Hana Truncová na MENE TEKEL 2017

Festival Mene Tekel byl na programy i zážitky, jako vždy velice bohatý. Program ve čtvrtek patřil DCERÁM, kde jsem měla také své vlastní vyprávění. Vzhledem k úspoře daného času, jsem volila výjimečně na začátku písemný text, obsahem jsem zvládla vysvětlit hlavní zastávky či příhody ze svého života za totality do roku 1960 do dne propuštění. Text je satirický — naše propuštění NA  SVOBODU  za totality volalo k Nebi o zesměšnění, což se mi snad podařilo.

Nebyla jsem zdaleka převychovaná, to jsem už vysvětlila zpatra… riskovala a pomáhala dál, letenkami do Švédska, do Západního Německa, psaly se tenkráte ručně, rodná čísla nebyla — ke kontaktům na západě Německa, aby česká rodina s malým dítětem měla okamžité zázemí — riskovala jsem setkání rodin ze Západu i Východu v našem bytě — vše dopadlo dobře, byly to riskantní činy za totality. Bez následných metálů, které jsem ani nečekala.

Tak se prosím chvíli věnujte mému textu, který jsem přečetla v kině Ponrepo během Mene Tekel

Cesta  za  svobodou — přítomnost i minulost satiricky vyjádřeno

ČLOVĚK SE NARODÍ SVOBODNÝ

potřebuje péči, výchovu, pevnou vůli, radost ze života — přeje si život podle svých představ.

Jsem rozený snílek, dokáži se odpoutat od reality, pokud mi  nevyhovuje — své myšlení přesměruji jinam, kde mohu čerpat sílu, právě TO jsem potřebovala, abych přežila kriminál za doby totality.

Okamžikem zatčení — okamžikem, kdy člověk odloží své šaty, obdrží erár, ztrácí jakoby svoje JÁ — okamžikem, kdy musí odevzdat poslední prstýnek i sponu z vlasů, kdy mu zůstává pouze duše, jeho myšlení, vzpomínky na dnešní ráno, kdy zavřel za sebou dveře domova, nedočtená kniha — slíbený telefonát či dopis — vstupenka do kina na dnešní večer — setkání s rodinou u večeře — i malovaný hrníček ke snídani, poznámky do notýsku??? přece není tužka ani papír na celá dlouhá léta — VŠE  JE  FUČ !

Co přetrvává? TO, co jsem se naučila, o čem mohu přemýšlet, aniž by to někdo věděl — básně, obsahy knih, překlady slovíček, celých vět — vzpomínky z dětství se dají rozložit na pokračování — výlety, cestování, prázdniny, dovolené — tomu se říká dlouhodobá paměť, mé myšlenkové bohatství, které mi nikdo konfiskovat nemůže.

Co kdo ode mne chce? Je známo, že komunistkou nikdy nebudu — je třeba neplakat — nezměknout — neztrácet síly — jíst a pít, co se v těchto poměrech dá — z plechového nádobí? — I z gumové misky? — zavřít oči ! představit si porcelán ! Trénovat jakýsi druhý život.

To říkám hodně nahuštěně, tato procedura potrvala celé dlouhé týdny, měsíce, nikdy jsem se nevyspala — jídlo nechutnalo — pouze suchý chléb… chléb náš vezdejší ! Ani voda nebyla při ruce, dvakrát denně černá průhledná melta, vypila se do dna, jediná tekutina na dlouhých 24 hodin. Myšlenky na pramenitou vodu ba vodopády — uklidnily nervy, donutily k trpělivosti.

To nehovořím o mezičase, o výslechu v množném čísle ve dne v noci, kdykoliv. Jamka zabudovaného WC s malou vodní hladinou, byla mnohdy poslední možností navlhčit si rty či špičky prstů — pokud možno se neštítit _ dveře kliku neměly, také KAM bych šla ? Sklepní „einzlíky“ neboli samotky pod chodníkem České Spořitelny v Ústí n.L.  — kupy peněz se nad námi počítalo — rozdávalo pro život pracujících v socialismu, který spěje ke  komunismu — to se budou mít lidé ještě lépe… nebude žádné platidlo — zaplatí se prací.

Ale mezitím, než nastane tento kýžený blahobyt, mezitím snad budu opět doma… uplynulo devět Vánoc, skoro devět let — jako dárek jsem obdržela osmiletou podmínku — byla jsem neustále kontrolována, že pracuji, že se neflákám — o čem hovořím? TO vypovídali TI kolem mne — komu píši dopisy? TO si zjistili na poštách — koho navštěvuji ? nebylo těžké zjistit — na co myslím ? Tak zde byl zádrhel, vědci dosud nemají přístup do duše člověka, která za totality ani neexistovala. Nějak se věda vymyká mozku, jen se modlím, aby věda v tomto směru nepokračovala.

Jednoho dne mi bylo řečeno, že jsem propuštěna „NA SVOBODU“ S OSMILETOU PODMÍNKOU. Není to omyl? Režim se přece nezměnil, je stále totalita bez SVOBODY — MÁM JIM TO ŘÍCT ? Místo toho mám podepsat papír, že nikde nebudu publikovat, co jsem zažila ve vazbě či věznicích — že bych se provinila proti zákonu — už tomu rozumím — mám mlčet !

Dvakráte cenzurované dopisy mého snoubence z kriminálu do kriminálu, jsem si přivezla domů pomocí svého Anděla Strážného — honem  rychle jsem korespondenci opět schovala.

Započala jsem si šít výbavu z látek co dům dal — do práce mne nikde nechtěli — asi se báli, že bych mohla poutavě vyprávět o kriminálech, lobbovat svobodně myslící.

Až na konec jsem zakotvila u nemluvňat jako pomocná síla — byla to Boží vůle ? nebo promyšlený akt ? Zde jsem mohla i nemohla nikoho ovlivnit a říci, že nežijeme SVOBODNĚ, ale stále v totalitě.

Soudruh ředitel nemocnice v Teplicích, můj šéf, si mne pozval na koberec, měl před sebou moji žádost o cestu za sestrou na Západ — chtěl slyšet mé vyprávění o kriminálu — odmítla jsem, že jsem vázána podpisem — povolení k cestě nepodepsal.