V pohraničí žila německá rodina, otec pekař, matka jeho výrobky prodávala v malém koloniále a jejich tři synové. Otci se jako pekaři, který byl důležitý jako zásobovací prvek, a také skutečnost, že je „jen“ poloviční Němec, dařilo se odvodu do války a na frontu vyhýbat. Nevadilo to sousedům do té doby, než na frontách začali umírat jejich manželé, děti, vnuci. Na sousedskou „přímluvu“ je otec posléze na frontu povolán, krátce nato zajat. V květnových dnech 1945 se ve sběrném táboře v České Třebové narodí matce jejich čtvrté dítě, tak vroucně otcem očekávaná holčička. Tuto zprávu mu ještě stačí matka sdělit, bohužel však již jako německému zajatci ve vlakovém transportu do Ruska. Náhoda? Než však doběhne pro dítě do tábora, aby mu ho ukázala, transport odjede. Pekař nikdy svoji dcerku již nespatří.
Celá zbylá rodina — matka, babička, tři kluci a miminko — není schopna odsunu a je vystěhována na samotu vzdálenou tři kilometry od naší vesnice. Maminka s babičkou pracují na polích státního statku a ve velké bídě s dětmi přežívají. To vše snášejí odevzdaně, pokorně. Jedinou oporou je jim jejich silná víra v Boha.
Moje matka byla ročník 21, ročník, který musel odejít na práci do Německa. Díky příbuzným jí bylo opatřeno místo na ministerstvu dopravy u telegrafu, kde se seznámila s mým budoucím otcem. Tehdy vůbec nevěděla, že jeho zajímaly zpočátku především informace, ke kterým se u telegrafu dostávala. Jednalo se o pohyby vlaků, zejména těch vojenských, které mířily na frontu. Budoucí otec byl posléze zatčen, ale měli oba štěstí, nikdo nic neprozradil a tátu po půl roce pustili. Rodiče se vzali a v srpnu 1945 jsem se narodila.
Otec začal večerně studovat vysokou školu ekonomickou, zahraniční obchod a pracoval na ředitelství drah. Bohužel přišel únor 1948, jehož následky byly pro tátu nepřijatelné. Otec byl z vysoké školy vyhozen a ze zaměstnání vyakčněn. A tak jako za války začal proti novému nepřátelskému ismu bojovat svými „osvědčenými“ prostředky, psal letáky a veřejně proti komunistům vystupoval. Tehdy už neměl takové štěstí, našel se v bydlišti udavač a už to jelo. V červenci 1949 byl zatčen a vyměřen mu byl trest odnětí svobody nejprve na 10 let a po odvolání státního prokurátora zvýšen na 15 let, ztrátu občanských práv a majetku za velezradu. Podle tehdy nového paragrafu trestního zákona 231.
Druhý …ismus byl komunismus.
V září 1951 se ve vesnické dvoutřídce setkáváme my dvě malé holčičky. Kluci na ni útočí, tehdy byla silná averze, že ona je Němka (bylo po válce, děti si tehdy hráli hry, kdy Němec byl nepřítel, hrdina byl Rus), to mě odpustili zavřeného otce, o kterém nevěděli přesně, za co je zavřený. Tak jsme se poprvé setkaly — já Miroslava a ona Maria, změnily jsme si jména pro sebe na Milenka a Maruška. Strýc mne doma seřezal, že nestačí to, že je můj táta zavřený a já ještě budu provokovat „kamaráčoftem“ s „Němčoury“. Ani toto naše kamarádství nezničilo. Já ji brala k nám na obědy, aby nemusela chodit na samotu domů. Ale jaké to byly obědy — polévka a kaše, někdy krupičná, jindy bramborová, někdy knedlíky, lívance, vajíčka, brambory na různé způsoby, prostě obyčejná venkovská jídla. Chodila jsem k nim domů, kde se mluvilo německo-česky, je však zajímavé, že jsme si všichni dobře rozuměli. Jenom jednou jsem byla doslova šokovaná, když jsem nad postelí (nebo to bylo na stařičkém kredenci? Nevím už) její babičky uviděla fotografie jejích synů, Maruščiných strýců. Byli v německých uniformách a já se začala klepat jako při návštěvách za tátou ve věznicích. Tehdy mne chytil bratr Marušky do náruče a stále mi opakoval: „Jsou to přece její děti“. Došlo i k seznámení našich maminek. Obě byly velmi rozpačité, ale jejich osudy, dříve za minulého ismu stály na opačných stranách, ale v té době si už byly podobné. Obě byly mladé, obě měly děti a obě byly bez svých manželů a nebyly vdovy, obě věrně čekaly na své muže. Otec Marušky byl vězněn na Sibiři, po celou dobu o něm neměli žádné zprávy. Můj táta byl vězněn v Ostrově u Karlových Varů, na Borech, ve Valdicích, v Leopoldově a na Ilavě. Vidět jsme ho mohly jednou za rok, psát mu dopisy jednou za tři měsíce a možná jednou za rok jsme mu směly poslat balík. S Maruškou jsme chodily do školy celých osm let. Po ukončení školy ji následoval osud jejích bratří, jeden musel do dolů, druhý musel krmit krávy ve státním statku, třetí na stavbu mládeže. Maruška odešla do Semil dělat přadlenu.
A osud našich maminek. Můj táta se vrátil v prosinci 1963 téměř po patnácti letech a to jen proto, aby nezemřel ve vězení, ale doma. Zemřel počátkem roku 1968 na následky věznění, obdařen velkým množstvím chorob, z nichž každá sama o sobě byla smrtelná. Maminka se stala tedy skutečnou vdovou, ale se žádným vdovským důchodem. Naopak za tátu musela zaplatit dluhy za jeho pobyt v kriminále.
Rodina Marušky se v roce 1969 oficiálně vystěhovala do tehdy Německé spolkové republiky. Tam německý Červený kříž provedl šetření o osudech tatínka a bylo jim posléze sděleno, že v zajetí na Sibiři zahynul pod koly nákladního auta. Také maminka Marušky se tedy stala oficiálně vdovou a byl ji v NSR přiznán vdovský důchod. Dodám ještě, že maminka Marušky si v Německu těžko zvykala. Bylo to v období, kdy v Německu byla vysoká životní úroveň, pro ni takový život byl však téměř hřích. Také sžití s rodinami bratrů nebylo ideální, vztahy byly narušeny jednak délkou odloučení a i jinými životními podmínkami, ve kterých oni po návratu ze zajetí v Rusku žili. Maruška se vdala za svou velkou lásku, Čecha ze Semil. Manžela však za ni do Německa od nás nechtěli pustit. Teprve až se jim narodil první syn, tak na nátlak Červeného kříže mu bylo umožněno následovat svou rodinu do Německa.
Naše mámy byly obě přirozeně statečné a tvrdými životy, který pro ně doba s ismy přichystala, až neuvěřitelně pragmatické. Stejně reagovaly, aniž o tom věděly. To jsme si s Maruškou mohly sdělit až po dlouhých letech, kdy nám bylo umožněno se zase setkat.
Maruška v Německu začala mít psychické potíže, jako následek života v poválečném období. Tehdy ji pomáhaly, u nás v té době ještě v plenkách, psychologické poradny. Maminka její to však brala jako rozmazlování a jako jediný lék doporučovala práci. Podobně reagovala moje maminka. Mě zase v době normalizace vyhodili z milované práce a já se také sesypala. Maminka však řekla: „Vyhodili, nezavřeli, jiná nebudeš, jsi stejná jako tvůj táta, tak jim přece nebudeš dělat radost. Seber se a pracuj“.
V roce 1978 si sestra koupila chalupu v blízkosti Rumburku. Po její celkové rekonstrukci nás tam s maminkou pozvala. Přijeli jsme před chalupu, maminka se jenom zeptala sestry, zda je ta chalupa po Němcích. Sestra ji sdělila, že ano, ale oni jsou již čtvrtí majitelé, to však pro maminku nic neznamenalo. Do domu nevstoupila a museli jsme se otočit a vrátit se domů. Nevím, zda to pro ni znamenalo úděsnou představu, že si přivlastňujeme něco, co nám nikdy nepatřilo, nebo zda se jí v hlavě honily vzpomínky na těžký osud Maruščiny rodiny. Anebo něco jiného? Kdo ví. Nikdy jsme už o tom doma už více nemluvily. Sestra asi po pěti letech chalupu prodala.
Obě naše maminky žily spolu s našimi rodinami do konce svých dnů, jedna ve sjednoceném Německu, druhá v rozděleném Československu — České republice. A rozhodně se do své smrti nestaly vyznavačkami žádných, především politicky laděných …ismů. Není divu!
Miroslava Bočková