Na hrob manželových rodičů, jezdíme až do Chodova u Karlových Varů. Cesta dlouhá, samá objížďka. Opravy na silnicích probíhaly i ve svátek. Všude čteme: musíme to opravit. Nejezdíme tak často jako jsme jezdívali dříve, ale změny jsou vidět. Silnice se rozšířila, ale dálnic moc nepřibylo.
V Krušovicích nás vždy upoutá škola, která je celá popsaná jmény spisovatelů, skladatelů, historickými postavami, výroky slavných. Myslíme si, jak tam děti chodí rády do školy, když mají dějiny napsané na budově.
I pivovar tam doznal velkých změn. Byla jsem se v jednom novém pivovaru podívat. Když jsem viděla v jakých podmínkách dnes pracují a vybavila si mámu ve stáčírně kutnohorského pivovaru v zimě, mokru, pachu piva z rozbitých a vyteklých lahví spráskla jsem ruce a nahlas zvolala. Mami kdybys to viděla!!! Nutno dodat, že tento pivovar, už neexistuje.
V Hořesedlích si připomínáme, že zde zastavoval autobus v polovině cesty do Karlových Varů. Ani nevím, zda ještě zastavuje. Občerstvovací kiosek již nefunguje, ale vedle je větší prostor v opraveném domě. Na konci obce byl „ hotel Astra“. Asi před dvěma lety jsem si ho vyfotografovala, byl zchátralý. Letos je to jen ruina na konci vesnice.
V lesích při cestě si vybavím film Florenc 13.30 a Josefa Beka jak zpívá „silnice jak stuha je ……“
Chmelnic je také méně. Dočetla jsem se, že jich bylo hodně zničeno při povodních, ale mělo by jich přibývat. I tam dělali podzimní práce. Je to už hodně roků, když jsme jeli v době česání chmele a bylo všude plno studentů, brigádníků. To mi zase připomnělo film Starci na chmelu.
V Karlových Varech při sjíždění po staré silnici jsme viděli neměnné panorama hotelu Imperial, do kterého jsme se mohli podívat až po roce 1989. Jinak nebyl přístupný. Pouze léčícím se lidem z SSSR a asi i jinak vybraným pacientům.
Protože jsem slyšela, že konečně budou opravovat hlavní, Horní nádraží, které bylo stejné i v dobách, kdy jsme jezdili za tátou do věznice v Lokti, projeli jsme kolem a stihla jsem vyfotit, že nádraží už není. Byla to ostuda pro Karlovy Vary. Návštěvníci, přijíždějící vlakem do lázní, se jistě divili. Nádraží nebylo opravené od bombardování v roce 1945. Tenkrát ho dali do pořádku.
Ve Varech jsme přibrali manželovu sestru a jeli do Chodova. Chodov byl německé město. Po válce byli němečtí občané nuceně vystěhovani a místo nich přišli lidé, kteří začali „osídlovat pohraničí“ a se nastěhovali do prázdných domů. Potom ještě byla jedna skupina lidí, do které patřili i rodiče mého manžela, ale to by bylo na samostatnou kapitolu.
Na hřbitově zůstali pochovaní němečtí občané a na jejich hroby přestávali příbuzní jezdit, protože sem v době našeho budování socialismu nesměli. Po roce 1989 se starší lidé vraceli, ale léta přibývala a hroby zase zůstávaly opuštěné. Několik let byly na hrobech cedulky, aby se přihlásili majitelé. Letos už je hodně hrobů zlikvidováno, protože se rozpadaly.
Dá se říct, že Chodov se změnil celý. Výstavbou kombinátu Vřesová a strojírenským podnikem Chodos. Mezi první továrny patřila porcelánka. Ze staré zástavby zůstaly jen dva kostely, hřbitov a několik domů. Všechno ostatní muselo ustoupit panelákům.
Druhý den jsme jeli na karlovarský hřbitov v Drahovicích. Byla jsem zde poprvé, kdy jsem se podívala k hrobům známých a vážených lidí, kteří v Karlových Varech žili a zemřeli. Hřbitov je v kopci a v nejvyšším patře jsou hroby a hrobky Puppů, Becherů, Mattoniů. Na všech hřbitovech v pohraničí je problém s opuštěnými hroby větší než ve vnitrozemí. Město Karlovy Vary nabídlo odprodej opuštěných hrobů. A asi se jim to daří.
Na židovském hřbitově je hrob pana Mosera zakladatele karlovarského skla.
Po obědě jsme se vraceli zpět. Krásně vybarvené stromy. Letos poprvé jsem vyfotografovala v polích betonový bunkr. Je jich tam víc, ale tento měl vyčištěné okolí a proto byl viditelný. Rychle se stmívalo. Než jsme dojeli do Mokropes za dalšími příbuznými, na další hřbitov už bylo velké šero.
A další den jsme navštívili hroby a hřbitovy v blízkém okolí. Jediné co jsme nestihli i když jsem na ní myslela, byl hrob Květy Moravečkové. Doufám, že do vánočních svátků to napravím a zapálím svíčku za nás za všechny, které jsme jí znaly nebo i z vyprávění.
Jana Mundilová