Bylo – nebylo – ale ono se to skutečně stalo. Někdy v 50. letech, v pardubickém kriminále, mne vybrali jako nádeníka k zedníkům, se mnou byla u raportu Jiřina Fárková, děvčica z Horní Bečvy, znaly jsme se ještě předtím z pracovního útvaru z Jilemnice a Varnsdorfu. Pardubice byly sice ženským „lágrem“, ale pro běžnou údržbu všech řemeslných prací tam byl úplně od nás izolován malý mužský muklovský barák, který se nacházel za vysokou zdí, se zvláštní bránou, byli tam většinou krajské případy, pouze několik málo, tenkráte postarších státních muklů. Mimochodem též jeden můj pozdější příbuzný Josef Myška – ten opravoval stroje na různých dílnách.
Já chci vyprávět o zednické partě. Džuzáci, tak jsme
říkaly strážím, nás střežili velice přísně. S Jiřinkou jsme vozily hašené
vápno ve velké tzv. kocábce, vypadalo to jako čínská rikša. Vápno bylo kus
za kuchyní v několika ohromných kádích, zapuštěných do země. Nabíraly jsme
tuto bílou masu, která nám dělala chutě na šlehačku či smetanu, velkou naběračkou. To, že jsme jedna
nebo druhá do vápna nespadly, byl pravděpodobně pud sebezáchovy, protože jsme obě byly štíhlé,
bez zvláštní síly.
Zkrátka a dobře, bylo to v prosinci, před Vánocemi, studený vítr foukal kolem lágru, padal sníh, stráž odvedla mukly – tedy vězně – kamsi na přestávku, s Jiřinkou jsme zůstaly na uzavřeném dvoře, postavily jsme se mezi vchod bloku „A“ a snily jsme… Snily jsme i nahlas, Jiřina psala tajně i krásné básně a měla k fantazii blízko, já jsem byla odjakživa snílek, tato vlastnost mi pomáhala v nejhorších situacích, dokázala jsem se duševně odpoutat, a vždy jsem děkovala Pánu Bohu, že STBáci nedovedou číst myšlenky.
Vyslovily jsme nahlas svoje přání Ježíškovi: „Kdybychom měly alespoň jednu větvičku chvojí!“ V tom okamžiku přivál vítr přesně k našim nohám, obutým do vysokých šněrovacích bot, jednu malou větvičku krásného šlechtěného smrku. Určitě nám vytryskly slzy, radost byla veliká, chvojí jsme rychle schovaly, byly to roky, kdy nesmělo být na cele absolutně nic, co by připomínalo přírodu. Větvičku si někdo přinesl buď zázrakem od návštěvy, nebo to ukradla nějaká vězeňkyně – „holčička“ – kdoví kde. Tato drahocennost byla zřejmě přivázána zvenku za mříže, pochopitelně tak, aby z cely při různých raportech nebyla vidět.
Na Štědrý večer jsme si po večerce tajně a tiše zapěly pásmo vánočních koled, které sestavila právě Jiřina Fárková, která měla krásný soprán, Žofie Slováčková-Zlámalová nádherný alt, větvička chvojí kolovala z ruky do ruky, každá si přivoněla, pohladila jehličí, a věděly jsme zcela určitě, že jednou… jednou… si vyjdeme do přírody, po které se nám všechna léta stýskalo, kterou jsme postrádaly, po přírodě, kde lze nalézt Boha, každý toho svého.
PS: Po celá léta neměli političtí vězňové tužky ani papír, kdo měl inspiraci napsat básně, byl nucen riskovat, sehnat si „špačka“ tužky, cár papírku – pokud byl tento poklad objeven… za trest byla korekce na více dní, poloviční strava.
Vzpomínala: Hana Johnová-Truncová
MUKL = Muž Určený K Likvidaci, džuzák = bachař, STB = státní bezpečnost