Na Mene Tekel mě oslovila dáma, se kterou jsem si už několikrát telefonovala a psala, ale osobně jsme se neznaly. Přinesla mi dvě knížky, autorem byl její otec pan JUDr. Miroslav Jirásek. Jedna se jmenuje Z deníku vlastizrádce a druhá je útlá knížka básní Sonety. Původně jsem myslela, že přepíšu pro vás, čtenářky a čtenáře, některou z kapitol Z deníku vlastizrádce. Přečetla jsem knížku cestou autobusem do úřadu. Nedalo se od slov, od vět odtrhnout. Jenže pak se mi nějak přestalo dostávat času a svůj plán jsem zatím nerealizovala. S Marií jsem se potkala znovu na jednom kulturním představení minulý týden. Přinesla mi text svůj. Její otec byl od roku 1946 do svého zatčení pracovníkem Kanceláře prezidenta republiky. Klikněte na titulek a čtěte, slibuji, že neprohloupíte.
Miroslav Jirásek:
Buď jak buď,
My lidé jsme odsouzení žít na této Zemi
od narození až do smrti pospolu
Tedy žít, ne vraždit, podvádět, okrádat,vzájemně se připravovat o život,
nenávidět….
Jan Neruda: Písně kosmické
Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme
(volné navázání na vzpomínky vězně JUDr. Miroslava Jiráska: Z deníku vlastizrádce. Panorama 1990)
20. BŘEZEN 1950
Místo: Praha, Staré Město, byt JUDr. Miroslava Jiráska
Končí jeden předjarní den. Pomalu přichází večer. Za okny je vidět, jak lampáři rozsvěcují pouliční plynové lampy. Na ulicích pomalu utichá každodenní ruch, každý spěchá nastávajícím večerem, někam domů. Domů za svými milými, za svými domácími povinnostmi.
U nás doma je moje maminka, já a bratr. Tatínek odejel autem do garáže, která je v areálu pražského Hradu, kde pracuje. Hrajeme si jako obvykle, trochu zlobíme maminku, která připravuje večeři.
Někdo zvoní. Běžíme ke dveřím, myslíme, že se vrací tatínek. Maminka otvírá a za dveřmi několik mužů v hnědých, kožených kabátech, s klobouky na hlavách. Mně je šest roků. Nepočítám je. Ptají se na tatínka. Maminka odpovídá, že sice doma není, ale že má přijít každou chvilku.
Muži bez pozvání vstupují do bytu s tím, že mají povolení k jeho prohlídce. Maminka nevěřícně kroutí hlavou. Proč? Muži se na nic neptají, zběžně prohlížejí předsíň. Při stěně je knihovna, která je zajímá. Bez souhlasu maminky knihy vyhazují ven, protřepávají je. Snad něco hledají. Co?
Maminka, ke které se vyděšeně tiskneme, stojí u stěny, stále se ptá, co hledají. Otázky zůstávají bez odpovědí.
Jak muži postupují pokoj po pokoji, zůstává za nimi spoušť. Rozházené knihy, šaty, zotvírané skříně. Příborník s nádobím. Jeden z pokojů je zamčený, bydlí v něm náš strýc, který je v zaměstnání. Maminka jim vysvětluje, že klíč má jenom on.
V této situaci vstupuje tatínek. Již si přesně nepamatují jeho slova, ale určitě proti jednání mužů protestuje. Ptá se na povolení k prohlídce. Odpovědí mu je, že půjde s nimi a že tam mu všechno vysvětlí. Kde tam? Kdy se vrátí? Jestli se vrátí?
Ani mu nedovolili se s námi rozloučit a odchází jenom se smutně dívá. Náhle se rozpomene, že v kapse má klíče od garáže. Podává je mamince. Jeden z mužů natahuje ruku a klíče mizí v jeho kapse. (Auto jsme pak viděli jezdit po Praze. Značku Adler určitě neměl každý.)
Bratr se najednou rozbíhá, bere ze své tramvajácké taštičky dětské kleštičky, udělá jimi do lístku dírku a podává tatínkovi. Maminka stále opakuje kam, že ho vedou a kdy se vrátí. S bratrem se k ní tiskneme, ničemu nerozumíme. Proč nám tatínek, když odchází ven, nedá pusu jako obvykle. Proč?
Maminka se před námi drží, aby neplakala. Dlouhý předlouhý rok jsme vůbec nevěděli, kde tatínek je, kam ho odvedli a proč. Snažím se rozpomínat na podrobnosti, ale podstatné zůstává. Bez tatínka jsme byli dlouhých devět roků. Ty nám nikdo nikdy nevrátí.
PS — psáno 2012
Maminka, která v té době nepracovala, musela prožívat velice těžké období, bez muže, se dvěma malými dětmi, bez prostředků. Z jejího vyprávění si pamatuji, že nebýt naší milované babičky a rodičů našeho tatínka dědečka, baběnky a tety bychom vzniklou situaci, zvládli velmi těžce. Vzpomínám si, že často jsme s maminkou drželi tzv. černou hodinku, abychom ušetřili za svícení, hodně často jsme měli k večeři jenom čaj a topinky. Člověk si s odstupem doby uvědomuje, jak důležitá je rodina. Rodina, která pomůže, když je nejhůř, rodina, která bojuje proti bezpráví na ní páchaném. Ale o ní někdy později. I na otázky dostáváme odpovědi mnohem později.Bolest přetrvává do dneška.
6. DUBEN 1951
Místo Praha-Pankrác, soudní náměstí, budova Nejvyššího soudu
Den se probouzí do jarního dne. Maminka nás budí dřív než obvykle. Zdá se smutná a jakoby se něčeho bála. Snaží se, jak může, abychom ten její strach nepoznali. Oblékáme se a z bytu s námi odchází i strýc jako doprovod. Je to nezvyklé, ale dětská dušička nic netuší, proč musíme vstávat tak brzy a kam jdeme. I když se ptáme, nedostáváme odpověď.
Nasedáme na tramvaj č. 11. Po delší jízdě Prahou vysedáme na jakémsi, parkově upraveném náměstí, v jehož čele stojí mohutná budova se zamřížovanými okny v přízemí. Budova nepůsobí nijak přívětivě, celé náměstí jakoby znásilňuje. Přestože svítí slunce a tráva je již zelená, působí prostor před budovou pustě. Jako by se tam báli i ptáci lítat.
Maminka nás svěřuje strýci. Pořád je smutná, a když dnes tuhle vzpomínku píši , řekla bych, že byla velmi nervózní. Dnes, kdy píšu tyto řádky, se ani nedivím. Stoupá po schodech vzhůru, ještě nám zamává a mizí v té nevlídné budově.
Nevíme, nerozumíme, co se tam děje či bude odehrávat. Ptáme se strýce a ten dává vyhýbavé odpovědi. Netušíme, že za zdmi této ohavné stavby se bude jednat o životě našeho tatínka, o jeho bytí či nebytí.
Až hodně později nám maminka vyprávěla, co se za zdmi odehrávalo. Do soudní síně přivedli odsouzené v tzv. hradním procesu. Mezi nimi i tatínka. Pohublý, nevyspalý, šaty na něm visely jako na strašákovi v poli. Státní prokurátor JUDr. Munk navrhnul tatínkovi trest smrti.
Několik dní před zahájením soudního procesu soud mamince sdělil, že obhájce, kterého maminka ze svých prostředků platila, tatínka hájit nesměl, byl soudem odvolán. Tři dny před soudním jednáním byl tatínkovi přidělený advokát ex offo pan JUDr. Aron. Ten ale nebyl schopný v tak krátké době spis prostudovat, a tak tatínek, jako právník, převzal svoji obhajobu a obhajoval se sám. O podrobnostech maminka nemluvila, ale jsem přesvědčena o tom, že se snažila nedat na sobě znát, jak se o svého manžela bojí. Věděla, že on by svoji hlavu před bezprávím nesklonil. Určitě se podle toho chovala.
Až v dospělosti, když jsem viděla — Rozsudek jménem Republiky — jsem zjistila, z čeho tatínka ve vykonstruovaném procesu obvinili. Moc mě mrzí, že jsem s ním o těchto, pro něho strašlivých dnech, víc a podrobněji nemluvila. Asi z obavy, abych nevyvolávala ve vzpomínkách prožitou hrůzu. Nechápala jsem , že je to pro něho důležité sdělit nám mladým, co to je hrůza diktatury. Snad se ještě k tomuto okamžiku někdy vrátím a pokusím se, sice opožděně, ale pochopit.
Já a bratr jsme v této, pro maminku tak těžké době lumpačili pod dohledem strýce venku, na sluníčku, jak to děti dělají. Nevím koho, jestli mě nebo bratra napadlo, že na podestě schodiště soudu vytvoříme sochy svatých, jak jsme si je pamatovali z Karlova mostu, přes který jsme chodívali za tatínkem na Hrad. Snad to byla prozřetelnost, že nás to napadlo právě v době, kdy soudili tatínka k smrti. Snad Ti naši svatí nad tatínkem drželi ochrannou ruku.
Verdikt soudu nakonec zněl, cituji z rozsudku. 15 let žaláře, 10 000 Kč jako doplňkový trest za velezradu, špionáž a pokus rozvrátit demokratické zřízení za zvlášť přitěžujících okolnosti. S tímto puncem, že jsme potomci člověka, který nehájil podlost tehdejšího režimu, jsme se s bratrem prali po celou školní docházku a v podstatě až do dospělosti.
PS — psáno 4. DUBNA 2012
Na mnohé otázky dostáváme odpovědi až dnes. Dnes, kdy sice skloňujeme slovo demokracie ve všech pádech, ale k demokracii má dnešní stav společnosti tak daleko, jako tomu bylo po „převratu“ v roce 1948, kdy se chopila vlády dělnická třída. Kde je tato třída dnes? Jistě by byla schopná i tento „ demokratický“ systém, kdy vládne pouze moc peněz zvrátit. Tuto třídu se podařilo cíleně dnešní vládnoucí třídě, sice demokraticky zvolených zástupců politických stran, totálně zlikvidovat. Ani lékaři, ani strojvůdci, ani státní úředníci a nakonec ani studenti nejsou schopni tuto sílu nahradit. Že by snad procitli sami občané? Asi ještě nenazrál čas, abychom skutečně žili v zemi, kde budou lidé spokojeni.
Den: D- den návštěvy vězně č. 3298— JUDr. Miroslav Jirásek
Místo: Ostrov u Karlových Varů
Přišel dopis sdělující, že vězeň č. 3298, č.km. 014403 má od velitelství tábora povolenou návštěvu v trvání 15 min. Uvedené bylo místo, a čas. To bylo vše.
Doma nastalo velké těšení, že zase po několika letech tatínka uvidíme. Na jedné straně těšení, ale i starost jak vše zorganizovat.
V mezidobí, mezi povolením návštěv, což znamená velmi nepravidelně a občas nám maminka nejdříve četla a pak dávala číst tatínkovy dopisy, se začerněnými tedy cenzurovanými řádky.
Ze vzpomínek vystupuje příjezd dědečka a babičky- tatínkových rodičů, z Brna, několik dní před určeným dnem návštěvy.
Nebylo to jako dnes, kdy cesta Brno — Praha trvá něco přes dvě hodiny.
Tehdy rychlíky jezdili ještě s parním pohonem, nebyly žádné koridory, po kterých se vlaky řítí až stokilometrovou rychlostí, kdy cestující jsou obklopeni relativně komfortem. Tehdejší vlaky to byly učouzené, špinavé vagony, které pamatovaly ještě První republiku. Otevřít okno znamenalo, že v krátké době byl člověk plný sazí, které vypouštěla lokomotiva, a na hlavním nádraží cestující vystupoval unavený a špinavý.
Návštěva tatínka tedy znamenala cestu do Karlových Varů, kde jsme si odpočinuli na lehátkách na půdě nějakého hotelu. Někdy po půlnoci jsme pak pokračovali směrem do Ostrova u Karlových Varů. Uvědomme si, že Ostrov u Karlových Varů, to byla pro civilisty konečná. Dál už bylo jenom zakázané pásmo, kam mohli pouze ti co dostali oznámení s povolením návštěvy uvězněného a civilisté pracující v uranových dolech.
Ráno kolem třetí hodiny nás vláček, za úplné tmy, „vysypal“ na malém nádraží. Vítala nás pomrkávající žárovka, která spoře osvětlovala vchod do nádraží. V průchozí „hale“ bylo několik dřevěných lavic.
Den byl nevlídný, poprchávalo, byla nám zima, nejenom z nevyspání a rozčilení. Pomalu se rozednívalo, v ranní mlze se v dálce začalo objevovat panoráma vrcholů Krušných Hor. Přichází žena, která otevírá kuchyni nádražní restaurace. Po chvilce cítíme kouř, jak zatápí v kamnech.
Maminka prosí o trochu teplého čaje. Žena loupe brambory a připravuje v otlučeném lavoru něco, co má připomínat bramborový salát. Ještě dnes ji vidím, jak vše rukama míchá.
Dědeček, jak bylo jeho
zvykem, mlčky chodí před nádražím. Přemýšlí. Tak si na něj pamatuji
i z prázdnin, které jsme trávili u prarodičů v Brně. Když přemýšlel nad svými
vědeckými pojednáními potřeboval pohyb. A tak se uklidňoval, nebo přemýšlel, když chodil před
nádražím.
Přijíždí ten nejobyčejnější motoráček s kamny uvnitř a odváží nás i s dalšími „návštěvníky“- tedy těmi, co jedou také na návštěvu svého blízkého. Odváží nás do pásma, kde uprostřed velikého pole stojí starý, omšelý, dřevěný, vojenský barák, obehnaný plotem z ostnatého drátu se dvěma vstupy. Ten, ke kterému později přijíždí autobus s vězni, má z ostnatého drátu zhotovený tunel. Od železnice pak k baráku vede polem vyšlapaná cesta. Na tento „absurdistán“ zhlížejí z mlhy vystupující vrcholy Krušných hor. Příznačné jméno. Ony jsou skutečně krušné, i když samy za to pojmenování nemohou. Uvnitř baráku již čekají další „návštěvníci“, čekají až budou vyzváni, až ten jejich vězeň zasedne za skleněnou přepážku, která ho bude oddělovat od jeho blízkých. Návštěvy se odehrávají v prostoru, který je přepažený prosklenou stěnou, připomínající přepážky na poště.
Před každou přepážkou z obou stran je jedna židle, na které zasedají z jedné strany ti, co navštěvují, a za sklem ti, co jsou navštěvováni. Za těmi pak stojí stráž se samopalem, který míří na všechny přítomné. Nechápeme, ale co kdyby….
Na výzvu se dostáváme do oné místnosti i my. Přivádějí tatínka, pohublý, oblečený do vězeňského, zelenohnědého mundůru. Jeho oči nás beze slov vítají. Dodnes ten oděv mám před očima, jakoby utkaný z kopřiv, hrubý, kousavý, zcela jistě bez podšívky, relativně čistý.
Mezi tatínkem a námi je sklo, ani ruce si nemůžeme podat. Ve skle je několik otvorů a tak se aspoň slyšíme. Babička si sedá, já s bratrem se tiskneme ke sklu, maminka s dědečkem stojí za námi. Nevzpomínám si přesně první slova, ve vzpomínkách mám vjem, že jsme od maminky věděli, že návštěva bude velmi krátká, že se nesmíme ptát, proč je tatínek tak dlouho pryč. A tak se naše konverzace odvíjí od dotazů jaké jsou známky ve škole, tatínek nás nabádá, abychom poslouchali maminku. Člověk by řekl banální otázky, na to co bychom chtěli vědět, však tatínek odpovídat nesmí. Maminka mu ještě říká, že podala žádost o obnovu procesu.
V ten moment postava se samopalem v ruce návštěvu přerušuje a tatínka odvádí někam do tmy baráku. Ještě dnes vidím tatínkovy oči, které se s námi loučí.
Smutní opouštíme barák. Chceme tatínka ještě vidět, až bude nastupovat do autobusu
zadrátovaným tunelem. Čekáme před barákem. Všichni jsme smutní, oči máme plné
slz, ale tatínka ještě jednou zahlédneme. Jakoby zázrakem, mraky prosvítí sluníčko. Že by si
chtělo na tento absurdistán posvítit. Zamlklí a smutní jdeme přes pole zpátky
k motoráčku. Cestu domů si nepamatuji. Ale život klopýtal dál.
PS — psáno v roce 2012
Do předhůří Krušných Hor jsem se ještě několikrát pracovně vrátila. Nikdy jsem však v sobě nenašla odvahu zúčastnit se každoročně pořádaných připomínkových setkání bývalých vězňů v prostorech tehdejších koncentračních lágrů. Jejich setkání jsem vždy chápala jako setkání těch, co přežili. Stále mám před očima onen zmiňovaný barák se samopalem za zády tatínka a to přes skutečnost, že ona budova již neexistuje. A jestliže, dle vyprávění tatínka nestojí ani jeden z oněch táborů, kde prožil svoje dlouhá léta života, kdy by býval mohl jinak zužitkovat svoje vědomosti a schopnosti, a na místech lágrů je pouze srovnaná planina, neměla jsem sílu se do těchto míst jet podívat. Určitě ke své škodě. Zapomínat se nemá a nesmí.
Marie Jelínková, roz. Jirásková