Vážené
Dcery, vážení političtí vězni,
milí žáci, studenti, paní učitelky,
děkuji, že jste přišli, a věřím, že společně prožijeme zajímavé dopoledne. Program
připravil sbor Jásán, složený ze žáků ZŠ v Příbrami pod vedením pana
učitele Heráka, a bude doplněn i vzpomínkami syna politického vězně, pana JUDr.
Stiebra.
Moje jméno je Milena Kozumplíková, je mi ctí, že mi spolek Dcery uložil, abych vás dnešním dopolednem provedla.
Nejdříve tedy některé základní informace:
Mene Tekel je mezinárodní festival proti totalitě, letos probíhá již 14. ročník s mottem Memento George Orwella.
V rámci tohoto festivalu již několik let jeden program připravuje spolek Dcery 50. let pro žáky a studenty posledních ročníků ZŠ a třeba i všech ročníků SŠ.
Najednou jsem na vás vychrlila několik údajů, které bychom si měli krátce a jednoduše osvětlit.
- Co je to totalita?
Je to politický systém vládnoucí neomezenou a nekontrolovanou mocí. Jde o propojení autoritářské vlády a politické ideologie. Totalita není slučitelná s právním státem. Můžeme říci, že je to diktatura.
Ve 20. století jsme se setkali s diktaturou fašistickou, její počátky jsou v Itálii 20. let, s diktaturou nacistickou v Německu 30. let a s diktaturou komunistickou od Říjnové revoluce 1917 v Rusku, později Sovětském svazu až do podzimu 1989, kdy se státy, podrobené Sovětským svazem po 2. světové válce, politicky osamostatnily. Tady nemluvím o komunismu v asijských zemích - Kdo byl George Orwel?
Anglický novinář a spisovatel první poloviny 20. století, píšící „utopistické romány“. Utopistické v uvozovkách proto, že některé byly inspirovány realitou, pouze po vzoru Ezopových bajek byly překlopené do světa zvířat. Román Farma zvířat je inspirován reálným děním v tehdejším Sovětském svazu a dovádí popsání tamější reality až ad absurdum do detailu. Citát „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ je právě z této knihy. Ale pravý utopický román je 1984. V něm autor na základě symptomů ubývající svobody popisuje už v roce 1946 předpokládanou situaci tak, jakou „předpovídá“ pro rok 1984. Jeho předvídavost byla obdivuhodná. Pokud jej čtete, nabýváte přesvědčení, že situaci popisoval se znalostí reálií ex post. V textu se mohou poznat pozdější uliční důvěrnice, udávání, sledování, tajná policie, ale popsány jsou i zmutované a zmarnělé vztahy mezi lidmi. To vše proto, že člověku bylo upřeno a sebráno to nejzákladnější, co ke svému rozvoji a dobrému životu potřebuje. Je to svoboda. Přečtěte si tento román. Memento autorovy tvorby bychom měli brát opravdu vážně, protože v poslední době se jeho science fiction jeví pro některé instituce spíš jako návod k použití. -
Další pojem, který bych měla osvětlit, je spolek Dcery
50. let. Vznikl na základě setkání 12 žen, jejichž otcové byli politickými
vězni, s paní Janou Švehlovou, která na téma Děti politických vězňů psala svoji
diplomovou práci. Z tohoto pracovního setkání vznikl spolek, který si
klade za cíl
- zachytit příběhy dětí, jejichž rodiče byli politickými vězni nebo byli totalitním režimem postiženi,
- navštěvovat školy a osvětově působit pro poučení příští generace, aby se stejný nebo podobný teror v naší zemi už nikdy neopakoval.
Mottem spolku je „Kdo zmapuje svoji minulost, řídí svoji budoucnost“.
- Co to byla 50. léta? Bylo to období, jehož kořeny hledejme v iluzích některých obyvatel ČSR po 2. světové válce. Po hrozné válce, ve které naši zemi z velké části osvobodila sovětská armáda, kdy lidé toužili po spravedlnosti, klidu a dobré době. Se znalostí těchto tužeb je komunistická strana indoktrinovala, aby oni, myšlenkově dezorientovaní a později i zfanatizovaní, mentálně bezbranní proti bolševické demagogii, ve volbách v roce 1946 jí dali 46 % hlasů. (Stalo se tak v Čechách a na Moravě, na Slovensku nikoli. Navíc, v předstihu, byla již v roce 1945 zrušena nejsilnější Agrární strana pro údajnou kolaboraci. Byla to účelové zrušení, kolaborace nebyla později prokázána.) Pod dalšími sliby, že ČSR půjde k socialismu vlastní, nikoli sovětskou cestou, bez kolektivizace zemědělství, bez většinového znárodňování až do úrovně vesnického ševce, bez násilí, jaké proběhlo v Sovětském svazu. Tyto lživé sliby zabraly. Nikdy ale poté nebyly dodrženy a splněny.
Výsledek? Převrat únoru 1948 kvůli postupnému ovládnutí silových složek státu, unavenosti nemocného prezidenta Beneše a, na to nezapomeňme, nedostatečné představivosti demokratických politických stran. Ty si totiž nedokázaly představit, že v ČSR, demokratické zemi, by se změna režimu mohla uskutečnit neparlamentní cestou, nátlakem zfanatizovaných davů v čele s ozbrojenými lidovými milicemi, což byla nelegální armáda komunistické strany.
Převrat se uskutečnil. Prezident Beneš podepsal složení nové vlády v čele s Klementem Gottwaldem. Jeho slova: „Právě jsem se vrátil z Hradu, pan prezident na všechny moje návrhy přistoupil,“ byla definitivním začátkem let nesvobody, totality, teroru.
Výsledek? Společenské struktury byly zbaveny svých přirozených vůdců. Nastala likvidace představitelů vysokých škol i studentů, nepohodlných právníků, armádních důstojníků, zvláště těch, kteří bojovali v Anglii, ale i těch z východní fronty, sedláků, kněží.
To vše proto, aby nikoli k vůli lidu, ale podle vůle zlotřilé ideologie byly ovládnuty lidské životy, celá země, její hospodářství a přírodní bohatství. Nezapomeňme, že se na našem území nacházela ložiska uranové rudy, kterou Sovětský svaz potřeboval pro své jaderné elektrárny a pro atomové zbraně. Poválečný boj proti nepříteli – demokratickému bloku ve světě, byl veden i na našem území. Jakýkoli odpor, slovní, názorový, natož odpor fyzický byl tvrdě postihován. Všichni museli žít v duchu písně „Teď už máme, co jsme chtěli“.
Ale jak konkrétně lidi donutit nemyslet, ohnout se, podvolit se? Vyhazovy z práce, ze škol, zabírání veškerého, mnohdy i nevelkého majetku, vystěhovávání do odlehlých končin. Zbavení finančních prostředků měnovou reformou, ukradení soukromých penzijních pojištění. Prostě ožebračení.
Politické procesy, rozsudky dlouholetého žalářování i tresty smrti pro ty, kdo si dovolili smýšlet svobodně. Pracovní tábory, které si nezadaly s koncentračními tábory nacistickými. Jejich vězňové těžili uranovou rudu, pracovali v lomech a těžkých manuálních profesích. Rozvrat společnosti, zadrátování hranic, ale i zničení hospodářství tím, že spolupráce mohla být pouze se státy tzv. východního bloku v čele se Sovětským svazem. Rozbity byly rodiny, protože otcové a dospělí bratři byli ve věznicích. Za branami věznic zůstaly matky s dětmi a starými rodiči.
A právě tady přítomné paní jsou těmi dětmi, které své otce, ale některé z nich i matky, vídaly přes mříže vězení. Jejich jednotlivé osudy jsou popsány na pohlednicích, které si můžete vzít ze stolečku v předsálí. Většinou to byly nadané a chytré děti. Studium? Zakázáno! Proto později nekvalifikovaná zaměstnání, nemožnost společenského uplatnění, prostě vyškrtnutí ze života společnosti.
Ten vynucený deficit určitých skupin obyvatelstva, většinou schopných, ze života státu, je snad ten nejhorší zločin, který byl spáchán. Nikoli pouze na jednotlivcích, ale na celé naší zemi. Potenciál těchto lidí prostě chyběl. Pracovat pro naši zemi nesměli.
A tak jsme se propadli do skupiny chudých, drátem uzavřených zemí, kde ti stateční byli ve vězení a ti méně stateční poslouchali „štvavé vysílačky“. Ale i ty se režim snažil rušit, aby se nedaly poslouchat.
V té době bylo 241 lidí popraveno, stovky tisíc uvězněno, přes 200 tisíc i za velkých těžkostí a rizik opustilo republiku.
Režim ale deficit těchto lidí cítil. I reakce demokratických států přispěly k tomu, že po zvolení Antonína Novotného prezidentem ČSR proběhla v roce 1960 amnestie. Ale neradujme se. Propuštění vězni přese všechno, co protrpěli, nebyli rovnoprávnými občany. Práce kopáčů byla normou.
Poslední propouštění politických vězňů z věznic na Mírově, v Leopoldově, ve Valdicích proběhlo v roce 1964. Ten, kdo byl uvězněn v roce 1950 ztratil 14 let života. On i jeho blízcí. Domů se vraceli muži, které jejich ženy nepoznávaly a děti zapomněly, že je to tatínek.
V polovině 60. let se pod tího ekonomického propadu začaly poměry trochu uvolňovat. Lidé se trochu nadechli. Výrazem tohoto nadechnutí byl sjezd spisovatelů v roce 1967. A protože Češi, když se vrátka pootevřou, si nedají pokoj, nadechování pokračovalo i na jaře 1968. Krásné jaro. Petice „chceme svobodu, pryč s cenzurou, chceme neutralitu“! Komunistická strana ztrácela kontrolu. A protože to bylo pro sovětské vedení příliš, přijely tanky 5 „spřátelených armád“. Ponížení, ztráta naděje, okupace, konec. Socialismus musel být uhájen i přes mrtvoly. V lednu 1969 se na protest proti podvolování se národa upálil Jan Palach. Student Filosofické fakulty UK, 20 let. A to byly poslední chvíle odporu proti odebírání alespoň začínající svobody. Pak přišla tzv. normalizace, schválení pobytu sovětských vojsk, vyhazovy z práce, psaní kádrových posudků a … a za této podivné atmosféry najednou přinesly zprávy Svobodné Evropy informaci, že do té doby neznámý Václav Havel poslal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž se domáhal dodržování lidských práv. A o necelé dva roky později Charta 77. Významné osobnosti společenského a kulturního života se dožadovaly naplnění závazků o dodržování lidských práv, které ČSR, další státy, ale i Sovětský svaz, podepsaly v Helsinkách o pár let dříve.
A protože dění v ČSR nebylo úplně izolované od ostatních socialistických zemí a mělo i mezinárodní souvislosti, musím zmínit, že v roce 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla, kardinál z Polska, které mělo se Sovětským svazem své historické zkušenosti. O rok později byla ve Velké Británii, zdecimované socialistickými vládami, zvolena ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherová. Trojici doplnil Ronald Reagan, prezident USA. V té době už sovětské vedení, které doposud nebyl ochotno dohlédnout decimaci svého hospodářství díky „skvělému“ vedení neschopných a bigotně komunisticky uvažujících představitelů, díky šílenému zbrojení, nemohlo dál. Perestrojka nového generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Gorbačova uvolnila cestu.
Na stěně před vámi vidíte obraz Zvonu svobody. Zvonu, kterým byli ve svém dočasném hlavním městě Filadelfii svoláváni občané nově vznikajících Spojených států amerických k prvnímu čtení Deklarace nezávislosti, vypracované Thomasem Jeffersonem. Bylo to 8. července 1776.
A proč Zvon svobody? Navíc až z Ameriky?
Repliku tohoto zvonu přivezl jako dar Československé republice 17. listopadu 1990, k 1. výročí listopadových událostí, prezident USA George Bush. Předal jej na Václavském náměstí více jak 100tisícovému shromáždění. „Tam jsem cítil nejzřetelněji, jakou sílu má svoboda,“ řekl po této události. K 10. výročí, 17. 11. 1999, obdržel od prezidenta ČR, Václava Havla, Řád bílého lva.
Ve stejný den, na jednom malém pražském náměstí byla odhalena za přítomnosti Margaret Thatcherové a ministerského předsedy ČR, Václava Klause, socha Winstona Churchilla – jiného velkého odpůrce totality, v tomto případě nacistické. Úsilí jeho života vyústilo v boji za svobodu nejen jeho země, ale i celého evropského kontinentu ve 2. světové válce. V ten den si všichni lidé, nejen ti, kteří byli na onom malém pražském náměstí, mohli uvědomit, že svoboda není zadarmo, že za svobodu se musí bojovat. Každý, stále, napříč staletími i kontinenty.
A co je závěrečným přáním Dcer? Naši milí žáci a studenti, využijte tu úžasnou možnost, kterou my jsme neměly. My jsme nemohly, vy můžete: učte se, studujte, získávejte znalosti a uvažujte o souvislostech. Užívejte svého vzdělání a zdravého rozumu a ve svém rozhodování domýšlejte jeho následky. Demagogie, ideologie, totalita a později i tyranie dovede být jako chameleón, může mít jakoukoli barvu. Snažte se ji rozeznat včas a hlavně: už nikdy sebou nenechte manipulovat!
V Praze,
v Městské knihovně
27. února 2020
Přítomni žáci 8. tříd ZŠ Na Smetance, Praha 2
ZŠ Jana Masaryka Praha 2, ZŠ Příbram
a gymnázia Arabská, Praha 6