O prázdninách jsem se dostala do východních Čech. S kamarádkou jsme navštívily častolovický zámek, potkaly jsme tam paní hraběnku Šternberkovou a pak nás toulavé boty zavedly do Náchoda. Chtěly jsme si dát kávu u Beránka a zalistovat v mysli některými Škvoreckého díly, třeba Zbabělci… Malovali a my jsme mohly jen uložit do paměti secesní dům na severní straně náměstí a přát si, že třeba zase někdy někde potkáme pana spisovatele převtěleného do Dannyho Smiřického.
Poprosila jsem Janu Berkovou, která žije v Torontu, aby položila za nás kytičku.
Ano, nastal čas „odcházení“. Ale ta řada nějak houstne.
Ještě tato zpráva od Jany Berkové z Toronta, kterou jsem našla v elektronické poště jako reflexi na tento příspěvek:
Pan Škvorecký nebude mít pohřeb, bude se pouze konat oslava jeho života zřejmě na univerzitě. Tady se to dělá poměrně často, zřejmě si něco takového přál. Byl tady velmi vážen a milován.
V Lidových novinách 7. ledna 2012, jejich příloze Orientace bylo několik příspěvků k životu a práci Josefa Škvoreckého. Vyjímám z „Vůbec to nebyla jen muzika“ od Pavla Klusáka. Tři odstavce, které velmi pregnantně vystihují sílu Zbabělců. Tyhle tři odstavce jsou nadepsány: Ten, který nepřehlédl proměnu světa
„Tím, že Škvoreckého psaní neodolalo jazzovému věku a přirozeně se s ním spojilo, způsobilo v české literatuře — a veřejné kultuře vůbec — jedinečný posun. Josef Škvorecký dokázal vyhmátnout spojení vysokého a nízkého, které si socialismus odmítal připustit: spisovatel přitom už ve čtyřicátých letech dohlédl do světa, kde popkultura stavěla mosty k „vysoké“ kultuře, ukotvené pojmy devatenáctého století. Voskovec s Werichem jako první u nás naplno pocítili, že se to už navzájem nedá oddělovat: ale po válce se všechno jako by zaseklo a režim nasadl starou seriózní tvář. Proto Zbabělci i těch deset let po vzniku, v roce 1958, kdy směli být vydáni, působili svým civilismem a přihlášením k popkultuře jako zjeveníl
Ztuhlá uvědomělost socialismu si nechtěla dovolit lehké žánry: na rozdíl od prvorepublikové nabídky zmizela červená knihovna či žurnalistický bulvár, jako by populace náhle masově zmoudřela. Poptávka pochopitelně ze světa nezmizela, režim to řešil nejprve prostými budovatelskými příběhy, později Dietlem. Na nějaký čas se vytratila i jakákoli uvolněnější pop-music a mladí dostali (řečeno s Koncem nylonového věku) „rusácké písničky“. Každé zábavné umění muselo být onálepkováno nějakou proklamací hodnot. Zbabělci se s touhle ideologickou, od živého prožitku odtrženou dikcí naprosto nepotkávali: namísto toho se mohutně napojili na zkušenost s novou generací kultury i zábavního průmyslu, které koneckonců už nějakou dobu spojovaly kontinenty.
Boj Škvoreckého generace se socialistickými omezeními by nám tedy neměl zakrýt jiný rozdíl, který Zbabělci způsobili: velkolepou fanfárou přijal do literárního světa a společenského vědomí západní popkulturu, která v následujících dekádách změnila pravidla kulturního provozu. Prvek extáze, rytmu a improvizace, jaký přinesla černá hudba, daleko přesáhl ideologické sváry: z jazzu prosákl do rock´n´rollu, stvořil z teenagerů a mladé generace mocnou (i manipulovatelnou) společenskou sílu. Totalita si ve Zbabělcích dobře přečetla, že s touhle přirozenou energií se bude muset tvrdě konfrontovat.“
