Tomáš Bursík Kde by se ty tisíce odbojářů vzaly

Lidové noviny ze dne 30. července v Orientaci otisklo esej historika Tomáše Bursíka. Je to jeden z pohledů na schválený zákon Senátem o třetím odboji. Přepsala jsem ji, abyste viděli skutečnost jinýma očima.

Prosím, klikněte na titulek, můžete číst celý článek.

Kde by se ty tisíce odbojářů vzaly

Žijících aktivních účastníků protikomunistického odboje může být maximálně několik stovek

Tomáš Bursík

Drama českých dějin spočívá v neustále přetrhávané dějinné paměti. Mnohé muselo být zapomenuto, události, které se ve skutečnosti odehrály, se podle některých neodehrály, lidé, kteří se aktivně účastnili dění, měli být navěky zapomenuti. Demokratická vrstva české společnosti nebyla po dvaceti letech existence Československé republiky v letech 1918 — 1938 dostatečně silná a etablovaná, aby byla s to vydržet nápor dvou totalitních režimů.

Po komunistickém převratu sehrály ve společnost velmi pozitivní roli vzory chování a jednání spojené s prvním i druhým odbojem v letech 1914 -  1918 a 1939 — 1945. Cílem osobností, které se účastnily prvního i druhého československého odboje, bylo svrhnout tehdy vládnoucí moc, habsburskou monarchii, respektive nacistický režim ztělesňovaný Německem. Toto jejich rozhodnutí bylo vědomé, v rámci odbojových aktivit a při zachování konspirace deklarované a projevovalo se konkrétními činy. Situace protikomunistického odboje se v mnohém lišila od obou předchozích. Pokusy o ozbrojený odpor v podobě útoků proti funkcionářům KSČ či stranickým sekretariátům byly izolované, z žádného centra neřízené a nekoordinované akce jednotlivců či malých skupin.

Oponenti termínu třetí odboj zdůrazňují právě jeho neorganizovanost  a roztříštěnost. A také jeho nesmyslnost v dané době. Ovšem tato neorganizovanost odpovídala podmínkám bipolárně rozděleného světa, kdy se Československo stalo součástí východního bloku a kdy, po jistém váhání především na sovětské straně, nedošlo k celost tovému konfliktu. Studená válka měla jiná pravidla hry než předchozí světové konflikty. Těm se musely přizpůsobit i odbojové aktivity.

Rozdělená země

Na rozdíl od druhého odboje šlo v případě protikomunistických aktivit o boj proti příslušníkům vlastního národa. Komunistický puč a mocenský monopol jedné strany obyvatele země rozdělil: proti sobě mnohdy stáli nejbližší sousedé, či dokonce členové jedné rodiny. Situace měla řadu charakteristických rysů občanské války. „Občanská válka,“ píše Zdeněk Vašíček, „je totiž hrozná vždy, i ta malinká.“ A přináší oběti na obou stranách.

I přestože výčet aktivit spojených se třetím odbojem je v zákoně definován poměrně široce, tak se do něj aktivně zapojilo maximálně několik tisíc lidí. A velká většina z nich je již mrtvá. Předkladatelé zákona odhadovali, že dosud žijících aktivních odbojářů je mezi dvěma až třemi tisíci. Ale kde by se vzali? Pouze malý zlomek obětí komunistického režimu patřil mezi skutečně aktivní odbojáře, velká většina z nich byla naopak perzekvována na základě smyšlené činnosti pomocí vykonstruovaných politických procesů.

Francouzská historička Fracoise Mayerová zkoumala ve studii nazvané Vězení jako minulost, odboj jako paměť Konfederací politických vězňů (KPV) a její úsilí prosadit v devadesátých letech minulého století rehabilitaci tisíců obětí komunistického režimu. Analyzovala pozoruhodnou změnu náhledu bývalých politických vězňů na sebe sama. „Postava obětí zvolna přenechávala místo postavě bojovníka proti komunismu, odbojáře,“ píše Mayerová. V tomto procesu transformace vlastní paměti si pamětníci „nejvíc upravují motivace svých vlastních činů.“

Když bývalí političtí vězňové zakládali v roce 1968 K-231, usilovali zejména o očištění svého jména a žádali revizi svých procesů. O své skutečné odbojové činnosti, pokud takovou opravdu vyvíjeli, z celkem logických důvodů pomlčeli. Řada z nich své aktivity relativizovala či o sobě mluvila jako o obětech provokací Státní bezpečnosti. Jaroslav Brodský i další navrhovali zákon o celonárodním usmíření. V okupovaném Československu po roce 1968 zůstali poltičtí vězni zločinci a třídními nepřáteli. A po roce 1989 a po soudních rehabilitacích pojem oběť u mnohých bývalých poltických vězňů ráznými kroky vystřídal pojem odbojář, hrdina.

Odboj proti disentu?

Je naprosto legitimní ptát se po smyslu a účelu protikomunistického odboje, když např. zabití příslušníka SNB,  shromažďování zbraní, zapálení stohu či zničení stranického sekretariátu evidentně nebylo s to přinést  změnu režimu. Součástí historikovy práce má být i oslovení pozůstalých těch, kteří v této občanské válce padli na straně komunistického režimu. Je důležité se tázat po důsledcích, jaké to takto rozdělené společnosti přinášelo v dalším vývoji a nepochybně přináší až do dnešních dnů.

Protikomunistická aktivní rezistence v letech 1948 -  1989 se postavila na obranu základních lidských práv a svobod člověka, jež jsou přijímány již od konce 18. Století. Činila tak prostředky, které odpovídaly dané době, mezinárodně poltické a vnitropolitické situaci, a především reálným možnostem každého z aktérů. Je důležité si uvědomit, že své místo mezi odpůrci komunistického režimu neměly jen z dnešního úhlu pohledu pravicové síly. V protikomunistickém táboře se v tomto konfliktu ocitli i lidé s levicovým pohledem na svět. Především takoví, kteří se nesmířili se zánikem sociální demokracie a kolaborantskou politikou frakce národních socialistů.

Objevují se snahy postavit protikomunistický odboj z let 1948 — 1960 a disent 70. a 80. proti sobě. Ve skutečnosti šlo v obou případech o úsilí po naplnění základních práv, byť prostředky se proměnily tak, jak se proměnila i celková situace. Aktivity protikomunistického odboje patří k inspiračním zdrojům Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tuto tezi lze doložit např. legalistickou argumentací těch, kteří proti komunistické vládě vystupovali v 50. letech.

Odškodnění odškodněných

Je dobře, že zákon přináší i odškodnění a dorovnání důchodů. Pro některé ze žadatelů se jedná o výraznou pomoc v jejich sociální situaci. Na druhou stranu se lze ptát, proč mají být odškodňování řadu let žalářovaní bývalí poltičtí vězni, kteří v minulosti ji byli několikerým způsobem odškodněni? Stát je po roce 1990 odškodnil podle počtu vězněných let, snažil se jim nahradit ušlou mzdu, utrpěné zdravotní následky i přispět k důchodu. Nejlepším, byť v současné době utopickým řešením by bylo odškodnit aktivní odbojáře z výnosů ze zabaveného majetku bývalé Komunistické strany Československa. Co dobrého ale mohou přinést tisíce žádostí již odškodněných osob o další finanční kompenzace? Mělo by nám jít především o morální ohodnocení, úctu, respekt a snahu, aby odbojové aktivity neupadly v zapomnění.

Velký problém bude představovat samo ověření, zda se daná osoba na odboji skutečně podílela. Písemné materiály komunistického bezpečnostního i justičního aparátu jsou zachovány v podobě, v jaké tyto opory Komunistické strany Československa chtěly, aby na ně bylo nahlíženo. To znamená, že jednotlivá fakta, tvrzení, výpovědi osob či záznamy o událostech mohou být upravovány, selektovány, zamlčovány či skartovány. Ba co více  — některé věci, události a děje jednotlivé složky komunistického režimu nechtěly vidět, nebraly je vůbec v úvahu.  Jak interpretovat fakt, že něco nebylo zaznamenáno?  Jak se dopátráme v archivních pramenech o odbojáři, který byl tak úspěšný, že o něm není nikde ani zmínka?

Jde o stejný problém, na který naráželi historici druhého odboje v 60. letech minulého století: O čem psané prameny nemáme, to se nestalo. Nezbývá než se s tím nějak poprat. Kritické zhodnocení materiálů vytvořených Státní bezpečností (ovšem nejen jí, ale mnoha dalšími orgány a institucemi spjatými s KSČ, resp. S orgány státu po roce 1948) je obtížný úkol, který nemůže zvládnout laik. Komunistický totalitní režim měl svůj vlastní jazyk k popisu života kolem sebe, konstrukci sobě uzpůsobeného obrazu o skutečnosti. Je velmi potřebná znalost „atmosféry doby“, metod, jichž při výsleších bylo využíváno, taktiky používané ze strany vyslýchajících i nutnost „vcítit“ se do postavy vyslýchaného (oběti).

Ale tím nic nekončí, ba naopak. Již v padesátých, ale poté především v šedesátých letech minulého století dochází k přešetřování mnoha událostí vládnoucí komunistickou stranou i jejím bezpečnostním aparátem, k revizi a obnově soudních procesů a historik je nucen potýkat se s dalším velkým množstvím archivního materiálu, o kterém ale platí výše řečené. Do tohoto přichází rok 1968 a řada věcí je veřejně medializována. Dalšími kamínky do mozaiky jsou rehabilitační spisy z devadesátých let minulého století a materiály institucí, které některé z případů „vyšetřovaly“ (především Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu).

V souvislosti s přijetím zákona je důležitou otázkou, kolik času dostane odborně fundovaný pracovník na posouzení každého jednotlivého případu? V praxi to znamená prostudovat dostupné archivní materiály v archivech, navštívit oblasti, kde se měly odbojové aktivity odehrát, také hovořit s desítkami lidí a pak vytvořit odborný posudek, v němž budou, či nebudou odbojové zásluhy žadatele uznány.

Zahlcené archívy

Současně s přijetím zákona se hovoří o navýšení počtu pracovních míst pro zainteresované instituce. Jedná se především o ministerstvo obrany a Ústav pro studium totalitních režimů. Ovšem i z výše řečeného o archivních dokumentech vyplývá, že na prvním místě by měl být posílen především početní  stav odborných pracovníků Archivu bezpečnostních složek a N8rodního archivu. V souvislosti s předpokládaným počtem žádostí budou právě tyto instituce zahlceny. Na rozdíl od zákona o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního osvobození (255/1946 Sb.) není předem zřejmé, co přesně budou odborní pracovníci archivů v tisících stránkách každého spisu hledat. V současné době žadatel o archivní dokumenty z Archivu bezpečnostních složek čeká na vyřízení žádosti dva až tři měsíce. Jak dlouho budou badatelé, kteří chtějí zkoumat i jiná témata než třetí odboj, na archivní materiály čekat v budoucnu?

Další problém, který volně souvisí s přijatým zákonem, jsou zjednodušené obrazy třetího odboje, které se objevují v řadě českých médií. Historie odporu a represe z let 1948 — 1989 a životní příběhy jejich protagonistů „scvrkly“ do laciných frází, které se skutečným zájmem poznat a interpretovat minulé děje nemají nic společného. Pro publicisty a rádobyodborníky se historie odboje perzekuce zúžila na vyprávění příběh a vynášení soudů bez znalostí dobového kontextu, archivních dokumentů a bez jakékoliv kritické práce s nimi. Archivní dokumenty  bývají vytrhávány ze souvislostí jen jako důkaz předem daných východisek.

Třetí odboj s sebou nese ideje, které mohou být v české společnosti dále rozvíjeny. Cesta za jejich poznáním ale není jednoduchá. Potřeba pochopit motivace činů z minulých dob je velmi důležitá.