Konference Spravedlnost v právní státě byla zaštítěna paní doktorkou Ivou Brožovou, předsedkyní Nejvyššího soudu České republiky. Když jsem o konferenci psala, zmínila jsem se i o tom, že vlastně paní doktorka patří mezi nás Dcery. Pojďme a přečtěme si, její příběh.
Napsat vzpomínku na svého otce plukovníka Milana Zapletala letce 311. bombardovací perutě RAF se ukázalo být pro mne velmi náročné. Vyšlo totiž najevo, že jeho úmrtí je stále živou ranou. Pamatuji si ho jako muže vzbuzujícího respekt svou přirozenou autoritou, specificky vtipného a nesmírně náročného na své děti, zejména syna. Měl mne velmi rád a určitě jsem mu byla nejbližší.
Moji úplně nejstarší vzpomínku dodnes nedovedu přesně pojmenovat, jen popsat. Mohly mně být tak dva roky a my jsme byli vystěhováni z tzv. leteckých domů blízko dnešních studentských kolejí na Kaunicově ulici v Brně na periferii do rodinného domku v Komárově současně obývaného romskou rodinou. Byl večer, nešla elektřina a otec mě bavil při světle svíčky promítáním stínů své sevřené pěsti se dvěma rozevřenými prsty, které na stěně znázorňovaly zajíčky. Promítání zajíčků bylo z nenadání vystřídáno siluetou ruky s namířenou pistolí. Otce odvedli k výslechu.
Obsah tohoto poselství jsem rozumem nechápala nicméně jeho zlověstnost a údiv, který jsem pociťovala ve mně zůstaly do dnes. Vlastně mě tento údiv provázel celé dospívání.
Můj úžasný, skvělý otec byl příčinou nejrůznějšího špitání a dlouhých pohledů, které jsem nechápala a které nabylo konkrétních tvarů, když o čtyři roky starší bratr musel po skončení základní školy do výroby na Ostravsko. To byla vážná věc, protože bratr byl nejen fyzicky ale i svými výsledky v matematických a chemických olympiádách pro středoškoláky zjevně na hony vzdálený prototypu zdatného a uvědomělého budovatele komunismu. Otec však zůstal zcela věcný.
V té době jsme také jezdili na společné dovolené s rodinami jeho sestry a bratra. Teta s tatínkem nás během dne nutili do natáčení amaterského hraného filmu, k jehož promítání jsme se pak všichni v zimě scházeli. Po večerech tatínek vyprávěl své zážitky, jak utíkal z Protektorátu Čechy a Morava přes Slovensko, Turecko, Egypt do Francie a po pádu Francie do Anglie; o jeho vstupu do RAF; posledním letu, kdy byl sestřelen nad Holandskem; následném věznění v zajateckých táborech Saganu a Barthu i soudním procesu v Protektorátu, ke kterému byl spojenci vydán.
Zvrácenost komunistického režimu nepojmenovával, chtěl mě chránit. Tohoto úkolu se však ujal můj dědeček, který přežil Buchenwald i bratr maminky, objekt komunistické justice. Ti dva měli zásluhu na tom, že jsem brzy začala rozlišovat mezi nacismem a komunismem potud, že komunismus se sápe lidem i po duši. Otce jsem nekonečně ctila nejen za všechno, co prožil, ale také za ukázněnost, s jakou nesl důsledky svých postojů a životních rozhodnutí. Byl to Velký a osamělý muž. Šťastný se svými druhy z RAF panem Jaroslavem Dosoudilem a panem Jaromírem Foretníkem na rybách. Pro mne závazek i posila. Těžko se mi o něm píše, přetěžko.
JUDr. Iva Brožová, roz. Zapletalová