperativem. Od Savonaroly přes Robespierra až k proletářským revolucím 20. století se takový imperativ nakonec vždy stal zdrojem nejhoršího politického teroru. Jeho stopa je ostatně patrná i u některých dnešních lidskoprávních aktivistů nebo politiků, pro které jsou všichni oponenti také automaticky nepřátelé humanity a lidského rodu. Jak je vidět, i ze základních lidských práv, této nezbytné podmínky existence a fungování liberálně demokratické společnosti, se může snadno stát nenávistná a agresivní ideologie klasifikující lidské bytosti podle toho, zda jsou „dobré“ nebo „špatné“.

Zdeněk  KÜHN

soudce Nejvyššího správního soudu ČR, docent na Katedře teorie práva a právních učení PF UK

Pozitivní a přirozené právo v právní argumentaci

Ve svém příspěvku se pokusím ukázat reálný význam juspozitivistické a jusnaturalistické debaty v běžné právní argumentaci. Poukáži na to, že ve stabilizovaném demokratickém právním státě má napětí mezi přirozenoprávním a pozitivněprávním myšlením poměrně marginální vliv na právní argumentaci. Pokud se hovoří a kritizuje údajně pozitivistické rozhodování soudů a právníků vůbec, má se tím podle mne na mysli něco jiného. Je to především kritika textualismu, který nepřihlíží ke smyslu zákona a k jeho kontextu. Textualismus je spojen s vulgarizovanou jazykovou metodou výkladu práva, koncepce interpretace práva je zde pozoruhodným způsobem statická, zcela opomíjí možnost jakékoliv kreativity. Kognitivistický pohled na interpretaci spojený s textualismem ukazuje interpretaci jako relativně jednoduchý fenomén, jehož výsledek je vždy správný či nesprávný. Naproti tomu užití hodnotové interpretace (spojené typicky s ústavněkonformní interpretací), přihlédnutí k účelu a smyslu zákona atd. není v rozporu se soudobým sofistikovaným pozitivismem.

Reálný význam přirozenoprávního myšlení leží někde jinde. Jednak poskytuje legitimitu stávajícím institucím práva, jednak produkuje výzvy de lege ferenda, což se promítá v neustálém napětí ohledně patřičného směřování společnosti a jejího právního systému (srov. práce Jiřího Přibáně a jeho teorii disentu).

Jan SOKOL

filosof, překladatel, prorektor Fakulty humanitních studií UK

Morálka a právo     

Moderní právo začíná tam, kde se oddělí od společenského mravu, morálky a náboženství: nadále platí jen to, co si každý může přečíst. Tento důležitý krok se ovšem nedá udělat beze zbytku: ani zákonodárce se neobejde bez „dobré víry“ a soudce musí zákon vykládat a „nalézat spravedlnost“. Proto potřebuje nezávislost a nedá se nahradit počítačem. Pokud se mu to daří, posiluje tím důvěru v justici a může počítat i s podporou společnosti. Zákon bude ale vykládat i když si tuto souvislost s „ideou spravedlnosti“ neuvědomí, jen s tím rozdílem, že jej pak vykládá podle neuvědomělých náklonností a přesvědčení, takže jeho rozhodnutím není rozumět a vzniká dojem libovůle nebo dokonce „křivých paragrafů“.

Tomáš HALÍK

religionista, teolog, profesor na  FF UK a předseda  České křesťanské akademie

Právní kultura a biosféra demokracie.

Demokracie podle Aristotela je jistý druh „přátelství mezi lidmi“. Demokracie nespočívá jen ve fungování mechanismů politického rozhodování ani ve “vládě většiny“. Je určitou kulturou mezilidské komunikace. Jedním z podstatných pilířů demokracie je vláda práva, právní stát. Nejde jen soustavu dobrých právních předpisů, nýbrž o úctu k právu ve společnosti, o autoritu a věrohodnost strážců a vykladačů práva a o celkové morální klima ve společnosti, neboť mravní jednání nelze redukovat na to, co je legislativně vymahatelné a postižitelné. Součástí výchovy k demokracii má být obeznámenost s principy práva, ale ještě podstatnější je výchova svědomí.

Jaroslav VONDRÁČEK

advokát

Proč je stát vnímán občanem negativně

Jedna z otázek dnešní konference zní, proč občané negativně vnímají právo, justici, potažmo stát?  Po roce 1989 jsme vybudovali demokratické instituce, žel za posledních 20 let se nepodařilo je naplnit obsahem, který by si zasloužily, abychom mohli mluvit o tom, že máme demokratické zřízení. Jsme na cestě je naplnit, ale jde to bohužel velice pomalu.

Na jedné straně potřebujeme silný a funkční stát pro chod společnosti, na straně druhé musí tento stát zasahovat do života lidí velice citlivě a obezřetně. K tomu nám mají pomáhat ústavou zaručená lidská práva, která mají omezovat moc státu. Vyspělost a kultivovanost státu se měří právě mírou intenzity zásahu státu do života jedinců, čím je intenzita státní moci v životě občanů menší, tím je stát vyspělejší a civilizovanější. Budeme moci mluvit o demokracii, když stát bude ctít občany a jejich práva, když nebude veřejná správa arogantní a úřady a úředníci se nebudou chovat vůči občanům vrchnostensky. Právo je v dnešní české společnosti podceňováno, neboť je často v praxi používáno pro oportunní zájmy. To, že právní normy v sobě mají obsahovat i morální kodex, se z podvědomí politiků, ale i občanů úplně vytratilo, a to vede k tomu, že dnešní právní kultura a právní vědomí české společnosti jsou na velmi nízké úrovni. K tomuto stavu přispívají i někteří nejvyšší ústavní činitelé, kteří zpochybňují nebo popírají úlohu a postavení justice, které jí v demokratickém zřízení přísluší. Kdo tak činí, popírá v podstatě úlohu práva a tím právního státu. Až na řídké výjimky právní akademická veřejnost k těmto případům mlčí. Dělba moci je základní princip západní právní kultury a v našem státě je potřeba posílit autonomii justice a snížit vliv exekutivy na ní. K důvodům, proč občané nemají velkou důvěru v státní instituce, lze přičíst všeobecně rozšířenou korupci a klientelismus a často k této nedůvěře přispívá také právní amatérismus. Právní nepostihnutelnost politiků a státních úředníků též nepřispívá k tomu, že by občané věřili svému státu. Jedním z důležitých kroků v tomto směru je, aby náš parlament přijal nový služební zákon, který by odpovídal standardu obdobných zákonů v západní Evropě. Je třeba zavést a důsledně naplňovat hmotnou zodpovědnost politiků a státních a samosprávných úředníků.        

Přes všechny nedostatky, které česká justice vykazuje, jako taková není v krizi, jen odráží stav naší společnosti. To samé lze říci o politické scéně, která je také jen odrazem úrovně dnešní české společnosti. V krizi je česká společnost. Nebude jednoduché vybřednout z této situace, již z toho důvodu, že o „krizi hodnot“ se mluví i v západní společnosti a její dopad postihuje i nás. Přesto se nechci dívat jen negativně na naši budoucnost. Mladá generace, jako každá mladá generace, touží po ideálech a doufám, že je bude hledat. Je naší povinností mladou generaci vychovávat v duchu hodnot západní civilizace. Musíme podporovat vzdělanost a profesionalitu, a to nejen v právním světě, ale ve všech společenských sférách. Musíme pozvednout právní vědomí a právní kulturu, ale té předchází mravní obroda. Ta musí začít v rodinách, ve školách i v mezilidských vztazích na všech úrovních, od soukromých po pracovní.  Současně je třeba vyžadovat od lidí, kteří dnes nesou zodpovědnost za věci veřejné, aby pracovali a žili v duchu mravních norem, se kterými se společnost identifikuje, přičemž je třeba vyvozovat okamžité konsekvence při jejich porušení a selhání. Nejen média, ale společnost jako taková musí vyvíjet tlak na lidi ve veřejné sféře, kteří se zpronevěřují právním a morálním hodnotám. Pokud nebude v naší zemi fungovat vedle politických a právních mechanismů také společenská angažovanost, k očištění společenského a politického života nedojde a v naší zemi se kvalitativně nic nezmění.

Vladimíra DVOŘÁKOVÁ

vedoucí katedry politologie na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE, předsedkyně Akreditační komise ČR

Stranická patronáž, klientelismus a imunizace korupce

Cílem tohoto příspěvku je hledat

a)     faktory, které přispěly a přispívají k vytváření prostoru pro  korupční (v širším pojetí tohoto významu) prostředí v nejvyšších patrech politiky

b)    faktory, které vytvářejí prostředí tzv. „imunizace korupce“, tj. brání, aby tyto případy byly vyšetřeny

Při hledání faktorů, které přispěly a přispívají k vytváření prostoru pro korupční prostředí, je dobré vyjít z dědictví minulosti. Nikoli té, jak nám ji interpretuje „oficiální“ výklad „oficiálního“ ústavu, ale skutečné vědecké analýzy fungování institucí. Komparativní analýzy naznačují, že typ komunistického režimu do značné míry předurčil budoucí podobu stranické patronáže. Stejně tak hlubší analýza podoba sociálního kapitálu v dobách komunismu umožňuje pochopit podobu jeho transformace po pádu režimu a vytváření klientelistických sítí, které postupně byly schopny i vytvářet podmínky pro imunizaci korupce. Zatímco „minulost“ nám umožní zvažovat problémy z hlediska path dependency, je nutné se pokusit nalézt klíčové institucionální mechanismy, které dále vzniklé podmínky rozvíjely a prohlubovaly.

Podstatné jsou v této souvislosti mechanismy rozhodování a zodpovídání se, které souvisejí s profesionalizací a nezávislostí státní správy; dále schopnost připravit střednědobé a dlouhodobé vize vývoje jednotlivých resortů, které by zúžily prostor pro korupční chování. Prosazení nástrojů posilujících transparentnost rozhodovacích procesů patří také ke klíčovým prvkům jak omezit korupční prostředí.

Problémy „imunizace“ korupce, tj. situace, kdy jsou vytvořeny takové mechanismy, které brání vyšetření korupce, úzce souvisejí s fungováním právního státu a všech jeho složek. V naší společnosti mezi největší problémy patřila politizace státních zastupitelství a pravděpodobně konkrétní napojení určitých osob přímo na některé klientelistické sítě, politizace policie, která byla i organizována a sloužila jako zdroj posílení politické moci politických, neprůhlednost a vytvořený systém využitelnosti  (a neužitelnosti) soudních znaleckých posudků, atd. Lze nalézt signály i o určité propojenosti politiky, organizovaného zločinu a státními institucemi.     

Řešení obou problémů — korupční chování i imunizace korupce, je velmi obtížné vzhledem k celkovému nastavení systému. Je nutné jít po klíčových faktorech a institucionálních proměnách, které budou vytvářet přirozené bariéry pro korupční chování. Je nutné se soustředit na korupci spjatou s nejvyššími patry politiky a vnímat, že jde o nastavení systému. Řešení desítek dílčích problémů není východiskem, ty mohou následovat až po vytvoření základního rámce.

Jan KYSELA

docent na Katedře politologie a sociologie, tajemník Stálé komise Senátu PČR pro Ústavu ČR a parlamentní procedury

Důvěra v právo jako problém (nejen) zákonodárství a výuky na právnických fakultách

1.      Opravdu nedůvěra k právu a soudcům? Považováno za axiom, nebo hypotéza pro výzkum?

2.      Konference zacílena na soudce a aplikaci práva. Jsou však soudci vždy jen viníky? S čím pracují? Jak a kým jsou připravováni? Sebeprezentace soudcovského stavu.

3.      Stav zákonodárství: úsilí o dobré zákony? Způsob vytváření práva a jeho důsledky (dopad na legitimní očekávání adresátů práva).

4.      Výuka na právnických fakultách a její hodnotový rozměr. Max Weber a zkušenosti 20. století; socializace v intenzitě a kýženém cíli odlišná podle jednotlivých typů politických systémů. Dobro v právu? Právo jako dobro? 

Václav BĚLOHRADSKÝ

profesor politické sociologie Università degli Studi di Trieste

Tangentopoli a meze soudní moci

Současnou Itálii vyznačuje  destruktivní válka mezi soudní mocí a Berlusconiho vládou, ohrožena je instituce institucí demokracie — dělba moci. Ve svém příspěvku se pokusím o sociologický rozbor příčin této války, jejímž prvním aktem byla Tangentopoli neboli Akce Čisté ruce. Dodejme, že v současném “ultralegalistickém” Rakousku,  je celá krajská rada regionu Kärnten obviněna z korupce a soudně vyšetřována.

Rozborem dopisu dvou významných obětí-sebevrahů akce Čisté ruce se pokusím ukázat, že meze soudní moci se vynoří, když se jako zločin definuje “legitimní ilegalita”, tedy respektování pravidel, které je ale většinovým chováním. Společnost se takovou kriminalizací své vlastní kultury vyhne otázce klíčové: proč se v Itálii stala ilegalita legitimní, jaké spodní proudy v italské společnosti k tomu vedly? Místo takové “systémové” otázky se  začnou symbolicky likvidovat pomocí trestního práva  vybrané oběti jako “shnilá jablka”. Italský socialistický poslanec Sergio Moroni napsal před svou sebevraždou 2. září 1992 předsedovi italského parlamentu  vysvětlující dopis. Čteme v něm například: „Je typicky italské ustavit pravidla a zákony, o nichž všichni vědí, že nebude možné se jimi řídit. Vychází se totiž z tiché dohody, že později všichni společně budeme se navzájem krýt ve vymýšlení procedur a jednání, které tato pravidla a zákony přestoupí. … dopustil jsem se chyby v tom, že jsem přijal „systém“. Předpokládal jsem totiž, že dostávat příspěvky a podpory na činnost strany lze ospravedlnit v kontextu, v němž je to všeobecná praktika. Přesto jsem dnes … definován „zlodějem“… Odmítám to… Když ale slovo je příliš měkké, nezbývá než rozhodné gesto.“

Dopis odhaluje jádro problému: italská demokracie vyústila v „legitimní nelegálnost“,  kterou byl obecně přijímaný ”ilegální” systém financování politických stran. Ten byl v roce 1992 kriminalizován, místo aby byl politicky řešen jako minulost, na níž se všichni političtí aktéři ale i všichni občané v nějaké míře a na nějaké úrovni sami podíleli. Jednalo se o problém občanské společnosti a politické kultury v Itálii. Podnikatelé například nebyli oběťmi, ale klienty systému, podobně všechny selektivní mechanismy byly kontrolovány politicky, konkurence byla ve všech kontextech nahrazována dohodami. Ve všech sférách společnosti platil princip „lottizzazione“:  místa v tisku, TV, na ministerstvech, univerzitách, radnicích a regionálních úřadech, státních podnicích a v podnicích politicky chráněných, byla rozdávána podle principu skupinové příslušnosti.

Akce „Čisté ruce“  klasifikovala nedovolené financování politických stran, které nebylo než jednou z podob obecné italské preference pro “lottizzazione”, jako trestný čin vydírání a korupce. Soudní moc tak byla využita k cenzurování pravé otázky — proč se v Itálii nelegální financování stran stalo legitimní? 

Katastrofálním důsledkem toho, že se italská společnost vyhnula takové sebereflexi  je současná válka vlády proti soudní moci, která je obviňována z pokusu nahradit politickou opozici a likvidovat současnou vládu “soudní cestou”.

Jaké poučení z italské tragédie?

Karel ČADA

samostatný výzkumník GAC spol. s.r.o. zabývající se otázkami spojenými s problémy místních samospráv, médií a veřejné politiky

Veřejná důvěra v justici

Tázání se po důvěryhodnosti justice musí z právní perspektivy znít jako tautologie. Přesto má taková otázka smysl, protože jakkoli by justice měla být „důvěryhodnost sama“, je její důvěryhodnost referenční vlastností vůči těm, kdo jsou uživateli justice a nepochybně také jejími plátci, tedy občané, přesněji osoby fyzické či právní, a také daňoví poplatníci. A měla by se justice sama zajímat o svou důvěryhodnost? Není to tíhnutí k populárnosti či populismu namísto nadvlády zákona a spravedlnosti? V podmínkách kdy se sama justice a její instituce soudí ve věci své důvěryhodnosti a čelí nařčení ze znedůvěryhodnění to zjevně prázdné tázání není. A více, musí přijít otázka jak se asi daří spravedlnosti v podmínkách vyšší či menší nedůvěryhodnosti justice? Jak přijímají lidé její rozsudky, zejména pak ty, které jim nejsou příznivé?

Jak je justice pro osoby předvídatelná ve svém konání a rozhodnutích, je samozřejmě důležité pro předvídatelnost právního státu, ale i pro chování státu vůči osobám v právní perspektivě. Jen připomeňme kolik miliard již český stát zaplatil v arbitrážních řízení a jaký je tudíž asi rozchod mezi státem a právním státem. Je právní stát i stát práva postaven mimo politiku nebo je s politikou spojen a spojován? Toto všechno jsou otázky jejichž akademické či justiční uchopení zdá se odvozováno od principů a normativních představ o právním státě, justici a zákonu. Ale je tomu tak skutečně i ve společnosti lidí a osob? Mohlo by se stát, že českou justici tato perspektiva nezajímá protože chce být „slepá“. Nicméně z toho nevyplývá žádný závazek pro nás, občany a uživatele, protože my si slepotu vůči justici dovolit nemůžeme. Právě naopak, a nezřídka ve vlastním zájmu. Má si tedy občan dávat na justici raději pozor a nebýt vůči justici důvěřivý? Víme z této oblasti jen málo, což asi odpovídá zájmu justice o vlastní důvěryhodnost. Ale i z toho mála zkusíme pár tezí předložit k diskusi.

Markéta ČERMÍNOVÁ

soudkyně Městského soudu v Praze

České soudnictví včera a dnes a otazníky do budoucna

Příspěvek vychází z úvahy, proč dnes panuje v české společnosti malá důvěra v právo a vymahatelnost práva.

-         Popisuje stav české justice po roce 1989 a soustřeďuje se na to, s jakými problémy se museli soudci v hektickém období 90. let vyrovnávat.

-         Klade otázku, zda, kdo a proč vzbuzuje nedůvěru v soudní rozhodování v dnešní době.

-         Zabývá se bezprostředními problémy a potřebami českého soudnictví, jejichž řešení si budoucnost nutně vyžádá a kterými jsou:

1) výchova a vzdělávání mladých soudců

2) princip etiky zodpovědnosti vyžadovaný po soudci

3) samospráva českého soudnictví

*****

Dopisy z cely smrti

Dokument přibližuje poslední okamžiky šesti obětí justičních vražd z období komunizmu mezi lety 1949 až 1953. Opírá se o jejich poslední dopisy před smrtí, které archivy vydaly až po dlouhých desetiletích. Atmosféru soudních procesů a věznic komentují pamětníci, situaci jednotlivých rodin vykreslují dosud žijící příbuzní a přátelé. Je reflexí toho, jak se česká společnost téměř dvacet let po pádu režimu vyrovnala s jejich příběhy a křivdami na nich spáchanými. Vyrobilo Centrum publicistiky a dokumentu Televizního studia Ostrava v dramaturgii Josefa Albrechta, podle scénáře Luďka Navary a v režii Marcela Petrova.

Od Vítězného února až do pádu komunizmu bylo v politických procesech odsouzeno 205 486 lidí, 248 z nich bylo popraveno, 4 495 jich zemřelo ve věznicích. K smrti odsouzeni trávili většinou poslední noc před popravou na samotce a měli právo napsat svým nejbližším.  Vybrali jsme šest osudů, jsou mezi nimi vojenští důstojníci, politička, zástupce církve, sedlák a dělník. Probíráme se jejich posledními řádky a uvědomujeme si několik shodných rysů, včetně cynizmu a brutality moci, která dovedla své odpůrce a často i zcela nevinné lidi na popraviště a jejich soukromé řádky ve většině případů ani nedoručila adresátům. Dopisy z cely smrti zůstávaly založeny v archivech a jejich hlubokou výpověď si příbuzní, nebo teprve jejich potomci, mohli přečíst až po pádu komunizmu.  

Dopisy na rozloučenou, které těsně před popravou adresovali odsouzení svým blízkým, zanechávají silný dojem. Svědčí o morálně pevném postoji a hlubokém přesvědčení o správnosti zvolené cesty.  Jsou psány úhledným písmem, krásným, kultivovaným jazykem, bez stopy sentimentu a sebelítosti. Ostře kontrastují s jazykem komunistické propagandy, která z lidí, jako byli Dr. Horáková, generál Píka, farář Jan Bula ad., úporně vytvářela před veřejností téměř patologické nepřátele režimu. Čteme řádky inteligentních a citlivých bytostí, které byly nuceny během zmanipulovaných procesů kapitulovat a přiznávat domnělou vinu, v nitru zůstávaly přesvědčeny o své pravdě. Omlouvají se za příkoří způsobené příbuzným a zanechávají za sebou láskyplné vzkazy, které nestárnou.  Posiluje je víra v Boha a naděje vkládaná do budoucích životů dětí a vnuků.

Kdo byli tito nepřátelé společnosti? Hrdinové protinacistického odboje. Stoupenci odlišného politického přesvědčení. Kněží a věřící vůbec. Demokratičtí politici. Lidé udržující kontakt se zahraničím. Příslušníci inteligence. Často i ti, kteří prostě jen měli majetek a nechtěli ho vložit do kolektivního hospodaření…Připomeňme si základní fakta o obětech, které zmiňujeme:

Rudolf Fuksa, typograf, odešel do emigrace, kde jej ke spolupráci přes hranici získala CIC, popraven v r. 1952 ve svých 22 letech,

Heliodor Píka, generál, několikrát vyznamenaný hrdina, blízký spolupracovník Ludvíka Svobody, popraven v r. 1949 ve svých 52 letech,

Jan Bula, kněz, souzen v souvislosti s událostmi v Babicích, popraven v r. 1952 v jeho 32 letech,

Milada Horáková, politička, pronásledována nacisty, popravena komunisty v roce 1950 v jejích 49 letech,

Jaroslav Melkus, sedlák, vězněn v souvislosti s babickým případem, rodina se domnívá, že šlo především o jeho majetek, popraven v roce 1953 ve svých 52 letech,

Josef Pohl, voják z povolání, jeho likvidace připravena nechvalně známým Bedřichem Reicinem, popraven v r. 1950 ve svých 39 letech.

Dokument Dopisy z cely smrti osloví pamětníky i ty, kteří období komunizmu nezažili. Jak jej budou vnímat diváci dnes, kdy neexistuje trest smrti? V podtextu zaznívá řada otázek: Je naše dnešní justice odolná vůči politickým vlivům? Je naše demokracie tak vyspělá, aby odolala demagogii? Vyrovnali jsme se s minulostí natolik, abychom si mohli být jisti, že se nemůže nic podobného zopakovat? Je opravdu vyloučeno, abychom my sami uvěřili propagandě, která vede k perzekuci nevyhovujících a názorově odlišných jednotlivců? Autoři dokumentu nic takového nevyslovují naplno. Při pročítání stránek intimní korespondence lidí odsouzených ve zmanipulovaných procesech na smrt nás ale i tyto úvahy určitě napadnou.V dokumentu hovoří příbuzní, přátelé, spoluvězni, historici, duchovní, archiváři i lidé, kteří posledních padesát let prožili v emigraci.

Korespondenci odsouzených pročítají Miroslav Etzler a Alena Sasínová-Polarczyk.

Dopisy z cely smrti Vyrobilo: Centrum publicistiky a dokumentu Televizního studia Ostrava

Šéfdramaturgyně: Lenka Poláková

Šéfproducent: David Boháč

Vedoucí výroby: Simona Nováčková

Dramaturg: Josef Albrecht

Scénář: Luděk Navara a Josef Albrecht

Režie: Marcel Petrov

Stopáž: 57´Premiéra: 18. 9. 2008 na ČT2 ve 20:00

Kontakty:

Lenka Poláková, šéfdramaturgyně CPDtelefon: 596 201 439, mobil: 736 531 797, e-mail: lenka.polakova@ceskatelevize.cz

Josef Albrecht, dramaturgtelefon: 596 201 364, mobil: 736 531 712, e-mail: josef.albrecht@ceskatelevize.cz

Luděk Navara, scenáristamobil: 602 291 557, e-mail: ludek.navara@mfdnes.cz

Marcel Petrov, režisér mobil: 608 869 915 

Psychologický výzkum 

Universita Karlova

Filosofická fakulta

Obor psychologie

Druhý ročník

Kvalitativní výzkum pro zápočet z předmětu psychologická metodologie na téma:DCERY POLITICKÝCH VĚZŇŮ

Vypracovaly: Daniela Kšírová, Zuzana Čeplováuska@seznam.cz                                                        Kladno, Pelhřimovzuzana.ceplova@centrum.cz                                                       5.8.2008

PODĚKOVÁNÍ

Chtěly bychom moc poděkovat všem Dcerám, které nám projevily důvěru a podělily se s námi o svůj příběh. Byla to pro nás velká zkušenost a za to jim ještě jednou děkujeme! Velký dík také patří Dr. Janě Švehlové PhD., vděčíme jí za velkou pomoc, ochotu a podporu.

ÚVOD

V našem výzkumu jsme se rozhodly zabývat otázkou vlivu uvěznění rodiče/rodičů/ z politických důvodů na vztahy v rodině a působením těchto vztahů na členky rodiny, které v prostředí bez rodiče/rodičů/ byly nuceny vyrůstat. Naše výzkumná otázka tedy zněla: „Jak byly ovlivněny rodinné vztahy dcer politických vězňů z 50. let, vezněním rodičů, politickým režimem, atmosférou doby.“

TEORETICKÁ VÝCHODISKA           

Naše teoretická východiska byla značně ovlivněna radami PhDr. Jany Švehlové, která stála na samotném počátku založení občanského sdružení Dcery 50. let.

RODINNÉ VZTAHY 

Rodina hraje v životě jedince zásadní roli. Kontakt s rodiči odmalička formuje vývoj dítěte.Odehnal definuje rodinu jako jakýsi nejuniverzálnější socializační činitel, který poskytuje jedinci identifikační vzory a seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu i praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu sociálně žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoje k sociálnímu okolí, k sobě samému i ke společnosti obecně. (Sobotková, 2001)

Člověk vyrůstající v harmonické rodině, s laskavým přístupem, staví své postoje na přátelství a úctě k lidem, má pocit důvěry k nim i v sebe samého. Jedinec, který prožil dětství v neharmonických vztazích, se často naučí podezírání, nejistotě a strachu. Z těchto předpokladů jsme vycházely také v našem výzkumu. Cílem výzkumu se stala otázka proměny vztahů v rodině, kde jeden rodič, případně oba, z politických důvodů ve fungování rodiny chybí.

CHYBĚJÍCÍ RODIČ

Role obou rodičů při výchově dětí je velice důležitá. Oba rodiče dávají dítěti jistou, poskytují mu zázemí pro jeho celkový rozvoj. Protože ale ve většině případů měly Dcery ve vězení otce, zaměřily jsme se na důsledky situace, kdy v rodině chybí otec. Diplomová práce Ivy Rašínové z roku 2006 nám byla v této oblasti velkou oporou. Tato práce se zabývá zisky a ztrátami života bez otce. Předkládáme z ní ty nejdůležitější pasáže:„Oblasti, ve kterých vidím přínos otcovské role, jsou jak na poli psychologie, tak praktickém. V oblasti psychologie potřeb označují např. dodání pocitu jistoty a sebedůvěry ohledně vlastních schopností, u dívek sebevědomí v komunikaci s chlapci a celkový přístup k nim. Na úrovni praktických potřeb figuruje uvědomění si nelehké ekonomické situace rodiny s jedním příjmem i poskytnutí „know-how“ pro různé činnosti, i když tento aspekt může velmi zdárně kompenzovat matka nebo ostatní členové rodiny.“„Časové vytížení matky dopadá na dítě ve formě větších nároků na samostatnost ať už při hře nebo i při zajišťování některých činností. Při správném vyvážení může tento aspekt vést k většímu pocitu autonomie a kompetentnosti. V průběhu dospívání se dítě těší větší volnosti.          

Pokud matka vzhledem k dítěti působí jako silná osobnost schopná zvládnout nároky každodenního života i zátěžových situací, učí se dítě jejím strategiím, které se mu jeví funkční a efektivní. Zapojování dítěte do různých činností a kladení přiměřené zodpovědnosti se dítě učí řešit problémy samostatně, čímž se utváří pocit sebevědomí a osobní kompetence.          

Nepřítomnost otce zintenzivňuje vztah mezi matkou a dítětem. Pevnost toho pouta je velmi přínosná v průběhu dětství, avšak může působit v procesu separace od rodiny. Silná fixace se může objevit jak na straně dítěte, tak na straně matky a může působit ve vztahu jako zdroj ambivalence a konfliktů. Příčinou se zdá být nedostatek sociálních vazeb mimo dvojici matka — dítě.“ (Rašínová, 2006)

DĚTI VĚZŇŮ

Tato část práce je zaměřena na děti dnešních vězňů, které vyrůstají v demokratické zemi. Jsou tedy odlišné od naší výzkumné skupiny tím, že nejsou systematicky perzekuovány politickým systémem, některé znaky mají ale společné.Pro děti je odchod rodičů do vězení velkým šokem a stresem, který má za následek zhoršení vývoje (zhoršení školního prospěchu, zhoršení komunikačních schopností atd.). Děti mívají pocit, že za „zmizení“ rodiče nesou zodpovědnost, bojí se o jejich zdraví či dokonce o jejich život. Potýkají se s pocitem osamocení, ztráty pocitu bezpečí. Velkým problémem dětí vězňů je stigma, které pociťují při každodenním styku s okolím. Děti, které kvůli uvěznění svých rodičů ve vězení končí v dětském domově, jsou vytrženy ze svého zázemí, jsou odloučeny do svých přátel, přestupují na jinou školu atd.Vliv, jaký na dítě má fakt, že je jeho rodič uvězněn, záleží na mnoha faktorech — věk dítěte, možnost vyrůstat dál s dalším rodičem či umístění do dětského domova, důvod uvěznění rodiče, délka uvěznění rodiče, podpora či naopak problémy s komunitou, kde dítě nadále vyrůstá atd. Děti snáší fakt, že je jejich rodič vězněm různým způsobem:·        

Sebeobraz: identifikace s neuvězněným rodičem, vědomí sociálního stigmatu, nízká sebeúcta a sebevědomí·        

Kognice: rušivé myšlenky o uvězněném rodiči, představy o jeho odchodu z vězení a nejisté budoucnosti, rezignace, flashbacky traumatizujících událostí·        

Emoce: strach, obavy, úzkost, vztek, rozhořčení, smutek, osamocení, opuštěnost, rozpačitost, rozpolcenost, pocit viny, nelibost, uzavření se před rodinou a přáteli·

Psychické zdraví:deprese, poruchy příjmu potravy a spánku, úzkosti, nadměrná podrážděnost, poruchy pozornosti, vývojová regrese·        

Chování: psychická agrese, využívání, rozvratné chování·        

Vzdělání: snížený výkon, zhoršení prospěchu, záškoláctví, konflikty se spolužáky·        

Kriminalita: častěji mají sklon ke kriminalitě

HISTORICKÉ OKOLNOSTI           

Celý náš výzkum značně souvisel s historií, proto si dovolíme lehké nastínění okolností a situace, z níž pochází výzkumná skupina.Padesátá léta 20. století začala v Československu vlastně již v únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci. Pro komunistickou vládu znamenal tento časový úsek dobu dosažení a upevnění mocenské stability. Politická změna v únoru 1948 měla jistou podporu ve společnosti. Výsledky voleb v roce 1946 byly reálné. Ovšem po únoru 1948 došlo k vystřízlivění. Nový systém nedostál svým slibům.Během několika let od února 1948 byly likvidovány organizace ideově neslučitelné s komunistickou mocí. Největší organizace pro mládež Junák a Sokol se staly díky svým demokratickým kořenům a projevům odporu proti komunistické moci i po únoru 1948 terčem likvidačního úsilí KSČ. Již v létě 1948 byla v Junáku a Sokolu provedena rozsáhlá čistka.  Na místo těchto organizací vznikl Pionýr, který měl mládež vést k ideovému ideálu komunistické strany. V květnu 1950 bylo vedením Ministerstva vnitra na popud Bezpečnostní komise ÚV KSČ rozhodnuto o likvidaci organizací se zahraničními vazbami. Byla ukončena činnost sdružení YMCA, Britské rady, Armády spásy a mnoha dalších. Dále byly likvidovány opoziční politické strany.V období od roku 1948 — 1953 byla zahájena kolektivizace a fakticky byli vlastníci půdy i živností zbavováni majetku. Rozběhla se kola politických procesů a zavládl strach ze Státní bezpečnosti. V tomto období byly vynášeny rozsudky smrti za „vlastizradu“. Tyto procesy byly zmanipulovány, tzv. vlastizrádné skupiny byly vytvářeny podle aktuálních požadavků strany. Nejznámějším procesem z této doby je odsouzení Dr. Milady Horákové. Uvězněni byli političtí „protivníci“ komunismu — přívrženci jiných politických stran, váleční letci z Anglie, dále vlastníci velkých majetků,  zemědělci odmítající kolektivizaci, příslušníci víry — katoličtí kněží, jeptišky atd. V závěru této fáze došlo i na vlastní straníky, kteří se stali obětí revoluce. Perzekuováni byli legionáři z první světové války a mnoho dalších. Rodiny těchto všech politických vězňů byly nadále zastrašovány. Příbuzní politických vězňů byli sledováni, byl jim zabaven majetek, jejich dětem bylo odpíráno vzdělání.Mezi lety 1953 — 1956 se z vývoje i z deziluze o snadném vybudování komunismu rozvinula první společenská krize. Impulzy byla smrt Stalina a Gottwalda, měnová reforma i nepokoje v Polsku a NDR. Nespokojenost obyvatel pramenila z problematického hospodářského socialismu. Krizi se podařilo novému vedení KSČ úspěšně čelit. V období od roku 1956 do roku 1960 je výrazným mezníkem XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu a Chruščovovo „odhalení kultu osobnosti“ J. V. Stalina. Následovala další krize společnosti. Iluze o skutečné povaze komunistické moci se u mnohých nadále rozplývaly. Chvíle jisté slabosti komunistů využili spisovatelé, studenti ale i odboráři k tomu, aby se snažili získat liberálnější podmínky. Režim Antonína Novotného ale opět situaci ovládl a v roce 1957 zahájil kampaň proti revizionismu, která naděje na liberalizaci pohřbila. Stabilitu režimu v Československu využili komunisté k dalšímu upevnění moci. Vrcholem byla nová ústava a vyhlášení o vybudování socialismu v roce 1960. Padesátá léta končila jako doba stability komunistického režimu. Odpůrci byli zastrašeni a umlčeni, emigrovali, nebo byli ve vězeních. Kuriózním názvem „bývalí lidé“ označovala interně komunistická Státní bezpečnost v podstatě občany majetné nebo politicky aktivní před Únorem 1948, oficiálně souhrnně označované jako „příslušníci poražených tříd“. Ačkoliv byl tento původně z ruštiny převzatý termín užíván v průběhu celých padesátých let, až 3. ledna 1959 podepsal tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák rozkaz o rozpracování, pozorování a evidování „bývalých lidí“. V roce 1960 dosahoval počet evidovaných „bývalých lidí“ téměř sta tisíc. Kromě zvýšené pozornosti StB těmto občanům mj. hrozila i internace v době branné pohotovosti státu. Přehled kategorií „bývalých lidí“ je vlastně soupisem nepřátel komunistického režimu v období padesátých let.Oficiální vedení strany a státu v nové ústavě z roku 1960 zakotvilo tzv. „vítězství socialismu“, což se projevilo i v novém názvu státu — Československá socialistická republika. Za dovršení výstavby socialismu byla považována úplná likvidace soukromé malovýroby. I díky tomuto bylo zastaveno konání dalších monstrprocesů a poklesl i počet zatčených za tzv. protistátní činnost. V šedesátém roce byla provedena poslední poprava z politických důvodů. V témže roce proběhla rozsáhlá amnestie, díky které opustilo vězení 5 601 obětí nezákonných politických procesů. Další amnestie ze dne 9.5.1962 osvobodila 2 520 osob. I tak ve vězení zůstalo ještě 2 985 politických vězňů. Na druhé straně však stoupala aktivita Státní bezpečnosti. Rozkazem ministra vnitra z roku 1960 vznikla evidence tzv. “bývalých lidí“, do které bylo zařazeno na 130 tisíc politických vězňů a další občany, kteří neměli dělnický původ.

VÝZKUMNÁ SKUPINA

Výzkumnou skupinu tvoří šest členek Občanského sdružení Dcery 50. let. Hlavní náplní práce tohoto sdružení je sběr příběhů dětí, jejichž rodiče byli persekuováni na základě komunistického práva, stalinských doktrín, apod. Respondentky mají společný zážitek z dětství týkající se uvěznění jednoho nebo obou rodičů jako politických vězňů.Výzkum byl soustředěn pouze na Dcery politických vězňů z 50. let, nikoliv na syny ani na dcery politických vězňů, kteří byli odsouzeni později než v 50. letech. Také byly vynechány dcery politických vězňů — členů KSČ v roce 1948. Ani jedna z dcer nikdy neemigrovala z Čech. Svého rodiče politického vězně zažila ještě před jeho uvězněním, ale ne vždy si jej pamatovala (rodič byl uvězněn ve třech letech respondentky).Rozdíly mezi Dcerami spočívají v počtu sourozenců, které mají, v ekonomických a společenských podmínkách rodiny v době uvěznění rodiče, v rozdílném věku, kdy došlo k zatčení (tento věk ale nepřesahuje dvanáct let). Další rozdíly jsou dány tím, zda byl uvězněn pouze otec nebo rodiče oba a otázkou návratu rodiče z vězení, kdy u jedné z Dcer k němu nedošlo vůbec — otec ve vězení zemřel.Výzkumná skupina byla získána lavinovou technikou výběru, zapojily se pouze ty Dcery, které měly o účast na výzkumu samy zájem.

PRAKTICKÁ ČÁSTPOUŽITÉ NÁSTROJE

Pro výzkum jsme použily hloubkový rozhovor s otevřenými otázkami. Rozhovor probíhal individuálně a osobně u respondetek doma (dva případy) nebo v kavárně (3 případy). Před samotným rozhovorem byly všechny Dcery seznámeny s tím, že nemusí odpovídat na všechny otázky, mohou rozhovor kdykoliv přerušit, byla jim přislíbena anonymita. Dále nám respondentky povolily zaznamenávat rozhovor na diktafon. Otázky jsme rozdělily do třech oblastí — první oblast se týkala doby před zavřením rodiče do vězení, druhá doby během uvěznění a třetí období po návratu rodiče z vězení.Otázky byly následující:

1. OBLAST

• Jaké si pamatujete hezké zážitky z dětství?
• Jak a kolik času jste trávila společně s rodiči?
• Jaký jste měla vztah s maminkou a tatínkem? Jak jste s nimi vycházela?
• Jak spolu maminka a tatínek vycházeli?
• Máte sourozence? Jaký jste spolu měli vztah v dětství?
• Co jste podnikala společně s kamarádkami?

2. OBLAST

• Jak jste se dozvěděla o zatčení rodiče? Jaké byly vaše první dojmy? Jak jste chápala tuto událost?
• Jak probíhaly první dny po zatčení rodiče? Jaká byla doma atmosféra?
• Jak se k této události přistupovalo doma? Mluvilo se doma o tom, co se děje?
• Změnil se touto událostí nějak vztah s neuvězněným rodičem?
• Jak se změnilo fungování domácnosti po zatčení rodiče? (role v rodině, domácí práce, atd.)
• Změnila se nějak výchova?
• Jaké byly reakce vašich kamarádek, spolužáků a dalších lidí z vašeho okolí na  zprávu o zatčení vašeho rodiče? Bavila jste se o zatčení a uvěznění s někým z okolí?
• Jaký byl váš nejhezčí zážitek z doby, kdy byl váš rodič ve vězení?
• Byla jste s uvězněným rodičem nějak v kontaktu? (dopisy, návštěvy) Jaké byly návštěvy?

3. OBLAST

• Pamatujete si na návrat rodiče z vězení?
• Jaká byla doma atmosféra?
• Jak se změnilo fungování domácnosti po návratu rodiče z vězení? (role v rodině, domácí práce atd.)
• Lišila se nějak vaše očekávání od reality po návratu rodiče z vězení?
• Mluvilo se o tom, co vězněný rodič ve vězená zažil? Chtěla jste o tom mluvit? Bála jste se na něco zeptat?
• Jak se k návratu rodiče z vězení stavělo vaše okolí?

ANALÝZA DAT

V průběhu realizace jednotlivých rozhovorů jsme se zaměřily především na otázky týkající se vztahu dceři k matce a otci a matky a otce k dceři, na změny ve formě výchovy (přísná/volná výchova), na přístup Dcer k okolí a přátelům (otevřenost/uzavřenost k okolí, množství navazovaných přátelství). Zvolily jsme proto formu kódování založenou na těchto předpokladech. Odpovědi jsme následně rozdělily do tří základních kategorií — před, během a po uvěznění — mezi kterými jsme následně zjišťovali rozdíly.Odpověď Ano/souhlas byla zaznamenávána symbolem 1, odpověď Ne/nesouhlas symbolem 0, nedosažitelné/neexistující údaje z dané kategorie jsou symbolizovány písmenem X. Výsledky součtů v jednotlivých řádcích dané kategorie byly porovnávány s výsledky součtů v kategoriích ostatních a následně zaznamenávány jejich rozdíly.

VÝSLEDKY

Naše výzkumná otázka zněla:  „Jak byly ovlivněny rodinné vztahy dcer politických vězňů z 50. let, vezněním rodičů, politickým režimem, atmosférou doby.“ V naší studii jsme vycházely z předpokladu, že uvěznění jednoho nebo obou rodičů se projeví nějakým způsobem na samotném fungování rodiny.  Výsledky získané kódováním ukazovaly, že odlišnosti mezi kategoriemi jsou zanedbatelné, případně nejsou vůbec žádné, přesto rozhodně nemůžeme tvrdit, že uvěznění rodiče nemělo na fungování rodiny žádný vliv. Spíše naopak. Tento vliv se ale v našem způsobu kódování neprojevil a bylo by ho ještě třeba dále prozkoumávat — jedná se především o změny v intenzitě vztahů mezi jednotlivými členy rodiny.Pokud byly vztahy členů rodiny před uvězněním dobré, následně se ještě prohloubily. Tento mechanismus jsme zaznamenaly především ve vztahu dcera-matka, čímž připomíná situaci, která vzniká u rodin bez jednoho rodiče obecně. Známé přísloví „společný nepřítel spojuje“ je podle nás vysvětlením tohoto jevu. Společné ohrožení, strach, existenční problémy, kterým bylo třeba čelit, nejspíše mělo za následek silné prohloubení vztahů a zvýšení obav o druhého, tedy především Dcer o matky. Mezi zajímavý fakt patří také shodné výpovědi týkající se doživotního těsného sepjetí s rodinou, o kterém hovořily všechny Dcery, a které může být také následkem společného ohrožujícího zážitku, zanechávajícího doživotní pocit potřeby být s druhým spojený s obavou o jeho ztrátu.Pokud zůstaneme u pohledu zaměřeného na samotné Dcery politických vězňů, dítě se na osobu, která o ni v době uvěznění rodiče pečuje, značně upne a pociťuje o ni strach. Ve většině případů byl uvězněn otec a o dceru starala matka. Ve všech případech byly důležitou podporou prarodiče, kteří primární rodinu podporovali jak materiálně (pokud měli možnost), tak osobní podporou. Pro Dcery byla doba strávená ve společnosti širší rodiny příjemná, protože v širším společenství neměly takový pocit zodpovědnosti, mají větší pocit bezpečí. Tento rozdíl je značný mezi Dcerou, která prožila dobu uvěznění svého otce s matkou a sourozenci a Dcerou, která tuto dobu prožívala v domácnosti, kde žila společně matka a matčiny rodiče.          

Strach o matku, její život, strach z jejího uvěznění se u některých Dcer projevil i poruchami spánku, které přetrvávají dodnes. Strach dcer byl podporován jak atmosférou doby (kontroly doma, odchod matky k výslechu, nepříjemnosti ve škole, šuškandy, že rodiny vězňů budou odvlečeny na Sibiř, atd.) ale i samotnou matkou, pokud se v běžné řeči zmínila o „chuti vše skončit“. Intenzita je dle našeho pozorování závislá právě na síle matky nést osud manželky politického vězně, otevřenost vůči dítěti a způsobu, jakým se doma o uvěznění otce mluvilo.          

Strach o matku se „ztrácí“ ve chvíli návratu otce z vězení. Tato chvíle je pro Dceru osvobozující. Pociťuje úlevu, uklidnění, získává pocit bezpečí. Je třeba ale dodat, že v některých případech na sebe Dcera opět bere celou zodpovědnost za matku ve chvíli, kdy otec umírá.          

Strach o matku se neprojevoval jen pocity úzkosti, ale také způsobem, jakým se děti snažily strach zpracovat. Všechny dcery změnily od chvíle uvěznění svého rodiče svůj postoj vůči okolí. Dříve otevřené, komunikativní a přátelské děti, se obrnily hrdostí, aby byly schopné snášet tlak, který na ně byl vyvíjen. Dcery přestaly být vůči širšímu okolí otevřené a důvěřivé. Intenzita této hrdosti dle našeho pozorování ponejvíce souvisí s komunikací a otevřeností doma v rodině. Pokud se v rodině s dítětem nemluví o tom, kde je otec, co se stalo, jak se věci vyvíjejí, ztrácí otevřenost i vůči nejbližším osobám a tato hrdost přetrvává i v pozdějším životě. Jako zajímavost si dovolujeme uvést případ, kdy mladší sestra Dcery většinu doby uvěznění svého otce „zaspala“. Tento případ nám připadá velice zajímavý. Vysvětlení, které předkládáme na vysvětlení tohoto jevu, jsou následující. Mohlo se jednat o nadměrnou únavu z důvodu tělesného vývoje nebo se mohlo jednat o obranný mechanismus před nadměrným tlakem. Takováto nadměrná spavost se nám zdá jako zajímavý podnět k výzkumu. Je totiž známo, že se lidé ve stresu zmobilizují, jsou ostražití a připraveni k obraně. Toto je ovšem zcela opačný postup.Teze, které se týkají hlavní výzkumné otázky:

1. Vztah uvězněný rodič — Dcera: V nejvíce případech se jednalo o uvězněného otce, v jednom případě byla uvězněna i matka. Tento vztah je nejvíce ovlivněn tím, zda se Dcera s uvězněným rodičem stačila poznat ještě před tím, než byl zatčen. V případech, kdy byla natolik malá, že si ho nepamatovala, se vztah navazoval těžko. Vzniklý vztah pak byl Dcerou popisován spíše jako přátelství než jako vztah otec-dcera. Pro Dceru bylo v době dospělosti, kdy se otec z vězení vrátil, těžké zvykat si na dalšího vychovatele. Pokud si Dcera otce pamatovala ještě z doby před uvězněním, pociťovala vůči němu po návratu z vězení silnou náklonnost současně ale spojenou s pocity nejistoty, ostychu a též studu pramenícího z nejistoty, jak se k otci po dlouhé době chovat. I přes tyto komplikace se spolu dokázali otec s dcerou sblížit a udržovat blízký vztah.

Otec dětem v žádném z případů nesděloval nebo nevyprávěl zážitky z vězení. Tyto informace se dcery dozvídaly od přátel otce, kteří byli také ve vězení či jiným zprostředkovaným způsobem. Často ale ani o tyto informace nestály, ne z nedostatku zájmu, ale z obav, co se rodiči ve vězení dělo.Pokud dojde k uvěznění obou rodičů najednou, dítě se s nimi po jejich návratu sžívá mnohem hůře, než když vyrůstá alespoň s jedním z rodičů. V případě uvěznění obou rodičů, byla vychovatelkou babička. Pokud je dítě vychováváno babičkou, je dítě vychováváno tzv. podle „staré školy“. Prarodiče a rodiče pravděpodobně mají na výchovu dítěte odlišnější pohled než rodiče — otec a matka. Dítě se tedy musí po návratu rodiče vyrovnávat se změnou režimu, pravidel, atd. Zvláště komplikované navazování vztahu Dcery a rodičů je v případě, kdy jsou oba rodiče ve vězení od raného dětství Dcery a ona si tak na ně nepamatuje. V tomto případě dochází k tak silnému přerušení pouta mezi rodiči a Dcerou, že se jej již nemusí podařit plnohodnotně navázat.  

1. Vtah vychovávající osoba — Dcera: Jak jsme se již zmiňovaly, nejčastěji byla vychovávající osobou po dobu uvěznění rodiče matka, dále se jednalo o babičku. Vztah Dcer s pečující osobou byl velice blízký, Dcery se na pečující osobu upnuly a prožívaly strach z oddělení od ní. Poté co se rodič vrátil z vězení, strach se značně zmírnil.
2. Vztah mezi sourozenci: Vztah sourozenců je blízký. Jsou-li sourozenci podobného věku, dochází po odvedení otce k sepjetí za účelem udržet a ochránit rodinu. Především chtějí pomoci matce (pokud byl uvězněn jen otec) v nové situaci a bránit ji proti možnému odvedení. Úkoly si mezi sebou sourozenci rozdělují, oba se podílejí podobnou mírou. Je-li jeden sourozenec starší o více let (cca 4 a více let) než druhý, stává se jeho pečovatelem, částečně přebírá úlohu matky, která na výchovu nemá takové množství času jako dříve, protože musí nyní vydělávat více peněz, aby celou rodinu uživila. Děti musí být na svůj věk až nadměrně samostatné, aby vše zvládly. V některých případech děti „mstí“ uvězněného rodiče. V takových případech vůči nim mohou mít ostatní sourozenci negativní pocity, protož tím přidělává starosti pečujícímu rodiči. Sourozenci mívají doživotní kladný vztah a udržují kontakt.
3. Vztah Dcera — kamarádi: Dcery měly před uvězněním běžné přátelské vztahy. Po uvěznění ale dochází ke značnému omezení komunikace s přáteli — jednak z důvodu již zmiňované hrdosti, jednak proto, že se s nimi přátelé báli stýkat. Všechny Dcery uvádějí, že během doby uvěznění rodiče neměly mnoho přátel a jen zřídka nejlepší přítelkyni. Jedna z Dcer se raději přátelila s chlapci, protože ti se podle ní tolik nezajímali o to, co se u nich doma děje.
4. Vztah Dcera — prarodiče: Pro Dcery byli prarodiče během uvěznění velikou podporou. V některých případech se samotní prarodiče stali částečnými nebo úplnými vychovateli. Pokud děti zůstaly s matkou, často babičky pomáhaly s chodem domácnosti a staraly se o děti. V případě, kdy byli uvězněni oba rodiče, byla dcera v péči prarodičů. Jak jsme se již zmiňovaly výše, přítomnost prarodiče pomáhala Dcerám překonávat strach ze ztráty matky.
5. Vztah rodičů: navazování vztahu po propuštění politického vězně probíhalo s menšími problémy, partneři se spolu museli opět sžít. Objevují se případy, kdy si vězněný svou ženu ve vězení idealizuje a po návratu těžce nese nesouhlas svých představ a realitou. Uvězněný partner v některých případech také těžce nese, že partner, který zůstal na  svobodě, je hodně propojen se svými rodiči, pokud mu pomáhali či s ním dokonce bydleli v jedné domácnosti a snaží se rodinu z tohoto propojení vytrhnout. Dochází ale také k případům, kdy se celá rodina i s prarodiči, se kterými žena po odvedení manžela žila, doživotně spojila. V jednom případu našeho výzkumného vzorku se stalo, že se  manželé pár let po návratu otce z vězení rozvedli. Zprostředkovaně ale víme, že takovýchto případů bylo více. Bývalí političtí vězni si pak nejčastěji vzali politického vězně.
6. Vztahy v celé rodině: jak jsme se již zmiňovaly, celá „událost“ rodinu spíše spojuje, než rozděluje. Během doby uvěznění rodiče si příbuzní snaží pomáhat. Po  návratu z vězení zůstává rodina těsně propojena a je typické, že i po sňatku zůstávají žít společně s rodiči nebo je alespoň často navštěvuje. Jsou ale i případy, kdy se Dcery vůbec nevdají a stále jsou velice těsně spojeny s rodiči a sourozenci.
7. Výchova: Při porovnávání přísnosti výchovy před uvězněním jednoho z rodičů a během doby uvěznění, jsme zjistily, že došlo k několika změnám. Pečující osoba, která se o dítě starala v době uvěznění rodiče, na přísnosti zmírnila. Dcery v době dospívání mohly trávit volný čas s přáteli a chodit domů později. Na druhou stranu ale dcery převzaly v domácnosti mnoho povinností — domácí práce, péče o mladší sourozence atd. Po návratu rodiče z vězení došlo ke změně — navracející se rodič se opět ujímá své role vychovatele a snaží se dceru usměrňovat. Ta tím přichází o dřívější volnost.

Další důsledky:            Jako další důsledek uvěznění rodiče jako politického vězně, je patrné snížené sebevědomí. Všechny Dcery popisují šok ze změny svého společenského postavení, změny přístupu k nim ze strany školy a v některých případech i ze strany spolužáků či přátel, který prožívaly v době po uvěznění rodiče.Následky až do dnešní doby, které na Dcerách zanechal fakt, že jsou dětmi politických vězňů, se nevyskytují u všech Dcer, opět se liší intenzitou. U všech z nich je pozorovatelná mírná nedůvěra vůči okolí doprovázená pocity křivdy, zneuznání. Tyto pocity jsou způsobeny různými faktory — nedostatečným vypořádáním se s komunistickou stranou po Sametové revoluci, neaktuálností tohoto tématu pro dnešní společnost, nezájem ze strany politiků (řeší samotné politické vězně, ale ne jejich potomky). Dcery se trápí pocity nevypořádání se s minulostí a nepotrestáním viníků. Jako velkou křivdu Dcery pociťují odepřenou možnost studia a nemožnost realizace v zaměstnání. Tyto dvě fakta je ještě dnes provází v podobě malých důchodů.

DISKUSE

Náš výzkum vychází z  malého vzorku, který je reprezentativní v rámci širších mezí. Všechny dcery mají společné to, že jsou dcerami politických vězňů z padesátých let. Ne všechny se shodují v dalších faktorech, jako je jejich věk, kdy byl rodič uvězněn, ekonomická či sociální situace před uvězněním atd. Také samotné příběhy jsou značně rozdílné. To však nic nemění na tom, že fakt, že jsou tyto ženy dcerami politických vězňů, je velice ovlivnil a následky jsou pro všechny velice podobné, ne-li stejné.Co se týče pokládaných otázek, nemáme otázky, které by se týkaly rodinných vztahů v rodině samotné Dcery (její manžel a děti). Nepodařilo se nám tak postihnout vztahy v rodině samotných Dcer, což by mohl být podnět pro další výzkum.Samotné otázky, které jsme pokládaly, nebyly pokládány vždy ve stejném pořadí. Některé otázky nebyly vyřčeny vůbec nebo naopak jsme se ptaly i na další informace. Otázky jsme přizpůsobovaly dané situaci a příběhu, který Dcera prožila.Metoda kódování, kterou jsme výzkum vyhodnocovaly, nebyla tak podrobná a přesná, jak by bylo vhodné, abychom mohly použít podrobnější a přesnější metodu, musely by být jednotlivé otázky přesnější, více specifické a uzavřenější, čímž bychom značně omezily příběh každé Dcery.          

K výsledkům našeho výzkumu je třeba dodat, že se na celou situaci díváme pouze z pohledu Dcer politických vězňů, nemáme pohled samotného vězně, jeho partnera či dalších sourozenců, proto je celá studie více jednostranně zaměřená.          

U naší hypotézy ohledně situace dětí politických vězňů, které vyrůstají bez obou rodičů a jsou vychováváni prarodiči, jsme vycházely pouze z jednoho příběhu Dcery, která vyrůstala u prarodičů, a oba její rodiče byli ve vězení. Proto jsou naše hypotézy možná až příliš troufalé.

ZÁVĚR

Na závěr bychom shrnuly, že fakt uvěznění jednoho nebo obou rodičů má dalekosáhlé důsledky na vývoj dívek, které v takto narušené rodině vyrůstaly. Projevuje se zásadní vliv silného zážitku obav o matku v době uvěznění otce, strachu z ohrožení celé rodiny, především v podobě doživotní potřeby být rodičům nablízku. Tato potřeba může být velice silná a následně i přebít potřebu založit si vlastní rodinu. Nezanedbatelný je také pocit ocejchování spojený s různým stupněm uzavření se, stranění se lidí a nedůvěry k nim, který má základ především ve změně situace po uvěznění otce, kdy se rodina ze dne na den dostala do úplně nového společenského i ekonomického postavení, za které se dcery často styděly. Stejně negativní vliv měl i případný špatný přístup okolí, které takto stiženou rodinu odsuzovalo.  Pozitivní na celém tomto tématu je, že Dcery díky svému životnímu údělu získaly mnoho užitečných zkušeností. Vytvořily si obdivuhodnou schopnost vypořádat se s problémy, získaly samostatnost. Přes tak náročný život plný překážek, kterých není ani dnes málo, nezahořkly a statečně se dál snaží se svým osudem co nejlépe vypořádat. Velkou podporou je jim občanské sdružení Dcery 50. let, díky kterému se mohou všechny scházet a vzájemně se podporovat.Téma následků komunistického režimu považujeme za velice zajímavé a dosud ne příliš probádané. Doufáme, že naše práce bude na počátku dalších výzkumů, které se této tématice budou věnovat.

(Kráceno)

3. srpna 2007, Lidové noviny — S dovolením autorky uveřejňujeme

Soudružka Nepotrestatelná

Brožová-Polednová by měla stanout před soudem, abychom si připomněli zločinnost komunismu

Řada lidí se mě ptala, zda jsem osobně pátrala po estébácích, kteří mi otravovali život před listopadem l989, a zda jsem žádala o finanční odškodnění za pobyt v Ruzyni, ušlý zisk, dvacetileté přerušení odborné kariéry na fakultě či alespoň o nějakou náhradu za šikanování mne a mých dětí. Nežádala jsem o to! Prožila jsem smysluplný život, získala zase jiné zkušenosti než ti, kteří se mlčky podíleli na tzv. normalizaci, a navíc honění estébáků mi připadá jako ztráta času. Napřed ztratím část svého života já tím, že oni sledují mne, a pak, když již konečně mám možnost něco smysluplného dělat (a přednášky na FF UK považuji za smysluplné), budu já sama a dobrovolně ztrácet energii tím, že budu honit estébáky a chodit po soudech?

Člověk ale smí přitakat bezpráví a utrpení jen tehdy, když se jedná o něho samého. Jinak nesmí. Proto mi vadilo, když soud nedávno potvrdil, že evangelický farář Jan Šimsa byl v roce 1978 oprávněně odsouzen zato, že bránil při domovní prohlídce svoji ženu a dopis od Jana Patočky, který nechtěla vydat, a strčil do příslušníka StB. Škoda, že tehdy Honza Šimsa tomu fízlovi tu hubu nerozbil! Ale to již nenapraví. Jan Šimsa, když již to začalo, bude muset tomuto případu věnovat pár týdnů svého života. Obnovou procesu se ale znovu veřejnost upozorní na nespravedlnosti, kterých se tehdy komunistická justice dopouštěla.

Daleko, daleko horší byla ale justice v době tzv. diktatury proletariátu, tedy po únoru l948. A tím se dostávám k druhému případu revokace rozsudků tehdejší justice, kdy aktérem byla bývalá, „dělnická prokurátorka“ Lída, soudružka Brožová-Polednová, která rozhodovala v procesu, v němž byli popraveni čtyři lidé, v procesu, kterému se ve zkratce říká Milada Horáková a společníci. Vím, že šestaosmdesátiletou prokurátorku z Plzně nikdo nemůže opravdu potrestat.

Vzhledem k jejímu stáří stejně zavřená nebude a zemře přirozenou smrtí jako každý jiný člověk jejího věku.

Před soud by ale měla být postavena, aby se na rekapitulaci tehdejšího jednání demonstrovalo, jak zločinný byl tehdejší systém.

Její současné odpovědi novinářům, uveřejněné včera v Lidových novinách, jsou přímo učebnicovou ukázkou, jaké soudnictví zde bylo v letech padesátých. Dementní ta paní určitě není. Vymlouvá se na špatnou paměť, ale současně říká detaily, které svědčí o jejím dobrém duševním stavu a reflexi tehdejší doby připomínkou studené války i procesu s kněžími. Současně její výroky pronesené skrz skulinu přivřených dveří svědčí o její dosavadní nemorálnosti a neschopnosti sebereflexe. To ale zločin není.

Za nedostatek svědomí mohou být lidé potrestáni jedině tím, že jejich činy veřejně odsoudíme a dáme jim na vědomí svoje opovržení. Bohužel, na lidi nemorální toto neplatí. Nemorální člověk nemůže být potrestán morálním odsudkem. Proto současné vytahování jmen těch, kteří kdysi podepsali spolupráci s StB, je opětně jen trestáním těch, kteří jsou morální, ale neměli dost odvahy se vzepřít. Ti určitě trpěli výčitkami svého svědomí tehdy a trpí jimi až dosud. V diskusích odsuzujeme tedy zase jen oběti tehdejší zvůle, ale ne její aktéry. Pro opravdové padouchy ale svědomí jako nejvyšší kategorie neexistuje, Erinye k nim nemají přístup.

Prostě ti, kdo přiměli lidi k podpisu spolupráce s StB, výčitky nemají a do této kategorie patří i paní prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Má-li ta paní děti a vnoučata, tak ty se snad budou za svoji babičku a prababičku stydět. Ale to opět nejsou ti praví viníci. Lidé typu paní Brožové-Polednové, stejně jako další a další vyšetřovatelé, se budou nadále odvolávat na to, že tehdy plnili pouze svoje povinnosti, že byl takový režim, že tehdy platily jiné zákony, oni jen a jen poctivě sloužili. Stejně se hájili nacisté a stejně se budou hájit i ti, kteří pomáhali Pol Potovi v Kambodži nebo jsou nyní „aktivní“ při vraždění v Dárfúru.

Nikdo to za ni neudělá.

Nevím, jak vymezit Evropu geograficky, ale vím, že k naší evropské kultuře, právě proto, že vyrostla z kořenů judaismu, křesťanství a římského práva, patří vyznání viny a pak případné odpuštění. Tak jako vina není kolektivní, tak ani vyznání viny a uvědomění si vlastního hříchu, či chcete-li provinění, nemůže za nás udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný. Věšet ho nebudeme, vždyť jsme volali „nejsme jako oni“. To bylo lepší vyznání naší sounáležitosti s evropskou civilizací než jakékoliv jiné proklamace. Pokud jsme tehdy toto volání mysleli vážně, paní prokurátorka nebude nikdy potrestána. Být soudruhem Vojtěchem Filipem, předsedou KSČM, tak bych se od ní distancovala. Snad by tím trochu zmírnil dopad viny na svoje dnešní stoupence. V každém případě, odpovědi paní Brožové-Polednové jsou chucpe. Uvědomme si to, diskutujme o tom a články o tomto případu a tehdejší justici čtěme pečlivě a dávejme je ke čtení svým dětem. Víc se asi již udělat nedá.

***

Vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.

O autorovi| Jiřina Šiklová, socioložka e-mail: jirina.siklova (at) ecn.cz

Albína Palkosková-Wiesenbergerová: Nebyl to jen sen

… Na chodbě se ozval hluk. Řinčely klíče a řetězy a dveře cel byly otevírány. Když došlo na nás, jedna z žen se ihned postavila do pozoru, hlásila se jménem, pak číslo cely a počet žen na cele. Od chodbařek jsme dostaly do nastavených ešusů sběračku hnědé tekutiny a do nastavené utěrky nám byla vhozena čtvrtka chleba — 250g. (…) Na umytí měla každá asi půl litru vody, která pokryla sotva dno plechového umyvadla.

… děvčata mi také ukázala část cely, zahrazené dřevěnou ohradou. Stál tam velký kbelík s poklicí — záchod.

… Ve dnech, kdy byly přijímány balíčky pro vězně, stávaly před branami věznice na Pankráci stovky lidí, aby odevzdaly po hodinách čekání, často v nepohodě a v mrazu, své zabalené pozdravy.

… Neměly jsme ani tužku, ani papír na psaní, žádnou četbu, prostě nic z toho, na co měl politický vězeň právo.

… V policejní budově nás hnali do schodů. Jen těžko jsme procházely. U stěn na chodbách stáli muži, obráceni obličejem ke zdi, se zdviženýma rukama. Na zdech a po schodech skvrny od krve, některé již zasychající, zahnědlé. Občas sváděli dozorci ze schodů muže, některé omdlévající, rozcuchané, s krvavými skvrnami ve tváři, s utrhanými límci i manžetami. Skončil jim výslech. Zamrazilo mě. Budu také tak vypadat až se budu vracet?

… Vlekou se týdny, měsíce, roky. Trávím za šedivými zdmi pardubické věznice již devátý rok, některá z nás dokonce desátý. Jsme opravdu odsouzeny čekat, až naše mnohaleté tresty vyprší?

… Píše se rok 1960. Za několik dnů je vyvoláno několik žen, které se musí přestěhovat na blok B. Není to hromadný stěhunk. Jsou vybírány jen určité, politické ženy. A pak se věznicí rozletí zpráva, která jako prudká vichřice zalomcuje věškerým životem uvězněných žen — ženy státního soudu půjdou domů. Dny a týdny naplňuje nervozita. Nevěřily jsme. Až přišel 9. květen 1960. Byly jsme uvedeny do velkého sálu, kde nám náčelník přečetl rozhodnutí prezidenta republiky, který se ženám, odsouzeným státními soudy, uděluje podmíněná amnestie. Udělená milost na nás působila spíše depresivně než radostně. Těžko se dá rázem po tolika letech otroctví přivyknout myšlence, že jsme svobodny.

Přijela konfekce, abychom si mohly koupit něco na sebe. Jelo nás několik v jednom oddělení. Baví se mezi sebou a hádají, kdo asi bude čekat na nádraží. Tušily, že rodinní příslušníci čekají od vyhlášení amnestie u každého vlaku. Na nástupišti bouřlivá vítání, šťastná objetí, slzy i smích… Jdu sama po nástupišti. Nikdo mě nečeká. Manžel zemřel již v roce 1952 v táboře vězňů v Ostrově na Jáchymovsku. Tatínek zemřel v průběhu mého věznění. Stojím před nádražím, na kraji hodníku, u nohou lágrový papírový kufr. Rozvažuji. Nemám totiž kam jít. Domov mi zmizel s otcem a nejbližší příbuzní žijí na venkově. Jsem nejistá, bojím se vstoupit do jízdní dráhy, bojím se jedoucích tramvají a svištící auta mě děsí. Rozhodla jsem se zazvonit u přítelkyně. Čekali mě, protože věděli, že nemám kam jít . Jím jen opatrně — nejsem zvyklá na pořádnou domácí stravu. Večer uléhám do bíle povlečených peřin. Nezvyklý pocit cítit šustivou měkkost damašku, nakonec odkládám měkký polštář — nejsem na to zvyklá a ležím jen na rovné posteli. Problémy dorážejí: co budu vlastně dělat? kde budu vůbec bydlet? dostanu práci? z čeho budu vlastně žít? Vím jen jedno, že zítra půjdu na hřbitov za tatínkem, za manželem. Jak si má člověk, tolik let manipulovaný, zbavený jistoty, který se bez dovolení nesměl téměř ani ohlédnout, jak si má zvyknout na to, že může promluvit s kým chce, rozhodovat o sobě, posadit se kde chce a kam chce — to byla neuvěřitelná volnost, které se člověk až obával. Nastalo mně hledání práce. Podle jakéhosi ustanovení jsme směly zastávat práce u zedníků nebo jako uklízečky či zametat ulice. Z čeho měla tedy novinářka vybírat? Stala jsem se uklízečkou v Malostranské kavárně. Ještě nesnadnější bylo najít byt. Dozvěděla jsem se, že pro nás, amnestované, připadají v úvahu jen byty čtvrté kategorie a ještě ty, které byly zdravotně závadné. Že jsem byla pod stálou kontrolou policie, dokázal i případ, kdy starou dámu, u které jsem bydlela, navštívili v mé nepřítomnosti dva muži, prohledali moje věci a stará dáma jim musela ukázat radiový přijímač a potvrdit, že neposlouchám zahraniční rozhlas, což na tom starém aparátě stejně nebylo možné. Pak přišli ještě několikrát. Zvykly jsme si, což ovšem neznamenalo, že jsme při každém zazvonění v neobvyklou dobu nestrnuly děsem, kdo to zase za dvěřmi může stát. Byl to věru nesmírně těžký život. Bylo mnoho těch, kteří se nás báli a raději se vyhnuli, i když před naším zatčením se s námi úzce stýkali.

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

Referenti hrají se svými obětmi důmyslné hry. Muži, který miluje svou ženu, dají přečíst fingovaný dokument žádosti o rozvod. Ženě, která v usínání i probouzení myslí jen na své děti, na svou rodinu oznámí, že jí dítě zemřelo. Zamilované dívce podstrčí fotomontáž milence s prostřelenou hlavou se slovy: „Tak vidíte, vy nám tady zapíráte a on je už po smrti.“ Referenti byli mistři padělku, podvrhu, výmyslu. V mém případě byla rukojmím mamka. „Máte zde dopis od matky!“ řekl mi referent. Srde mi poskočilo radostí. První zpráva po půl roce. „Dám vám ho přečíst, až se přiznáte. Když jste nevinná, tak podepíšete. Když nepodepíšete, je to důkaz, že zatajujete fakta a vaše matka bude zatčena!“ Zatkneme ji… nebojte se, nezatkneme… byla zatčena před týdnem… podepište protokol a povolím vám desetiminutovou návštěvu… zemřela na srdeční infark… teď ji máme u výslechu, kurvo bez srdce, neslyšíš, jak pláče? Vydírání pokračuje týdny, měsíce… … Čím je člověk-číslo menším, tím vyšší jsou jeho cíle, které míří až ke hvězdám. Když jsme překonaly první agonii odlidštění a přestaly dbát na to, že jsme pro posměch ve svých hadrech a ohyzdnosti, začaly jsme hledat smysl svého života jinde… Denně nám říkávali: „Jste vyvrhelové lidské společnosti. Zapomenuté, nikdo o vás neví, nedbá, nechce vás zpět. Jste nic. Přestaly jste existovat.“ Měli v mnohém pravdu, ale to jsme pochopily až mnohem později, po návratu z vězení. Až pak jsme viděly, jak touha přežít změnila ty, které jsme znaly jinak, jak málo nám zůstalo skutečných přátel.

Leo Žídek: Psáno před popravou (sedm příběhů lásky a nenávisti)

Z posledního dopisu Heliodora Píky: Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnám, s čistým svědomím a s vědomím, že přes mnohé chyby jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je vše tak průhledné, že jde však o politickou vraždu, přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby ani nenávist ani pomstychtivost, studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda úplně překroutila v pravý opak. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo alespoň neříci vyloženoulež, buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam že zmizela poctivos a odvaha?… K výkonu trestu byl odsouzený předán mistru popravčímu v 6,05. Poprava byla povedena v 6.08, v 6,15 konstatuje lékař smrt.

---

O paměti

Dostala se mi do rukou kniha — dokument — jak se po 2.světové válce začalo vehementně  bourat v mém rodném městě. Secesní domy z minulých století  mizely…  jen odvážní kronikáři  psali otevřeně, že staré město  nenávratně mizí, památkáři byli bezbranní — černo-bílé  fotografie objektů  jsou podepsané srdcem tehdejších patriotů, svá jména ani neuvedli.

Paměť! Zásah  do  paměti člověka! Orwell věděl o čem píše, když vyšla kniha  za hluboké totality, fronty kupujících  stály od samé noci před jediným knihkupectvím, právě v tomto mém městě.

Často není koho se zeptat…… jistě víte o čem hovořím, jisté úseky novodobých dějin jako by nebyly, celá desetiletí se neučilo na  našich školách  o realitě  dějin, které si prožili či protrpěli  naši předkové nebo my sami jako pamětníci. Pokud byla literatura cenzurovaná, texty byly jednostranné, neobjektivní, ovlivnily nejméně dvě či tři naše generace.

A tak se nedivme, že ubývá pamětníků……nejen fyzicky, mnoho občanů nemělo či nemá zájem sledovat kolorit dějin, které denně prožíváme, tvoříme svým postojem v různých životních situacích.

Považuji besedy na školách v rámci Projektu ČLOVĚK V TÍSNI za velice dobré — mládež  na všech  školách je pozorná, už zprostředkování  vzpomínek formou vyprávění  je pro posluchače neobvyklé,  není to televizní obraz  ale  ani vševědoucí počítač, nejsou to hry na mobilu — jediná technika: dokumentární film na který navazuje beseda.

Letošní hlavolamy  kolem nových dokumentárních filmů s tématem holocaust nejsou na školách ojedinělé, prosím Vás všechny, co chodíme na školy besedovat, nebojte se tohoto tématu, jste vzdělané DCERY  svých rodičů, dokažte sobě, žákům či studentům, jejich kantorům, že si víme rady.

Z dopisu Hany Truncové

Dopisy z cely smrti

Dokument přibližuje poslední okamžiky šesti obětí justičních vražd z období komunizmu mezi lety 1949 až 1953.

Stalin třetím největším Rusem všech dob

Prolistovala jsem si webové stránky BBC a tam jsem narazila na článek Richarda Galpina z Moskvy o tom, že bývalý sovětský diktátor Stalin, vrah miliónů svých spoluobčanů, může být vybrán Rusy tento týden jako jejich největší historická postava.  Hrdina všech časů. Věřte, nevěřte. Člověku běhá mráz po zádech.

A 29. 12. 2008  přinesl už jasný výsledek.

Stalin stoupal po mnoho měsíců na žebříčku. V létě se stal jedničkou, ale spadl dolů, když producent soutěže apeloval na diváky, aby volili někoho jiného. Mezi ostatními na seznamu byl Ivan Hrozný, Lenin, Kateřina Veliká a Alexandr Puškin, atd.

Chyby ´odpuštěny´

„Stalin vytvořil z Ruska supervelmoc a je považován za jednoho ze zakladatelů koalice proti Hitlerovi ve druhé světové válce“, říká Sergej Malinkovič, šéf petrohradských komunistů.  „Pro jeho službu této zemi mu můžeme odpustit jeho chyby“. Nejenže komunista Malinkovič připravuje odpuštění chyb, ale chce, aby jeden z nejkrvelačnějších tyranů dvacátého století byl prohlášen za svatého. Už během interview držel malou ikonu se Stalinovou tváří. Zdá se, že snaha o rehabilitaci vychází z nejvyšších vládních míst. Není divu, když je vlastně KGB u moci.

Vidíte, nesmíme ani na chvilku ustat v našich aktivitách. Musíme všem o zvěrstvech komunismu, stalinismu, totalitarismu vydat svědectví. Především mladým lidem, dětem, studentům. Nesmíme dovolit, aby se z padesátých let udělala nostalgická selanka, případně muzikál, pozastavující se snad jen nad nedostatkem banánů či žvýkaček, a to jen pro pobavení seriálového obecenstva.

Je třeba stále se učit z minulosti, abychom i my záhy nevytahovali z lapidárií Gottwaldovy sochy. Stále mám před očima tu jednu sochu z devětaosmdesátého, když jsem se byla podívat v zahradě Trojského zámku. Byl tam povalený s rudýma rukama — novodobý tvrůrce chtěl simulovat krev. A možná, že jsme se takových neměli tak lehce zbavovat. Nějak nám chybí ten vztyčený prst. Nezapomínejme! Nezapomeňme! Jsou tu mezi námi vždy připraveni převzít moc!

Nočná pyramida

Vážené příznivkyně a příznivci Dcer, v pátek 9. ledna 2009  rozhlasová stanice Slovensko vysílala pořad Nočná pyramida. Program rozhovorů s oběma Majami, Ničovou a Jurčovičovou o životě dříve a teď, prokládaný hudbou a dotazy paní redaktorky Evy Sládkové a také těmi z éteru. Klikněte na  tento link a poslechněte si z archívu:

•  http://www.rozhlas.sk/inetportal/2007/index.php?lang=1&stationID=1&page=showRelacia&id=11&stationID=1

****************************************************************

Čtěte webové stránky Moderní dějiny

Datum: 19.11.2010 v 11:57