Vrátila jsem se z dovolené domů a mé první kroky vedly ke schránce na dopisy. Vyvalilo se na mě mnohé. Bože, vždyť jsem nebyla doma čtrnáct dní, co se divím?! Jedna z obálek byla z ručního papíru. To přece poznám! Kdybych použila ještě fintu pošťáka Kolbaby z Čapkových Devatera pohádek a dala si dopis na čelo, určitě bych usoudila, že je plný citu.
Přepsala jsem ho pro Vás pro všechny, kdo navštěvujete naše stránky. Jen musím uvést na pravou míru některé věci, aby nedošlo k nedorozumění a Dcery si nepřivlastnily cizí práci. Celou akci v poslanecké sněmovně pořádalo občanské sdružení Zuzky Dražilové — DMS, o. s., které zajišťovalo i natáčení. Dcery byly pozvány, protože presentovaný projekt audiovizuálních výpovědí byl celý o životě Dcer a o jejich osudech v 50. letech.
Valná hromada v Revoluční pak byla aktivitou čistě Dcer.
Nuže — tu je onen dopis od paní doktorky Boženy Šimanské z Přerova, stačí kliknout na nadpis.
Milá paní Zuzano,
Téměř denně navštěvuji kinosál v poslanecké sněmovně a zvědavě si prohlížím sedící ženy, ženy statečné, svátečně oděné, různého věku, prohlížím příchozí a usedám do první řady (já totiž velmi špatně slyším), aby mi něco neuteklo. Po naplnění sálu, po příchodu poslanců a ostatních významných osobností, po jejich zahajovacích projevech vidím před sebou v barevném hávu ženy, z nichž mnohé sedí v sále a zřetelně slyším procítěný hlas, chvílemi i vějící se, hlas žen, které nám přítomným se snaží přiblížit svou rodinnou tragédii. Audiovisuální projev byl úžasný… Nedovedu vyjádřit slovy to, co jsem v té chvíli cítila, ale zalil mne pocit štěstí a byla jsem v té chvíli u nás doma s maminkou, tatínkem, bratrem a ostatními sourozenci. Byl to pocit lidskými slovy nepopsatelný — my děti politických vězňů jsme v poslanecké sněmovně a vzdáváme hold těm, kteří nevinně trpěli…
Tiskové konference jsem se nezúčastnila. Chtěla jsem na „moje místo“ v Praze, dokonce jsem i o berli si prohlédla luxusní obchodní centrum na náměstí Republiky, pak lehký oběd a už bylo čtrnáct hodin a ocitla jsem se na valné hromadě v Revoluční 28. Tentokrát se nás sešlo hodně, bylo tam živo. Velmi mne mrzelo, že jsem nemohla zůstat do konce, a tak po rozloučení s dr. Švehlovou jsem schůzi opustila. Byla jsem unavená a čekala nás dlouhá cesta, která se opravdu protáhla — havárie před Brnem, neprůjezdný Prostějov — museli jsme objíždět …
Tak skončil 14. květen, skončil Den Dcer, který jste Vy, ženy z Prahy připravovaly. Mne moc mrzí, že už nejsem pružná jako dříve a že nemohu být užitečná. Ona Praha je pro špatně se pohybujícího člověka únavná, do vlaku nenastoupím, netra se bojím …
Paní Zuzano, děkuji Vám za nádherné fotografie, které už zhlédlo mnoho mých známých.
Děkuji za popis Vaší návštěvy v Olomouci — chodila jsem s Vámi. Olomouc znám, studovala jsem tam, poznala svého muže, měla studentskou svatbu na radnici, narodili se tam dva synové — byla to mladá, pěkná, ale někdy i bolestná léta…
Paní Zuzano, ještě jedenkráte Vám a ostatním Dcerám děkuji za to, že jste den 14. května proměnily v den SVÁTEČNÍ, v největší svátek roku, ba celého dlouhého období od padesátých let minulého století.
Božena Šimanská 11. 6. 2008