Konečně se podařilo po tříletém úsilí vydat knihu příběhů.
Emauzský klášter v pondělí 31. října 2011 kolem čtvrté hodiny odpolední patřil pro Dcery politických vězňů, pro jejich příbuzné a příznivce k velmi vyhledávanému místu. Ano, všichni tito, kteří utvořili lidský proud, přišli, aby v krásném historickém prostředí byli přítomni křtu knihy příběhů žen, které byly dětmi v padesátých letech minulého století.
Moderování se ujala Mgr. Jana Pellarová. Po akademické čekací čtvrthodince bylo komponované odpoledne, které předcházelo křtu, zahájeno hudbou. Dvě houslistky, členky význačných českých orchestrů, tedy FOK a Symfonického orchestru Českého rozhlasu Veronika Vališová a Miluška Skoumalová zahrály Sarabandu a gigue skladatele Adama Skoumala.
Nezapomněli jsme ani na Dcery, které se křtu knihy již nedočkaly. Chvílí ticha a povstáním jsme uctili jejich památku. Jejich příběhy však bue žít dál. Ta chvíle ticha byla též i pokynem ku vzpomínce na naše nejbližší, tedy na naše rodiče.
Paní doktorka Lída Vaďurová se svou vnučkou Aničkou Flámovou připravily krátké čtení.
Milý pane /škrtnuto/ soudruhu presidente!
Tak bych si přála, aby se Vám tento dopis dostal do rukou, protože si Vás představuji jako dobrého tatínka nás všech, hlavně všech dětí a celé republiky. Když to čtu, zdá se mi to tak tragikomické, trošku se za to až stydím, ale nestydím se za ten nápad, který měl tatínkovi pomoci.
Prosím Vás, splňte mi mou prosbu, dejte milost mému tatínkovi. Jsem nejmladší z šesti sester, tatínkovi je šedesát let, má záduchu a nevyléčitelnou astmu. Ve válce byl v koncentráku v Terezíně, už toho chudák tolik vytrpěl. Prosím Vás ještě jednou, vraťte mi ho. Já dobře vím, že on si jiného nepřeje, jen aby byl mír na celém světě a on se mohl vrátit domů. A já až letos vyjdu školu, tak se zapojím všemi silami do mírového budování a tím odčiním chybu svého otce, i když věřím v jeho nevinu. Prosím, nezklamte mě. Věřím ve Vás, neoslyšte mě. Tuto větu jsem měla odposlouchanou z našeho katolického kostela. Samozřejmě jsem na tu žádost o milost nedostala nikdy odpověď, ale po nějakém čase si mě pozvali do Bartolomějské a tam na mne nějaký člověk řval, kdo mi s tou žádostí pomohl a že za tím někdo musí být. Myslím, že jsem se hodně a rychle vyléčila…
Poté inženýrka Zuzana Vittvarová představila protagonistky, mecenáše, nápad a cestu ke knize, a poděkovala všem. Dcerám počínaje a skončila u nakladatele, kmotrů, kamarádů…
Dcery — Mahula Slámová, Olga Bezděková, Hana Bicencová, Bedřiška Kollerová, Jarmila Bílková, Věra Kunovská, Helena Bobková, Juliana Brezinská, Věra Čiháková, Daniela Fenclová, Kristina Čermáková, Jindřiška Grimová, Miluška Havlůjová, Zuzana Hisirová, Michaela Hynková, Marie Janalíková, Hana Součková, Mária Jurčovičová, Eva Langerová, Viktorie Melicharová, Květa Moravečková, Pavla Pivodová, Hana Pražáková, Věra Pytlíčková, Marie Ryšavá, Bibiana Sedláčková, Božena Šimanská, Naděžda Stoltz, Jarita Štorková, Milada Šulcová, Hana Tížková, Eva Vláhová, Eliška Vlčková, Marie Šmídová, Jana Berková, Miroslava Bočková, Václava Dusilová, Helena Marková, Jiřina Hájíčková, Michaela Freiová, Eva Horňáková, Marie Hrubá, Eva Malá, Zdena Mašínová, Irena Hynková, Daniela Chrtková, Helena Jirounková, Dagmar Moravcová, Jana Mundilová, Mária Ničová, Alexandra Kamanová, Katarína Deáková, Helena Nováková, Maria Pešeková, Zuzana Peterová, Klára Pokorná, Vivienne Soyková, Ludmila Vaďurová, Ludmila Voříšková, Anna Zemková, Ludmila Kašpaříková, Ludmila Zouharová, Věra Pavlovcová, Věra Hradečná, Iva Brožová, Dagmar Lastovecká, Zuzana Vittvarová, Daniela Droetcher, Běla Navrátilová, Jana Jurčovičová,
Nakladatel — Pavel Mervart, grafik Gustav Fifka,
Kmotři — Jana Hybášková, Ivan Baťka,
Mecenáši — LARA, a. s. a Ivan Baťka, Helena Jirounková, Jan Čipera, CANTECH, s. r. o. a Eva Takáčová, Ladislav Martinec, KPV Olomouc, Vlastimil Obereigner, Ludmila Baťková, Město Hořice, Město Třeboň, Maja Jurčovičová, Jana Jurčovičová, Lída Vaďurová, Eva Veselá, Václava Faltová, KPV Litoměřice, Rudolf Šťastný, Jana Kořínková, Květoslava Moravečková, Hana Truncová, Věra Pytlíčková, Václav Štětka, Helena Rottová, Vlasta Schirlová, Anna Knechtl A. Schtifter Verein, Alena Šlemrová, Tomáš Luhan, Milan Čada, Jitka Hejdová-Matoušková, Blanka Matějíčková, Miloslava Pincová.
Slovo dostala paní Jarka Matoušková, která přečetla krátkou zdravici dr. Jany Švehlové, zakladatelky hnutí Dcer.
Druhou ukázku z nové knihy Jednou zase přijde čas Mozarta… přečetla doktorka Zuzana Peterová, Dcera, spisovatelka. Její příběh podbarvil MgA. Václav Peter (prý, aby to zůstalo v rodině, jak se souhlasně vyjádřili oba manželé, když byli k této aktivitě vyzváni) Mozartovou hudební drobnůstkou „Slípky“.
„Jediné, co ti můžeme dát“, řekla jednoho nedělního odpoledne moje maminka, „je vzdělání. Peněz máme málo, takže na nějaké ty všelijaké hračky a hry nemáme, ale na učitele jazyků a hudby zbude. Až půjdeš s babičkou na procházku, kupte v papírnictví pěkný notový sešit a také nějaké sešítky na slovíčka. Ať už můžeš začít.“
Byla jsem nedočkavá. Pořád jsem poslouchala za dveřmi, jestli už uslyším na schodech babiččiny kroky. Tolik jsem se těšila na ten nákup. Kdepak hračkářství! Maminka má pravdu: škoda peněz. Stejně mě už vlastně tolik nebaví donekonečna si hrát s panenkami.
„Babičko, já se tak těším, až budu umět tu skladbu, co mi tak často hraješ“, poskakovala jsem vesele vedle ní a občas se chytla její ruky.
„Myslíš Mozarta? Všechny slípky za sebou?“, ptala se pro jistotu.
„Ano. To je ona. A ty k tomu umíš tak hezky zpívat. To je francouzsky, viď?“, pokračovala jsem dál ve vyptávání.
„Ano. Hezká řeč, viď? Líbí se ti?“
„Moc. Také bych ji chtěla umět.“
Došly jsme do papírnictví.
„Chcete notový sešit v měkkých deskách nebo v tvrdých? Ten v tvrdých má víc stránek a je ovšem dražší“, upozornila prodavačka. „Pro začátek by ale postačil ten tenký, nemyslíte?“
Babička si oba sešity pečlivě prohlédla.
„Dejte nám ten tlustší“, řekla bez zaváhání moje babička. „Vnučka ho stejně brzy popíše, bude totiž pilně studovat“.
Prodavačka ho mlčky zabalila, k tomu ještě přihodila notýsek na slovíčka, a když měla babička zaplatit, zeptala se:
„Nechtěla byste ještě přikoupit nějaké normální sešity? Třeba na matiku nebo češtinu? Ty se budou možná víc hodit než takové……okrajové“
Babička mlčky uložila nákup do tašky a rozloučila se.
Moje hraní na klavír mohlo začít. A učení jazyků také.
Když jsme přišly domů, babička vzala slovníček a červenou tužkou na něj napsala:
NEBRAT!
„Ten slovníček nikdy neber do školy“. „Budeš si do něj psát taková zvláštní písmenka, která čteme v synagoze, a to by ve škole nemuseli vědět.“
„Myslíš hebrejská, viď?“, suverénně jsem odpověděla a pod slovo NEBRAT jsem přidala ŠALOM.
Pak jsem vzala notový sešit a nazvala jsem ho Mozart — Slípky.
Brzy nato přišel Nový židovský rok, náš velký svátek.
Chystali jsme se do synagogy. Měli jsme domluveno, že nepůjdeme pohromadě, aby to určitým lidem nebylo nápadné. Jako první měla vyrazit babička, po ní tak za čtvrt hodiny maminka a já a nakonec tatínek, který tam tak jako tak přišel až z práce.
Naše modlitební knížky babička pečlivě zabalila do starých novin.
„To je ale škoda, že ty knížky nejsou vůbec vidět“, povzdychla jsem si. „To se nesmí?“
„Takhle je to lepší“, odpověděla mi babička.
„Nemusí všichni vidět, že, co to čteme“, dodala maminka.
„Stejně nikdo neumí hebrejsky, tak ať je to raději schované“, dodal tatínek.
Než jsme došly k synagoze, maminka se tak podivně a opatrně rozhlédla vlevo i vpravo a dokonce jsem měla pocit, že se dívá i vzhůru.
„Hledáš někoho, mami?“, zeptala jsem se.
„Ne ne, jenom se tak dívám, jestli za námi někdo nejde“, divně odpověděla.
Sotva za námi zapadly dveře, jakoby se mamince ulevilo. Pološeptem jsme se tam se všemi vítali a přáli si „Šana tova“ — všechno nejlepší.
„Slyšel jsem, že hezky hraješ na klavír? Což kdyby si nám něco zahrála na Chanuka? Moc bychom se těšili“, vyzval mě rabín a já si slíbila, že do svátku světel — na Chanuku — se naučím Mozartovu skladbu Slípky.
Od té doby, každé odpoledne kolem čtvrté, vzala babička malou židličku, na nos brýle a posadila se vedle mě ke klavíru.
„Hraj“, pokynula rukou a ke všemu ještě spustila metronom. Nemilosrdně mi vyťukával přesný rytmus.
„Chyba!“, každou chvilku zvolala a prstem píchla do místa, které jsem musela opravit.
Cvičila jsem, až se ze mě kouřilo, ale touha zahrát na pražské židovské obci byla tak velká, že jsem se nevzdávala. Občas za mnou přišla maminka a přinesla mi čaj. Sem tam přišel tatínek, ale ten měl v poslední době nějak moc práce, takže si se mnou ani moc nepovídal.
„Tak, Zuzano, — spusť“ — to byla pokaždé jeho slova. Usmál se a pak už chodil od okna ke dveřím a od dveří zase zpátky k oknu. Sem tam, tam sem. Skoro do taktu Mozartových Slípek.
„Líbí se ti tati, jak hraju?“, už jsem to prostě jednou nevydržela.
Neodpověděl. Jen se mi zdálo, jakoby si tiše sám pro sebe něco říkal.
„Tati!“
Trhl sebou.
„Hraješ moc dobře. Mám radost. Velikou radost.“
„Nejsi, tati, nějak smutný?“
„Co říkáš? Promiň, nějak jsem přeslechl, na co jsi se ptala.“
„Jestli nejsi smutný. Přijdeš mi tak vážný, tati.“
„Vážný? Ne, to se ti jen zdá. Jen jsem se tak trochu zamyslel.“
„A nad čím? Jestli to hraju dobře?“
„Hraješ. O tom nemám pochyb. Jen mě tak napadlo — kdybych náhodou nemohl na tvůj koncert se dostavit, nebudeš se na mě zlobit, viď?“
Poprvé se zastavil přímo přede mnou. Podíval se na mě. Pak mě pohladil.
„Jsi moje sluníčko“.
A odešel.
Seděla jsem u klavíru a nemohla jsem pokračovat. Nějak ty slípky zmlkly.
V noci mě vzbudilo strašně dlouhé zvonění. Do bytu přišli cizí pánové. Tatínek byl ještě oblečený. Asi je čekal, pomyslela jsem si, a vklouzla zpátky do teplé postele.
Za nějakou chvíli mě probudilo ostré světlo.
Že by už ráno? Ale to takhle nevypadá.
V mém pokoji bylo několik lidí. Všechny skříně zotvírané. Všechny věci, dřív hezky urovnané, na zemi.
Na babiččině židličce u klavíru seděl neznámý muž. Držel v ruce notový sešit.
„A tady máme nějaké slípky či co. Prý Mozart. Takové nesmysly“, ušklíbl se.
„To nic není. Tady je zase pro změnu slovníček s hebrejštinou. Vida, takhle se to dělá. Už od mala děti učí proti nám“ — a odhodil můj slovníček na haldu ostatních věcí.
Třetí muž otevřel klavír. Začal ho rozebírat. Baterkou zkoumal jeho útroby.
„Chtělo by to podrobnější analýzu. Pošleme sem experty“, rázně řekl.
„Ale já na něm cvičím“, vyhrkla jsem. „Toho Mozarta. A budu mít koncert.“
Podívali se na mě. V ten moment jsem si připadala jako ten největší provinilec na světě, který bez dovolení hraje na klavír a ještě se k tomu učí hebrejsky.
„Koncert se odkládá, zatím na neurčito, prcku.“
Drsně se zasmáli a odešli.
Začala jsem pomalu uklízet. Na notový papír mi ukápla první veliká slza. Jak tak pomalu stékala, rozmazala slovo Slípky.
„Neboj se. Mozarta budeš určitě někdy hrát.“
Byla to babička.
Tatínka jsem uviděla až za dva roky na první povolené návštěvě ve věznici.
O zdravici ze Slovenska se postarala paní doktorka Mária Pešeková z Košic. Když Václav Peter zapreludoval slovenskou hymnu, auditorium mělo snahu vstát a vzdát čest. Posléze se však všichni zúčastnění ubezpečili, že šlo opravdu o hudební rozvinutí námětu Nad Tatrou sa blýská…, takže jsme mohli pokračovat dál bez jakékoli povinnosti.
Vážení prítomní!
Dovoľte, aby som sa vám predstavila:Som Mária Pešeková a som jednou z dcér.Môj otecko Michal Horňák, bol gréckokatolícky kňaz.
Je mi cťou, že som sa ocitla „v takový krásný společnosti „, jak praví básník. Najprv na internete, potom v knihe a teraz v týchto okamihoch aj na živo s ľuďmi, ktorí v 50.rokoch neprávom trpeli. Naší blízkí boli prenasledovaní a väznení. Brutálna, bezohľadná perzekúcia komunistickej diktatúry likvidovala všetko,čo sa jej postavilo do cesty.V prvom rade občianskú slobodu a prirodzené ľudské práva. Roky utrpenia a ponižovania boli veľmi bolestné.Popritom sme ale zažili aj radosť, poznali ozajstné priateľstvá. Stretli sme dobrých a láskavých ľudí, ktorí nám boli ochotní pomáhať, aj ked pre nich to bolo často veľmi riskantné. Dokázali sme sa radovať z maličkostí, tie obohatili naše ťažké chvíle.
To všetko vďaka hrdinom, o ktorých je naša kniha.Je to vlastne óda na tie najkrajšie ľudské hodnoty,akými sú sloboda, láska, čestnosť a zodpovednosť. Naši predkovia neprijali žiaden kompromis, boli ochotní obetovať i svoj život za svoje presvedčenie, za svoje svedomie a česť.
V týchto chvíľach otvárame našej knihe dvere do spoločnosti. Obsahuje významné svedectvo nedávnej doby. Všetci sme ovplyvňovaní našou minulosťou. Nielen ako jednotlivci, ale i celá spoločnosť. Otvorili sme naše srdcia a vybrali perličky ukryté hlboko, kdesi až na samom dne našej osobnosti. Priniesli sme ich ako dar, aby sa nezabudlo na hrôzostrašné roky, aby sa už nikdy viac neopakovali! V knihe sú slová, ktoré svedčia o našom živote, o tom, čo vytrpeli naši drahí. V súčasnosti je spoločnosť plná slov, často úplne zbytočných. Všetci tiež ale veľmi dobre vieme, akú silu môže mať napísané slovo.“Vždyť — co je psáno to je dáno!“ Veď na samom začiatku našich dejín bolo slovo, ktoré nám priniesli sv.Cyril a sv.Metod. Slová sú pre človeka veľmi dôležité.Bez nich strácajú naše životy zmysel. Slová môžu prinášať radosť, pokoj, hlbokú vďačnosť a vnútornú slobodu. Slová môžu niesť na svojich krídlach lásku, ako to napísal Henri Nouwen. A to je prípad i našej knihy ! Aj napriek tomu, že je dokumentom o komunistickej diktatúre, je v našich príbehoch veľa lásky. Predovšetkým k slobode, k pravde a k blížnému svojmu. Naši drahí obstáli v ťažkej skúške dejín. Obstáli čestne a statočne. My sme dnes na nich právom hrdí! Môj príbeh z ilavskej väznice som uviedla mottom.Dovoľte citát: Všetci by sme chceli v živote vyhrávať. Dnešná prehra, však môže byť našou výhrou v budúcnosti!“ Mnohým z nás sa v 50.rokoch zdalo, že sme celkom prehrali. Ako vidíme dnes, opak je pravdou. Naši blízkí nám zanechali prekrásne dedičstvo: Životné hodnoty v tej najčistejšej podobe, ktoré prešli skúškou ohňa. Zasiali to najlepšie, čo v sebe mali, aby to, čo je v živote človeka najdôležitejšie, rástlo aj naďalej. Tak vďaka ním i dnes vznikajú nádherné priateľstvá a rodia sa neuveriteľné veci. Jedným z dôkazov je i táto kniha. Sme schopní aj my žiť tak čestne a statočne , ako to vedeli hrdinovia našej knihy ?
Ďakujem vám za pozornosť.
Historička a francouzštinářka, absolventka filosofické fakulty Karlovy univerzity, Jana Berková vzpomněla na svého tatínka, který ji po její emigraci vyzval, aby učila studenty dějepis střední Evropy. Jana zároveň pozdravila auditorium za Dcery, které odešly do exilu. Její příspěvek byl doplněn opět hrou Václava Petera na klávesy, v níž jsme slyšeli tentokrát tóny z české národní hymny.
Je zde tolik krásných, vzácných, dobrých lidí, které spojuje úcta k právu, spravedlnosti a láska k těm, kteří trpěli za nás a pro nás. Den dojetí, den radosti z toho, že “dobrá věc se podařila“ a že pravda přece zvítězila. Jsem šťastná. Děkuju.
Někdo by se měl zhostit úlohy tu historickou káru vzpomínek táhnout dál. Vybrali jsme paní doktorku Markétu Čermínovou. V Emauzích se zhostila svého úkolu výborně a statečně, věříme, že do budoucna je zárukou, že naplní naše očekávání vrchovatě.
Vážené dámy, vážení pánové,
pokud jsem tu teď byla označena za tu, která má pomoci uchovat paměť této země, nedá mi to, a začnu krátkým citátem z kádrového posudku mého strýce — původně vojáka z povolání, který na něho vydala armáda poté, co mého tátu zavřeli: V armádě nežádoucí z následujících důvodů: 1) Dr. Čermín chodí s celou rodinou každou neděli do kostela. 2) Když se z kostela vrátí, vykloní se z okna a plive soudružce Kubálkové na Rudé Právo. Dneska se té příhodě v rodině smějeme. Ovšem jeho dcera — moje sestřenice se tehdy nesmála, protože se tenkrát z kádrových důvodů nedostala na medicínu. A takové podobné zážitky mají všechny dámy, které v té knize vypráví své příběhy. Nemusíme si ani předstírat, že knížka, kterou zde dnes křtíme, pojednává o době radostné. Tak tomu opravdu není. Knížka pojednává o perzekucích, šikaně a urážkách, kterým byly všechny vystaveny z jediného důvodu — protože byly dcerami svých rodičů. Každý diktátor se bojí budoucnosti. A děti jsou budoucností svých rodičů. Proto diktátor směřuje své útoky proti dětem, mnohdy ještě velmi malým, školou povinným, čímž vlastně odhaluje svoji tvář. Násilí — psychické nevyjímaje - páchané na dětech je nejodpornějším zločinem. A přesto děti, které byly tenkrát vystaveny kruté realitě a poznání, že nic není jisté natrvalo, že i za to, co pokládáme za samozřejmé, musíme stále bojovat, nalezly odvahu o svých vzpomínkách promluvit. Proč? Právě proto, že jsou dcerami svých rodičů. To je téma na román a na romány zde dnes není místo. Skončím tedy opět citátem — tentokrát člověka moudrého a laskavého, prof. Petra Piťhy: „ Mnozí lidé se domnívají, že otci se stáváme při narození dítěte. Jistě ano, ale daleko závažněji se stáváme otci při otcově smrti. Protože tehdy ten, který mluvil k nám, promluví z nás. Hlasy, které umlkly vně, tiše se ozývají uvnitř radami, povzbuzením či nesouhlasem. Teprve tehdy, když opustí místo vedle nás, poznáváme, jak hluboce vstoupili do nás, protože to, na co nás dříve z vnějšku upozorňovali, vidíme najednou sami. K dědictví milujících patří úžasné rozšíření osobnosti, protože jsme proniknuti vším, co na druhých je smrti nepodléhající….“
Jana Pellarová se ubezpečuje, že slib představeného hostitelského kláštera Patera Mariana
Klenera byl vyslyšen a že knize bude požehnáno. Pan Klener 
nás všechny zvedl ze židlí,
abychom společnou hlasitou modlitbou dotvrdili požehnání, které dal knize na cestu ke čtenářům.
Pokyn ke křtu byl naplněn.Když do rukou kmotrů inženýr Ivan Berka vetknul otevřenou láhev
šampaňského, oba se zhostili svého úkolu na výbornou.
Velvyslankyně Evropské unie v Iráku PhDr. Jana Hybášková pronesla slova, která celou slavnost přenesla do roviny mezinárodní.
Pan inženýr Ivan Baťka vzpomněl svého děda a citoval jeho životní krédo: Člověk musí mít odvahu začít každý den nový život (Josef Hartvich). Poklonil se odvaze Dcer, že se dokázaly podělit o své vzpomínky, které nebyly nikterak radostné, že je však zveřejnily tak, aby se staly nedílnou součástí paměti národa.
