Vážení přátelé,
již delší dobu jsem se odhodlávala, že napíšu náš příběh, který jsme prožívali po roce 1950. Naléhavé nutkání napsat nebo resp. odepsat do novin, které odebíráme (Mladá fronta Dnes) jsem měla hlavně v době, kdy běžel seriál Zdivočelá země a kdy se jednou ozval soudruh Miroslav Grebeníček a myslím, že i současný předseda KSČ Filip, s konstatováním, že celý seriál je propaganda. Děkuji panu Stráskému o jeho pravdivý popis doby. Vždy jsem si říkala, že v některých částech seriálu to byl jen mírný odvar toho, co jsem si zapamatovala z let 1951—1963 a co jsem skutečně prožila. Do vzpomínek se mi z větší intenzitou vloudil smutek po zhlédnutí filmu PIKNIK, který vysílala ČT.
Jmenuji se Arnoštka Dobšová, rozená Vrajíková, nar. 22. 3. 1941. Moji rodiče Arnošt a Jiřina Vrajíkovi žili v malé obci Komárno u Bystřice pod Hostýnem.
Můj otec Arnošt Vrajík se narodil 14. 8. 1915 do rodiny domkáře Jana Vrajíka. Jeho matka po narození zemřela a staříček Jan se znovu oženil, protože mu zůstaly na starost 4 malé děti. Z dalšího manželství ještě přibyli 3 synové. Přesto, že otec byl vlastně z chudobných poměrů, umožnil mu staříček po vyučení studium na Státní průmyslové škole v Přerově. Otec pak byl po vojně přijat u fy Baťa v Otrokovicích do strojíren jako kontrolor. Pamatuji si, že když jsem začala chodit do školy, stále zdůrazňoval: kvalita tvé práce je hodnota tvé osobnosti. Jako malá jsem to moc nechápala a neprožívala. Protože moji rodiče neměli kde bydlet, rozhodli se pro stavbu domku, přesto, že otec pracoval ve Zlíně a jezdil domů jen 1× za týden. Pamatuji si, že mě mamka vždy v sobotu vypravila tatínkovi „naproti“ na cestu od vlaku, kterým se vracel na neděli ke své rodině. Jednu květnovou sobotu jsem však čekala na jeho příjezd marně. Nepřijel ani dalším vlakem ani příští den, což už byla neděle.
V tu dobu už jsem měla sestřičku Jiřinku, narozenou v prosinci 1949. Vzpomínám si, že matka, které bylo v květnu 1951 35 let, byla vylekaná, co se mohlo tak hrozného stát, že manžel a můj otec nepřijel domů. Telefon v naší vsi nebyl, tak jsme se jen dohadovaly a utěšovaly, že snad vše dobře dopadne. Navštívily jsme matčinu matku, která bydlela na „výminku“u svého nejstaršího syna Jana a dověděly jsme se, že strýček Janek, jak jsme mu říkali, byl zatčen a to v neděli na prahu kostela ve Všechovicích, kde ho odvedli neznámí pánové v kožených kabátech a tmavých kloboucích. Následně byly zatčeny 2 matčiny sestry ve vlaku na cestě z práce ze Všetul z cukrovaru.
Čas plynul a matka žila v obavách a očekávání co se vlastně stalo. Nikdo neuznal za vhodné, natož pak slušné uvědomit ji co se stalo. Někdy v půli května nám byla doručena doručenka, aby si matka vyzvedla balík na poště ve Všechovicích. Vzpomínám si, že si vypůjčila kolo a do Všechovic pro balík jela. Přijela domů zcela ohromena, neboť v balíku byly otcovy boty, šaty ve kterých jezdil do práce. Žádná poznámka nic na vysvětlenou. Bylo to hrozné období nejistoty a strachu, co se děje. Vzpomínám si, že jednou jak jsem přišla ze školy, všimla jsem si, že na okně něco leží. Byla to obálka bez adresy, zalepená. Nejdříve jsem běžela k sousedkám které hlídaly malou sestru v době, kdy byla na tak zvaném nádeňku. To byly práce u větších sedláků, kteří potřebovali pomáhat při polních pracích. A pak s kočárkem jsem se vydala vyhledat někde na poli matku, abych ji donesla, co jsem našla na okně. V obálce bylo jen stručné sdělení: Váš manžel byl 16. 5 .1951 v 10.30 hod. zatčen v zaměstnání. S největší pravděpodobností je ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. Matka jen vzdychla: chvála P. Bohu, žije.
Už si přesně nepamatuji, který den k nám přijela „návštěva“ 6 mužů, 4 byli v uniformě SNB a 2 v civilu-tmavých kabátech a kloboucích. Prohledali celý dům od sklepa po půdu, něco s přístroji hledali po zahradě, dokonce vyvedli i kozu z chlívku a hrabali i tam.
Byla jsem strašně vyděšená, houpala jsem v kočárku malou sestru, zatím co matku pánové vyslýchali, křičeli na ni, ať se přizná, že oni vědí co je zač. Když matka stále opakovala, že neví, co po ni chtějí vědět či slyšet, že si není vědoma nějakého svého provinění, odešli pánové v uniformách si zakouřit, v kuchyni zůstali jen 2 civilisté (jeden byl vyšší, druhý menší). Jeden z nich vylovil z náprsní kapsy arch čistého papíru, dal matce do ruky pero a nařídil, aby se podepsala 4 cm nad spodní okraj papíru. Matka plakala, že to nemůže udělat, kdo ví, co by tam pak mohlo být napsáno. Po delším vyhrožování se jeden z mužů podíval do kočárku a prohlásil, jestli to nepodepíšete, tak to mrně už živé neuvidíte. Najednou jsem viděla, že držel v ruce zbraň. Já i matka jsme začaly hrozně křičet a brečet. Mezi tím se okolo domu shromáždila spousta zvědavců, ale dovnitř se nikdo neodvážil vejít. Tak matka nakonec papír podepsala. Pánové se ještě chvíli o něčem radili, nechali si předložit otcovy vkladní knížky bez potvrzení si je odebrali a poté všichni odjeli.
Teprve 13. 12. 1951 obdržela matka dopis od Krajského soudu, že se může zúčastnit „přelíčení“, které bylo zahájeno 12.12. Ve stejný den přišel dopis od JUDr. Františka Polanského z Val. Meziříčí, ve kterém sděluje matce, že je delikventovým (myšleno Arnošta Vrajíka) obhájcem ex offo a žádá o předání veškerého materiálu pro delikventovu obhajobu. Jezdit do Uh. Hradiště nebo do Brna nemělo smysl s ohledem na to, že oznámení došlo 13.12. kdy vlastně už přelíčení probíhalo.
Rozsudkem Státního soudu, odd. v Brně ze dne 14. 12. 1951 č.j. 1 Ts II 80/51 byl odsouzen pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 1c, 2a, 3d tr.z. na 15 let odnětí svobody, peněžní pokutě 10 000 Kč, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. V té době vlastnil otec ½ zahrady, jako stavebního pozemku. Domek nebyl v té době kolaudován ani zapsán na LV, přesto vydal ONV v Holešově výměr, označen jako „důvěrné“ 25.6.1954, kterým rada ONV svěřila do správy bytový nemovitý majetek delikventa Arnošta Vrajíka Místnímu národnímu výboru v Komárně „na základě rozsudku St. soudu odd. Brno, veškerý majetek propadlý ve prospěch Čsl. Státu a proto bylo s ním konečně naložiti ve smyslu cit.směrnic“ K tomu mám vzpomínku. Někdy v červnu jsem přišla ze školy v Rajnochovicích a u našeho rozestavěného domu stáli 3 muži, znala jsem jen jednoho, říkali mu Puňta. Asi byl otcovým kamarádem, protože si vzpomínám, že jsme u nich byli na návštěvě (bydleli tenkrát ve strážním domku u železniční trati) a pro mě to byl zážitek. Tak ten pán rozkládal rukama a stále opakoval: „dyť se na to podívej, soudruhu, to není domek, to je hrad“. Tak se místní soudruzi postarali i o to, že bylo zabaveno či zkonfiskováno i to, co vlastně v době odsouzení, neexistovalo. Matka sehnala práci v cihelně Šrom v Bystřici p. Hostýnem, a místo mzdy v penězích dostávala cihly pro stavbu domku.
Další vzpomínka na oceňování zabaveného majetku: otcovy svatební šaty staré 12 let, osobní prádlo, radio byly místním občanem oceněny na 7600 Kč (matčin výdělek tehdy činil asi 1900 Kč). „Milosrdně“ jí dovolili oceněné šatstvo splácet s doporučením “ prodej to, za 15 let to stejné zteří“ zaplať co máš povinnost. Nebo další svědectví soudružského chování: matka dostala povolení „vytěžit“na řece Juhyni písek či štěrk na stavbu. Jaké však bylo naše překvapení, když už byl písek složen u našeho plotu, přijel tehdejší předseda MNV s mládežníky a písek odvezli na stavbu místní družstevní prádelny. Žádné odvolání na jejich neoprávněné chování neexistovalo.
Po ukončení ZŠ v r. 1955 jsem si podala přihlášku ke studiu na Vyš .hosp. školu ve Val. Meziříčí. Přesto, že jsem měla vysvědčení s vyznamenáním, sice mě k přijímací zkoušce připustili, přijímací zkoušku jsem složila rovněž s vyznamenáním, pak jsme dostali sdělení, že nemohu být přijata, „není žádoucí, aby se poskytovalo vzdělání potomkům nepřítele naší lidově demokratické republiky.“ Jeden z mých bývalých učitelů, místní občan, mi vysvětlil, že můj otec je jak velká „kaňka“ na mém životě, kterou už nikdo nesmaže.
Ale je pravdou, že nebyli všichni soudruzi stejně ctižádostiví a snažící se zalíbit okresním tajemníkům. Nakonec jsem byla na školu přijata. Myslím, že to bylo osobní hrdinství jak bývalého ředitele ZŠ, tak i ředitele VHŠ. Ale v obci jsem musela zastávat všechny možné funkce, od pokladníka Svazu přátel Sovětského svazu, vystupovat při různých oslavách recitováním angažovaných básní, se Svazem mládeže jezdit jako úderka k agitacím pro JZD,
Žily jsme jak se dalo. Do zaměstnání nebylo kam jít s odkazem, že zaměstnávat protistátní živly je riziko. Až později matku přijali u Hrazení bystřin, kde vykonávala práci určenou pro muže.
Otec byl do výkonu trestu převelen nejdříve do Ostrova nad Ohří, pak do Jáchymova a naposled na Bytíz u Příbrami. Nejhorší byla moje první návštěva ve vězení, ke které matka dostala povolení, že mohu být účastna. Otec stál za dveřmi, ve kterých bylo malé zadrátované okénko, takže jsem ho vlastně ani neviděla, jen když mě matka trochu uzvedla. Ale to hned byla okřiknuta dozorcem, že to není dovoleno. Situace se trochu zlepšila až někdy po r. 1956, asi to mělo souvislost s událostmi v Maďarsku, už jsme při návštěvě, která byla povolována 1× za rok, mohli sedět u stolu a mezi námi seděl dozorce. Vzpomínám si jak nás naháněli už na nádraží v Příbrami, dovezli autobusy do prostoru ohraničeném ostnatými dráty a se strážnými věžemi v každém rohu a ozbrojeným vojákem se samopalem. Pak přiváděli vězně spoutané silnými lany či řetězy do návštěvních ubikací.
Bylo to víc než hrozné. Provokativní chování dozorců, kteří si zajišťovali povýšení lstivým příslibem pomoci při útěku, zastřelení nevinných. Samotky při nesplnění normy víc jak 100%.
Otec si odpykal 12,5 let. Na naše žádosti (jak jsme byly s mamkou naivní) se odpovídalo stále stejně. Nespolupracuje, nejeví známky převýchovy. Když se otec vrátil, byl to pro mě vlastně cizí člověk. Byl od nás odloučen, když mi bylo 10 let a vrátil se bylo mi necelých 23 let. Přišlo mi k pláči, když se otec vrátil a neuměl ani nakoupit, nevěděl či neznal jak vypadají peníze. Za 12,5 let práce v uranovém průmyslu si dovezl po propuštění 2 400 Kč. Všechno bylo sráženo na ubytování a stravu. Matka dostávala sice od Nápravného zařízení příspěvek na rodinu, ale asi to nebylo nic moc. A ještě si doručovatel ze Všechovic pomáhal tak, že upravoval stvrzenky, kterými matka dostávala peníze z vězení, a peníze si nechával, trvalo dlouho než se věc vyšetřila …. ani si nepamatuji, zda byl doručovatel pochválen či povýšen nebo potrestán.
Otec byl rehabilitován, dostal náhradu podle právního předpisu. Od spoluobčanů se nějaké omluvy nedočkal, myslím, že ji ani neočekával. Považoval vše z křesťanského hlediska za Boží vůli. Říkával, že nemá smysl žít v nenávisti v srdci. Nenávist otráví především toho, kdo nenávidí.
Jsem ráda, že se moji rodiče dožili „sametové“ revoluce. Ale myslím, že vývoj situace u nás se lišil nebo liší od toho, co jsme očekávali. Že se bude mluvit pravda a nic víc než pravda. Že peníze nebudou až na prvním místě. Že ti, kdo soudili v padesátých letech už nebudou moci vykonávat dál svoji praxi. Že těm, o kterých se ví, jak se chovali, nebude dána možnost či příležitost, aby zase profitovali v nové situaci. Bláhově jsem si představovala, že dojde k pronikavé změně ve výchově dětí a mládeže. Ale snad se ještě dočkám.
Arnoštka Dobšová, rozená Vrajíková