Zcela zaplněný Malý sál Městské knihovny v Praze byl v pátek 28. února 2014 od deseti hodin vyplněn programem našeho sdružení Dcer 50. let, jako součást festivalu Mene Tekel 2014. Připravily jsme program odpovídající poslání našeho sdružení. Seznamování a podávání osobních svědectví, určené především pro mladou generaci, o dopadu nástupu komunismu na prostředí a život rodin, kde převážně jeden z rodičů s touto komunistickou ideologií nesouhlasil a proti této ideologii se postavil různými formami protestu a boje. Za své postoje byl potrestán nejen on dlouholetým vězněním, ale i celá jeho rodina.
Se silnými pocity autentičnosti bylo promítnuto audiovizuální svědectví o. s. Dokumenty, mládež & společnost, Jindřišky Grimmové, jedné ze zakládajících členek sdružení Dcer 50. let. Příběh, vyprávějící o uvěznění otce, sedláka, který byl šikanován za nesplnění dodávek, za svůj hrdý postoj, za svoji oddanost k ideám první republiky a demokracii. Po jeho uvěznění následovalo vystěhování celé rodiny k těsné blízkosti polských hranic. Jindřiška svým příběhem popsala příběhy tisíců českých hrdých sedláků, které režim zlomil až právě takovými represemi. Vždy z každé vesnice byl vybrán ten nejlepší hospodář, na kterém bylo demonstrováno, co čeká každého, když nebude souhlasit. A český venkov kapituloval, změnil svou vzájemnou sousedskou sounáležitost a přirozenou zakořeněnou vazbu lidí a přírody. Jindřiška zde sugestivně popsala celý příběh své rodiny, která toto vše překonala a dočkala se návratu svého otce z vězení.
Druhou částí programu byla beseda s autorem knihy Nezhojené rány národa panem Lubomírem Vejražkou. Přetiskujeme článek z rozhovoru pana Lubomíra Vejražky pro ČR Ostrava. Ve stejném duchu zazněla i slova autora na naší besedě.
Rozhovor s Lubomírem Vejražkou, Český rozhlas Ostrava
Kniha Nezhojené rány národa se věnuje dosti opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let, také vězňům samotným. Vznikla díky pamětníkům ochotným otevřít svá srdce a zavzpomínat na velmi bolestná údobí života, i na propady a selhání, o kterých se obvykle nehovoří.
Není odbornou historickou publikací, ale ani beletrií. Je svébytným zamyšlením nad lidskými příběhy v nelidské době, snažícím se přiblížit, analyzovat a pochopit, co se to tenkrát stalo a proč k tomu došlo.
Záměrem knihy je vtáhnout čtenáře do centra dění, aby pochopil těžkou, až drtivou atmosféru, do které komunistický režim uvrhl spoustu občanů této země; poznamenat čtenáře, aby navždy věděl, co přinesl únor 1948 do Čech, na Moravu a Slovensko.
O temných období dějin se varovně říká, že se mohou opakovat. Skutečnost je taková, že se v historii znovu a znovu objevuje nepoučitelnost z konkrétních událostí. A lidé nejsou dokonalí. Touha po moci, bohatství a dalších lákavých kategoriích, stejně jako nenávist, závist, sobectví a další negativní lidské vlastnosti, jsou staré jako lidstvo samo. Proto je důležité pokusit se pochopit co lidé, jimž je věnovaná tato kniha, tedy vězni, jejich příbuzní a přátelé, skutečně prožili a dodnes prožívají. Nic neskončilo. Každý den stojí každý z nás před zdánlivě drobnými otázkami a rozhodnutími, které však, ať už si to uvědomujeme či ne, rozhodují o tom, zda a jakým způsobem se historie bude či nebude opakovat.
Poslední částí programu byla projekce dokumentárního filmu ČT s názvem „Sny o tátovi, aneb hrdelní proces s českou technickou inteligencí“. Film byl představen jeho režisérem Josefem Císařovským a produkční filmu Lucií Plockovou, vnučkou Alfréda Plocka st.
Proces s Alfredem Plockem se vymykal dosud známým procesům, protože neměl vysloveně politické pozadí. Skupina inženýrů z ministerstva pošt, průmyslu a firmy Standard Electric byla obžalována jenom proto, že chtěla realizovat převratnou technologickou novinku a z Prahy vytvořit centrálu nového celoevropského telekomunikačního systému. Chtěli mimo jiné posílit prestiž své země na mezinárodním fóru. Právě tento záměr však vyvolal podezření příslušníků bezpečnostních orgánů i sovětských poradců. Rozhodli se proto razantně zakročit.Filmem nás provází syn Alfreda Plocka, který svého otce po jeho zatčení v únoru 1950 už nikdy nespatřil. V červnu následujícího roku proběhl soud se sedmi inženýry. Šlo o největší proces s českou technickou inteligencí. Inženýr Plocek byl označen za hlavu spiknutí a spolu s dalšími dvěma kolegy popraven.
„Představte si, že stojíte na autentické chodbě, kde byly na Pankráci cely smrti. Uvědomujete si, že ještě nikdo tu před vámi netočil. Stojíte na místě, kudy jednoho listopadového rána odváděli nevinně odsouzené na popravu. Přesně tam, kde kat navlékl odsouzenému oprátku na krk. A najednou se celý film změní ve stroj času a vy se stanete přímým svědkem a účastníkem celé události“, popisuje své zážitky z natáčení režisér Josef Císařovský.V rehabilitačním spise Alfreda Plocka z roku 1968 se pouze konstatuje, že dotyčný byl souzen za věci, které se nestaly. Tečka. Ani slůvko omluvy, nic co by alespoň po letech zmírnilo bolest pozůstalých. (oficiální text distributora)