Reakce na výzvu z Kanady

Zatím se mi do digitální schránky dostaly dva příspěvky. Jeden poslala z Hořic Hanička Truncová a druhý z Českého Brodu Mirka Bočková.

Nejdříve tedy příspěvek Hany Truncové

Eva patřila do naší cely na bloku D/2  v Pardubicích, na jednom z dvojáků měla své čtvereční metry  nahoře. Jen v dobře fungující rodině je možná  taková souhra, která byla mezi námi právě na této cele, na konci  chodby Déčka.

Několikráte jsme se mohly v devadesátých létech setkat, pokud přijela do Evropy, žila se svým mužem — Muklem v Kanadě — někdy jí do Čech doprovázela její dcera. Dobře pamatuji setkání „U Medvídků“, bydlela u své sestry v Praze, ráno se jí podařilo rozbít velké zrcadlo a skoro se bála  jít  DOMů, pověra říká něco o sedmiletém neštěstí.

V roce 2005  byla exkurze do věznice v Pardubicích, Eva  přijela právě do Čech, příbuzní ze Švédska ji vezli narychlo do Pardubic, ve vrátnici prošla s malým zpožděním, program právě začínal — ale nejprve jsme se patřičně objaly, pozdravily, vyfotily. Naše vzpomínky se skloubily, naše skvělé přátelství překlenulo několik desetiletí jakoby nic, těšíme se ze života, ze setkání.

Eva  následně rozdala několika HOLČIČKÁM  kouzelné prsteny z hodnotného kovu a  s velkým kamenem, jehož barva se přizpůsobí tělesnému i duševnímu zdraví, barva od bledě zelené přes žlutou po modrou……to je člověku nejlépe, až po šedou či černou, kdy bývá „ach ouvej“. Prsten nosím dnes a denně, Eva to věděla.

Tenkráte při exkurzi nás doprovázeli dva Muklové z Pardubic, přinesli nám perníková srdce, procházeli s námi celý lágr coby gentlemani — Josef Čech a Rudolf  Šanda — po opuštění věznice nás doprovázeli do pěkné restaurace, kde jsme si náležitě všichni popovídali……

S oběma Mukly jsem později zažila besedu na Mozartově gymnáziu v Pardubicích, ono ráno se mi podařilo zaspat….ve třídě se ještě promítal doku film, když jsem celá udýchaná dorazila na místo — oba Muklové mne srdečně objali, přivítali — myslím, že jsme representovali naše dobré vztahy před celou třídou — a právě dnes jsem byla hodně smutná, když jsem v krematoriu v Pardubicích seděla právě vedle Josefa Čecha při rozloučení s Rudou Šandou. Bože! Jak ten život je krátký.

Hana Truncová — Johnová /  pátek, 6. května 2011

Příspěvek Mirky Bočkové

Zdravím, Zuzano, přečetla jsem si na stránkách tvoji výzvu redaktorky Nového domova v Kanadě. Shodou okolností se Kanadou velmi zabýváme, protože manžel tam má svého brantrance, který tam utekl v roce 1968 ze své dovolené v Jugošce,  se kterým ztratil kontakt. V těchto dnech právě ho pomocí sestřenice, která zase žije ve Švédsku a najednou se u nás objevila, zase získal a začala pilná korespondence. Takže by mě to velmi zajímalo a to tak velice, že jsem napsala přiložený článek o návštěvě v šedesátých letech našeho strýce z Austrálie. Když budeš tak hodná můžeš ho pro zpestření dát i na naše stránky. Pokud mi dáš kontakt do Kanady tak jim ho pošlu též nebo jestli to chceš udělat sama, tak to pošli . Jinak jsem si stáhla z internetu poslední čísla Nového domova a moc mi to připomnělo ty časy dopisování se strýcem Václavem z Austrálie, on tam byl též velmi činný v krajanských spolcích a také nám posílal jenom tehdy výstřižky z nich. Celý časopis poslat nemohl to se vůbec nesmělo. 

Návrat

Jak přijel prastrýc Václav do rodné vesnice z Austrálie a na Spartakiádu v roce 1960

Psal se rok 1959. Já i moje sestra Eva jsme ve škole v hodinách tělocviku nacvičovaly skladby na celostátní spartakiádu, která měla být v příštím roce 1960. Jak víme, Spartakiáda bylo hromadné veřejné tělovýchovné vystoupení. Organizování Spartakiád nahrazovalo v komunistickém Československu nežádoucí sokolské slety, pro něž byl velký stadion na Strahově v roce 1926 postaven.

Byl to také již desátý rok, kdy jsme svého otce viděly jednou za rok při návštěváchve věznicích, v té době v Leopoldově. V tomto, tak pro nás šedém, světě nám chodily dopisy jednak od tatínka z Leopoldova, ale i z daleké Austrálie ze Sydney. Tam měl náš dědeček svého bratra Václava, který do Austrálie odjel v roce 1928 splnit si velký sen o životě v divoké přírodě a naplnění své lovecké záliby. Byl to tedy náš prastrýc, ale dále ho nazývejme strýc.

Dopisy pro nás znamenaly jednak cizokrajné známky, které jsme tehdy sbíraly, a potom i vyprávění o pro nás tehdy nepředstavitelném dalekém, cizokrajném světě. Děda na psaní moc nebyl, tak jsme korespondenci zajišťovaly především my dvě. Seznámit strýce (velkého Sokola) s tím, že cvičíme skladby na spartakiádu, to samozřejmě vyplynulo z tehdejší situace. Dědeček ovšem trval na tom, že Vašek tomu nebude zcela rozumět. „Napište mu, že nacvičujete na sokolský slet, to mu bude blízké, ať se přijede podívat.“ Tak jsme to udělaly nic netušíce, co tato slova způsobí. Ve strýci Václavovi slovo „slet“ vyvolalo jednak asi touhu a vzpomínky po domově, jednak tehdy uzavřel ziskový obchod díky bruselskému EXPU 58, dále prodal velmi výhodně pozemky na stavbu nového letiště v Sydney. Takže se rozhodlvrátit do Československa a mimo návštěvy „sletu“ začít zde podnikat. Navštívil našezastupitelství, zde se informoval a oni mu prý sdělili, že toto je u nás možné, že to není žádný problém. Takže jednou v květnu 1960 jsme dostali od strýce velmi krátký dopis, kde nám sdělil, že nasedá na loď, přistane s ní v Janově a odtud pošle telegram, kdy přijede rychlíkem na Wilsonovo nádraží. Vše proběhlo, jak napsal, jenže z rychlíku na Hlavním nádraží tehdy strýc Václav nevystoupil a od průvodčích jsme pouze dostali informaci, že pána se zbraněmi odvezli. Asi po čtrnácti dnech zastavil před domem našeho dědečka autobus a z něj vystoupil s velkým humorem pro nás tehdy divně mluvící pán s množstvím cizokrajných kufrů. To byl strýc Václav. Říkal nám „holki“ a dědovi „brácho“. Když se s dědou uviděli, řekl pouze: „…co se taky proboha děje, tady se snad nic nezměnilo, jak tu žijete.“

Náš děda, který byl o pět let mladší než strýc Václav, vypadal, jako jeho otec. Strýc byl svalnatý, opálený, vtipný, hnědovlasý, ani jeden šedivý vlas a to mu bylo téměř sedmdesát roků. Děda náš byl holohlavý, vrásčitý, ustaraný. Začalo vyprávění o cestě, strýc opravdu nasedl v Janově na rychlík do Prahy, rychlík však přijel do Českých Velenic a tam ho při celní prohlídce z vlaku vysadili. Strýc s sebou vezl všechny svoje lovecké pušky, jak s humorem říkal, ty z ruky nikdy nedávám, pánové, lovecké trofeje (převážně kůže ulovených zvířat), ale hlavně, cestoval na pas ČSR vydaný v roce 1928. Velmi se podivil, že oni to nechtějí uznat, když s ním projel celý svět. Také měl dosud platné občanství Československé republiky z roku 1928. Prohlašoval: „…vždy jsem byl Čech a Čechem zůstanu.“ Zadržení chtěli mocipáni legalizovat jako karanténu, ale strýc prohlašoval při prohlídce lékařce, že je zdráv a žádnébreberky nemám a jedu z civilizované země, to spíše tady je to nějaké divné. A začalyproblémy.

Lišil se vším: oblečením (dnes bychom to nazvali safari styl), které bylo pro nás acelému okolí neznámé, montérkami „s laclemi“, u nás byly montérky pouze na tkaloun do pasu, košilemi, jeansy. Lišil se stylem života, den začínal rozcvičkou, během, vzpíral, ke snídani chtěl ovesnou kaši a byl tu další problém. Děda mu říkal: „Vašku, oves jedí u nás jen koně“ a on na to: „…ten váš oves je skutečně jenom pro ty koně.“ Děda strýce seznámil s případem našeho otce, který byl odsouzen za psaní a rozšiřování letáků na 15 let vězení. Strýc to však nedokázal pochopit. Neustále prohlašoval: „… proč ty komunisty neodvoláte, vždyť na to máte volby…“

Jeli jsme na Spartakiádu, tak on to nenazýval, pro něj to byl Sokolský slet. Tam stálevykřikoval i zpíval sokolské pochody a to vše s legrací a vtipem. Po dvou měsících toho však tady měl dost. Zbraně mu nevrátili, lovit nesměl, podnikat tady, jak pochopil docela brzy, nemohl, takže prohlásil, že se vrací zpět do Austrálie. Ovšem nastal další problém a to dost značný, kupodivu ho jako občana Československé republiky nechtěli pustit. Nastala situace, a to dosti vážná, kdy musel zvládnout to, aby se Austrálie za něj postavila, považovala ho po tolika letech za svého občana. Dokonce musela prohlásit, že má k Austrálii závazky (tuto kličku vymysleli jeho právníci), museli dokonce zablokovat jeho konta, na které si naše republika dělala nárok (jako občan naší republiky nemohl mít majetek v cizině). Strýc tady musel dokázat, že není příživník, ale že má zde z čeho žít (měl zde naštěstí ještě penízeuložené před svým odjezdem, které nějak přežily různé finanční katastrofy). Záležitosts povolením „opustit republiku“ trvala celý rok, takže strýc tady po letech prožil celou zimu a Vánoce. Teprve v květnu, přesně za rok, mu vystavili vystěhovalecký pas a ne již vlakem a lodí, ale co nejrychleji letadlem z Ruzyně odletěl přes Holandsko do své zlaté Austrálie.

Odlétal šedivý a zestárlý pán, který před nástupem prohlásil, „…požádám letušku, aby mě neopomněla sdělit, kdy přeletíme hranice republiky, pak mi spadne takový balvan z prsou a vy to v Přistoupimi uslyšíte. Sbohem „holki“ nikdy se asi už neuvidíme. Pište mi a já se budu snažit něco vám poslat.“ Psaly jsme si o boty „pilky“, o mohérové čepice, o skládací deštníky, poslal nám vždy malý šek a my chodily, celé šťastné, nakupovat tyto drobnosti, na našem trhu nedostupné, do TUZEXU, podniku to zahraničního obchodu.

Strýc měl pravdu, do své rodné země se už nikdy nevrátil, ač v závěru života, kdy už byl těžce nemocen, takovou touhu v dopisech projevoval. Nedošlo k tomu a zemřel v Sydney v jakémsi katolickém hospici. Jeho přání o kremaci a vsypání popela do mořské zátoky, kam chodil na ryby, mu beze zbytku splnil jeho dlouholetý přítel, Čech, který emigroval po únoru 1948 a se strýcem se seznámil. Byl totiž také rodák z Českobrodska. Strýc Václav nebyl ženatý, neměl děti, a když zemřel, dědil po něm dědeček …a byl zase další průšvih, ale to je již jiná historie.

Dnes strýce Václava připomíná zápis na rodinné hrobce na přistoupimském hřbitově s dovětkem zemřel v Austrálii v Sydney.