Mám radost, když se mi
dostane do ruky zpráva, že Dcery chodí do škol a vyprávějí… Tu je jeden
příspěvek od Oli Bezděkové:
7. března 2013 jsem byla pozvána paní dr. Hanou Almerovou (profesorkou dějepisu a češtiny) na Arcibiskupské gymnázium v Praze 2 na besedu se studenty o mém otci, plk. Ing. Stanislavu Rejtharovi. Překvapila i vystrašila mě velká účast studentů.
Své vyprávění jsem začala větou, že mě synové varovali, abych mluvila pomalu a nepoužívala sprostá slova (která mě ale naučili!). Po přehrání úryvku z rozhlasové četby na pokračování (Česky rozhlas 2, 2010) tátových vzpomínek vydaných v knize „Dobří vojáci padli…“ (1999, 2002, 2011) a naladění atmosféry jsem studentům přiblížila osudy mého táty za 2. světové války, kdy bojoval v řadách letců v 313. čs. stíhací peruti RAF, ale i na Slovensku, kde se zúčastnil s 1. čs. stíhacím samostatným leteckým plukem Slovenského národního povstání jako náčelník štábu. Po potlačení povstání dobrovolně zůstal na Slovensku s těmi, kteří neměli čím odletět. Již tam se setkal s nevraživostí komunistů, kteří ho napadali za to, že přišel ze „Západu“.
Po příchodu do Prahy již 15. 5. 1945 zašel na Národní výbor v Praze 1 na bytový odbor s žádostí o byt. V Anglii měl ženu a syna a 16 měsíců je neviděl, oni o něm neměli od srpna 1944 žádné zprávy. Komunistický úředník se podíval na pohublého muže(na SNP ztratil 21 kg) v uniformě RAF s vyznamenáními a řekl: „Jak to, že jste se vrátil? Dobří vojáci padli…!“
Paní prof. Almerová mé vyprávění průběžně doplňovala četbou ukázek z knihy. Studenti ocenili i prezentaci fotografií z Fotopřílohy „Dobří vojáci padli…“. Stručně jsem referovala i o těžkém životě po roce 1948, kdy byli letci degradováni, perzekvováni, vězněni.
Závěrem se promítl dokumentární film ze srpna roku 1945, kdy kuroslepští rodáci uvítali svého hrdinu. Film, který se rodině dostal do ruky až v roce 1975, střežím jako poklad. Není dosud známý široké veřejnosti.
Studenti se o téma zajímali, bylo to vidět z jejich tváří. Ulétlo mi několik sprostých slov (které však studenti ocenili), např. Alexeje Čepičku, který se zasloužil o degradaci letců a vojáků, jsem charakterizovala jako „svini“. Dokonce jsem v roce 1974 v Senohrabech u Prahy přišla s partou na ples a sousedka se mě zeptala: „Oličko, Oličko, nevadí Vám, že jsme k Vašemu stolu posadili Čepičku s manželkou Martou Gottwaldovou? Nečekaně přišli na zahrádkářský ples.“ „To tedy vadí“, odpověděla jsem, „dcera československého důstojníka si v životě nesedne za stůl s Čepičkou!“ a opustila jsem sál.
Své zážitky z besedy studenti popsali v tzv. reflexích.
Anna Brabencová
Beseda s paní Bezděkovou se mi moc líbila, zejména otevřenost s jakou nám paní Bezděková líčila příběhy své rodiny. Paní Bezděková umí velice živě a barvitě vyprávět, leckdy i vtipně, že věřím, že všichni v místnosti viseli na každém jejím slově, tak jako já. Je veliká škoda, že beseda trvala pouze dvě hodiny. Tato beseda byla pro mě zajímavá také z osobních důvodů, jelikož znám jejího synovce, jednoho z vnuků Stanislava Rejthara.
Lucie Ledvinová
Na besedě mi přišlo obzvlášť pěkné, že se takto dokázaly dochovat video záznamy z tehdejší doby. Myslím, že je to velice vzácné a bylo to hezké oživení besedy. I většina vyprávěných příběhů byla dobře podána a s vlastními zkušenostmi jsou příběhy mnohem zajímavější. Zvlášť když k příběhu máte tak blízko. Také si myslím, že je velice cenné, když se vaši potomci chopí vašeho osudu a dále ho šíří do škol a veřejnosti. Hlavně je dobré, když to slyší mladí a trochu se zamyslí nad tím, jaké dnes máme možnosti a svobodu. Dle mého názoru si p. Bezděková vedla na besedě velice dobře. Mluvila srozumitelně, věcně a dokázala zaujmout a pobavit. Myslím, že to bylo velice dobré, obzvlášť když člověk není profesionální řečník. Myslím si, že Stanislav Rejthar byl silná a velká osobnost a rozhodně si zaslouží, abychom na něj pamatovali. Moc se mi líbil film (i k němu zpracovaná hudba), který mi připomněl, že ta doba opravdu nebyla lehká a postavit se ostatním stálo velikou dávku odvahy. Jsem ráda, že jsme přímo od jeho dcery, paní Bezděkové, slyšeli různé zajímavosti a komentáře. Mluvila velmi otevřeně a bezprostředně, což jsem uvítala, protože ne všem se naskytne taková příležitost a její vyprávění bylo zajímavé, takže myslím, že nikdo neměl problém s udržením pozornosti. Obdivovala jsem, jak si vše pamatuje a jak sehnala mnoho materiálů, které do knihy přidala a které by jinak byly zapomenuty nebo úplně ztraceny.
Jonáš Kolomý
Jsem rád, že máme na naší škole jednou za čas možnost setkat se s lidmi, kteří mohou vyprávět přímo z vlastního života, nebo z života svých blízkých. Paní Olga Bezděková vyprávěla převážně o svém otci, Stanislavu Rejtharovi. Dozvídáme se o minulosti zase trochu z jiné stránky, přímo od někoho, kdo má velké životní zkušenosti, kdo byl blízký někomu, kdo to zažil. Myslím, že nám to pomůže udělat si obrázek o minulosti, trochu o tom popřemýšlet, abychom se dokázali z minulosti poučit.
Tereza Goetzová
Ze začátku jsem nevěděla, co bych měla čekat, ale nakonec jsem byla velmi mile překvapena. Povídání paní Bezděkové mi přišlo skutečně zajímavé a poutavé. Na jeho základě jsem se rozhodla zjistit si o jejím otci, panu Stanislavu Rejtharovi, více a musím říci, že obdivuji jeho statečnost a vlastenectví. I po vážném zranění se opět vrátil do leteckých řad, aby bojoval za svobodu a spravedlnost. Opravdu se mi moc líbila prezentace paní Bezděkové. Podle mě to měla výborně připravené a obrázky se skvěle udělanou prezentací tomu dodaly přehlednost a zajímavost.
Mimo jiné, mě zaujal film, který se i po takové době zachoval a s vkusně dodělanou hudbou se to krásně doplňovalo. Přednášce dodával na atmosféře a atraktivitě. Pokud by byla možnost, ráda bych se přišla podívat na více podobných přednášek.Velmi mě to zaujalo. Děkuji
Lucie Cermanová
Jsem moc ráda, že jsem měla tu možnost zúčastnit se besedy s touto výjimečnou dámou. Její téměř dvouhodinové vyprávění bylo velmi poutavé a umožnilo mi získat novýpohled na krutou dobu komunistického režimu. Velmi jsem ocenila její humor, s kterým líčila své mnohdy nelehké zážitky z dětství. Několikaminutový černobílý film byl velmi dobře zpracovaný a díky tomu, že byl plný zachovalých fotografií, nám přiblížil její minulost. Ještěbych chtěla dodat, že její otec byl pravým hrdinou, na kterého by měli lidé s úctou vzpomínat.
František Vlček
Na besedě jsme se zaobírali knihou a životním dílem pilota Stanislava Rejthara, který byl za II. světové války příslušníkem RAF (Royal Air Force = Britské královské letectvo) a po II. světové válce okusil velmi hrubé zacházení od komunistů v Československu, kteří hozbavili ocenění za hrdinské zásluhy za II. světové války, degradovali, později vyhodili zarmády a nakonec ho zbavili i jeho bytu. Měli jsme tu možnost být na besedě s jeho dcerou PhDr. Olgou Bezděkovou, která okomentovala pár částí z knihy, ze kterých nám byly čteny ukázky, poté nám pustila černo-bílý němý snímek o návratu S. Rejthara do jeho rodné vsi a nakonec jsme mohli vidět fotografie ze života S. Rejthara. Způsob, kterým paní Bezděková přednášela, se mi velmi líbil, jelikož na rozdíl odjiných přednášejících (například od osob zúčastněných na Menetekelu) vkládala do přednesu i svůj osobní názor a nebála se skrýt své emoce — toto výborně dokazuje věta, kterou paní Bezděková měla popsat Alexeje Čepičku: “Čepička byl svině!”. Z celé besedy mne nejvíce zaujalo povídání o jejím životě v ještě komunistickém Československu, protože se narodila do rodiny, která měla v té době velké politické a názorové problémy.
Václav Brabec
Zdá se, že Olga Bezděková je opravdovou opatrovnicí naší historie. Elán a chuť bojovat s komunismem neztratila ani v chvílích nejtěžších. Přednášku brala s humorem a podala nám téma v jazyku nám srozumitelném a jasném — to se mi opravdu líbilo. Dále co bych ocenil, byly ukázky dobových fotografií, ale také čtení knih, kterých je autorkou právě Olga Bezděková. Snad právě tato beseda nám otevře oči v tom, jaké zlo byl komunismus.
Marie Folejtarová
Bylo moc příjemné vyslechnout svědectví někoho tak znalého situace. Paní Bezděková, dcera Stanislava Rejthara (válečného letce) nám povídala o svém otci. Líbilo se mi, jak nám dokázala skvěle podat tehdejší situaci a dokonce s humorem. Vyprávěla nám určité příběhy a situace, což člověka zaujme více než holá fakta. Paní Bezděková mi zase o něco přiblížila život těchto hrdinů, jako byl například pan Rejthar. Paní Bezděková k nám byla velice milá a vlídná. Vyprávěla to, co slyšela z úst svého otce i to, co s ním jako dítě prožila. Jako bonus nám byly předčítány úryvky z knihy, kterou paní Bezděková sama sepsala. Tyto úryvky pak komentovala. Byl nám promítán němý film.Popisoval návrat československých letců včetně pana Stanislava Rejthara do rodné vísky, do Kuroslep. Bylo vidět, jak jsou všichni šťastní z návratu hrdinů. Chtěla bych dodat, že si vážím toho, že paní Bezděková přišla a podělila se s námi o své zážitky. Naše generace nezažila ani komunismus, natož světovou válku, a tak je skvělé, že se o těchto obdobích můžeme dozvědět skrz pamětníky.