Čas letí jako splašený. Když se občas blížím k Jičínu, hledím na vrch Veliš. Párkrát jsem se pod ním zastavila, abych zapálila svíčku Františku Křelinovi, vězněnému spisovateli. Vždycky jsem o své cestě na hřbitov v Podhrádí psala jeho dceři paní Haně Pražákové do Brna. Paní Hana mi odpovídala, těšilo ji, že se na hrobě rozsvítí svíčka. Ona vlastně převzala od tatínka štafetový kolík. Ano, psala. Její vzpomínky na tatínka najdete v knize Nadějí tu žijem (viz http://www.dcery.cz/?nid=629; http://www.hejkal.cz/…vi/titul.asp?17)
Bohužel, už nemám komu psát. Paní Hana Pražáková v prosinci loňského roku zemřela ve věku osmdesáti let. Kolík už dávno převzala její dcera Markéta Hejkalová. Také ona je autorkou mnoha knih.
Na konci letošního října, tedy na opravdovém jeho konci v pondělí 31. konečně pokřtíme knihu příběhů Dcer. Mezi šedesáti dvěma příběhy bude i ten od paní Hany Pražákové. Byla tak laskava a svolila s uveřejněním.
Mrzí mě, že poslední setkání s oběma manžely Pražákovými jsme zažili v Sovových mlýnech před dvěma lety. A před tím jsme se ještě viděli na křtu knihy jejich dcery Markéty v NeoLuxoru. Ale takový je život. Dostáváme a dáváme dál. Někdo odejde dřív, jiný později. Vzpomínky těch, které už mezi námi nejsou, budou alespoň zhmotněny v naší knize. Už se na ni těším. Vzdáme tak hold našim rodičům i už zemřelým Dcerám.