Dcera politického vězně padesátých let Ludmila Cibulková-Kabátová
stručný nástin příběhu naší rodiny, která byla stíhána komunistickým režimem
Můj otec Jan Kabát, narozený 18. 2. 1902, pracoval před zatčením jako technický úředník na Technických úřadech Magistrátu města Plzně. Maminka byla v domácnosti. Byli jsme dva sourozenci, já a starší bratr Jan. Bydleli jsme v rodinném domku na předměstí Plzně. Když tatínka zatkli, mně bylo 9 let a bratrovi 14 let.
Dne 16. 1. 1952 byl můj otec zatčen a to v ranních hodinách za přítomnosti několika mužů a nesměl se s námi ani rozloučit.Pro moji matku nastaly velice těžké chvíle, což ve stručnosti této zprávy nelze popsat. Bratr končil základní školu a již nebyl připuštěn k přijímacím zkouškám k dalšímu studiu na střední škole. Musel nastoupit do internátu stavebního učiliště a vyučit se zedníkem. Jako trest za pár měsíců zajištěného otce, ještě neodsouzeného. Byl vynikající žák se samými jedničkami.
Můj osud byl podobný. Když jsem vycházela ze stejné školy, na střední školu mě bylo umožněno dělat přijímací zkoušky. Hlasoval o mém osudu učitelský sbor a jeden hlas rozhodl v můj prospěch. Na studium na vysoké škole jsme se nesměli hlásit. Byly jsme děti „nepřítele socialistického státu“ a tak bylo v tomto rozhodnuto vždy již předem.
V červenci roku 1952 jsme byli vystěhováni z našeho rodinného domku do Všerub u Plzně. Do domku se ihned nastěhoval člen policie, asi tajné. Posléze ho vystřídal druhý.Ve Všerubech matku znovu stěhovali místní občané, když odmítla se znovu přestěhovávat. Sestěhovaný majetek skončil na místní faře. Zde bylo zamykání dveří tak špatné, že nám odtud věci zmizely. Byly rozkradeny. My jsme bydleli u matčiny matky, o kterou se musela starat, a živit ji, jelikož jako bývalá malorolnice nepobírala vůbec žádný důchod. Veškerý majetek již obhospodařovalo místní JZD. V době kdy babička zemřela, což byl rok 1955, jí byl přiznán důchod 160 Kč. Bylo jí 75 let.
Soud s otcem se konal v září 1952. Rozsudek zněl 20 let žaláře, odnětí všech práv a majetku, což byla i polovina domku. Ta již byla několik měsíců v užívání cizích osob. Matka v šedesátých letech musela si svoji polovinu domku znovu koupit, jinak hrozilo, že se jí zmocní již třetí nájemník, ředitel instituce, která tyto konfiskáty měla na starost.
Otec se vrátil na amnestii v roce 1960. Nemohl sehnat práci. V úřadu se báli se s ním vůbec setkat a raději se poschovávali. Nastoupil k Zemědělskému podniku na těžké práce mimo domov a rodinu. Byly to výkopové práce pro meliorace. Po operaci, kterou musel podstoupit a díky zničenému zdraví z kriminálu, brzy zemřel. Ve svých 65 letech. Nikdy nám nesměl v té době sdělit cokoliv o době strávené ve věznicích. Musel podepsat absolutní mlčenlivost, jinak by následovalo opětné zatčení a represe.
Mého otce po dobu internace matka neopustila, nerozvedla se s ním, i když byl „nepřítel
socialistického státu“, neustále nám citovaná fráze, a ani když jí bylo podsouváno složkami policie, aby se s otcem rozvedla, že se bude mít lépe. Vytrvala a nám dala příklad, jak se v životě vyrovnat s tak těžkou nepřízní osudu a zachovat si čest a rovnou páteř.
Malé shrnutí: otec prošel za osm a půl roku těmito věznicemi: Výslechy v Plzni na „gestapu“, Pankrác, Valdice u Jičína, Opava, Ruzyně a poslední léta věznice Mírov.
Paragrafy rozsudku: velezrada podle paragrafu 78 odst. 1 písm. c, odst. 3 písm. d, dále vyzvědačství podle paragrafu 86 odst. 1, odst. 2 písm. a, b, odst. 3 písm. b, d téhož zákona.
Ludmila Cibulková-Kabátová