MT – Dcery 50. let

Program Spolku Dcery 50.let na

MENE TEKEL 2017

Čtvrtek 2. března 2017 v 10.00 hodin

Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Okřídlená svoboda

Co je svoboda? Mnohokráte okřídlený výraz, touha po něčem, vidina svobodného žití. Letošní téma festivalu Cesty ke svobodě bylo mementem utiskovaných rodin za totality.

1. Vypravěčská inscenace složená z autentických příběhů vykresluje dobu takovou, jaká skutečně byla. Vypravěčky zavedou studenty do prostředí nesvobody a představí pocity podobně starých i mladších dětí v období 50. let dvacátého století. Uvedou příběh DCERY a její strastiplné cesty do sousední svobodné země. Inscenace byla nazkoušena metodou storytellingu a vyprávět bude Eva Burešová s Bárou Schneiderovou.

2. Autentické vyprávění DCERY Hany Truncové, která pomáhala kamarádům při cestě za svobodou, za což ji čekalo několik let vězení.

3. Filmový dokument „Děti 50. let“ určený pro školy, natočený studenty z oboru Audiovizuální tvorba Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve filmu vystupují děti 50. let Helena Kunstová, Jaroslava Matoušková a Petr Melichar, popisující své prožitky a traumata, způsobené nedobrovolným odloučením rodiče.

Na závěr programu beseda zúčastněných.
****************************************************************************

Hana Truncová na MENE TEKEL 2017

Festival Mene Tekel byl na programy i zážitky, jako vždy velice bohatý. Program ve čtvrtek patřil DCERÁM, kde jsem měla také své vlastní vyprávění. Vzhledem k úspoře daného času, jsem volila výjimečně na začátku písemný text, obsahem jsem zvládla vysvětlit hlavní zastávky či příhody ze svého života za totality do roku 1960 do dne propuštění. Text je satirický — naše propuštění NA SVOBODU za totality volalo k Nebi o zesměšnění, což se mi snad podařilo.

Nebyla jsem zdaleka převychovaná, to jsem už vysvětlila zpatra… riskovala a pomáhala dál, letenkami do Švédska, do Západního Německa, psaly se tenkráte ručně, rodná čísla nebyla — ke kontaktům na západě Německa, aby česká rodina s malým dítětem měla okamžité zázemí — riskovala jsem setkání rodin ze Západu i Východu v našem bytě — vše dopadlo dobře, byly to riskantní činy za totality. Bez následných metálů, které jsem ani nečekala.

Tak se prosím chvíli věnujte mému textu, který jsem přečetla v kině Ponrepo během Mene Tekel

Cesta za svobodou — přítomnost i minulost satiricky vyjádřeno

ČLOVĚK SE NARODÍ SVOBODNÝ

potřebuje péči, výchovu, pevnou vůli, radost ze života — přeje si život podle svých představ.

Jsem rozený snílek, dokáži se odpoutat od reality, pokud mi nevyhovuje — své myšlení přesměruji jinam, kde mohu čerpat sílu, právě TO jsem potřebovala, abych přežila kriminál za doby totality.

Okamžikem zatčení — okamžikem, kdy člověk odloží své šaty, obdrží erár, ztrácí jakoby svoje JÁ — okamžikem, kdy musí odevzdat poslední prstýnek i sponu z vlasů, kdy mu zůstává pouze duše, jeho myšlení, vzpomínky na dnešní ráno, kdy zavřel za sebou dveře domova, nedočtená kniha — slíbený telefonát či dopis — vstupenka do kina na dnešní večer — setkání s rodinou u večeře — i malovaný hrníček ke snídani, poznámky do notýsku??? přece není tužka ani papír na celá dlouhá léta — VŠE JE FUČ !

Co přetrvává? TO, co jsem se naučila, o čem mohu přemýšlet, aniž by to někdo věděl — básně, obsahy knih, překlady slovíček, celých vět — vzpomínky z dětství se dají rozložit na pokračování — výlety, cestování, prázdniny, dovolené — tomu se říká dlouhodobá paměť, mé myšlenkové bohatství, které mi nikdo konfiskovat nemůže.

Co kdo ode mne chce? Je známo, že komunistkou nikdy nebudu — je třeba neplakat — nezměknout — neztrácet síly — jíst a pít, co se v těchto poměrech dá — z plechového nádobí? — I z gumové misky? — zavřít oči ! představit si porcelán ! Trénovat jakýsi druhý život.

To říkám hodně nahuštěně, tato procedura potrvala celé dlouhé týdny, měsíce, nikdy jsem se nevyspala — jídlo nechutnalo — pouze suchý chléb… chléb náš vezdejší ! Ani voda nebyla při ruce, dvakrát denně černá průhledná melta, vypila se do dna, jediná tekutina na dlouhých 24 hodin. Myšlenky na pramenitou vodu ba vodopády — uklidnily nervy, donutily k trpělivosti.

To nehovořím o mezičase, o výslechu v množném čísle ve dne v noci, kdykoliv. Jamka zabudovaného WC s malou vodní hladinou, byla mnohdy poslední možností navlhčit si rty či špičky prstů — pokud možno se neštítit _ dveře kliku neměly, také KAM bych šla ? Sklepní „einzlíky“ neboli samotky pod chodníkem České Spořitelny v Ústí n.L. — kupy peněz se nad námi počítalo — rozdávalo pro život pracujících v socialismu, který spěje ke komunismu — to se budou mít lidé ještě lépe… nebude žádné platidlo — zaplatí se prací.

Ale mezitím, než nastane tento kýžený blahobyt, mezitím snad budu opět doma… uplynulo devět Vánoc, skoro devět let — jako dárek jsem obdržela osmiletou podmínku — byla jsem neustále kontrolována, že pracuji, že se neflákám — o čem hovořím? TO vypovídali TI kolem mne — komu píši dopisy? TO si zjistili na poštách — koho navštěvuji ? nebylo těžké zjistit — na co myslím ? Tak zde byl zádrhel, vědci dosud nemají přístup do duše člověka, která za totality ani neexistovala. Nějak se věda vymyká mozku, jen se modlím, aby věda v tomto směru nepokračovala.

Jednoho dne mi bylo řečeno, že jsem propuštěna „NA SVOBODU“ S OSMILETOU PODMÍNKOU. Není to omyl? Režim se přece nezměnil, je stále totalita bez SVOBODY — MÁM JIM TO ŘÍCT ? Místo toho mám podepsat papír, že nikde nebudu publikovat, co jsem zažila ve vazbě či věznicích — že bych se provinila proti zákonu — už tomu rozumím — mám mlčet !

Dvakráte cenzurované dopisy mého snoubence z kriminálu do kriminálu, jsem si přivezla domů pomocí svého Anděla Strážného — honem rychle jsem korespondenci opět schovala.

Započala jsem si šít výbavu z látek co dům dal — do práce mne nikde nechtěli — asi se báli, že bych mohla poutavě vyprávět o kriminálech, lobbovat svobodně myslící.

Až na konec jsem zakotvila u nemluvňat jako pomocná síla — byla to Boží vůle ? nebo promyšlený akt ? Zde jsem mohla i nemohla nikoho ovlivnit a říci, že nežijeme SVOBODNĚ, ale stále v totalitě.

Soudruh ředitel nemocnice v Teplicích, můj šéf, si mne pozval na koberec, měl před sebou moji žádost o cestu za sestrou na Západ — chtěl slyšet mé vyprávění o kriminálu — odmítla jsem, že jsem vázána podpisem — povolení k cestě nepodepsal.

On ovšem netušil, že pravidelné přednášky o kriminálech bývají denně na oddělení nemluvňat, nechaly se ukolébat hlasem, nerozuměly absolutně ničemu. Léta později jsem pochopila psychologické zázemí tohoto zvláštního propojení kojenců, mé oblíbené Evičky a bývalé politické vězeňkyně —zabodoval vzájemný cit — díky všem okolnostem víme o sobě i dnes.

********************************************************************

Program desátého ročníku festivalu proti totalitě, pro paměť národa Mene Tekel 2016

Hlavní téma X. ročníku festivalu Mládež v době nesvobody

Neděle 21. února Ostravský prolog

Z iniciativy ostravské pobočky Konfederace politických vězňů se v předvečer zahájení festivalu Mene Tekel uskuteční návštěva kardinála Dominika Duky, primase českého, v římskokatolické farnosti Ostrava-Svinov. V neděli 21. února v 10 hodin za spoluúčasti duchovního správce P. ThLic. Jana Larische, Th.D., bude slavena mše svatá jako poděkování za získanou svobodu. Budou vzpomenuty všechny oběti obou totalitních režimů v minulém století a vyslovena prosba za ukončení pronásledování křesťanů i nevěřících v dnešní době na celém světě.

Pondělí 22. února

13.00 hod. Ambit kláštera Panny Marie Sněžné, Praha 1, Jungmannovo náměstí

Vernisáž mezigeneračního výstavního projektu Kde domov můj…

Scénář a produkce MgA. Daniela Řeřichová a Mgr. Jan Řeřicha. Kurátor Mgr. Michal Kuchta. Moderuje Debora Štolbová, herečka Divadla A. Dvořáka.

Výstava Odpor proti genocidě
- Výstava plakátů byla vytvořena Ukrajinským ústavem paměti národa ve spolupráci se Státním archivem Služby bezpečnosti Ukrajiny za účelem seznámit veřejnost s odporem, který kladla ukrajinská společnost, zejména rolnictvo, stalinistickému totalitnímu režimu ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Právě strach z ukrajinského osvobozeneckého hnutí byl hnacím motivem Stalina ke spáchání zločinu genocidy v období hladomoru 1932—1933.
- Na 18 panelech výstavy jsou představeny unikátní dokumenty a fotografie, odhalující rozsah odporu, jeho formy a metody. Velká část dokumentů je publikována poprvé. První část výstavy přibližuje historické okolnosti, v nichž se Ukrajina ocitla ve dvacátých letech XX. století. Druhá část výstavy je věnována rolnickým vzpourám a povstáním v období hladomoru. Třetí část výstavy odhaluje mechanismy páchání zločinu genocidy v letech 1932 až 1933.Čtvrtá část je věnována ukrajinskému odporu proti totalitnímu režimu v podmínkách hladomoru. Výstavu zakončují panely vyzdvihující vysoký mravní kredit hrdinů a obětí hladomoru — memento genocidy ukrajinského národa.
- Překlad z ukrajinštiny Marie Prokopjuková
Výstava Vzpoura a snaha o odpor — kultura mládeže v Lichtenbergu
- Zapůjčeno sdružením Paměť
- Výstava odráží zkušenosti generace mladých lidí, kteří vyrostli v diktatuře SED-státu v letech 1960 až 1990.
- Výstava o sociálně kritické kultuře mladých lidí v berlínské čtvrti Lichtenberg ukazuje na příkladu kulturně a politicky aktivních skupin rozmanitost vzpoury a snahy o odpor proti předepsaným normám kulturní politiky tehdejší NDR. Mezi vzpurné mladistvé patřili fanoušci blues, punkové, míroví aktivisté, ženské aktivistky, sdružení homosexuálů, Romů, nezávislé pracovní kluby mládeže, ale i pravicoví radikálové.
- Odpor mládeže brala SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands) velmi vážně. Mladiství, kteří byli státním orgánům podezřelí, byli pronásledováni a často skončili v pracovních táborech a věznicích.

Výstava Zkouška odvahy — Příběhy nezletilých politických vězňů padesátých let
- Připravil Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek, Regionálním muzeem v Litomyšli a sdružením Post Belum. Autoři: Ondřej Bratinka a Michal Hroza.
- Výstava je tematicky zaměřena na politickou perzekuci mladistvých v prvních letech režimu. Téma, jemuž historickou obcí dosud nebyla věnována větší pozornost, mapuje osudy a odbojovou činnost čtyř skupin, založených v období 1948—1949 a zahrnujících ponejvíce skauty, sokoly a příslušníky režimem pronásledovaných rodin — živnostníky a zemědělce. Obsahově se výstava opírá o studium archivních materiálů, dochovaných v Archivu bezpečnostních složek, ve IV. oddělení Národního archivu a svědectví žijících pamětníků, převážně v litomyšlském regionu. Záměrem autorů bylo nejen přinést informace o zajímavé skupině politických vězňů, ale i upozornit na jejich dosud opomíjené postavení.
Výstava Proč? — Výbor z díla Helgy Hoškové-Weissové
- Ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze
- Helga Hošková-Weissová
  - Akademická malířka Helga Hošková-Weissová je umělkyní s osobitým jazykem. Její tvorba se věnuje převážně holocaustu, který osobně zažila a který ji poznamenal na celý život.Narodila se v roce 1929 v asimilované židovské rodině. Od devíti let si vedla deník. Když byla v roce 1941 deportována do koncentračního tábora v Terezíně, vzala si s sebou pastelky, vodovky a papír a doplňovala deník kresbami. Otec jí řekl: „Maluj, co vidíš!“ V průběhu tříletého pobytu v terezínském ghettu tak nakreslila přes sto obrázků znázorňujících život v táboře. Před transportem do Osvětimi roku 1944 dala kresby svému strýci, který je zazdil do jedné ze zdí terezínských kasáren. Díky tomu byly zachovány a po válce se staly historickým svědectvím celosvětového významu. Konec války strávila i s maminkou v koncentračním táboře Mauthausen, kde se po měsíci pobytu dočkaly osvobození.Po válce Helga vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde pracovala v ateliéru monumentální malby Emila Filly, dále pak u Antonína Pelce a Aloise Fišárka. Padesátá léta jí opět přinesla složité životní situace. Vykonstruované politické a antisemitské procesy vedly k dlouhému věznění manželovy katolické rodiny v komunistických lágrech.Zážitky z války se výrazně projevily v její umělecké tvorbě. V 60. letech se začala věnovat tématu holocaustu ve svém cyklu „Kalvarie“. K lehkému projasnění její tvorby vedla stipendijní cesta do Izraele roku 1965, kterou promítla do cyklu „Obrazy a putování po svaté zemi“. Úspěšně nastartovanou kariéru však zastavil rok 1968. Přestala malovat a začala vyučovat na lidové škole umění. K vlastní tvorbě se pak vracela postupně.Hlavním poselstvím jejího díla je zabránit, aby se opakovalo to, co musela zažít ona. Proto se dnes aktivně věnuje besedám se studenty. Její nejslavnější kniha „Deník 1938—1945“ se stala světovým symbolem holocaustu a lidského utrpení. Byla přeložena do šestnácti jazyků a v Německu a Rakousku je dokonce povinnou školní četbou. Za své dílo získala Helga Hošková-Weissová mnoho významných mezinárodních cen.
Výstava Setkání v pekle
- Připravilo sdružení PaměťAutoři: Miroslav Kasáček a Luděk Navara
- Příběhy třetího odboje. Výstava ukazuje na konkrétních příkladech statečnost a odvahu lidí bojujících s komunistickým režimem. Mezi odbojáři byli převážně jednotlivci, kteří se po únorovém převratu v roce 1948 postavili proti komunistickému režimu. Nebyli součástí organizované skupiny zaštítěné zahraniční autoritou jako tomu bylo u prvního a druhého odboje.
Výstava I mezi námi žijí hrdinové
- Připravilo sdružení Paměť.
- Protikomunistický nebo také třetí odboj představuje významnou, ovšem donedávna příliš nezmiňovanou kapitolu našich dějin. Projekt I mezi námi žijí hrdinové si klade za cíl zapojit do hledání představitelů třetího odboje žáky posledních ročníků základních škol. Formou odhalování osobních příběhů představitelů třetího odboje by měli být žáci seznamováni s historickými událostmi, které jsou v dějepisných učebnicích zmíněny pouze okrajově a není jim věnována dostatečná pozornost. Závěrečný výstup projektu — výstava — pak umožní představit tuto problematiku široké veřejnosti. Účastníky pilotního projektu byli žáci ZŠ Modřice, ZŠ Deblín a gymnázia Tišnov.
Výstava Kde domov můj…
- Vybrané práce účastníků výtvarné soutěže základních uměleckých škol v oborech volná tvorba a fotografie. Spolupracovali Ivana Rakoušová, Miroslav Lédl, Daniela Řeřichová a pedagogové výtvarné výchovy. Oceněná díla, vyhodnocená odbornou porotou, symbolizují hlavní záměr projektu MT směrem ke vzdělávání a poznávání historie v nejširších společenských souvislostech. Vyhodnocení výtvarné soutěže a předání cen vítězům.

Výstava Kde domov můj… v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné potrvá do 3. března. Otevřeno denně 10.00—18.00 hod.

15.00 hod. Chrám Panny Marie Sněžné, Praha 1, Jungmannovo náměstí

Slavnostní zahájení desátého ročníku festivalu

Programem provází Debora Štolbová, herečka Divadla A. Dvořáka.

Vystoupí farní vikář P. Eliáš Tomáš Paseka OFM, předsedkyně Konfederace politických vězňů ČR MUDr. Naděžda Kavalírová, primátorka hl. m. Prahy Mgr. Adriana Krnáčová, ministr kultury Mgr. Daniel Herman, J. E. Borys Zajčuk, velvyslanec Ukrajiny, J. E. Alberts Sarkanis, velvyslanec Lotyšska, 1. místopředseda Ekumenické rady církví ČR Mgr. Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické.

Zazní muklovská hymna a verše Jiřího Herzingera.

Součástí programu je komorní koncert klasické hudby v podání Tria Cantabile.

Zazní skladby: Antonín Dvořák — Dvě biblické písně pro soprán a harfu; Vojtěch Jírovec - Andante C dur pro flétnu a harfu; Johann Sebastian Bach — „Ich nehme mein Leiden mit Freuden auf mich“ z kantáty č. 75 pro soprán, flétnu a harfu; Georg Friedrich Händel - Árie „ Meine Seele hört im Sehen“ z Německých árií pro soprán, flétnu a harfu; Jan Dismas Zelenka — Árie z duchovní opery Svatý Václav pro soprán, flétnu a harfu.
Účinkují: Dagmar Vaňkátová — soprán, Václav Kunt — flétna, Hana Jouzová — harfa

18.00 hod. Kino Mat, Praha 2, Karlovo nám. 19

Stopy ve sněhu (Stopy v snehu)

Dokument, 52 minut, Slovenská republika Námět: Ondrej Krajňák, scénář a režie: Slavomír Zrebný Produkce a distribuce: Ústav pamäti národa

Česká premiéra

Za účasti tvůrčí delegace a pana Branislava Borovského, jednoho z hlavních aktérů filmu.

Dokumentární film o pašování literatury do Česloslovenska v období nesvobody.

Komunistický režim v Československu neumožňoval občanům svobodný přístup k informacím. Jen v padesátých letech bylo v Československu zlikvidováno okolo 28 milionů knih, mnoho autorů bylo zakázaných a byla zřízena cenzura.

Film mapuje nejen samotné pašování, ale také tisk knih, samizdatů a jejich distribuci.

Ústředním motivem je příběh tří kamarádů, kteří se zapojili do pašování literatury přes hory. V roce 1983 byli zatčeni, uvězněni a následně odsouzeni. Soudní proces vyvolal protesty veřejnosti a na mezinárodním poli se jich zastal dokonce americký prezident Ronald Reagan.

Film analyzuje fenomén pašování literatury a objasňuje motivace lidí, kteří nezištně riskovali vlastní svobodu, aby napomohli k vnitřní svobodě a poznání ostatních.

Úterý 23. února

Program pro školy ve spolupráci s Divadlem Minor

9.30 hod. Divadlo Minor, Praha 1, Vodičkova 6

Jak kohouti obarvili svět

Žila byla jedna rodina a v té rodině tři děti. A maminka s tatínkem. Ti byli možná trochu výstřední, ale zato uměli vyprávět krásné příběhy. Jenom ty nezvané návštěvy kdyby pořád nechodily…

Režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský adaptovali pro divadlo pohádky Martina Jirouse, Františka Stárka a Jany Veselé. Příběh o rodině, která je násilně rozervána, když otce odvedou do vězení a matka zůstává sama doma s dětmi, rámuje příběhy o vzdoru vůči režimu, vůči nesmyslným zákazům a nespravedlivým represím.

Výběr a dramatizace příběhů, na kterých chtěli autoři ukázat dětem zrůdnost a nesmyslnost minulého režimu, je promyšlená a inscenace rozhodně není dětsky patetická.

18.30 hod. Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Den pro Lotyšsko

Záštitu převzal J. E. pan Alberts Sarkanis, velvyslanec Lotyšské republiky v ČR.

Boží ptáčci (Dieva putniņi, 2015, 90 minut)

Česká premiéra

Režie a producent: Dzintra Geka Scénář: Agris Redovičs Hudba: Pēteris Vasks Asistent režie: Baiba ArentV období před koncem druhé světové války, kdy bylo jasné, že Lotyšsko znovu obsadí Sovětská armáda, uprchlo přibližně 150 tisíc Lotyšů do Německa. V táborech si Lotyši, kteří pocházeli z různých sociálních vrstev, říkali boží ptáčci (Dieva putniņi) a snažili se zorganizovat život podle svých tradičních zvyklostí. Když Lotyšsko znovu získalo svou nezávislost, část vycestovalých se vrátila, velká část však zůstala rozptýlena ve světě.

Nejnovější dokument režisérky Dzintry Geky zobrazuje pohnuté osudy rodin navrátilců.

Za účasti autorky filmu a tvůrčí delegace.

Dzintra Geka

Narozena v roce 1950; v roce 1979 absolvovala Státní divadelní, hudební a filmový institut v St. Petěrburgu v oboru filmová režie a televizní produkce. Na svém kontě má několik desítek dokumentů humanitního zaměření. Nejzřetelnější stopu v jejím díle představuje cyklus sibiřské ságy, kdy se prostřednictvím autentických svědectví pamětníků vrací k historicky tragickému vysídlování občanů pobaltských republik na Sibiř.Dzintra Geka se tak svou dokumentární tvorbou dotýká dramatického osudu vzdělanostně a hospodářky vyspělého Lotyšska, které teprve v roce 1918 získalo nezávislost na Rusku. V období 1940—41 bylo Lotyšsko anektováno Sovětským svazem, v letech 1941—44 okupováno Německem a poté od roku 1944 až do 1991 opět Sovětským svazem. Cyklus sibiřská sága reflektuje zároveň osobní vztah režisérky k bolestnému tématu. Její otec byl jako člen lotyšských legií v roce 1951 zatčen a odsouzen na 25 let do gulagu. Později mu byl trest snížen na 15 let a roku 1966 byl osvobozen, avšak bez práva vrátit se do vlasti. Jeho dcera se ve svých 16 letech vydala na Sibiř, do Omsku, aby se s ním setkala. Hluboký dojem o nespravedlivě pronásledovaných lidech vedl v roce 1999 k natočení prvního filmu o deportovaných dětech, po něm následoval celý cyklus dokumentů s tématem vysídlování v letech 1941 a 1949 z Lotyšska.

Středa 24. února

10.00 hod. Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Program pro školy

Stopy ve sněhu (Stopy v snehu)

Dokument, 52 minut, Slovenská republika Námět: Ondrej Krajňák, scenář a režie: Slavomír Zrebný Produkce a distribuce: Ústav pamäti národa

Dokumentární film o pašování literatury do Česloslovenska v období nesvobody. Komunistický režim v Československu neumožňoval občanům svobodný přístup k informacím. Jen v padesátých letech bylo v Československu zlikvidováno okolo 28 milionů knih, mnoho autorů bylo zakázaných a byla zřízena cenzura.

Film mapuje nejen samotné pašování, ale také tisk knih, samizdatů a jejich distribuci.

Film analyzuje fenomén pašování literatury a objasňuje motivace lidí, kteří nezištně riskovali vlastní svobodu, aby napomohli k vnitřní svobodě a poznání ostatních.

Za účasti tvůrčí delegace a pana Branislava Borovského, jednoho z hlavních aktérů filmu. Beseda s diváky.

17.00 hod. Rakouské kulturní fórum v Praze, Praha 1, Jungmannovo nám.

Organizuje Rakouské kulturní fórum v Praze a Ústav pro studium totalitních režimů

Prezentace knihy Gerhard Scholten: Mezi všemi tábory. Život v době, která zešílela

Vydalo nakladatelství Argo a Ústav pro studium totalitních režimůPřeklad: Zuzana Jürgens

Osud autora této knihy je ojediněle koncentrovaným příkladem toho, jak se politické a společenské tendence českých dějin poloviny 20. století podepsaly na lidech, jejichž jedinou vinou byl špatný rasový nebo národnostní původ, popřípadě majetek. Gerhard Scholten (16. 8. 1923, Trutnov — 21. 4. 1995, Vídeň) se ve svých vzpomínkách vrací do let 1944—1947, která zásadně změnila jeho dosavadní život. Trutnovského rodáka a syna textilního továrníka, který od svých osmi let žil v Praze, zatklo v červenci 1944 gestapo a poslalo ho nejprve do terezínské Malé pevnosti a odtud do koncentračního tábora v Osvětimi. Gerhard Scholten, tehdy ještě nesl otcovo příjmení Pfefferkorn, věznění přežil. Díky svým jazykovým znalostem se v osvobozené Osvětimi stal tlumočníkem sovětské armády a NKVD, a tak i svědkem výslechů a evidence mrtvých. V květnu 1945 se vrátil do Prahy, kde ho čekalo setkání s československou poválečnou realitou. Jeho babička byla jako Němka internována ve sběrném táboře na Strahovském stadiónu a posléze v Malé pevnosti, Scholtena i jeho matku zavřeli do internačního tábora v Modřanech. Jen díky intervencím českých přátel byli všichni nakonec propuštěni: zabavený byt a další majetek jim ale už vrácen nebyl. Před definitivním odchodem do Rakouska v lednu 1947, kde přijal rakouské občanství a nové příjmení, Scholten ještě v československých službách absolvoval rok jako pracovník UNRRA v Brémách. Jeho vzpomínky rovněž podávají svědectví o zpochybněné identitě, resp. o vynucené změně: z předválečného Němce Pfefferkorna s československým občanstvím se po válce stal Vídeňák a rakouský občan Scholten.

19.00 hod. Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Den pro Ukrajinu

Hladomor´33 (Golod´33, Ukrajina, 1991, 115 minut, české titulky)

Režie: Oles Jančuk Kamera: Vasilij Borodin

Česká premiéra

Záštitu převzal J. E. pan Borys Zajčuk, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ukrajiny v České republice.

Slavnostního uvedení filmu se zúčastní režisér Oles Jančuk

Film zobrazuje děsivé roky hladomoru 30. let dvacátého století prostřednictvím jedné rodiny, z nichž apokalyptickou situaci nikdo nepřežil.

Unikátní snímek získal hlavní ocenění na Národním filmovém festivalu v Kyjevě a byl promítán na mezinárodním filmovém festivalu AFI v Los Angeles a na Filmovém fóru v New Yorku.

Film poukazuje na poměrně neznámou tragédii — člověkem vytvořený hladomor mezi lety 1932—33 v Sovětském svazu, zejména na Ukrajině.

Po skončení filmu následuje beseda s režisérem a historiky.

Oles Jančuk

Narodil se 29. září 1956 v Kyjevě a vyrůstal v městečku Faustiv v rodině učitelů. Absolvoval Kyjevský divadelní institut a Kyjevský fotografický institut. Světový úspěch zaznamenal v roce 1991, kdy představil celovečerní film Hladomor ´33, v němž zobrazuje děsivé roky hladomoru třicátých let 20. století. Film získal hlavní ocenění na Národním filmovém festivalu v Kyjevě a byl promítán na mezinárodním filmovém festivalu AFI v Los Angeles a na Filmovém fóru v New Yorku. Snímek poukazuje na poměrně neznámou tragédii — člověkem vytvořený hladomor mezi lety 1932—33 v Sovětském Svazu, zejména na Ukrajině.Režisérským debutem Olese Jančuka byl v roce 1989 krátkometrážní snímek U Daleku Put oceněný v roce 1990 zlatým trojzubcem na ukrajinském filmovém festivalu. Po úspěchu s filmem Golod 33 v roce 1991 začal Jančuk pracovat na svém druhém celovečerním filmu Atentát, který pracoval s kontroverzním tématem Ukrajiny a Ukrajinců během a po druhé světové válce. Úspěch zaznamenal zejména na Ukrajině, ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Také se objevil na několika mezinárodním filmových festivalech, jako např. v Gdaňsku, v Los Angeles, v Karlových Varech nebo také na Freedom Film Festivalu ve Washingtonu.

Čtvrtek 25. února

Pod záštitou prvního místopředsedy Senátu Parlamentu ČR MUDr. Přemysla Sobotky. Ve spolupráci s Pražským akademickým klubem 48.

10.30 hod. Pamětní deska v Nerudově ulici, Praha 1

Pietní akt při příležitosti 68. výročí památného pochodu studentů za svobodu a demokracii na Pražský hrad dne 25. února 1948

Vystoupí MUDr. Přemysl Sobotka, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR, JUDr. Jiří Navrátil, předseda Pražského akademického klubu 48, Ing. František Šedivý, místopředseda Konfederace politických vězňů ČR, Mgr. Lukáš Blažek, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, Prof. Ing. Petr Konvalinka, CSc., rektor Českého vysokého učení technického

11.30 hod. Hradčanské nám.

Položení kytice Jednoty u sochy T. G. Masaryka

13.00 hod. Hlavní sál Senátu PČR, Valdštejnské nám., Praha 1

Mezinárodní konference Mládež v dobách nesvobody

Moderuje PhDr. Petr Kostka

Program:

1. část Osobní svědectví a historická analýza

Akademická malířka Helga Hošková-Weissová, svědek holocaustu
MUDr. Naděžda Kavalírová, svědek perzekuce 50. let
PhDr. Martin Boštík, historik, autor studie o litomyšlském monstrprocesu s mladými lidmi
Dr. Volodymyr Vyatrovych, ředitel ukrajinského Institutu národní paměti, Ukrajina
Mgr. Michal Urban, ředitel odboru pro mládež MŠMT

2. část Předání ceny Fragmenty paměti

Samostatnou část konference představuje předání cen Fragmenty paměti /FP/, již uděluje formou tvůrčího stipendia Symposion — FP, z.s., autorům, kteří ve své tvorbě připomínají společensky závažná témata naší minulosti a přítomnosti. O udělení ceny FP rozhoduje nezávislý sbor — výbor pro cenu FP. Výše tvůrčího stipendia je určena výborem ceny Fragmenty paměti na základě doporučení donátora Pavla Faiereisla.

3. část Bilance projektu MT

18.30 hod. Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Den pro Ukrajinu

Záštitu převzal J. E. pan Borys Zajčuk, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ukrajiny v České republice.

Slavnostního uvedení filmu se zúčastní režisér Oles Jančuk

Společnost hrdinů (Zalizna sotnia, Ukrajina, 2004, 97 minut, české titulky)

Scénář: Vasyl Portiak Producenti: Orysia Borec, Oles Jančuk Režie: Oles Jančuk

Události filmu Společnost hrdinů se odehrávají v oblasti západní Ukrajiny a východního Polska. Tyto oblasti byly obývané samotnými Ukrajinci do té doby, než je okupovalo bolševické Rusko a posléze nacistická třetí říše. V konečném důsledku byly tyto oblasti Stalinem „darovány” komunistickému Polsku.

Hrdinové filmu, založeném na skutečných událostech, jsou mladí dobrovolníci Ukrajinské povstalecké armády. Záměrem autorů snímku není vykreslovat pouze hrdinství těchto časů, ale také ukázat, že i během války, v extrémních podmínkách a pod nánosem špíny, krve a smrti, může člověk stále zůstat člověkem a zachovat svou etiku, důstojnost a mravnost. Stejně tak je bez ohledu na všudypřítomnou smrt vždy schopen milovat.

Po skončení filmu následuje besedy s režisérem a historiky.

Pátek 26. února

10.00 hod. Kino Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Program pro školy

Slovosledi: Zrezivělé dětství

Může dětství zrezivět? Pokud ze dne na den zmizí z našeho života milovaná bytost, pak se strojek v hodinkách dětství zasekne a všechno je najednou jiné. Vyprávění o dětech, jejichž rodiče se v 50. letech 20. století stali obětí politických procesů. O jejich dětských snech a přáních a o tom, jak jiný je svět, do kterého jsme se narodili my.

Vypravěčská inscenace je složena ze skutečných příběhů a vykresluje dobu ze vzpomínek pamětníků takovou, jaká doopravdy byla. Vypravěčky zavedou studenty vyšších ročníků ZŠ a středních škol do prostředí nesvobody a představí pocity podobně starých i mladších dětí z doby 50. let 20. století. Studenti tak budou mít možnost prostřednictvím osudů neznámých hrdinů lépe porozumět tomu, jak vypadal život v době totality, a porovnat ho s tím, co znají dnes v demokratické zemi.

Inscenace byla nazkoušena metodou storytellingu a vznikla ve spolupráci spolku Storytelling a organizace Dcery.

Lektor: Barbora Schneiderová Vypráví: Markéta Holá, Petra Horváthová, Eva Burešová Délka: 45 minut

Střípky z projektu Dcery 50. let

natočených studenty FAMU s dcerami politických vězňů jako dokument událostí padesátých let minulého století v jejich příbězích a vzpomínkách. Projekt je určen k výuce novodobé historie na školách a poukazuje na zrůdnost totalitních ideologií. Natočeno ve spolupráci s občanským sdružením DMS (Dokumenty, mládež § společnost) Délka 30 minut

Moderovaná živá diskuse vystupujících se studenty a účastníky programu. Délka 30 minut

17.00 hod. Divadlo na Vinohradech

Slavnostní předání cen Dáma české kultury, Rytíř české kultury a Mecenáš české kultury

Ve spolupráci s projektem Mene Tekel udělí ministr kultury Daniel Herman resortní vyznamenání tvůrcům, jejichž umělecká cesta byla násilně přerušena totalitní mocí, či byli kvůli svým nezlomným mravním postojům perzekvováni a zbavováni občanských práv a svobod.

Současně bude předáno ocenění osobnostem, které ekonomicky, mediálně či jinak podporují umění, kulturu a vzdělávání v duchu našich národních duchovních, demokratických a kulturních tradic.

Moderuje Otakar Brousek ml.

19.00 hod. Divadlo na Vinohradech

Hašler…

Divadelní hru na písně Karla Hašlera napsal Pavel Kohout.

Karel Hašler by byl notorickým Zlatým slavíkem, nositelem ceny Thálie za jevištní výkon, nositelem Českého lva za hlavní postavy ve filmech a držitelem Zlaté desky za počet prodaných nosičů hudby — kdyby si česká společnost v první polovině 20. století tyto popkulturní fetiše vytvořila. Byl hvězdou tehdejšího „showbyznysu“, a přesto současně hercem Národního divadla. Podle mínění hlasatelů vysoké kultury bylo toto dvojí angažmá neslučitelné, a právě proto musel zlatou kapličku opustit. Přesto, či právě proto, Hašlera publikum, jež zjevně nedorostlo nárokům vysoké kultury, nezavrhlo, naopak, milovalo ho i tehdy, když propůjčil své příjmení stejně oblíbeným bonbonům.

Pavel Kohout je ve světě nejuváděnějším českým dramatikem a přes dlouhou a nucenou pauzu také nejhranějším původním autorem Divadla na Vinohradech. Revue Hašler… je jeho šestnáctým textem pro zdejší jeviště.

První režie principála Tomáše Töpfera chce potěšit a pobavit písněmi, zpívanými už pátou generací, ale i překvapit dramatickým životním příběhem jejich autora.

V hlavní roli se představí Petr Rychlý.

Režie: Tomáš Töpfer Dramaturgie: Jan Vedral Výprava: Jan Dušek Hudební spolupráce: Kryštof Marek

Sobota 27. února

14.00 hod. Porotní síň Vrchního soudu na Pankráci, Praha 4

Pod záštitou JUDr. Jaroslava Bureše, předsedy Vrchního soudu v Praze

Rekonstrukce litomyšlského monstrprocesu „Stříteský a spol.“

Závěrečný seminář studentů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v odborné gesci děkana Právnické fakulty UK Prof. JUDr. Jana Kuklíka.

Scénář a režie Mgr. Jan Řeřicha. Odborná spolupráce PhDr. Alena Šimánková, PhDr. Aleš Kýr a Alena Kafková. Asistence Tereza Stará, JUDr. Ivana Bláhová a Mgr. Lukáš Blažek. Vystupují studenti PF UK: Martin Pata, Jan Šípal, Barbora Havelcová, Michal Zikmund, Daniel Vaculík, Ondřej Kučera, Matúš Baliak, Nelya Syvulya, Timoteus Hudcovic, Jan Kubice, Stanislav Bohačík, Tereza Hanajová, Adam Csukás, Milan Šimandl, Michal Doleček, Daniel Burda, Alena Sojková, Daniela Němečková, Ivana Bláhová, Lukáš Blažek, Tereza Stará

Letošní téma festivalu se promítá i do volby případu — hlavními protagonisty procesu jsou studenti litomyšlských škol, kteří po nástupu komunistické moci odmítali zpolitizování Junáka a další brutální zásahy do základních lidských práv. Za pomoci respektované osobnosti duchovního a společenského života F. A. Stříteského, rektora piaristické koleje v Litomyšli, veřejně projevovali nesouhlas s nedemokratickým vývojem po únoru 48, čímž si vysloužili pozornost Státní bezpečnosti. Výsledkem bylo obvinění 24 osob „ze spolčování se navzájem i s jinými osobami za účelem zničení nebo rozvrácení lidově demokratického zřízení zaručeného ústavou“. Nejmladšímu z devíti mladistvých bylo šestnáct let.

V souladu s tehdejší mocenskou ideologií bylo prvotním cílem veřejného procesu s litomyšlskými studenty rozvrácení skautské organizace a ukázka toho, že v pozadí třídního boje stojí církevní představitelé řízení z Vatikánu.

Soud se uskutečnil 9.—11. října 1950 ve Smetanově domě a povinně se jej účastnili zástupci studentů ze všech středních škol z Pardubického kraje, byly nahlas čteny petice žádající exemplární potrestání obviněných a zfanatizovaná veřejnost hrubě urážela obviněné. Osmi obžalovaným hrozil trest smrti, nakonec se rozsudky pohybovaly mezi půlročním odnětím svobody až po 25 let (rektor F. A. Stříteský). Většina obviněných byla zároveň odsouzena ke ztrátě veškerého majetku a ztrátě občanských práv na několik let. Nezletilí byli umístěni v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku, ostatní si odpykávali trest v různých věznicích. Rektor F. A. Stříteský byl propuštěn po deseti letech, z toho rok a půl prožil v naprosté izolaci.

Mravní devastaci společnosti a všudypřítomnou atmosféru strachu dokresluje fakt, že vedení gymnázia se vzápětí po vynesení rozsudků rozhodlo vyloučit obviněné studenty ze všech škol třetího stupně a znemožnit jim tak přístup k dalšímu vzdělávání po odpykání trestu. Oběti údajné velezrady tak byly potrestány i po propuštění na svobodu. S cejchem politických vězňů byli celá desetiletí perzekvováni, nesměli vykonávat kvalifikovaná zaměstnání a žít život podle svých představ.

Právní rehabilitace se všichni účastníci litomyšlského procesu dočkali v roce 1990.

S použitím fondů Národního archivu, Archivu bezpečnostních složek, historické studie PhDr. Martina Boštíka Monstrproces „Stříteský a spol.“ a vzpomínek přímých účastníků procesu.

16.30 hod. Vestibul pankrácké vazební věznice

Pietní zastavení u pamětní desky obětem nacistické a komunistické totality

18.00 hod. Vršovické divadlo MANA, Moskevská 967/34, Praha 10

Koncert hudební skupiny Missa-Karel Kryl revival

Sedmičlenná skupina Missa vznikla v květnu 1999 z několika nadšenců, kteří se původně scházeli ve Spirituálové schole. Symbolicky název kapely vychází z biblického „Ite, missa est“ čili „Jděte, jste posláni“. Téměř od počátku hraje Missa písně Karla Kryla folkově upravené pro více nástrojů.

Komponovaná vystoupení dotváří projekce, verše i aktuální glosy.

Kapela spolupracuje s Marlen Kryl, s norskými hudebníky hrajícími Krylovy písně v norštině, a v současnosti připravuje vlastní autorský repertoár. Dosud odehrála přes 200 koncertů a vydala dvě CD (2002 a 2009).

Kapelu vede Jan Tomsa, členy jsou Martin Rubáš, Lenka Smejkalová, Madla Vachulová, Dana Klásková, Michael Plachý, Iva Kolářová.

Karel Kryl

Karel Kryl (12. dubna 1944 Kroměříž — 3. března 1994 Mnichov), československý písničkář a básník moravské národnosti, hlavní představitel československého protikomunistického protestsongu v letech 1963—1989. Psal si vlastní hudbu i texty, v jeho repertoáru byly jak satirické nebo vážné písně reflektující společnost, tak poetické a melancholické balady. Karel Kryl se narodil v rodině knihtiskařů, chtěl být hrnčířem po pradědečkovi (absolvoval Keramickou školu v Bechyni v letech 1958—1962), posléze se ale rozhodl věnovat hudbě a poezii. Jeho první vydanou písní je Nevidomá dívka, kterou v roce 1968 nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová. Jeho první deska byla vydána půl roku po invazi armád pěti socialistických států v čele se Sovětským svazem. Karel Kryl odjel z Československa 9. září 1969 na písničkářský festival v západoněmeckém hradě Waldecku a v Německu zůstal dalších dvacet let. Spolupracoval s redakcí Svobodné Evropy, psal básně, písně a knihy. Nepožádal o německé občanství, protože by přišel o československé a toho se nevzdal po celý exil. Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989. Karel Kryl zemřel náhle na srdeční příhodu dne 3. března 1994 v Mnichově ve věku nedožitých 50 let. Pochován je na břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha. Karel Kryl je držitelem několika ocenění in memoriam: stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa (1994), Ceny Františka Kriegla (1995) a ceny České Grammy (Síň slávy — 1995). Dále obdržel in memoriam Čestnou medaili T. G. Masaryka. 28. října 1995 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně a dne 28. října 2014 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Neděle 28. února

14.00 Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Pražský hrad, Praha 1

Tradiční završení festivalu Mene Tekel — ekumenická bohoslužba za popravené, umučené a zemřelé politické vězně

Připraveno ve spolupráci s Ekumenickou radou církví, Arcibiskupstvím pražským, Konfederací politických vězňů ČR, Katedrálním sborem a jeho sólisty.

Bohoslužbě bude předsedat kardinál Dominik Duka OP společně s Mgr. Joelem Rumlem a ThDr. Tomášem Buttou, Th.D. Zúčastní se biskup Jednoty bratrské ThMgr. Jan Klas a biskup Slezské církve evangelické a.v. Mgr. Jan Waclawek. Evangelickou církev metodistickou v ČR zastupuje superintendent Mgr. Petr Procházka.

Kázání přednese Mons. Václav Malý.

Skladbu bohoslužby připravil arcibiskupský ceremoniář, jáhen Mgr. Vojtěch Mátl.Hudební dramaturgie MgA. Josef Kšica a MgA. Jan Steyer.

Zazní fanfáry v podání Pražských katedrálních žesťů. Účinkují: Vladislav Kozderka a Josef Zámečník — trubky, Josef Kšica — varhany, přednes žalmu katedrální kantor — Jakub Hrubý, varhanní Postludium — Josef Kšica — varhany.

Vystoupí Smíšený pěvecký sbor ČVUT. Klávesy: Drahoslav Gric, bicí: Jan Linhart.

Jako host vystoupí koncertní pěvecký sbor Základní umělecké školy Bedřicha Smetany v Litomyšli.

První zmínky o litomyšlském dětském pěveckém sboru Lilium se objevují v počátcích litomyšlské hudební školy v roce 1946. Během své sedmdesátileté existence má dětský pěvecký sbor na svém kontě celou řadu krásných ocenění.Lilium, v jehož čele stojí paní Lucie Vavřínová, pravidelně koncertuje nejen v Litomyšli, ale i za hranicemi rodiště Bedřicha Smetany. Aktuálně dětský pěvecký sbor Lilium navštěvuje 45 členů.

Přímluvy a poděkování pronesou za KPV ČR MUDr. Naděžda Kavalírová a Ing. František Šedivý.

Režijní a scenáristická spolupráce Mgr. Jan Řeřicha.

************************************************************

MENE TEKEL 2015

POZVÁNKA VŠEM DCERÁM

Rubrika: Příběhy
Vážené Dcery,

dovolujeme si Vás všechny pozvat do kina Konvikt — Ponrepo (Bartolomějská 11, Praha 1), kde dne 27. 2. 2015 od 10 hodin jako součást festivalu MENE TEKEL proběhne program, který jsme pro Vás a veřejnost připravily ze vzpomínek Dcer a dopisů některých jejich maminek s vězněnými manžely.

Chtěly bychom za nás všechny touto cestou poděkovat všem ženám, manželkám, maminkám, babičkám, jejichž láska k milovanému muži, synovi, láska k dětem a vzájemná láska v rodinách dokázala navzdory kruté době minulého režimu vychovat z nás dětí lidi čestné, poctivé a zodpovědné.

Těšíme se na Vás všechny.

Věra Hradečná, Marie Jelínková

S ohledem na menší kapacitu sálu

prosíme o potvrzení účasti na adresu

Spolku Dcery 50. let paní Janě Mundilové

mundilovi@seznam.cz

Svědectví dcer politických vězňů

Rubrika: Příběhy
Pátek 27. února v 10.00 hod., Bio Konvikt-Ponrepo, Bartolomějská 11, Praha 1

Svědectví dcer politických vězňů

V letech 1948—1989 bylo z politických důvodů v naší zemi odsouzeno k nepodmíněnému trestu odnětí svobody 248 tisíc nevinných lidí. Trpěly nejen oběti politických procesů, ale také rodiny vystavené perzekuci, pronásledování, diskriminaci; byly ukradeny rodové majetky, děti odloučeny od matek a otců, zpřetrhány tradiční společenské vazby a pošlapána lidská práva.

Pro letošní festival členky sdružení DCERY připravily program, který polidšťuje statistická čísla a umožňuje tak mladé generaci pochopit, jaké následky mělo věznění odpůrce komunistického režimu pro celou jeho rodinu.

Letošní téma festivalu Rodina v době nesvobody je příležitostí jak splatit alespoň částečně dluh maminkám, tj. manželkám politických vězňů. I ony byly brutálně vyslýchány, vystavovány psychickému nátlaku, bylo jim vyhrožováno odebráním dětí, byly nuceny k rozvodu, ztrácely svou práci.

Prostřednictvím autentických příběhů lze listovat stránkami naší novodobé historie s větší empatií i porozuměním.

Součástí programu je beseda s pamětníky.

Zdroj: http://www.menetekel/
***************************************************************

DEN DCER na MENE TEKEL 2014

Datum: 3.3.2014 v 12:35,
Zcela zaplněný Malý sál Městské knihovny v Praze byl v pátek 28. února 2014 od deseti hodin vyplněn programem našeho sdružení Dcer 50. let, jako součást festivalu Mene Tekel 2014. Připravily jsme program odpovídající poslání našeho sdružení. Seznamování a podávání osobních svědectví, určené především pro mladou generaci, o dopadu nástupu komunismu na prostředí a život rodin, kde převážně jeden z rodičů s touto komunistickou ideologií nesouhlasil a proti této ideologii se postavil různými formami protestu a boje. Za své postoje byl potrestán nejen on dlouholetým vězněním, ale i celá jeho rodina.

Se silnými pocity autentičnosti bylo promítnuto audiovizuální svědectví o. s. Dokumenty, mládež & společnost, Jindřišky Grimmové, jedné ze zakládajících členek sdružení Dcer 50. let. Příběh, vyprávějící o uvěznění otce, sedláka, který byl šikanován za nesplnění dodávek, za svůj hrdý postoj, za svoji oddanost k ideám první republiky a demokracii. Po jeho uvěznění následovalo vystěhování celé rodiny k těsné blízkosti polských hranic. Jindřiška svým příběhem popsala příběhy tisíců českých hrdých sedláků, které režim zlomil až právě takovými represemi. Vždy z každé vesnice byl vybrán ten nejlepší hospodář, na kterém bylo demonstrováno, co čeká každého, když nebude souhlasit. A český venkov kapituloval, změnil svou vzájemnou sousedskou sounáležitost a přirozenou zakořeněnou vazbu lidí a přírody. Jindřiška zde sugestivně popsala celý příběh své rodiny, která toto vše překonala a dočkala se návratu svého otce z vězení.

Druhou částí programu byla beseda s autorem knihy Nezhojené rány národa panem Lubomírem Vejražkou. Přetiskujeme článek z rozhovoru pana Lubomíra Vejražky pro ČR Ostrava. Ve stejném duchu zazněla i slova autora na naší besedě.

Rozhovor s Lubomírem Vejražkou, Český rozhlas Ostrava

Kniha Nezhojené rány národa se věnuje dosti opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let, také vězňům samotným. Vznikla díky pamětníkům ochotným otevřít svá srdce a zavzpomínat na velmi bolestná údobí života, i na propady a selhání, o kterých se obvykle nehovoří.

Není odbornou historickou publikací, ale ani beletrií. Je svébytným zamyšlením nad lidskými příběhy v nelidské době, snažícím se přiblížit, analyzovat a pochopit, co se to tenkrát stalo a proč k tomu došlo.

Záměrem knihy je vtáhnout čtenáře do centra dění, aby pochopil těžkou, až drtivou atmosféru, do které komunistický režim uvrhl spoustu občanů této země; poznamenat čtenáře, aby navždy věděl, co přinesl únor 1948 do Čech, na Moravu a Slovensko.

O temných období dějin se varovně říká, že se mohou opakovat. Skutečnost je taková, že se v historii znovu a znovu objevuje nepoučitelnost z konkrétních událostí. A lidé nejsou dokonalí. Touha po moci, bohatství a dalších lákavých kategoriích, stejně jako nenávist, závist, sobectví a další negativní lidské vlastnosti, jsou staré jako lidstvo samo. Proto je důležité pokusit se pochopit co lidé, jimž je věnovaná tato kniha, tedy vězni, jejich příbuzní a přátelé, skutečně prožili a dodnes prožívají. Nic neskončilo. Každý den stojí každý z nás před zdánlivě drobnými otázkami a rozhodnutími, které však, ať už si to uvědomujeme či ne, rozhodují o tom, zda a jakým způsobem se historie bude či nebude opakovat.

Poslední částí programu byla projekce dokumentárního filmu ČT s názvem „Sny o tátovi, aneb hrdelní proces s českou technickou inteligencí“. Film byl představen jeho režisérem Josefem Císařovským a produkční filmu Lucií Plockovou, vnučkou Alfréda Plocka st.

Proces s Alfredem Plockem se vymykal dosud známým procesům, protože neměl vysloveně politické pozadí. Skupina inženýrů z ministerstva pošt, průmyslu a firmy Standard Electric byla obžalována jenom proto, že chtěla realizovat převratnou technologickou novinku a z Prahy vytvořit centrálu nového celoevropského telekomunikačního systému. Chtěli mimo jiné posílit prestiž své země na mezinárodním fóru. Právě tento záměr však vyvolal podezření příslušníků bezpečnostních orgánů i sovětských poradců. Rozhodli se proto razantně zakročit.Filmem nás provází syn Alfreda Plocka, který svého otce po jeho zatčení v únoru 1950 už nikdy nespatřil. V červnu následujícího roku proběhl soud se sedmi inženýry. Šlo o největší proces s českou technickou inteligencí. Inženýr Plocek byl označen za hlavu spiknutí a spolu s dalšími dvěma kolegy popraven.

„Představte si, že stojíte na autentické chodbě, kde byly na Pankráci cely smrti. Uvědomujete si, že ještě nikdo tu před vámi netočil. Stojíte na místě, kudy jednoho listopadového rána odváděli nevinně odsouzené na popravu. Přesně tam, kde kat navlékl odsouzenému oprátku na krk. A najednou se celý film změní ve stroj času a vy se stanete přímým svědkem a účastníkem celé události“, popisuje své zážitky z natáčení režisér Josef Císařovský.V rehabilitačním spise Alfreda Plocka z roku 1968 se pouze konstatuje, že dotyčný byl souzen za věci, které se nestaly. Tečka. Ani slůvko omluvy, nic co by alespoň po letech zmírnilo bolest pozůstalých. (oficiální text distributora)

Miroslava Bočková

**************************************************************

Svědectví dcer politických vězňů

Pátek 28. února 2014 v 10.00 hodin

Městská knihovna Praha, Mariánské nám. 3, Praha 1

Občanské sdružení Dcery shromažďuje a zprostředkovává autentické příběhy dětí, jejichž rodiče byli perzekuováni na základě komunistického práva.

Jedním z těchto příběhů bude také program DNE DCER uveden.

Hostem DCER bude spisovatel Lubomír Vejražka, autor publikace „Nezhojené rány národa“. Kniha se věnuje opomíjenému tématu rodin politických vězňů komunistického režimu padesátých a šedesátých let i vězňům samotným.Ukázky z knihy byly natočeny a vysílány Českým rozhlasem; autor bude vyprávět o důvodech, které ho vedly k jejímu napsání, o lidech, jejichž osudy ho inspirovaly. Na mnoha školách, kde se organizují besedy o padesátých letech, je tato kniha důležitou pomůckou učitelům a profesorům dějepisu a občanské výchovy.Dalším hostem bude režisér Josef Císařovský, který uvede svůj dokumentární film „Sny o tátovi“. Pojednává o tragickém osudu odborníka na spojovací techniku Ing. Alfréda Plocka, který byl v roce 1951 odsouzen na základě vykonstruovaných obvinění za velezradu, sabotáž a proamerickou špionáž k trestu smrti (v procesu byly vyneseny celkem tři tresty smrti, další čtyři odnětí svobody v rozmezí 23—18 let).Součástí programu je diskuse s hosty a návštěvníky.Program vhodný pro střední školy a vyšší ročníky základních škol.

http://www.menetekel.cz/cz/fotogalerie/2014/03/svedectvi-dcer/

***********************************************************

Ve jménu těch co s šibenic volali prokletí,

ve jménu dětí, matek, žen — nevinných obětí,

ve jménu těch co u hranic zastřeleni byli,

ve jménu těch co z vězení se zpátky nevrátili,

ve jménu těch co otroky bratrů svých se stali, a přesto za jidášský groš svou čest neprodali,

ve jménu lásky, života, pravdy a lidských práv,

ve jménu psanců-tuláků bloudících v cizinách,

ve jménu těch co žili věk za branami pekel,

ve jménu všech já biblické píši: MENE TEKEL!

Jiří Herzinger

Do rubriky „MT“ — Mene Tekel se pokusím přidat veškeré příspěvky především z dílny Dcer - autorek z jednotlivých let. Ty nejnovější budou na začátku.

Festival 2013 — bulletin z programu Dcer

V roce 2013 patřil na festivalu Mene Tekel první březen občanskému sdružení Dcery 50. let. Od časného rána jsme v Městské knihovně spolu s jejich techniky zajišťovali zázemí pro náš DEN. Program byl připraven, počítač nainstalován, prezentace jednotlivých vystupujících nakopírovány, jen a jen začít. Nejprve povinné zdravice z úst ředitele festivalu pana Mgr. Jana Řeřichy. Paní Olga Konečná jako garant Dne Dcer z Konfederace politických vězňů vzpomenula na padesátá léta. A pak už se rozjel program.

Pozvánka na Den Dcer 50. let v rámci festivalu Mene Tekel

Od kořenů ke koruně

Městská knihovna 1. března 2013 9.00 — 12.00

Program:

Oficiální zahájení, Mgr. Řeřicha, Olga Konečná

Dcery.cz

Jak je důležité dětem vyprávět — paní Miluška Havlůjová

Rembrandt a jeho obraz s nápisem Mene Tekel — dr. J. Handlová, Národní galerie Praha

Kniha příběhů Dcer — Dotazník o jejím vzniku - ing. Zuzana Vittvarová

Jednotlivé vzpomínky, v nichž uvidíte a uslyšíte:

- Básně z vězení (Hana Tížková, její syn a vnučka)

- (Můj dědeček) Bedřich Fučík a věrnost kořenům (doc. Dr. Jan Čermák)

- Sestry Jurčovičovy — O své mamince šiřitelce osvěty v horských kotárech

(Dr. Maja Jurčovičová a doc. Ing. Jana Jurčovičová)

- Ladislav Jehlička, spisovatel byl můj dědeček, já jsem architekt (Ing. Arch. Tomáš Hradečný)

- Dědeček František Křelina a moje maminka spisovatelka Hana Pražáková (dr. Markéta Hejkalová)

Závěr s překvapením — ač se aktér jmenuje Karel Hynek, není ani básník ani spisovatel. Nepřijde kouzelník, ale bude to člověk s vysokou čepicí, vnuk politických vězňů. Jak babička, tak dědeček chtěli v 50. letech cestovat, ale chytili je na hranicích. Zato Karel na zkušenou již bez problémů odejel.

Pořadem provází JUDr. Markéta Čermínová

Scénář a režii připravila ing. Zuzana Vittvarová — zvittvarova@gmail.com

Mohla bych zde udělat přednášku o tom, jaká byla 50. léta minulého století. Neudělám to, to je úkol pro Vaše rodiče a učitele. Pokusím se Vám tu dobu přiblížit jinak. V této chvíli se zavírají přístupové dveře do tohoto sálu, nemůžete odejít. V této chvíli mizí veškeré komunikační prostředky, které u sebe máte, mobily, notebooky, prostě všechno. Od této chvíle je tu každý sám. Sám za sebe. A na mém místě stojí někdo, možná někdo pro vás úplně cizí, ale možná někdo, koho dobře znáte. Soused, učitel, nebo kamarád Vašich rodičů a říká vám jedno: Vaši rodiče jsou nepřáteli tohoto státu, protože si myslí a dokonce nahlas říkají něco jiného, než my chceme slyšet. Za to musí být potrestáni. A vy jste jejich děti. Vychovává vás náš nepřítel. Proto i s vámi musíme zatočit. Myslíte, že studujete? Od této chvíle už ne. Ze školy jste vyloučeni. Myslíte si, že někdo bydlíte? Od této chvíle už ne. Tam, kde jste se ještě dneska ráno probudili, se už nesmíte vrátit. Až vás odtud pustíme, co uděláte? Půjdete do školy? Cestou možná potkáte spolužáka, ale on bude dělat, že Vás nevidí, a přejde na druhou stranu ulice. Ve škole vás chytne školník za rameno a vyhodí vás ven. Půjdete domů? Před domem bude stát uplakaná maminka a řekne Vám, že tatínka odvedla státní bezpečnost, nic o něm neví, neví, kde je, a nikdo jí nechce nic říci. Jediné, co ví, je, že do čtyřiadvaceti hodin musíte opustit svůj dům nebo byt a s sebou si smíte vzít jen několik osobních věcí.Zavazadla vám zkontrolují. Možná budou milosrdní a přestěhují vás jen v rámci vašeho města, ale možná nebudou a přestěhují vás na druhý konec republiky, do nějaké ratejny, bez tekoucí vody a elektřiny. Další den jste povinni hlásit se v místní továrně, kde nastupujete jako pomocná dělnická síla. Myslíte si, že jsem si to vymyslela? Ne, to všechno se stalo. Dámy, které vám představím, a jejich děti vám o tom budou vyprávět.

Viděli jste někdy mámu na procházce s kočárkem? Je na ní vidět, jak velice miluje své dítě. A představte si, že takovou matku zatkne policie, kočárek s dítětem jí vyrve z rukou a posadí ji do vyšetřovací cely. A dá jí nabídku. Když pomůže ničit ostatní lidi a bude je udávat, dítě jí vrátí. Jinak ji zavřou a bude sama. Dostane čas na rozmyšlenou a v té době na rozmyšlenou bude pod oknem chodit jiná matka a vozit své dítě v kočárku. Odolat a vzepřít se nabídce působit zlo je nadlidský čin. Přesto to někdo dokázal, představuji Vám paní Milušku Havlůjovou, která i v takové pohnuté chvíli dokázala říci: Odstup, satane. Řekne Vám, jak důležité je vyprávět a předávat zkušenosti dalším generacím.

Příspěvek Milušky Havlůjové

Dnešním setkáním si připomínáme neblahý „vítězný únor“. Pro mnohé z Vás dávná minulost, ale pro nás pamětníky — nastala doba temna a nesvobody, Komunismus byl věroučný systém s vlastní frazeologií: třídní boj, třídní nenávist, buržoazní nebo kapitalistický původ. Z programu strany byli lidé rozděleni na dvě skupiny: pracující lid a inteligence a ten, kdo s programem nesouhlasil, byl označen za třídního nepřítele státu. A toto rozlišování se vztahovalo i na děti od narození až po dospělost. To nejhorší, co mohlo tyto děti potkat, bylo, když se rodiče neztotožnili s komunistickou ideologií, dokonce projevili nesouhlas, byli za své názory zavřeni, vyslýcháni a souzeni.

Děti těchto rodičů se staly druhořadými občany, dětmi třídních nepřátel a jako takové neměly možnost studovat, cestovat do západních tak zvaných kapitalistických států. Nastupovaly do učňovských oborů.

Tento úvod považuji za nezbytné připomenutí té doby. A víte proč? Současná doba přeje hledání předků. I v televizi se známé osobnosti vydávají do archivů a dovídají se, kde žili a co byli prarodiče, prapradědové a praprababičky.

V mé rodině se o vánočních svátcích sešla téměř celá rodina i nejmladší pravnoučata a na stůl se dostala stará alba s fotografiemi. K pobavení byl můj dědeček v sokolském kroji a babička v masce na sokolském plese, na tzv. šibřinkách.

Fotografie zobrazovaly celé minulé století včetně dvou světových válek, dvou údobí totalitních režimů, dokonce třech odbojů. To znamená bojů proti nesvobodě. Byly tam fotky z revolucí z roku 1945 a té sametové. Ale i vzácné z roku 1918 s obrazy státníků té doby s několika obrázky mně nejmilejšího prezidenta Tomáše Masaryka.

Podivila jsem se, jak je ta rodinná historie zajímavá a že zajímá i ty nejmladší, kteří žadonili. „Babi, a jak to bylo, když…“.

Pochopila jsem, že ty němé fotografie nemají vypovídací schopnost bez možnosti slovního doprovodu. O okolnostech svého okamžiku nebo doby vzniku. Tak jsem o těch okolnostech vyprávěla a o situacích s nimi spojených, do kterých ty předky život postavil.

V každé rodině se najde tzv. „černá ovce“, ale i stateční a slušní lidé, kteří obstáli díky morálním zásadám v rodině.

Pokud propadnete touze hledat své kořeny a předky, dozvíte se ledacos. Pokud máte možnost, nechte si vyprávět od pamětníků a pokuste se pochopit právě ty okolnosti v životě, které tehdejší lidi formovaly.

Když jsme se rozcházeli na konci jejich svátečních návštěv, řekl mi můj pravnuk Matyáš: „Babi, já jsem na Tebe hrdý“, a dostala jsem pusu. No řekněte, co víc si mohu přát!

Ale dovolím si ještě jeden příběh. Přečetla jsem si ho v Lidových novinách. O tom, jak dcera obávaného komunistického prokurátora Vaše, který poslal na smrt několik třídních nepřátel, odmítla převzít po zemřelém otci statisícové dědictví, když se dozvěděla, za jaké služby komunistickému režimu si je otec kdysi vydělal. „Přeji si, aby to připadlo na charitu“, řekla ta paní. Věděla, jaký otec byl, a když zestárl a potřeboval její pomoc, neodmítla. Starala se o něho a pečovala až do smrti, protože to byl její otec. Ten článek má název: „Otce teď soudí Bůh a ten je milosrdný“, řekla ta paní. Já se skláním před jejím chováním.

Víte, proč celý festival proti komunismu a násilí nese název Méně Tekel? Je to námět z Bible, kdy utlačovaní a ponižovaní věří a předpovídají, že i utlačovatelé budou jednou skládat účty a budou zodpovídat za zlo, které způsobili. Není to jen námět pro filosofy, ale i pro umělce. Známý Rembrandtův obraz na toto téma Vám nyní představí paní doktorka Handlová z Národní galerie v Praze.

Dcery.cz

Rembrandtův obraz Hostina krále Belshazzara z londýnské Národní galerie vypráví o posledním večeru vládce Babylonu. Uprostřed bezuzdné hostiny , kdy byly používány i nádoby ukradené v jeruzalémském chrámu, se objevila ruka, která na zeď napsala tajemný nápis. Mene, mene, tekel, ufarsin. Prorok Daniel nápis přečetl a vyložil jako boží trest za královu zpupnost. Ještě té noci Belshazzar zahynul a jeho říše se rozpadla.

Dodnes je sousloví mene tekel vnímáno jako memento pro všechny ty, jež pronásledují a utlačují druhé.

Nastínila jsem už, že být dcerou politického vězně nebyl zrovna jednoduchý osud. Některé z těchto dcer, a bylo jich téměř sedmdesát své příběhy sepsaly. Paní ing. Zuzana Vittvarová ty příběhy sesbírala a vtělila do knihy. O té si teď budeme povídat.

1. Jak se kniha jmenuje?

Osudová kaňka

2. Má ten název nějaký vztah k obsahu?

Ano, vypravěčky měly opravdu pokaňkaný život, kaňku v kádrových materiálech…

3. Kdy kniha vyšla?

V roce 2011, posledního října jsme ji křtili.

4. V jakém nákladu byla vydána?

Tisíc výtisků.

5. Které nakladatelství ji vydalo?

Nakladatelství Pavel Mervart. Pavla jsem potkala na jedné besedě v gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové.

6. Kdo knihu graficky upravil?

Grafik Gustav Fifka. Skvělý mladý umělec, který se věnuje především designu a reklamě.

7. Domlouvali jste se na úpravě?

Navrhla jsem panu Fifkovi „kaňku“ a seznam jmen Dcer. Prosadila jsem na přebal logo občanského sdružení Dcer 50. let, to bylo všechno, konkrétní ztvárnění jsem nechala na něm, je skvělý profesionál právě jako pan Pavel Mervart. Jejich spolupráce byla příkladná.

8. Proč jste ji připravila?

Sbírala jsem po několik let příběhy dcer politických vězňů padesátých let minulého století a dávala je na webové stránky www.dcery.cz. Uvědomila jsem si, že všichni k internetu netíhnou. Kniha je kniha.

9. Jak dlouho jste knihu dávala dohromady?

Skoro tři roky.

10. Jak tomu máme rozumět?

Nejsem profesionál, navíc jsem zaměstnaný člověk. Jak šel čas, přibývaly příběhy na webových stránkách, vypovídaly o dalších křivdách, o jiných místech, přišly nové Dcery, které byly též pracovně vytížené, takže jsem na jejich příběhy chtěla počkat, takže z původních pětadvaceti příběhů se kniha rozrostla více jak dvojnásobně.

11. Kolik příběhů tedy v knize nalezneme?

V šedesáti dvou příbězích je zachycen osud sedmdesáti Dcer. Někdy se sestry spojily.

12. Z jakého prostředí protagonistky pocházely?

Z rodin sedláků, učitelů, lékařů, diplomatů, vojáků, , úředníků, spisovatelů, dělníků, právníků, skautů, sportovců, obchodníků, řemeslníků, filosofů, ekonomů, politiků, stavitelů a architektů, ale i kněží… zkrátka z celého sociologického průřezu naší populace 50. let.

13. To už je vypovídající vzorek obyvatelstva. Můžete přece jenom specifikovat?

Nechci se dopouštět velké generalizace, ale viditelné bylo, že především byly postiženy rodiny neloajální ke komunistickému režimu, ať to byli představitelé městské či venkovské inteligence.

14. Jak jste získávala od Dcer příběhy?

Někdy lehce, jindy jsem musela přistoupit k různým druhům motivace.

15. Co to znamená?

Vyslechla jsem příběh, který se mnohdy především týkal perzekvovaného tatínka nebo maminky. Pak jsem se snažila popostrčit budoucí autorku příběhu, aby zkusila popsat své pocity, svůj smutek, ale také nalézt třeba i humornou stránku věci.

16. A dál?

Někdy mě čekalo doslova martyrium, než jsem příběh získala. Telefonování, přesvědčování, ponoukání podívat se i do alb a krabic od bot, kde se skrývaly poklady ve formě tzv. obrazového materiálu.

17. Pak už mohl příspěvek putovat do knihy?

Ale ne. Bylo ještě třeba autorizovat příběh.

18. Opravdu každá z dcer svůj příběh napsala?

Každá ne. Než jsem se dala do sbírání, zemřela paní Irena Hynková, příběh jsem sestavila z vyprávění příbuzných. Paní Bobková mi své vyprávění nahrála na kazetu, přepsala jsem ji, paní Moravečková mi po dvě odpoledne vyprávěla své zážitky a já jsem z nich pak vytvořila vzpomínku nazvanou Dědeček Hemingway aneb jak mi pan prezident Masaryk řekl nazdar.

19. Nebály se autorky příběhů zveřejnit své jméno?

Na počátku některé z Dcer neměly chuť své jméno zveřejnit, ale kniha vyšla a všechny příběhy byly podepsány.

20. Jak byla kniha přijata samotnými Dcerami?

Až do slavnostního křtu knihy v Emauzích 31. října 2011 jsme nikdo knihu neviděl. Byla jsem napnutá jak struna. Pak přijel Pavel Mervart a ještě teplou knihu jsem vzala do rukou. Byla krásná. A všechny zúčastněné Dcery ji též obdivovaly.

21. Jak byla kniha přijata ostatní veřejností?

Podařilo se mi knihu uvést díky šéfredaktorovi Knižních novinek v celostátním periodiku. Dokonce kniha dostala jeden hlas v anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku.

22. Je možné knihu ještě koupit?

Ano, zadejte si její název do google a máte hned několik možností, jak se knihy domoci.

23. Jak to bylo s financováním?

Sbíraly se peníze v malých částkách, překvapením bylo, když se ozval dárce a nabídl dokonce šestimístnou částku.

24. Zveřejníte jména dárců?

Nechci tady zdržovat, ale ve Slovu editorky v představované knize Osudová kaňka jsem všechny dárce zmínila. Byla to pro nás čest jim poděkovat, protože není jednoduché probojovat aktivity související s historií, a to novodobou, v soutěži např. se sportovními podniky.

25. Kdy Vám bylo nelehko?

Když jsem byla podezírána, že už ta kniha nikdy nevyjde a že finanční sbírka se rozkutálela.

26. Jak jste se s tímto handicapem vyrovnala?

Zapnula jsem veškeré síly, doložila jsem všechny příběhy připravené do tisku, již z redigované a přestala jsem spát šest hodin.

27. A to se dá spát takhle málo?

Když máte cíl téměř u nosu, tak se to pár týdnů vydrží.

28. Kdy jste věděla, že už je pár kroků k cíli.

Druhý týden v říjnu 2011, když jsem se vydala s kamarádkami do Itálie. Věděla jsem, že víc už nemohu udělat a že je celkem dobře připraven křest knihy.

29. Kdo knihu křtil?

Dávno, dávno, než kniha vyšla, jsem měla slíbeno kmotrovství paní doktorkou Janou Hybáškovou. Jenže ona mi mezitím odjela do Iráku jako evropská velvyslankyně. Druhým kmotrem byl pan inženýr Baťka, největší dárce, člověk velmi zaměstnaný, který se v České republice či přímo v Praze také nepohybuje každý den. Dát dohromady tyto dva lidi byl hvězdný úkol. Ale podařilo se.

30. Jak všechno dopadlo?

Bylo narváno. Velký sál v Emauzích praskal ve švech.

31. Co plánujete dál?

Pokusíme se vydat aspoň několik příběhů ve světových jazycích. Některé jsou již přeloženy, abychom se mohly prezentovat šířeji, i v Evropské unii.

32. Co dál v činnosti občanského sdružení?

Nadále bychom chtěly pokračovat v besedách ve školách, v kontaktech s ostatními složkami občanských iniciativ, které se zajímají o historii minulého století. Budou nadále aktualizované webové stránky Dcer. Dáme příležitost i našim dětem, které nezapomínají na své kořeny.

33. Co považujete za největší úspěchy Dcer?

Dostaly jsme se do povědomí těch, kteří se o historii zajímají. A také už vnučky a vnuci politických vězňů se angažují a ukazují nám výsledky svých činností. Rády bychom využívaly našeho potenciálu k různým osvětovým akcím.

Tento dnešní program nese název Od kořenů ke koruně. Každý z nás totiž vychází z určitého prostředí. A lidé, kteří byli politicky pronásledováni, svými životy a osudy ovlivnili zcela jistě nejenom své děti, ale i děti svých dětí. Svými myšlenkami, ale mnohdy i svým dílem. Někteří z politických vězňů i ve vězení psali básně. Představuji Vám paní Hanu Tížkovou a jejího syna a vnučku, kteří budou vyprávět o díle pana Karla Procházky, zejména o jeho básních z vězení.

Dcery.cz

Memento mori

Když luza vřeští kolem šibenice,

chvástá se

a chlastá se soudruhem katem,

když v koutku rohu u márnice

rozkvete divizna

a nový holý kříž,

svíráme srdce.

Slovy: „Je Tobě, Pane, blíž,“

Jistíme cestu.

Dnes po ní jde

chlapec.

A přidružil se ke stům,

co mřeli na břevně

i pod tíhou stěn

Šel těžce přes závory

smrti —.

A dneska v noci

tolik volal, prosil,

(bachař mu řek: „Až zítra!“)

že za jeho křiku

zas v panoptiku

cel

vířil běs bezmoci opuštěných

a svářil se s modlitbami —.

Od zlomeného jitra

je Tobě, Pane, blíž — !

Viď, že ho zavoláš

a že ho políbíš —?!

Byl přece malíř —

A měl rád slunce — svou ženu — a hory —.

Tak jako já!

Vzpomínka horská

„Teď přivoň,“ řekl Broj

a sebral hroudu ze záhonu

najemno rozemnul v své velké

selské dlani

a podal.

Jak vodu milé k přežehnání.

Ten den tu táhlo právě jaro

a kývlo přes zeď rozpučelou větví.

„Snad každý rod už stovky let ví,

že po zákonu Božím v prsti

tepe dech života.

A jak svírám, drtím, hnětu v hrsti

tu trochu země,

jsem opět doma.

V březnovém oparu jdu zase brázdou;

třímám pevně kleče.

V žilách mi proudí a potoky teče

míza mého kraje.

Doprovod zpívá a na housle hraje

hrdá volnost otců —.

Jsem dětským snem

i zaslíbením ženy,

jsem dívčím voláním

i jiskrou v touze chlapců,

jsem stopou v práci,

vzmachem v činech mužů;

jsem kapkou krve lidu budoucnosti!

A povedu ho zase! Vím to!“

Ten den tu táhlo právě jaro.

Však ještě dřív než předalo své síly

létu,

nebylo už Stanislava Broje,

rolníka z Volduch

a tribuna lidu.

Rudí ho v Praze pověsili —.

Předjaří

Viděl jsem svobodu!

Proudila mízou rozpučelé jívy.

Vábila horce bílým domkem v stráni.

Letěla s ptáky na půlnoční stranu.

Volala hlasem otevřené země.

A kde obzor sivý

sklenul dálky mrakem,

vyjel svatý Jiří

v poslední boj s drakem —.

Zavřeli mi bránu —.

Ale skřivan zpívá!

Sonet navečerní

Zas přibyl květ ve stříbře spánků;

zas přetrhla se nitka v pavučině,

snované dávno, dávno na lučině

domova; zas naděje se vkrádá do červánků.

Den projel opět za horizont vin;

hráč vhodil kuličku do důlku nenávratnu.

Jen ohněm píše ruka neúplatná

na bránu ortel:

Mene

tekel

ufarsin!

Jde měkce průvod drahých tváří,

hned v dálce mizí —

hned blízko ze tmy září,

však prázdná náruč touhu nerozdrtí —.

Modlitba šeptá rozpuklinou ticha,

akordem pokory usměvavě dýchá:

„Zas o den blíže k svobodě a k smrti!“

Pan Bedřich Fučík byl významnou osobností meziválečné kultury, překladatel, nakladatel, vydavatel a spisovatel. Jeho dcera paní Kristina Čermáková nám poskytla fotografii svých rodičů s Thomasem Mannem a jeho ženou. Bedřich Fučík totiž zachránil tohoto německého spisovatele před nacistickými represemi tím, že mu zajistil československé státní občanství. Představit jeho život a dílo přichází jeho vnuk pan doc. Dr. Jan Čermák.

Dcery.cz

(Můj dědeček) Bedřich Fučík a věrnost kořenům

Vážené dámy, vážení pánové,

nejzazším živým ztělesněním kořenů našich rodů a naší existence vůbec bývají prarodiče, dědeček s babičkou. Jako děti oceňujeme jejich nadhled a velkorysost, ochotu sdílet naše starosti. Když se pak staneme rodiči, umiňujeme si a doufáme, že týmž velkorysým zájmem jako naši prarodiče budeme jednou moci vynahradit svým vnoučatům to, oč jsme svými rodičovskými starostmi a roztodivným plahočením ochudily naše děti.

Já jsem vám dnes přišel krátce povědět o jednom ze svých dědečků a o tom, co pro můj život znamenal a znamená. Jsem si přitom jist, že mluvím i za své čtyři sourozence Ondřeje, Petra, Annu-Marii a Kristinu. Role mluvčího mi ostatně připadá jen proto, že jako nejstarší z nás mohu snad podat svědectví nejdůkladnější.

Život našeho dědečka Bedřicha Fučíka (1900—1984), otce naší maminky Kristiny a významného literárního kritika a nakladatele, vyplnil valnou část „krásného dvacátého století, jak smutně ironicky zpívá Jaromír Nohavica. Pouhých pět let zbývalo, aby se dožil návratu svobodných časů, ve který nikdy nepřestal věřit.

Život rámovaný oním smutně krásným stoletím má, jak myslím dobře vidíte sami, vepsán ve tváři.

Narodil se v Čáslavicích u Třebíče a třebíčské gymnázium, na němž se spřátelil například s Vítězslavem Nezvalem, absolvoval v roce 1920. Mezitím stačil ovšem ještě na samém sklonku první světové války narukovat a v téže době jej zastihla zpráva o skonu milované maminky. V Praze posléze vystudoval literární komparatistiku a roku 1927 získal doktorát na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V témže roce spoluzaložil významný časopis Tvar, v roce 1933 pak revue Listy pro umění a kritiku. V těchto literárních časopisech vycházely nejen příspěvky tradicionalisticky a katolicky zaměřených autorů, kteří byli Fučíkovi zvláště blízcí, ale i autoři ideově zcela protikladní. Bedřich Fučík se tak od prvopočátku významně podílel na vzniku názorově pluralitní kulturní fronty, charakterizované tolerancí a otevřeností a sloužící literatuře a společně budované civilizaci. To se pak Fučíkovi dařilo ještě lépe, když se na konci dvacátých let stal ředitelem vydavatelství Melantrich a během deseti let z něj vybudoval jeden z nejprestižnějších nakladatelských domů v ČSR. Byl zakladatelem Společnosti F. X. Šaldy, jehož dílo v Melantrichu vydával, a po Šaldově smrti se stal vykonavatelem jeho pozůstalosti. V roce 1939 musel v souvislosti s okupací republiky místo opustit. V září 1940 stanul v čele nakladatelství Universum a posléze se stal ředitelem nakladatelství Vyšehrad-Universum. V polovině 40. let byl opět donucen ředitelskou funkci opustit a v nakladatelství Vyšehrad směl nadále vykonávat pouze korektorské práce. V roce 1951 byl zatčen a následně odsouzen v procesu s tzv. „ilegální organizací katolických a agrárních intelektuálů Prokůpek a spol.“ k patnácti letům vězení. Vězněn byl mj. na Mírově a v Ruzyni. Propuštění se dočkal v roce 1960 a následně byl po sedmi letech také rehabilitován. Poté se dlouhodobě věnoval ediční činnosti a pečoval o spisy autorů, jako byli např. Jan Čep, Jakub Deml či Jan Zahradníček. V duchu své celoživotní koncepce literární kritiky se ovšem nesoustředil pouze na slovesné tvůrce katolické, ale kriticky se věnoval i mnoha dalším autorům, např. Vítězslavu Nezvalovi či Františku Halasovi. Protože za normalizace samozřejmě nemohl publikovat oficiálně, podstatně ovlivnil také sféru samizdatu, kde spolu s Vladimírem Binarem založili v roce 1974 edici „Rukopisy VBF“. Nejvýmluvnějším i nejpůsobivějším svědectvím o Fučíkově životě, morální integritě a vidění světa vypovídá soubor vzpomínkových esejů Čtrnáctero zastavení, nazvaný podle zastavení Křížové cesty a v každém z nich nabízející osobitý medailon některé z velkých postav moderní české literatury, jež se staly nepominutelnými souputníky Fučíkova života. Kromě už jmenovaných literátů mezi nimi najdeme např. též Vladislava Vančuru či Vladimíra Holana.

Co a jak ze života takovéhoto podnikavého, sjednocujícím charismatem obdařeného intelektuála, který se právě pro tyto přednosti posléze stane třídním nepřítelem a společenským vyvržencem, ovlivní chlapce, který se dost možná narodil později, než by za normálních, svobodných okolností měl, neboť jeho rodiče čekali se svatbou, až se dědeček z kriminálu vrátí? Který z dědečkových přemnohých darů pokládá vnuk za nejcennější?

Myslím, že mi dědeček vštípil — tak jako v pohádkách — především tři věci. Vštípil mi je beze zbytku, takže jsem je pak už nikdy nepustil ze zřetele, a svým životním postojem mě naučil, jak o ně vždy znovu bojovat, protože to jsou věci veliké a o takové se vnitřní zápas svádí stále nanovo. První z nich byla věrnost slovu, člověku, Bohu. Druhá byla schopnost odpouštět. Třetí bylo přijetí smrti jako součásti života a jako brány, z níž netřeba mít strach.

Ve vzpomínkách vytušuji, jak postupně má dětská a chlapecká mysl v hovorech s ním tomu všemu přicházela na kloub, zatímco on v rukou trpělivě a donekonečna vyhlazoval kus staniolu z krabičky od cigaret, a když jej vyhladil, zase jej zmuchlal a začal znovu. To byl zvyk jednou provždy získaný v hodinách a dnech vězeňské samotky. A velmi často mi přitom vyprávěl právě o tom, jak důležité je nezahořknout a odpustit, ale zároveň nezapomenout; jak důležité je nenávidět hřích, ale snažit se milovat hříšníka, i kdyby měl mít tvář bachařů a jiných komunistických stvůr.

Zvlášť intenzivně vzpomínám na léto roku 1977. Uzavřelo můj první gymnaziální rok, ale jeho slunce nezvykle potemnělo, protože tehdy začátkem června zemřela naše drahá sestřička Anna Marie. A byli to právě dědeček s babičkou Fučíkovi, kdo svému nejstaršímu vnukovi trpělivě a citlivě vysvětlovali, že smrt není zlá a má smysl. V dopise, který zůstává mou nejdražší relikvií, mi dědeček tehdy napsal, že vše, čím v životě prošel, se smysluplně završilo pohledem do tváře naší zemřelé sestry, vysvobozené z utrpení nemoci a radostně se usmívající do věčnosti.

Každý jsme do života dostali svá obdaření, a naši předkové v nich bývají účinnými a laskavými prostředníky. Nejenže je po nich takříkajíc dědíme, ale často nám i ukazují, jak těchto darů užívat. Mým darem byl nejspíš dar jazyka a lidskou zásluhu na něm neměl určitě jen dědeček Bedřich, ale i moudrá a něžná babička Jitka, skvělá překladatelka z němčiny, a stejně tak i selští rodiče mého tatínka Josefa, který po nich podědil jazykové a vypravěčské nadání spolu s jadrnou mluvou Podkrkonoší.

Za další podivuhodnou okolnost svého životního společenství s předky pokládám to, že mě tento tajemně předaný dar jazyků přivedl k profesionálnímu — badatelskému a překladatelskému — zájmu o anglickou středověkou literaturu, která v jedné ze svých výrazných podob velebí podobné hodnoty, jaké svým životem ztělesňoval Bedřich Fučík.

Písemnictví Anglosasů, prvních Angličanů, kteří svůj ostrovní stát budovali zhruba v letech 500—1100, oslavuje nejvíc ze všech lidských ctností právě věrnost. Věrnost danému slovu, věrnost vládci či lennímu pánu (který na sebe posléze bere snadno podobu Boha, pána s velkým P), věrnost životnímu úkolu — to je to, oč v ní běží především. Vždyť ve starých písních i tolik opěvaná statečnost — a nezáleží na tom, zda je vaším protivníkem nestvůra z bažin či totalitní ideologie — není ničím jiným než věrným setrváním v dané životní roli či situaci.

Výmluvně to vystihuje dvojverší z anglosaské básně Bitva u Maldonu, která rekapituluje porážku anglosaského vojska loupeživými Vikingy na východním pobřeží Anglie roku 991. Bezejmenný válečník tam za bezvýchodné situace burcuje své spolubojovníky slovy:

Odvaha stoupne, srdce se osmělí,

duch výš se vzepne, když zemdlí v nás síla…,

Živé vědomí kořenů a souručenství s těmi, kdo je pro nás jednou provždy láskyplně zosobnili, je spolehlivou zárukou, že koruna vydá plody a že jablka nepadnou daleko od stromu, aby sad vzkvétal a bylo v něm dobře.

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.

Jan Čermák

Možná jste zaslechli, že tato republika kdysi nesla název československá. Nechci se tu pouštět do politické historie tohoto státu. Situace na Slovensku v 50. letech po Akci B, tedy akce věci bytové, když nepřátelé státu a jejich rodinní příslušníci byli násilně vystěhováni z velkých měst, potažmo i z Bratislavy, Vám nyní popíší sestry Maja a Jana Jurčovičovy.

NÁŚ ODKAZ ORAVE

Dcery.cz

Na začiatok by som vám chcela priblížiť ako a prečo tento príbeh vznikol. Až do nástupu komunistickej vlády sme žili relatívne pokojným životom vo vlastnej vile v Bratislave (obr. 2). To boli moji starí rodičia, mama otec a ja so sestrou. Vzhľadom na hospodársko-spoločenské postavenie našej rodiny stali sme sa zrazu nepriateľmi socialistického štátu a so všetkými dôsledkami aj nežiadúcimi osobami v Bratislave. Starého otca vyhodili zo zamestnania, vtedy zastával post generálneho riaditeľa významného priemyselného podniku a otec za vlastizradu, ktorú nikdy nespáchal, bol väznený v Jáchymovských uránových baniach a Leopoldove. Mamu tesne pred záverečnými skúškami z angličtiny a francúzštiny vyhodili z filozofickej fakulty. Za pár rokov sme potom boli v roku 1952 násilne vysťahovaní z vlastnej vily v rámci akcie B do dedinky Jasenová, na Orave. Akciou B — byty, ako ju vtedy komunisti nazvali sa mali uvoľniť atraktívne byty a domy pre komunistickú elitu.

Dcery.cz

Orava je teraz z hľadiska turizmu atraktívna časť na severovýchode Slovenska v oblasti Chočského pohoria, ale vtedy to bola jedna z najzapadnutejších častí Slovenska. Jasenová (obr. 3) je aj rodiskom Martina Kukučína [22.5.1860—21.5.1928], (obr. 4) , spisovateľa, humanistu a svetobežníka. A v tejto dedine nám bola pridelená opustená drevenica, kde nebolo vôbec nič (obr. 5). Tu sme začali žiť náš nový každodenný život. Sama mladá žena bez primeraného finančného zabezpečenia so starnúcimi rodičmi a dvomi deťmi. Voľný čas sme trávili na jasenovských lúkach, na prázdniny sa nikam necestovalo (obr. 6). My so sestrou sme chodili do školy (obr. 7), bola to jednotriedka, čo znamená že prvý stupeň v základne škole sa vyučoval v jednej triede. Tu by som chcela upozorniť na spolužiačku sestry, ktorá k nám chodila, učili sa spolu a u našej mamy si rozširovala vzdelanie a celkový obzor. Dodnes sme v kontakte a vždy s úctou a vďakou spomína na našu mamu čomu všetkému ju naučila.

Dcery.cz

Mama nás po večeroch učila nemecky a anglicky, čo sa po čase roznieslo v okresnom meste Dolný Kubín a tak ju kontaktovali najskôr rodičia, aby učila ich deti. Veľmi rýchlo sa jej mimoriadne schopnosti a vedomosti rozšírili po celom okolí a tak začala vyučovať nemčinu a angličtinu v okolitých priemyselných podnikoch. Okrem toho učila aj lekárov, ktorí si uvedomovali že znalosť cudzích jazykov je brána k odbornému rastu. Pretože tieto aktivity mohli byť len po pracovnej dobe, tak mama z domu odchádzala každé odpoludnie a vracala sa až večer. Aby sa mohla rýchlo presúvať z miesto na miesto, tak jej otec kúpil minimotorku „Pionier“, (obr. 8). Vidieť ženu za volantom bola vtedy mimoriadna udalosť. Takúto minimotorku okrem našej mamy mala ešte jedna žena v kraji — pôrodná baba, ktorá na nej jazdila po celom okrese.

Takto sa začala systematická výuka cudzích jazykov na Orave. Z maminých žiakov (obr. 9) vyrástla nová inteligencia, rozhľadenejšia na vtedajšie pomery. Niektorí jej žiaci sa veľmi dobre v živote uplatnili vďaka znalosti cudzích jazykov, čo dnes je samozrejmé ale vtedy sa to pokladalo za niečo podozrivé. Jeden je medzinárodne uznávaný chemik — vedecký pracovník, ďalší je člen európskeho parlamentu v Bruseli, jedna žiačka pôsobila ako lekárka v Tunise, ďalšia prednášala anglickú literatúru na UK. S niektorými žiakmi sme v kontakte dodnes a všetci s vďakou spomínajú na časy strávené spolu s našou mamou, ktorá bola pre nich vzor a poskytla im okrem vedomostí aj moderný pohľad na život.

Dcery.cz

Takýmno spôsobom sa nám podarilo prežiť najhoršiu dobu komunistického temna, 50-te roky. Nakoniec sa nám podarilo vyštudovať, a uplatnili sme sa vo vedeckej sfére.

Na záver si dovolím uviesť výrok W. Churchilla. „KOMUNIZMUS NIE JE POLITIKA, JE TO CHOROBA“

Ďakujem Vám za pozornosť.

Ladislav Jehlička byl katolický novinář a spisovatel. Jeho dcera, Věra Jehličková Hradečná vystudovala grafiku a pracovala ve Vinohradském divadle. Její syn Tomáš je význačný soudobý architekt. Osobně jsem měla možnost se s výsledky jeho práce seznámit v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Upřímně, stojí to za to vidět. Ale to není jeho jediná práce. Návrhů na budovu Národní knihovny na Letenské pláni bylo mnohem více než známý „Blob“. Předávám slovo paní Věře Hradečné a jejímu synu ing. Arch. Tomáši Hradečnému.

…ať žijou mladý stromky a starý kořeni!

Tomáš Hradečný (1969) je třetí a předposlední potomek Jana Hradečného a Věry rozené Jehličkové, kteří se sice seznámili náhodou, ale ta se později ukázala být spíše záměrem prozřetelnosti. Od rodičů a prarodičů získal bohatou směs mnoha vloh, které zdárně a k radosti svých rodičů rozvíjel a jejichž plody předává teď svým dvěma synům.

Dcery.cz

Oba Tomášovi dědové byli v padesátých letech vězněni. Obě babičky se staraly o svou rodinu samy a své děti vychovaly s láskou a úctou k nepřítomným otcům.

Ing. Miloš Hradečný (1903 — 1965) byl odsouzen ve skupině odborníků, kteří chtěli po válce využít amerických zkušeností s rozšiřováním telefonní sítě. Pro sedmičlennou skupinu nevinných byly vyneseny čtyři rozsudky smrti a tři doživotní tresty. Miloš Hradečný byl vězněn 14 let, vrátil se s podlomeným zdravím a po dvou letech zemřel. Za dva roky po své smrti dostal oznámení, kde kromě jiného stálo: Skutky, pro které jste byl odsouzen, se nestaly.

Ladislav Jehlička, publicista a překladatel, byl zatčen jako redaktor nakladatelství Vyšehrad a odsouzen na 14 let v procesu s dalšími pracovníky a autory Vyšehradu, který tím prakticky zanikl. Ve vězení strávil 9 let, i on si přinesl zdravotní problémy. Po návratu pracoval manuálně, po částečné rehabilitaci se mohl vrátit do obnoveného Vyšehradu. Překládal z němčiny a francouzštiny. Jeho zásluhou byl probuzen zájem o dílo osobností české kultury, Jaroslava Durycha a Josefa Pekaře. Texty, postřehy, názory a vzpomínky publikoval v samizdatu. Pod názvem Křik Koruny svatováclavské vyšly r. 2010.

Dcery.cz

Jan Hradečný studovat nesměl, vyučil se elektromechanikem v podniku Křižík. Potom dostal podmíněný souhlas ke studiu na střední a pak i na vysoké škole. Přesto jako elektroinženýr, odborník, vývojový pracovník a autor několika využívaných zlepšovacích návrhů neměl kvůli svému kádrovému profilu šanci na odpovídající pracovní a platové zařazení. A tomu odpovídá i výše jeho současného důchodu.

Dcery.cz

Věra Jehličková pracovala jako pomocná dělnice a potom aranžérka, při zaměstnání vystudovala Střední výtvarnou školu. Střídala různá pracoviště tak, aby měla možnost práce na krátký úvazek, něco málo vydělala a mohla se přitom starat o děti. Poslední roky pracovala jako technická redaktorka v kulturních institucích.

Ráda jezdím na výlety do míst, kde se mohu něco nového dovědět. ZV mě jednou zavezla ke hrobu pana Františka Křeliny. Další z politických vězňů, který se mučením a šikanou nenechal zlomit. Jeho dcera Hana Pražáková byla také spisovatelka a popsala éru 50. Let 20. Století v knize Nadějí tu žijem. O tom vám více poví spisovatelka ve třetí generaci paní dr. Markéta Hejkalová, m. j. ředitelka podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Dcery.cz

Moje maminka Hana Pražáková

byla nejenom dcera spisovatele Františka Křeliny a „dcera padesátých let“. Byla bych moc ráda, kdyby se o ní mluvilo také jako o spisovatelce. O jejích knihách, které s jejím otcem a s padesátými lety nesouvisejí — nebo souvisejí, ale nepřímo.

František Křelina svou dceru vedl a přivedl k literatuře a její knihy a rukopisy se zájmem četl. A zkušenost hrůzy padesátých let, kdy se z dívky z dobré rodiny rázem změnila v občanku ne druhé, ale rovnou třetí či čtvrté kategorie, ji poznamenala strachem, určitou opatrností ve vztahu k moci, ale také nadějí, vírou, že když lidé budou věřit Bohu a sobě navzájem, překonají i ty nejtěžší časy. Doba nuceně strávená bez otce vnesla do jejích knih také motiv ztracenosti, osamělosti.

U „dobré rodiny“ se musím zastavit. František Křelina i jeho žena Anna pocházeli ze skromných venkovských poměrů a vypracovali se vlastní pílí — vystudovali učitelský ústav v Jičíně, učili na zapadlých venkovských školách, František Křelina psal, a i když až do druhé světové války nežil v Praze, „centru všeho dění“, stal se známým spisovatelem, oblíbeným u čtenářů a respektovaným kritikou. Domek na Spořilově, o nějž rodinu po Křelinově zatčení připravila komunistická moc (v podobě prokurátora, který byl dokonce jejich vzdáleným příbuzným), pro ně byl o to cennější, že ho opravdu získali vlastním úsilím, a babička nesla jeho ztrátu velmi těžce — o tom píše jak moje maminka v memoárovém románu Nadějí tu žijem, tak já v románu Kouzelník z Pekingu.

Hana Pražáková napsala devět knih pro děti. Líčí v nich obyčejný život, ale v jeho bezpečně známých a všedních kulisách řeší její dívčí hrdinky mravní dilemata. Někdy jsou to nenápadné a zdánlivě banální situace, ale to, jak se dívky rozhodnou, bude mít vliv na to, jaký bude jejich budoucí život — ne možná co do vnější podoby, ale co do vnitřní opravdovosti.

Dcery.cz

Zastavím se u třech, které mám nejradši:

Největší úspěch získala hned její první kniha, Dárek pro Moniku. Vyšla v několika vydáních a byla přeložena do několika jazyků. V životě holčičky Kláry se stane několik věcí: narodí se jí sestřička a ona si najednou připadá odstrčená, všechno se točí kolem malé Verunky. Při autonehodě zemře tatínek její nejlepší kamarádky. Chce kamarádku potěšit, dát jí dárek, ale pak sama těžce onemocní a je několik týdnů v nemocnici. Podtitul knihy, Příběh šťastného dětství, proto může někomu znít paradoxně. Ale není. Protiváhou smutných věcí je tady láska, jistota rodinné pospolitosti, radost a naděje.

V knize Výsostné území je hrdinkou už starší dívka, studentka, která se zamiluje do postiženého, nechodícího muže. Zrovna tak jako o smrti v první knížce, ani o postižených lidech se tehdy v sedmdesátých letech skoro nepsalo nejen v knihách pro děti. Dřív jsem tak úplně nevěřila v reálnost toho příběhu v našem každodenním světě — dokud jsem se v loňském roce nesetkala s krásnou mladou dívkou, která prožívala a vnímala to, co hrdinka Výsostného území Irena.

V knize Výprava za parádou dvanáctiletá Šárka ošidí babičku o 300 korun. Teď je to skoro pakatel, tehdy to byly větší peníze, ale přece jenom žádná závratná suma. Všechno se stane v běhu všedního dne — Šárka si kupuje kabát, dostane se jí do ruky účtenka z dražšího zboží, tu babičce ukáže, za peníze navíc se tajně rozjede za rodiči, protože se bojí, že se chtějí rozvést… Vlastně nedělá nic tak moc špatného, nic, co by se nedalo pochopit. V té knize se ale ukazuje, jak tenká je někdy hranice mezi dobrem a zlem a jak nebezpečné bývají pohodlnější cesty, které zdánlivě nikomu neubližují.

Kritika Haně Pražákové někdy vytýkala, že vidí svět „růžovými brýlemi“, že její příběhy jsou příliš idylické a někdy naivní. To byla asi částečně pravda, ale žádná kniha Hany Pražákové nikdy nebyla poplatná době a totalitní ideologii. Hana Pražáková ve svých knihách ukazovala to, o čem byla přesvědčená: že i v nepříznivé době je možné vést užitečný, slušný a šťastný život.

Rok 1989 a svobodu přivítala nadšeně, ale začátek 90. let pro ni osobně nebyl úplně nejšťastnějším obdobím — odešla do důchodu z literárně-dramatické redakce Československého rozhlasu Brno, musela jít na těžkou operaci, řešila manželské starosti, na svobodném, ale chaotickém knižním trhu obtížně hledala nakladatele… Tohle období se odráží v jejím zatím knižně nevydaném rukopisu Divné dny, z něhož četla v Mahenově památníku v Brně dvanáct dní před svou smrtí…

Začátkem 90. let se také hodně snažila připomínat dílo svého otce Františka Křeliny. Musím přiznat, že jsem ji v tom moc nepodporovala, myslela jsem, že by se měla věnovat víc vlastnímu dílu, že důležité je vytvářet něco nového, ne pečovat o odkaz předků. Myslím si to pořád, ale asi jsem až později pochopila její důvody. Chtěla, aby František Křelina byl plně rehabilitován i literárně, aby vycházely jeho knihy a aby se o nich mluvilo. On byl občansky rehabilitován už v roce 1967, ale jeho knihy mohly vycházet jen pár let — a pro spisovatele je nesmírně důležité být součástí literatury, mít kontakt se čtenáři, setkávat se s ohlasy na své knihy… to si uvědomuju až teď.

V roce 1994 se můj otec, historik a hungarista Richard Pražák stal prvním velvyslancem samostatné České republiky v Maďarsku. Maminka šla do Budapešti s ním. Pro ně oba to byly čtyři pohádkové roky, osobně šťastné, pracovně a společensky náročné, ale neuvěřitelně zajímavé, prodchnuté idealismem nového světa devadesátých let. Při jedné večeři maminka vyprávěla britskému velvyslanci o tom, co její rodina prožila v padesátých letech. To musíte napsat, řekl jí prý, o tom se vůbec nic neví. — A ona to napsala. Kniha vyšla v roce 2001, jmenuje se Nadějí tu žijem a líčí život maminky a její matky a sestry pro otcově zatčení a uvěznění. Velkou pozornost vzbudilo právě líčení normálního života v nenormální době, nebo, jak to pojmenoval kritik Viktor Šlajchrt, líčení politického terorismu jazykem Karolíny Světlé. Kniha měla nečekaný, mimořádný úspěch. O několik let později, v roce 2005, vydala Hana Pražáková navazující autobiografickou knihu Dobrý den Brno, v němž líčí život své rodiny v období normalizace a také v devadesátých letech v Budapešti.

Na závěr chci říct, že maminka byla optimistka nejen v osobním životě, ale po roce 1989 ani nikdy nepropadala skoro až populárnímu českému pesimismu, „blbé náladě“ z toho, co se děje v politice. To nejdůležitější přece je, že máme svobodu, říkala vždycky. Nejenom díky ní si to myslím také — a děkuju všem, kdo dobu nesvobody připomínají. I díky nim už se snad nikdy nevrátí a skončí i v těch zemích, kde svoboda dosud není.

Markéta Hejkalová

A překvapení na závěr. Měl by přijít kouzelník. Nepřijde, co by tu také dělal. Všechny ty příběhy se opravdu staly. A kouzla se nekonala. Ale vítám mezi námi člověka, muže, který také nosí vysokou čepici a přesto nepatří do pohádek. Pan Karel Hynek je totiž šéfkuchař v prestižním hotelu Paříž pár kroků od Prašné brány. Jeho prarodiče se kdysi rozhodli, že nechtějí žít v totalitním státě. Chtěli žít ve svobodné zemi, podle svých zásad a hodnot, které jim byly vštípeny. Nebylo jim to dopřáno. Při přechodu hranic byli dopadeni a následně odsouzeni a vězněni. Jejich vnuk však už na vandr do světa mohl. Bude Vám o tom vyprávět.

Dcery.cz

Dámy a pánové, i když se to zatím tak nejeví, budeme končit. Snad jsme Vám trochu přiblížili atmosféru, která v této zemi panovala v padesátých letech minulého století. Mám k vám na závěr jednu prosbu: NEVĚŘTE JIM. NEVĚŘTE KOMUNISTŮM, že je zajímají sociální otázky, ekonomická bída či něčí utrpení, není to pravda. Oni se jenom přes sociální otázky chtějí dostat zpět k politické moci. Jak by to dopadlo, kdyby se jim to podařilo, už jednou předvedli. Podruhé by to nebylo jinak. Celý tento festival proti komunismu nese v názvu biblický výrok MENE TEKEL. I já skončím citátem z bible PO SKUTCÍCH JEJICH POZNÁTE JE.

Festival 2012 — bulletin z programu Dcer

Občanské sdružení Dcery 50. let v rámci Dne Dcer ponese výzvu: „Pojďte s námi hledat a objevovat hrdiny.“ Proč taková výzva? Všichni v této době pociťujeme potřebu legitimních vzorů morálky, vzorů slušnosti, statečnosti, čestnosti, lásky k pravdě, velkorysosti, smyslu pro spravedlnost a respektu k ostatním. Prostřednictvím příběhů Vám chceme takové vzory nabídnout.Občanské sdružení Dcery 50. let se pohybuje již dvanáctý rok na pomyslném jevišti, na němž protagonistky chtějí ukázat život v bývalém Československu po roce 1948. Sdružení má za sebou i nepřehlédnutelné úspěchy. Na webových stránkách www.dcery.cz se lze o mnohých aktivitách dočíst.

Věra Pytlíčková uvádí svůj příspěvek: Stále se snažím naplňovat jeden ze Skautských zákonů, a to je být prospěšná a pomáhat jiným. Již devátým rokem beseduji se žáky a studenty všech stupňů na téma totalit — komunistické a nacistické.Můj bratr a já jsme děti politického vězně Jaromíra Indry, který byl v padesátých letech odsouzen za vlastizradu na deset roků, za tzv.ilegální skautskou činnost. Z toho sedm let byl vězněn v Jáchymově. Narodil se v roce 1913 a od roku 192O byl členem Junáka. Hlavním impulsem byla činnost, skauti se dokázali obětovat, ukáznit, doslova pro něj žít. Být skautem byla čest.Skautský slib zněl:

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:

sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním. K tomu mi dopomáhej Bůh.Skautské desatero:

1. Skaut je pravdomluvný.

2. Skaut je věrný a oddaný.

3. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným.

4. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta.

5. Skaut je zdvořilý.

6. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských.

7. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců.

8. Skaut je veselé mysli.

9. Skaut je hospodárný.

10. Skaut je čistý v myšlení, slovech i skutcích.

Otec byl velmi aktivní a postupně prošel všemi funkcemi v Junáku.Za II. světové války byl Junák nacisty zakázán a ve Vyškově obnoven mým otcem hned v květnu 1945. Téhož roku převzal otec vedení malého rodinného podniku. Ten v roce 1949 byl znárodněn a padesátileté úsilí celé rodiny ukradli komunisté. Brzy na to byla činnost Junáka zakázána podruhé, a to komunisty.Sám se tímto zákonem řídil celý život. V knize „Skauti za ostnatými dráty“ popisují političtí vězni — skauti, jak v táboře Mariánská v Jáchymově založil ilegální skautskou skupinu. Do jeho rukou skládali skautský činovnický slib. Skupina pomáhala mladým vězňům snášet útrapy a odloučení. Vydávala ilegální časopis,který se důlními chodbami dostal mezi skauty v jiných vězeňských táborech.V roce 196O se vrací z vězení s podlomeným zdravím, nemůže sehnat práci, proto dojíždí do Blanska za prací, kde v roce 1968 spolupracuje s obnoveným Junákem a stává se velitelem Středomoravské oblasti. Na následky věznění v roce 1969 umírá v padesáti šesti letech.

Miluška Havlůjová napsala ke kratičké eseji, že na jejím základě a podpisů celé třídy převzala Řád královny Johanky v Rožmitále pod Třemšínem.Tady je ta esej od bývalého žáka 9.B Josefa Hořejšího:Už jsou to tři roky, co se naše škola zapojila do projektu „Příběhy bezpráví“. A právě díky tomuto projektu k nám, do Rožmitálu pod Třemšínem, zavítala paní Miluška Havlůjová, rozená Pomplová.Beseda proběhla 26. října. Když se otevřely dveře, všichni jsme povstali. Paní Miluška nás přivítala dojatým hlasem a poděkovala za pozvání do Rožmitálu, který je, jak sama řekla, její srdeční záležitost. Poté si vzala slovo paní učitelka Sýkorová, která nám připomněla dva pořady, které jsme zhlédli. Jeden byl o životě paní Havlůjové, druhý se jmenoval Postavení mimo hru. Oba příběhy se odehrály v 50. letech minulého století, za doby tzv. komunistické totality.Pak začala mluvit paní Miluška Havlůjová. Ze všeho nejdříve nám nastínila dřívější dobu a svůj životní příběh. Zatčení, výslechy, psychické týrání, hlad… tím vším si prošla. Ve třídě bylo naprosté ticho, všichni jsme mlčky poslouchali.Své povídání ukončila dvěma tématy. Tím prvním bylo vlastenectví. Říkala, že se s ním člověk nerodí, ale musí ho v sobě budovat a podporovat a nenechat vyhasnout. Druhé téma se nazývalo křivda. Miluška přiznala, že jí byla dopřána skutečně ve velkém množství. A za co? Za to, že její otec bojoval za osvobození vlasti? Za to, že u výslechu nevěděla žádná jména otcových přátel? Za to, že věřila v Boha? … Kdo ví? Nevzali ji na školu, kterou chtěla studovat, několik let strávila ve vězení, neviděla dětství svého syna… mohli bychom takhle pokračovat dál. Zdůraznila však, že důležité je také umět odpouštět. Myslím, že Miluška Havlůjová je velmi statečná žena, která by si za svou osobní statečnost, vlastenectví a projevovanou lásku k našemu městu zasloužila Řád královny Johanky.A paní Miluška získala také v loňském roce cenu Paměti národa.

Markéta Čermínová nikdy nezapomíná na svého otce.Můj táta nebyl nikdy voják, takže se asi divíte, co tady dneska dělám. Jsem tady, abych vám řekla, jak se můj táta stal ne-li přímo vojákem, tak možná určitým kolečkem ve válečném osudu a stroji lidstva. Přišla jsem, abych vám na jeho příběhu demonstrovala, že nacismus a komunismus jsou dvě největší a nejzrůdnější diktatury, které postihly Evropu.Táta se narodil v roce 1917. 28. října 1918, tedy o něco více než rok po jeho narození, vznikla Československá republika a prezidentem se stal T.G.M. Táta byl vychováván v hodnotách, na kterých ta republika byla vlastně byla stvořena. Vždycky říkal, že jeho životní orientace byla snazší než volba dnešních mladých lidí a společnosti obecně. Ať už se ptal po smyslu svého života kterékoli autority — tzn. rodičů, učitelů nebo kněží — odpověď byla vždy stejná. „Bůh tě stvořil, abys ho poznal, abys ho miloval a zachovával jeho přikázání, tedy Desatero. Máš svobodnou vůli a svoji nezadatelnou lidskou důstojnost právě proto, že jsi byl stvořen k obrazu Božímu. Této důstojnosti se nikdy a za žádnou cenu nesmíš vzdát a svoji svobodnou vůli nesmíš prodat.“A teď si představte, že mladí lidé, vychovávaní v těchto hodnotách — ke svobodě spojené s přijatou zodpovědností za své jednání a za svoji zem, kterou mají skutečně rádi a jsou ochotni ji bránit, jsou svědky toho, že 15. března 1939 do této země vjedou cizí vojska a nějaký pan Hitler jim řekne, že tato zem je teď jeho a že všichni budou poslouchat jeho rozkazy. To samozřejmě mladí lidé — studenti, tedy ti, kteří se chtěli vzdělávat právě proto, aby jednou mohli být své zemi přínosem, nedokázali pochopit. Proto v den výročí založení samostatného československého státu, 28. října 1939, se hromadně připojili k protinacistickým demonstracím. Uvědomte si, prosím, že tento den již nebyl státním svátkem, ale dnem pracovním a proto to byli především studenti, kteří měli přece jen větší volnost při studiu na školách, kdo se těchto demonstrací zúčastnili. Zejména v Praze byla ta demonstrace obrovská, historici hovoří o deseti tisíci účastníků a na této demonstraci se provolávala sláva Masarykovi, Benešovi a Československé republice. Nacisté proti demonstrantům nasadili jednotky SS a za pomoci ostré střelby dav rozehnali, asi 400 lidí bylo zatčeno. Smrtelně byl tehdy zraněn student medicíny Jan Opletal, který později, 11. listopadu, zemřel. To studenty nejen pobouřilo, ale cítili obrovskou bezmoc a vztek, že ti, kteří okupují jejich zem, mají ještě tu drzost zastřelit člověka proto, že demonstroval svůj názor. To pro ně byla úplně nová situace, — oni byli vychováváni ke svobodnému myšlení, zvláště studenti univerzit. Takže pohřeb Jana Opletala, který se konal 15. listopadu 1939, se stal další obrovskou studentskou manifestací. Zúčastnilo se tisíce studentů, kteří chtěli dát okupantům najevo, že z nich nemají strach a okupanti to velmi dobře pochopili. Víte, studenti jsou vždycky takovou nadějí na budoucnost. A nacisté pochopili, že tuto budoucnost musí Čechům vzít. Že jejich inteligenci musí bezpodmínečně zničit, protože jinak zde pány nikdy nebudou. A jak se ničí inteligence? Přece tak, že se jí nedovolí se inteligencí stát, že se jí nedovolí studovat a vzdělávat se — ergo, že se zavřou vysoké školy.Můj táta pocházel z jižních Čech, takže bydlel v Praze na koleji. Ve studentském hnutí byl velmi aktivní, myslím, že byl předsedou kolejní rady ve Švehlově koleji, kde tehdy bydlel. Podílel se i na organizaci pohřbu Jana Opletala a byl jedním ze studentů, kteří nesli na ramenou jeho rakev. Ihned po pohřbu se vyrojily zprávy, že to okupanti takto nenechají a že proti organizátorům pohřbu zasáhnou. Tátův bratr, který také žil v Praze, proto za tátou 16. listopadu odpoledne přišel na kolej a říkal mu: „Poslechni, Jakube, ty víš, že Němci něco chystají proti organizátorům pohřbu. Ty jsi nesl tu jeho rakev. Pojď raději spát ke mně, oni plánují některé studenty zavřít.“ Tehdy nikomu nepřišlo na mysl, že by ten zásah mohl být tak obrovský. A táta mu odpověděl: „Já jsem předsedou kolejní rady, já tady ty kluky přece nemůžu nechat a utéct od nich“. Víte, tehdy se ten můj dvaadvacetiletý táta přihlásil k tomu, po čem dnes tak zoufale voláme — k odpovědnosti za své jednání. No a v noci na 17. listopadu Němci přepadli studenty, kteří pokojně spali ve svých postelích na kolejích. Více než tisíc studentů bylo posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět studentů bylo 17. listopadu popraveno. Zkuste si to představit, zkuste se do té situace vžít. Ráno odejdete jako normálně do školy, na odpoledne už máte své plány, víte a těšíte se, co budete dělat příští víkend, plánujete kam pojedete na dovolenou… A najednou do vaší třídy vpadne parta vojáků, namíří na vás samopaly, nedovolí vám se ani pořádně obléci, natož vzít si něco s sebou, nažene vás do vlaku, vezou vás — a vy nevíte kam, nemůžete nikomu podat zprávu. Vyklopí vás v koncentráku, kde jsou ostnaté dráty, vojáci se samopaly a štěkající psi. Donutí vás vylézt z těch vagonů, ale na zemi jsou natažené dráty, o které okamžitě zakopnete, padnete do bláta, natlučete si, přes vás padají ostatní. Jste mokří, je vám zima a máte hlad. A ti vojáci ve vysokých botách vám nedovolí vstát, ale kopou do vás a nadávají vám, když nejmírnějším výrazem je „ti blbci od Masaryka“. Pak vás naženou do ledových baráků, kde je na zemi zplesnivělá sláma, další noc vás třikrát vzbudí a nechají nastoupil na apelplatz, abyste se spočítali a zjistili, zda někdo nechybí, nechají vás tam hodinu stát a kdo omdlí, tomu hrozí smrt. Ti kluci tehdy nebyli o tolik starší než jste vy dnes… A hlavně vůbec nic nikomu neudělali, necítili žádnou vinu. Jenže nacisté při tom útoku na vysokoškolské studentstvo nerozlišovali mezi vinou jednotlivých lidí. Jim šlo především o vyvolání strachu mezi lidmi, o zlomení jeho odporu. Protože když máte strach, přestáváte svobodně uvažovat. Navíc samotný akt uzavření vysokých škol souvisel i s tím, co nazýváme „Konečným řešením české otázky.“ Nacisté plánovali českomoravský prostor plně germanizovat a počítali s vystěhováním části českého obyvatelstva na východ. Uvědomovali si samozřejmě, že nejnebezpečnější složkou českého národa je inteligence.Jenže — už jsem to řekla — ti studenti nebyli tehdy o moc starší než jste vy… A v civilizovaném světě jsou takoví studenti pokládáni ještě za děti. A útok na děti je tím nejodpornějším zločinem. Nacismus tímto útokem před světem definitivně odhalil svoji tvář. Zaútočil na děti — na budoucnost země. To vyvolalo ve světě obrovský ohlas. A teď udělám trochu časový skok, přeskočím celou tu dobu II. světové války a octnu se v roce 1946. Táta po válce dostudoval a stal se členem Svazu osvobozených politických vězňů a v jeho rámci členem Svazu studentů 17. listopadu. A když se v roce 1946 oficiálně na Pražském hradě slavilo první výročí konce války, táta tam za tyto studenty mluvil. Projev tam měl také Jan Masaryk, syn T.G. Masaryka a tehdejší ministr zahraničí. Víte, to byl člověk, který byl velice oblíbený. On měl takové přirozené vyjadřování a vůbec byl nesmírně přátelský a otevřený. A kdy bylo po všech těch projevech, tak tento Jan Masaryk přišel za mým tátou a řekl mu: „Kluku pocem — kdo ty jsi?“ A táta mu vysvětloval, že patří mezi ty studenty, kteří byli v roce 1939 odvlečeni do koncentráku a teď tu měl jejich jménem projev. A ten Masaryk ho objel a řekl mu: „Kluci zlatí, vy jste nám pomohli víc než dvě tankový divize“. Čímž vyjádřil to, co už jsem tu řekla nebo naznačila. Že nacisté odhalili svoji zrůdnost před světem, když zaútočili na nevinné děti. Ty děti — studenti — se tak bez vlastní vůle, bez vlastního rozhodnutí stali vojáky, kteří svým utrpením pomohli vyhrát II. světovou válku. Proto jsem dnes tady, abych o tátovi mluvila. Protože on byl obětí nejen té první totality a diktatury — té nacistické, on byl obětí i té druhé — komunistické. Znovu ho zavřeli, všechno mu ukradli a poslali ho na práci do dolů. A když ho vyslýchali, tak mu jedna estébačka řekla: „Ty hajzle, tebe měl ten Hitler zabít, my bychom teď byli bez práce“. Čímž bezděky vyjádřila mé dnešní poselství — když je někdo vychován a skutečně žije ideály demokracie a humanismu, stává se pro každou totalitu smrtelným nebezpečím. Stává se svědomím své doby a svědectvím, že komunismus stejně jako nacismus jsou těžké zločiny proti člověku a lidstvu. Ti, kteří své hrdinství v boji za osvobození prokázali nejvíce, byli ve veřejných procesech hanobeni a odsuzování k trestu smrti či dlouholetým žalářům, protože i nový diktátor pochopil, že musí umlčet nejdříve ty statečné, na které národ hledí. A ti, kdo byli pronásledováni nacismem pak znovu dokázali, že mají odvahu se totalitě postavit. Vy jste to nezažili, nedovedete si to představit, ale, prosím, nevěřte těm, kteří vám budou nalhávat, že dosáhnete úspěchu a budete šťastní, když budete druhým škodit, když budete zrazovat své přátele, když budete využívat druhé ke svému prospěchu, když si nebudete pomáhat. Bylo by to naopak. Pokud se stanete sobci, stanete se nepřáteli sami sobě, budete nešťastni a budete sami. A pak by ta oběť všech těch hrdinů, o kterých zde dnes hovoříte, byla marná.

Ľudovít Petraško Lanské snehy(fragmenty)Koniec vojny zastihol otca v Altenburgu, neveľkom durínskom meste, preslávenom hracími kartami, ktoré tu vyrábajú už po stáročia. Pochopiteľne, sadu si doniesol na pamiatku, okrem toho ešte kúsok erárneho chleba, ktorým ich kŕmili, a zošit s francúzskymi slovíčkami, ako ich pochytil od francúzskych kompaňónov.Do zajatia sa môj otec Andrej Petraško dostal po potlačení povstania. absolvent vojenskej akadémie pripravoval na Oremovom laze, cvičisku neďaleko Zvolena, na vyslanie do Talianska. Odrazu sa však Rimini stratilo v nedohľadne a všetko bolo inak. „Najmä spočinku sa človek len ťažko vyznal v tom chaose, a najmä ak sa mu nežiadalo zbytočne nasadzovať život,“ konštatoval po rokoch. „Medzi vojkami a partizánmi vládla na povstaleckom území hádam väčšia nevraživosť ako medzi Slovákmi a Nemcami.“Už vtedy sa dalo tušiť, kadiaľ sa budú uberať dejiny. „V tom čase vytvorili z komunistov vojenskú zložku oddelenia bezpečnostního spravodajstva. Mala za úlohu sliediť, aká nálada panuje medzi vojakmi, podľa okolností zastrašiť. Tu a tamzaistili a akože vyšetrovali, po týždni ho zas pustili. V armáde sa začal šíriť strach, na celé roky sa v nej zahniezdil.“Pomerom vo vlasti sa otec nepotešil. Komunisti sa drali k moci, prostriedky nevyberali a očividne im ani nikto nebránil. V armáde, kam opätovne vstúpil, to tiež nevyzeralo inak. Február štyridsaťosem ho zastihol v Nitre, kam ho prevelili k 7. pluku, Tatranskému.Stretol sa tu s Ferom, spolužiakom z akadémie, tunajším politrukom, tak teraz volali osvetových dôstojníkov. Na jeho meno natrafil otec v novinách, čo sa mu dostali do rúk v bratislavskej väznici krátko před deportáciou. Podpísaný bol pod článkom, v ktorom na samom konci vojny ešte stále plamenne vyzýval do boja proti boľševizmu po boku hrdinskej nemeckej armády. Fero blčal ešte stále, teraz už pravdaže za nový režim, on sám puncovaný komunista. Napokon, nebol jediný.„Na veliteľstve pluku sa zaviazali, že všetci dôstojníci vstúpia do strany. Predvolali nás do zasadačky, konča stola sedela komisia: veliteľ pluku, náčelník štábu, zástupca OBZ, pravdaže, nechýbal ani politruk Fero. Išlo vlastne o formalitu, všetci preberali prihlášku bez námietok. Zástup sa zastavil, až keď som prišiel na rad ja.Argumentoval som podľa pravdy: som veriaci, katolík, nechcem, ani sa neviem pretvarovať. Veď nejedného z tých, čo sedeli za stolom, bolo ešte nedávno vídať v kostole.“Pravdaže, vec sa tým neskončila. Popoludní ho predvolali znovu, podrobili ho výsluchu, akých mal ešte zažiť nemálo. V tom časevelil delostreleckej batérii na Zobore, bolo však už zrejmé, že na tomto poste dlho nepobudne. Veď mu aj spolužiak-politruk vystavil hodnotenie, aké sa dalo čakať: „Ignoruje marxleninské učenie, svojin podriadených k nemu nevedie a stojí na zachovaní skromného vlastníctva.“V apríli 1950 ho preložili do Košíc, kde sa mal stať zástupcom veliteľa poddôstojníckej školy. Lenže chýr ho už predišiel. V tejtoarmáde niet preňho miesta, oznámil mu zmosta doprosta tunajší politruk, osvetový dôstojník divízie, hodnosťou podplukovník.Alebo iba ak v pracovnom tábore, nová armáda sa zaobíde bez ľudí zaťažených buržoáznou školou.„Tak som sa dostal do pracovného tábora v Čáslavi, malom meste neďaleko Kolína. Nové časy tu už mohutne duli. Za veliteľovjednotiek ustanovili napospol čerstvé kádre z fabrík, slobodníkov povýšili rovno na kapitánov, ledva čo absolvovali krátkodobý kurz.Takíto stáli teraz na čele roty, batérie, práporu či oddielu, rozkazovali dôstojníkom, ktorým síce nechýbalo vzdelanie, zato však náležitý, totiž robotnícky pôvod. Všetko od neho záviselo, nielen v armáde. Odtiaľto sa dalo odísť už len do zálohy — alebo na Pankrác. Zvolil som prvú možnosť, tá druhá na mňa zatiaľ počkala.“Do civilu odchádzal v päťdesiatom ako nadporučík, celé štyri roky ho nepovýšili. Prepúšťací dekrét podpísal generál Reicin krátko predtým, ako i jeho spolu so Slánskym a ďalšími zomleli mlyny novej moci, tej, ktorú tak oddane budoval.Armáda síce donútila otca požiadať o prepustenie, jednako sa bez neho zrejme aj naďalej nezaobišla, predvolávali ho na školenia, raz či dva razy na cvičenie. Koniec koncov studená vojna práve dosiahla zenit, Chruščov sa ešte len chystal zúčtovať so Stalinom.Práve na jednom z tých školení si poňho prišli. Nech si zoberie svoje veci, vyzvali ho. Na dôvody sa ani nepýtal, vedel, koľko udrelo.Náš dom zatiaľ obrátili hore nohami, prehrabávali sa v zásuvkách, dvaja muži a žena povyhadzovali, čo našli v skriniach, u druhých starých rodičov kutali v sene už v prázdnej maštali. Odviedli aj mamu, pokúšali sa ju usvedčiť zo spolupáchateľstva. Chvalabohu, otec sa promptne priznal ku všetkému, totiž k listom, bál sa vraj o mamu, hoci sa ho pri výsluchoch usilovali poštvať proti nej.Trvalo vyše roka, kým naňho prišiel rad. V tých mesiacoch, zakiaľnsa chystal proces, sme s mamou niekedy v nedeľu popoludní zašli k väznici. Kázala mi, aby som vyvolával jeho meno, dieťaťu prepáčia, nazdávala sa. Naozaj čakala, že dá o sebe vedieť spoza daktorého z malých zamrežovaných okien? Že sa v ňom nebodaj ukáže? Aj tak ho umiestnili v opačnom krídle, dozvedeli sme sa po rokoch.Podľa rozsudku, ktorý v septembri 1957, necelý rok po zatknutí, vyniesol nad ním krajský súd v Prešove a ktorý opätovne potvrdili v Prahe, v listoch adresovaných do Ríma „vyzýval ako buržoázny nacionalista slovenského štátu za účelom zničiť ľudovodemokratické zriadenie a rozvrátiť územnú celistvosť republiky“. Že sa neuspokojil s výsledkami, ktoré sme dosiahli pri budovaní socialistickej výstavby, ukázalo sa, keď spolu s kolegami rozoberali „situáciu v Maďarsku a pri tej príležitosti sympatizujúc s postupom Imre Nagya pripil i na jeho zdravie“.

Jiřina Hájíčková se pokusila připravit malý výlet mezi letce. Zalistovala ve starých historických albech a knihách. Vzpomíná na událost, která poznamenala život jejího otce.Z kroniky mého otce Václava Formánka:1949Jsem kontrolním důstojníkem na letišti v Pardubicích. Jsem ve skleněné věži, mám k dispozici 3 radiopřijímače a 3 vojáky, řídím starty a přistávání letadel do okruhu — na přistání i na starty.Provádím řízené přistávání pomocí zaměřování goniem — za mlhy a v noci. Odpovědná práce.Zahraniční důstojníci jsou propoušteni a odlétají na strojích do Německa a dále pak do Anglie. Zanechali na letišti v Pardubicích pouze jednoho, škpt. Nýče, který nejvíce nadával na Angličany, ten dne 22. 4.1949 ulétl z letiště Náchod s kamarády, jejich manželkami a dětmi do Anglie letounem Siebel.Dne 22.4.1949, škpt.Nýč, jako velitel letky vydal rozkaz ke startu 30 letadel letecké akademie po 5 minutových intervalech na trati Pardubice — Liberec — Karlovy Vary — Plzeň a mezi tato letadla se vřadil a ulétl. Mně ohlásil, že nemá radiotelegrafistu, že letadla poslal na trať, sám letí na zalétávačku a přistane v Hradci Králové pro učitele.Nastalo velké vyšetřování a mé obviňování.Řekl jsem generálu Vicherkovi: “ Až budu mít radar, kterým prokouknu mozek, jaký má kdo úmysl, že chce fouknout, pak tomu můžu zabránit.“ Od 1.5. 1949 jsem propuštěn, bydlíme dosud ve vile na letišti, ale v srpnu se stěhujeme na chatu mého švagra v Hradci Králové.Tam mne dne 23.9.1949 ve 22 hodin v akci DZ odvezli údajně k jakémusi protokolu do Pardubic. Odtud 3 dny v okresním vězení v Pardubicích, poté 3 dny v donucovací pracovně v Pardubicích, 3.10.1949 odvezen jsem na Mírov dvěma četníky.Sešel jsem se s několika letci a známými důstojníky. Jsem ve společnosti 300 důstojníků a 23. listopadu přichází dalších 100, 23.prosince dalších 200, v lednu 1950 pak 180 (celkem tedy 780 důstojníků československé armády).Z vězení z Mírova a Hronce se tatínek vrátil po 15 měsících, v listopadu 1950.

Z knihy Břetislava Čepelíka Smeteni z výšin:Nýč a spol.Tichý a málomluvný kapitán Nýč byl pro nás vždy tak trochu záhadou. Vzhledem k tomu, že patřil mezi západní letce, nám byl rovněž sympatický. Zarážela nás však jeho nevýrazná levicová orientace a z ní vycházející postoj k vládnoucí straně. V té době jsme byli nezkušení a snad nám bylo i proti mysli nějak v tomto směru pátrat.Velel spolu s majorem Filipem, rovněž západním letcem, našemu navigačnímu výcviku. Pod pravomoc kapitána Nýče spadali všichni piloti dvoumotorových letounů, jejichž počet se pohyboval kolem deseti kusů. Podle mínění svých přátel patřil kapitán Nýč mezi velmi zdatné piloty.Některé z nás upoutala jeho náhlá a neobvyklá činnost. Za hlučné asistence mechaniků začal totiž na pardubickém letišti trénovat krátké starty. Mechanici měřili jejich délku a živě komentovali dosažené výsledky. Nezvyklé starty vzbudily pozornost, ale účel pokusů nebyl nikomu jasný nebo dokonce nápadný. Vše se brzy vysvětlilo.Dne 22. dubna 1949 se tehdy již štábní kapitán Nýč po jednom ze svých krátkých startů na pardubické letiště nevrátil. Okamžitě se začaly šířit dohady o tom, co se vlastně stalo. Nácvik krátkých startů svůj účel splnil.My, příznivci našich západních letců jsme jim i v tomto případě otevřeně fandili, zato však mezi stoupenci totality nastal velký rozruch. Okamžitě schůzovali a výsledkem bylo shromáždění všeho létajícího personálu, na němž štvaní na bývalé příslušníky RAF nebralo konce. Výsledkem však bylo pouze další utvrzení našeho postoje a postupně další stupeň rozpadu kamarádského ducha, do té doby mezi letci stále ještě dosti běžného.Z paměti nám patrně nikdy nevymizí smutný pohled na štábního kapitána Škarvadu v jeho nesmírně těžké situaci. Snad pouze jeho klíčové postavení v rozbíhajícím se úspěšném výcviku na stodevítkách ho patrně v tehdejší těžké době zachránilo od předčasné likvidace. Několik jeho kolegů z RAF bylo totiž okamžitě z LVA odveleno a z armády propuštěno.Pravdivé podrobnosti o letu kapitána Nýče jsme se dozvěděli až po čtyřiceti letech od plukovníka Muziky: Na základě předem připraveného plánu odstartoval dne 22. dubna 1949 štábní kapitán Nýč sám s letounem Si-204 v Pardubicích a přistál na malém sportovním letišti Vysokov u Náchoda.V nedalekém lese ho očekávala skupinka jeho přátel, propouštěných v téže době z LVA, bývalých příslušníků RAF, pro něž se postupně stávalo další setrvání v republice, ovládané totalitním zřízením nesnesitelné a dokonce i nebezpečné.Do letounu hned nastoupila jeho paní, manželé Mužikovi, Filipovi, Laštovkovi a všechny jejich děti. Během čekání „zapůsobili“ na hlídače letiště natolik, že jim po přistání štábního kapitána Nýče nebránil v jejich úmyslu opět odstartovat. Dobrovolně se nechal spoutat, aby si svoji, později nepříjemnou situaci, alespoň zčásti ulehčil.Štábní kapitán Nýč po klidném letu bezpečně přistál na letišti Man-ston v Anglii. Celá akce skončila s naprostým zdarem. Byla dokonale naplánována a provedena našimi zkušenými veliteli. Nepoškozený letoun byl do republiky vrácen.Epizoda měla pochopitelně velice nepříznivý vliv na situaci v LVA. V té době již byli mimo republiku plukovník Náprstek, major Janouch, štábní kapitán Daněk spolu s mnoha dalšími, kteří správně odhadli danou situaci a nečekali na neurvalý zásah stoupenců totality, kteří se jim tak krutým způsobem odvděčili za jejich válečné útrapy, spojené s’osvobozováním okupované vlasti a za úsilí a péči vynaloženou při našem výcviku.

Marie Hrubá z Nové Paky a její dcery Marka a Eva a vnuk David, který je autorem dokumentu, přiblíží život pana Otakara Hrubého, letce RAF, který bojoval v Bitvě o Británii.Vybrané kapitoly jsou z knihy „Stíhač od Treble One“. Zase taková legrace to nebyla. Otakar Hrubý nedostal vyznamenání za úspěšnou účast v Bitvě o Británii bez zásluh.„Naši peruť rozdělili na A, B a C letku. A odlétá na sever do Skotska do Montrose, se kterou jdou pryč moji dobří kamarádi Mirek Mansfeld a Otmar Kučera. Já s tou cholerou Kestlerovou (Oldřich Kestler) letím ještě víc na sever, do Aberdeenu. Kestler starýmu nalhal, že jsme létali Magistera, což není pravda, a starý nám ho na zítřek dal.“Jak dokládá zápis v jeho osobním deníku, stále se trápil se znalostí anglického jazyka: „Mám potíže s mluvením v rádiu, nevěděl jsem, že mám zapnuto na vysílání a myslel jsem, že rádio nejde, proklínám vedoucího. Když mně ukazoval, bych dělal s pákou a já nevěděl, co chce, tak jsem nadával a koukám, co se chytá za hlavu, a tak jsem začal nadávat ještě víc, až mě poslal domů. Když jsem přistál, tak mně povídá, že česky neumí a nemohl mluvit s druhým číslem ani se zemí, neb jsem jim to nadávkami rušil, nakonec z toho byla velká legrace.Otakar Hrubý se rozhodl navštívit svoje kamarády v Martlesham Heath, kde byla v té době dislokována 312. československá stíhací peruť. Vyžádal si svolení a ve čtvrtek 30. Července odstartoval ve 12.25 se Spitfirem do Martleshamu: „…nad kanálem špatné počasí, mám dva dny volna, požádal jsem starého, jestli by mně dal letadlo, Spitfira, a bych se šel podívat nasvé kamarády k české letce, a on mně vyhověl. Sešel jsem se tam s mnoha známými, povyprávěl jsem s Kučerou, a když jsem odlítával domů, tak jsem tam zařádil nízko nad zemí. Po jednom okruhu nad letištěm jsem viděl další skupinu letců, tak jsem zařádil znovu a nepovolil, až se všichni položili do bláta, bylo po dešti. Jako na potvoru to byla skupina hostí, samí vysocí oficíři i někdo z královské rodiny. Byl z toho velký průšvih a než jsem doletěl domů, bylo tam hlášení a čekala na mě eskorta se starým v čele. Ten mě sprdnul, že prý tam jsem měl vzít někomu hlavu, jak to udělám ještě jednou, že mně má zarazit létání, od eskorty mě pak osvobodil. Když jsme potom zůstali sami se starým, tak mně řekl, že to byl bratr krále, Duke of Kent, a že právě on nechtěl, abych z toho měl nepříjemnost — a že to byla pěkná ukázka, ale moc mě napomínal a já musel slibovat.“Hlídky v severním SkotskuVe středu 1. ledna 1941 si Otakar Hrubý poznamenal do svého zápisníku: „Nový rok co asi přinese, a kde budeme slavit příští rok, jestli dobře nebo špatně, ale to ví jen Bůh. Přišel jsem do služby na letiště o chlup později, ale místo toho, aby mně vynadali, starý squadrl. Biggar první běží ke mně, podává mi ruku a říká Otakar Happy New Year, za ním squadrl (S/Ldr) Richardson, a pak ostatní, opravdu dobří kamarádi u 111. Squadrony. 2 x nás vyplašili Němci a při jednom honění nám Junkers 88 sundal starého Squadronl., který s hořícím Hurricanem se dobře dostal na zem a vylezl z toho v pořádku, nic se mu nestalo. Večer jdeme se Zadrobílkem na pivo.“Obě fotografie jsou ze stejného letiště. Ta první z roku 1941 a ta druhá z roku 1990.

Olga Bezděková – Rejtharová patří mezi zapálené opatrovnice naší historie. Olgou sesbírané vzpomínky na otce čtou v současné době již majitelé třetího vydání knihy Stanislava Rejthara „Dobří vojáci padli… ze vzpomínek válečného pilota“ANGLIE Do paměti se mi snad nejvíce vryla operace Ramrod 87 nad Brestem. V operaci Ramrod šlo především o zničení daného cíle bombardovacími letouny. Stíhači chránili bombardéry před útoky nepřátelských stíhaček. V ten osudný den jsme eskortovali 12 mitchellů a byla nám svěřena jejich ochrana. Strohý záznam v mém Log Book vypovídá: „S/L Himr, P/O Cochrane missing — combat with Me 110 s; heavy flak. 1 Me destroyed by S/L Himr.“ (S/L Himr, P/O Cochrane nezvěstní — souboj s Me 110; těžká protiletadlová obrana. 1 Me zničen S/L Himrem). Vidím to jako dnes… Mitchelly právě přilétaly k cíli a jedna skupina se již točila. Vtom se na nebi proti nám objevují černé tečky. Pod nimi bylo něco většího, jakoby dvoumotorové letouny. Zdálo se, že se vrací ta druhá výprava, o níž jsme byli zpraveni před odletem. Letouny nespouštím z očí. A už jsou tu mesouši. (Messerschmitt — Me-110 — německý dvoumotorový stíhací letoun ). Celé počerněné se v párech ženou napříč proti nám. Je jich devět, my jsme i s poručíkem Cochranem tři. Vzdálenost byla při součtu vzájemné rychlosti úžasně malá. Jasná situace — útok. Himr se hnal po všem jako blázen. Tohle bylo něco pro něj, jen jsme je zahlédli a už k nim začal točit. Vrhá se hned na ty dva první. Jsou tak veliké, jak je často zblízka vidíme v jídelnách letišť, kde jsou vystaveny jako válečné trofeje. Himr zahájil palbu první. Červené záblesky šlehaly z jeho kanonů a kulometů. To už mám prvního v zaměřovači. Himr však prudce točí doprava, jako mrknutím oka se dostává za mesouše blíž ke mně. Prudce potahuji svůj letoun, abychom se nesrazili a že to vezmu po jejich letu zleva, ale Němci se vějířovitě roztrhují a ten na mé straně stoupá do slunce. Himr je stále za tím svým, který se řítí dolů. Ale vzápětí jsou za ním tři mesouši a přes nás někdo střílí shora. Rozhlížím se a točím letoun ve směru průletu nepřátelských stíhaček. Najednou jsem zpozoroval, že i naše trojka, mladičký a hbitý anglický poručík, je pryč. Také v rádiu jsem slyšel, že někdo další z nás je v „trouble“ — v nesnázích. Ve zlomku vteřiny začaly vybuchovat rozprasky protiletadlových střel. Chomáče černého dýmu zaplnily bojový prostor. Nad cílem bylo též černo a ještě sem tam přibývaly nové rozprasky. Bylo jich sedm a já jsem zůstal sám. A teď si mě Němci půjčili. Utéct se nedalo, dohonili by mě, tak jsem na místě kroutil esíčka a osmičky a kolečka, abych se jim nedostal do zaměřovače. Když po mně některý vyrazil, uskočil jsem jako myš. Zevnitř na kapotě mašiny se začaly usazovat kapičky, jak se ze mě kouřilo. Pak přišla posila a Němce odehnala. O pomoc se velmi zasloužil rotmistr Alois Záleský. Doháněl jsem mírným oblétnutím celou výpravu. Rozhlížel jsem se, abych se přidal k Jardovi, ohlížel se přes ocas svého „spiťouše“ (spitfire), u pobřeží jsem se zařazoval na původní místo sestavy. V hlavě jsem měl spoustu dojmů. Hledal jsem letouny „H“ for Hugo a „O“ for Old. Avšak k mému zármutku můj letoun zůstal osamocen. Zakrátko jsem se přiřadil k našemu „A Flightu“ — k letce A. V uších mi ještě zněl onen hlas z rádia: „Dejte mi někdo fix, skáču teď!“ To bylo české volání. Fix bylo radiofonické vysílání, signál pro goniometrické zaměření polohy letounu. Jarda Himr a anglický poručík nebyli tedy jediní z nás, kteří se nevraceli. Podle hlasu jsem poznal, že to byl kamarád kapitán Vladislav Chocholín z perutě 310. Ještě ráno jsme si vzájemně porovnávali boty. Měl úplně nové a říkal mi: „Jsou ještě z Francie, alespoň když něco, tak mě nepoznají.“ A nyní? Možná že v nich opravdu uhání k jižní hranici. Všichni tři kamarádi se ten den, 24. září 1943, nevrátili. V tom střetnutí bylo pět letadel z devíti „destroyed“ — zničeno, a ostatní čtyři letouny těžce „damaged“ — poškozeny. Téhož dne odpoledne jsme letěli znova za Kanál, na druhou stranu. Nechtělo se mi věřit, že Jarda už není mezi námi. Při přeletu nad cílem byl opět ostrý „flak“, ale tentokrát po nepřátelských stíhačkách nebylo ani vidu, ani slechu.

Rudolf Dobiáš představí generálmajora Antona Petráka.Po bojoch v Británii, Francúzsku a Belgicku som sa vrátil domov v hodnosti majora s rotou, ktorá mala dve čaty ťažkých guľometov a dve čaty protitankových kanónov. Po dokončení vysokoškolského štúdia na vojenskej škole v Prahe som v júni v roku 1948 prevzal funkciu náčelníka štábu tankovej brigády v Žatci s pevným odhodlaním prispieť k budovaniu demokratickej československej armády a brániť ju pred tými, ktorí sa pod kepienkom demokracie usilovali o jej skomunizovanie. Krátko po víťazstve sa totiž dostal k moci režim, v ktorom každý demokratický občan jasne poznal hrozbu vyžarujúcu z boľševickej revolúcie.Rozklad morálkyDemagógia pestovaná a privedená komunistami v československej jednotke zo Sovietskeho zväzu, ale aj niektorými komunistami zo Západu, však nedala na seba dlho čakať. Na všetky veliteľstvá boli dosadzované komunistické bunky, ktoré plnili príkazy svojich dôverníkov. Zároveň prehlasovali vybrané osoby zo západného odboja za vojensky nespoľahlivé. Z funkcie odišiel statočný generál Ingr a velenie armády bolo zverené generálovi Svobodovi, ktorý bol v rukách politických pirátov, čo už za vojny podkopávali československú demokraciu. Povestné rytierske chovanie, také typické pre dôstojnícky stav, sa nadraďovalo novou normou — udavačstvom. Pomery boli veľmi neutešené. Na nás- Západniarov, pľuvali beztrestne v tlači aj v rozhlase. V brigáde sa mi strácali dôstojníci aj príslušníci mužstva bez môjho vedomia. Nechápal som príkaz menovite vybraných vojakov, riadne vykonávajúcich svoje povinnosti, odosielať do táborov nútených prác.Na druhej strane sa stávalo čoraz častejšie, že moji podriadení dôstojníci, členovia komunistickej strany, sa dožadovali povolenia odchodu na stranícke schôdze, ktoré prebiehali v dobe, keď ich účasť bola potrebná pri výcviku. Žiadali o povolenie s pravidelnou vytrvalosťou, rovnako tak vytrvalo boli odmietaní. Moje naliehanie riadne vykonávať veliteľské povinnosti bez rozdielu na stranícku príslušnosť boli predmetom nespokojnosti v hláseniach môjho podriadeného, ktorý bol napojený na vojenskú kontrarozviedku.Rozklad skomunizovanej armády pokračoval. Pikantériou pre dôstojníka — nestraníka boli napríklad aj stranícke súboje dôstojníkov rôznych hodností v armáde na jednej strane a rôzneho funkčného postavenia v straníckej hierarchii na strane druhej. Napríklad činnosť veliteľa brigády veľmi spochybňoval svojou svojvôľou jeho služobne podriadený, ktorý si bol ale veľmi dobre vedomý svojou nadriadenosťou v straníckej hierarchii. Vzájomné služobné spory sa medzi nimi vyostrili natoľko, že velitel brigády bol nútený svojho nedisciplinovaného podriadeného pre neplnenie vojenských povinností potrestať. Pred odchodom na očakávanú kúpeľnú liečbu ma požiadal, aby som dôsledne dbal na výkon trestu a príležitostne ho informoval, čo sa medzi stranícky aktívnymi podriadenými robí.Koncom týždňa sa dostavil ku mne do kancelárie pán a predstavil sa ako predseda branno-bezpečnostného výboru v československom parlamente. Netajil sa, že si prišiel odviesť potrestaného dôstojníka, ktorý sa počas trestu nesmel vzdialiť zo svojho bydliska. Mal vycestovať do Prahy pod zámienkou dôležitej komunistickej schôdze. Uisťoval ma, že ak ho oficiálne pustím, nemusím sa obávať žiadnych služobných následkov. Upozornil som pána predsedu, že sa k takejto činnosti neznížim. Predseda si potrestaného aj tak odviezol. Ja som potom telefonicky informoval veliteľa brigády, že som si na rováš pripísal ďalšie body, ktoré urýchlia môj vyhadzov z armády.Vyhnanie z armádyV nedeľu 27. februára 1949 počula moja manželka okolo piatej hodiny rannej nezvyklé zvonenie. Bola to zvláštna návšteva dvoch neznámych mužov. Nezakrýval som svoje prekvapenie, keď mi povedali, že sú od štátnej bezpečnosti. Žiadali ma, aby som ich pustil dnu na krátky rozhovor. Pri vstupe mi predložili k nahliadnutiu ich doklad. Rozhliadli sa po byte a bez toho, že by mi povedali dôvod, vyzvali ma, aby som s nimi išiel na malé vysvetlenie v nejasnej služobnej záležitosti. Bránim sa som vyhlásením, že som důstojník a patrím k tým, pre ktorých je toto povolanie cťou. Požiadal som o přítomnost vojenskej osoby a ponúkol im telefón na zavolanie. No postupne som si uvedomil, že každý odpor z mojej strany by bol bezúspešný…Odviedli ma do jednej z podkrovných miestností Generálneho štábu v Prahe. Počas nekonečných vypočúvaní som bol často ťahaný do intríg, v ktorých bola štátna bezpečnosť neprekonateľná. Aj keď ma nevypočúvali, celú dobu som nesmel zavrieť oči. Občas ku mne priskočil vojenský strážny s pištoľou namierenou do tváre a s výkrikom „Nespať!“. Musel som nepohnute sedieť a keď som sa pokúšal vstať, opäť zaznel výkrik „Nehýbat se, nebo střelím“. Prepustený som bol v utorok odpoludnia. Napriek upozorneniu, aby som o celej veci mlčal, veliteľovi som všetko povedal. S prekvapením som zistil, že som vypočúvaniu nebol v tých chvíľach vystavený jediný. Podozrievajúci sliediči, túžiaci po úspechu v odhaľovaní reakčných „zápaďákov“, sa aktivizovali. Začiatkom apríla 1949 som dostal v služobnej pošte list s nápisom „Otvorí veliteľ“. Odovzdal som mu ho so sarkazmom: “Už je to tu“. Veliteľ list otvoril a po prečítaní mi ho odovzdal.Bol naozaj určený mne. Minister obrany gen. Ludvík Svoboda mi v ňom oznámil, že dňom 15. apríla 1949 som daný na dovolenku v trvaní troch mesiacov. Plat mi zachovali, ale bližšie dôvody mi neoznámili. Nariadenú dovolenku som ešte nevyčerpal, keď pred jej uplynutím som začiatkom júla dostal od ministra obrany dekrét, v ktorom mi oznamuje, že prihliadnuck tomu, že pre mňa z vážnych služobných dôvodov nie je použitie v mojej stavovskej dôstojníckej skupine, zbavuje ma koncom júla 1949 výkonu služby. Zároveň zastavuje výplatu mojich doterajších služobných platov a dáva ma podľa ustanovenia § 1 vlád. nariadenia zo dňa 19. 10. 1938 na takzvanú dovolenku s čakaním. O mojom čakaní bude rozhodnuté zvláštnym výnosom. Znamenalo to v podstate odchod z uniformy.xxxŽalobca na súde ma prepadol výrazmi, v ktorých nechýbala nenávisť triedneho nepriateľa. Ako doklad mojej trestnej činnosti predložil článek o bojovej činnosti letcov vo Veľkej Británii a doklad o odovzdaní mojich vojenských povinností po odchode z armády. Dôstojník v hodnosti štábny kapitán prečítal spravodajský posudok, podľa ktorého jasne dokumentoval, kam až dospeli dôstojníci, poddajúc sa servilnosti a zrade. Rozsudok znel päť mesiacov väzenia zostreného jedenkrát mesačne tvrdým lôžkom. Nikdy som rozsudok nedostal a nečítal.V deň môjho odpykania trestu si ma v kancelárii väznice opäť prevzali dvaja páni v známom oblečení a odviedli ma autom do Bartolomejskej ulice. Tam som po mesačnom čakaní dostal dekrét, v ktorom som bol určený na dva roky do pracovného tábora na Mírove. Nasledujúci deň ma tam eskortovali.

Poděkování za účast na festivalu 2011

Mene Tekel a Reflexe totality v umění a vzdělávání 2011

Zástupkyně Dcer se zúčastnily aktivně programu. Na konferenci 22. 2. 2011 v Karolinu vystoupila paní Věra Hradečná http://www.menetekel.cz/cz/program-a-mapa/#utery se svým příspěvkem o pronásledovaných spisovatelích, v němž se zaměří především na svého tatínka Ladislava Jehličku.

25. únor 2011 byl Dnem našeho občanského sdružení. Program byl koncipován jako dopolední a odpolední část.

Dopolední část, jehož scénář připravila Zuzana Vittvarová, má název: „Kulatý stůl kultury a umění aneb Dcery 50. let na Mene Tekel 2011“

Letošní téma festivalu Reflexe totality a násilí v kultuře a vzdělávání oslovilo občanské sdružení Dcery 50. let velmi silně. Mezi členkami jsou totiž dcery, jejichž otcové dokázali přivést naši literaturu, historii i filosofii do Evropy. Mohli jsme se už dávno pyšnit, že patříme mezi národy, které mají svébytné umění. O jejich dílech v letech předválečných a krátce poválečných lze hovořit s úctou a hrdostí. Nezůstali nic dlužni své múze ani po propuštění z komunistického kriminálu, i když se mnohdy skrývali pod cizí jména.

Nejen rodiče, ale i samy Dcery se dokážou presentovat svým uměním, pečovat o rodinné sbírky, rodinné příběhy či jednotlivé artefakty. Podařilo se do programu přivést i mužský prvek.

Nezůstáváme dlužny nic ani československému pohledu na totalitu, takže jsme pozvaly ke stolu jednu z Dcer z Bratislavy. Kulatý stůl nabídne bohatý program.

O Bedřichu Fučíkovi a jeho postavení v umění 20. století pojedná krátká esej z pera paní Kláry Pokorné, jeho dcery.

Další lahůdku přinese paní Věra Hradečná, která nám představí svého tatínka Ladislava Jehličku jako autora nedávno nakladatelstvím Torst vydané knihy Křik Koruny svatováclavské.

Jana Mundilová připravila povídání o starých betlémech, které hovoří jazykem dávné reklamy, jež propagovala na figurkách betlémů některé místní produkty. Třeba cikorku, mýdlo, olej apod. Rodiče paní Jany vlastnili vesnický koloniál v Malíně.

Jiřina Hájíčková se pečlivě stará o obrazy svého táty Václava Formánka. Hledá v jeho kronice, kterou pečlivě vedl, vazby k určitým místům a lidem nejen v Čechách.

Dalším letcem, jehož příběh do volného a nezávislého života vydané knihy uvedla jeho dcera Olga Bezděková, je Stanislav Rejthar. Kniha je čtená a vyhledávaná. Některé kapitoly byly uvedeny na pokračování v rozhlase. Dobří vojáci padli… je její název. Proč? Nechte se překvapit.

Spisovatelka Zuzana Peterová představí ve svém zcela novém minipříběhu, pro tuto příležitost napsaném, své trable s dodržováním zvyků a víry, když komunismus zvítězil a když jejího tatínka zavřeli. Krásný jazyk, splavný a elegantní styl, smutné vzpomínky.

Pan Jiří Navrátil spoluautor knížky mnohdy přesmutných veršů Přadénko z drátů, na níž se podíleli jeho spoluvězni skauti, přečte ukázky básní a zavzpomíná na vznik tohoto mimořádného díla, taktéž nedávno vydaného.

Naše kolegyně, slovenská Dcera Mária Jurčovičová připravila vzpomínání na čelné představitele Demokratické strany Slovenska, která tenkrát v roce 1946 na Slovensku vypálila komunistům rybník. Přečte ukázky z dopisů.

Na servírování opulentního duchovního hodování kolem stolu dohlédla Jana Pellarová.

Odpolední program, který připravily Eva Vláhová a Marie Janalíková, nabídl tyto pořady:

Zabýval se především našimi aktivitami a cíli. Seznámil veřejnost, zejména mladou generaci, s praktikami komunistického režimu, perzekucí rodin zatčených otců i matek, zabraňování dětem ve studiu nebo své profesi.

Libor Bílek čerstvý abolvent Masarykovy univerzity, pravnuk politického vězně, promluvil o tom, co jej vedlo k tomu, aby se ve své diplomovové práci věnoval politické perzekuci na Uherskobrodsku. Provedl nás besedou o spolupráci Dcer se školami, a našimi trampotami při výběru povolání a studia.

1/ Předsedkyně rady o.s. Eva Vláhová vzpomněla vznik svépomocné skupiny Dcer v r. 1999 a ocenění činností dcer sdružením Pant o.s., doplněno promítnutím / fotodokumentace z historie Dcer — zpracovaná Marii Janalíkovou na flash/,

2/ Mgr. Libor Bílek, absolvent Masarykovy univerzity, pravnuk politického vězně promluvil o tom, co jej vedlo k tomu, aby se ve své diplomové práci věnoval politické perzekuci na Uherskobrodsku v letech 1948—1955,

3/ Promítnutí filmu z cyklu dokumentů FAMU o dětech politických vězňů 50.let. „Mému otci“- Miroslava Bočková, rozená Mezulianiková, kde vzpomíná na život v době otcova věznění /1949—1964/ a po něm, což nebylo lehké. S některými aspekty tohoto neblahého osudu se potýká dodnes…Rozhovor o natáčení, důvodech s paní Bočkovou, s producentkou Mgr Z. Dražilovou a studenty z FAMU,

4/ Beseda se studenty a pamětníky u kulatého stolu za účasti novináře a spisovatele L. Navary, L. Bílka, paní učitelky Dokoupilové a Dcer — s paní Jindřiškou Grimovou, Jarkou Matouškovou, Evou Langrovou, Evou Vláhovou, Hanou Truncovou, Věrou Pytlíčkovou, Lídou Zouharovou, Mirkou Bočkovou a Marií Janalíkovou.

Příspěvky z dopolední části

Olga Bezděková

Můj táta, plukovník letectva Stanislav Rejthar (1911—1977) , pilot z povolání, neváhal odejit v roce 1939 bojovat za svou vlast. Přes Polsko se dostal do Francie a posléze po pádu Francie do Anglie. Byl přijat do Royal Air Force. Zpočátku působil jako instruktor, poté létal s 313. čs. stíhací perutí, přežil pád své stíhačky, uzdravil se a bojoval dál. Později se spolu s jedenadvaceti letci zúčastnil Slovenského národního povstání jako náčelník štábu leteckého pluku. Po potlačení povstání dobrovolně zůstal na Slovensku, ač mohl odletět. V Anglii měl již rodinu. Rok a půl ho neviděli a půl roku o něm nic ani nevěděli. Po válce byl jmenován podplukovníkem generálního štábu.Po vítězném únoru 1948 byl zatčen, prošel i pověstným Domečkem. Vyloučili ho z armády, degradovali, vyhodili s rodinou pod hrozbou exekuce z bytu, pronásledovali a vyslýchali estébáci (StB). Šest let jezdil s jeřábem v Neratovicích. StB ho podezírala, že je západním agentem. Když se ho estébáci jednou ptali, kdo je jeho pán, řekl tento statečný muž zpříma: „Ježíš Kristus“. Komunistický režim mu podlomil zdraví a 20. listopadu roku 1977 po dalším infarktu zemřel v 66 letech. Pohřben byl v uniformě RAF v Praze na Olšanech.

Záhy po listopadu 1989 obdržel jediné vyznamenání in memoriam — Za zásluhy o lidovou armádu, na níž se skvěla rudá hvězda. Moje matka ji jako politováníhodný anachronismus vrátila ministerstvu obrany. Od té doby se stal opět zapomenutým mužem i pro své nejbližší spolubojovníky.Dvacet let poté, v roce 2009, však obdržel cenu Příběhů bezpráví, na kterou ho nominoval student gymnázia Daniel Ort, syn evangelického faráře.

Můj táta byl křesťan, vlastenec, nekomunista. Až v roce 1999 a 2000 se podařilo vydat jeho paměti, které jsem zachycovala podle jeho vyprávění už od roku 1967 a připojila i vzpomínky, které sepsal jeho spolužák z reálky, JUDr. Vladimír Beránek. Název pamětí „Dobří vojáci padli“ reflektuje přijetí Stanislava Rejthara ve vlasti již 15. května 1945. Přijel ze Slovenska a zašel na bytový odbor s žádostí o přidělení bytu. „Chci si přivézt z Anglie ženu a syna, rok a půl jsem je neviděl.“ Neomalený úředník-komunista mu po vzoru nacistů odpověděl: „Jak to, že jste se vrátil? Dobří vojáci padli!“V tátově korespondenci jsem našla kopii dopisu psaného jednomu příteli v poválečné perzekuci:

„…Jsem voják, k tomu jsem se v mládí sám rozhodl. A jako voják nabídl jsem vlasti svůj život. Vlast měla právo odejmout mně vše — zdraví, budoucnost i štěstí. Zbyla mi nyní jen má čest a tu si chci udržet celou, bez poskvrny, neboť ona je dědictvím mých dětí.“

Jihlavský rozhlas mě v posledních letech několikrát pozval, abych vyprávěla o osudech táty. V roce 2009 nastudovalo Jihlavské divadlo podle scénáře a dramaturga Petra Hladíka knihu „Dobří vojáci padli…“ a v lednu 2010 ji vysílali v rozhlase na Praze 2.

Úryvek z knihy:Před ústupem jsem také mluvil s Janem Švermou. Byl to kultivovaný, sympatický člověk, jinak jak je nyní známo, komunista snad číslo dvě, což jsem ovšem tehdy nevěděl. Jeho zástupcem byl Rudolf Slánský. Do povstání přiletěl na Tri Duby koncem září 1944, společně se Slánským. Dohlížel jsem právě na překládku materiálu z letadel na auta. Sovětští vojáci přiběhli, že mi vlezli do mého vojenského auta nějací civilisti, jestli je mají zastřelit. Šel jsem se do auta podívat, byla tma, otevřel jsem dveře, namířil dovnitř pistoli, a zvolal:

„Von, svoloč paršivaja!“17)

Takto jsem měl nezaslouženou čest uvítat nadávkou komunistické veličiny, poprvé na osvobozeném území republiky. Vystoupili z auta. Když se představili, zjistil jsem, že chlap, na kterého jsem mířil, byl Rudolf Slánský a ten druhý Jan Šverma. Nakonec jsem jim přidělil nějaké jiné auto. Odjeli do Banské Bystrice.

17) Ruská nadávka — Ven, pakáži prašivá!

Jiřina HájíčkováVáclav Formánek, malíř, rybář a letec,

narodil se 26. 07. 1907 v Kostelci nad Orlicí a

zemřel 10.06.1990 v Rychnově nad Kněžnou.

Byl zimní den — na zasněžené stráni malíř stál.

Snězilo — sněžilo do jeho malování.

On nevěděl, on nemrzl — on maloval.

Malíř, rybář a letec Václav Formánek byl synem Jindřicha Formánka, pilníkáře v Kostelci nad Orlicí a Františky, rozené Güttnerové. Absolvoval v roce 1926 státní reálku v Kostelci nad Orlicí, dále pak absolvoval v roce 1929 Československou vojenskou akademii v Hranicích. Do roku 1949 působil jako aktivní důstojník — letec Československé armády, letec určený pro výcvik letců v Olomouci a Prostějově, vojenský kurýr do zemí Malé dohody u Masarykova leteckého pluku v Praze ve Kbelích, naposledy štábní kapitán na letišti v Pardubicích.

Na začátku 2. světové války — po nezdařeném pokusu o přechod do Polska u Moravské Ostravy — byl dne 6.7.1939 zadržen a na několik měsíců uvězněn. Z vězení byl propuštěn na základě intervence obchodních přátel svého švagra a trvale žil v Kostelci nad Orlicí až do konce 2. světové války. Během protektorátu se věnoval malování. Maloval s malíři Antonínem Hudečkem v Častolovicích a po jeho smrti od roku 1941 maloval s malířem K.J. Sigmundem v Heřmanově Městci. Byl řádným členem spolku „Praha“ od roku 1942 až do roku 1949, kdy nastalo sloučení všech spolků.

V roce 1945 nastupuje zpět do armády k letectvu a věnuje se obnovení letectva a obnovení válkou zničených letišť — přes ruskou armádou

zdevastované letiště v Hradci Králové odjíždí do Liberce, poté do Tábora, Chrudimi a Pardubic. Uvádí letiště do provozu a předává je k užívání stálému personálu a vyšším šaržím. Jeho vojenská kariera končí v hodnosti štábního kapitána v Pardubicích v květnu roku 1949. Dekretem ministerstva národní obrany je mu oznámeno, že je zproštěn výkonu služby k 1.7.1949. Následovalo vystěhování rodiny se dvěma malými dětmi na ulici.V září roku 1949 byl komunistickým režimem odvlečen od rodiny z poskytnutého přístřeší — chaty své sestry u Hradce Králové — a nezákonně vězněn do listopadu roku 1950 v táboru nucených prací na Mírově a v Hronci — bez soudu a pravomocného rozsudku. Po návratu z vězení mohl vykonávat pouze dělnická povolání — práce v lomu, na pískovně, výroba barev ve Východočeských chemických závodech. Po propuštění z vězení následovala perzekuce všech členů rodiny — manželky i dětí a trvala od května 1949 do roku 1963 — téměř 15 let.Rodina byla vystěhována na venkov za hranici 20 km od Pardubic a i pro manželku byla práce pouze v dělnických povoláních, děti měly zakázané středoškolské vzdělání.

V únoru 1963 došla perzekuce tak daleko, že mu byla komunistickým režimem zabavena všechna jeho výtvarná díla, včetně nedodělaných a rozpracovaných obrazů.Obhájil se a obrazy a zabavené věci mu byly vráceny.V roce 1990 byl Václav Formánek in memoriam rehabilitován a byla mu udělena hodnost plukovníka Československé armády. Měl velké malířské nadání a nic svému nadání až do konce svého života nezůstal dlužen. Celý svůj život i ve vězení pilně kreslil a maloval a jen složitá ekonomická situace rodiny po úmrtí otce ho nasměrovala na akademii vojenskou místo na akademii malířskou.

Vyznání.

Průvodní slovo k výstavě obrazů ve Vamberku, září 1976: Karel Čapek dal jednou recept jak poznat jaro:Buď tím, že projedeme stovky kilometrů za jednu jarní neděli,nebo když pozorujeme čvereční metr trávníku.V tomto pokorném drobnohledném hledání je možno nalézt tu nejspolehlivější cestu k poznání rodného kraje i motivu. Je to na květině v naší zahrádce, nad rodným městem či vesnicí, na palouku či u řeky, potoka, všude tam, kde máme vzpomínky nejmilejší na své blízké, na svoje mládí, příhody. Je mi 69 roků, cítím se zcela zdráv, neznám únavy ani v letním horku ani v mrazivých dnech, když maluji v přírodě. A čím mám na skráních vlas bělejší, tím horoucnější je u mě touha malířská i touha po životě. A proto čile a stále: „Vzhůru do přírody pro obraz ještě nenamalovaný.“ V.F.

Průvodní slovo k výstavě obrazů v Kostelci nad Orlicí, duben 1980 :

Divoká Orlice je řeka mého mládí, středního věku i stáří, kdy v Kostelci nad Orlicí žiji v důchodu, maluji a rybařím. Narodil jsem se v Kostelci nad Orlicí u své řeky a prožil jsem zde nejkrásnější chvíle svého života. Byl jsem i jako kluk náruživý rybář a později i malíř v celém jejím povodí. Obě tyto záliby se velmi doplňují. Často při rybaření nalezl jsem krásné motivy, které bych jinak neobjevil. Znám svoji řeku ve všech ročních obdobích — v letě, při povodních i v ledovém objetí. Ve všech formách je pro mne velikou láskou a rád se s tímto svým citem s pozorovateli mých obrazů rozdělím. Po mnoho roků byl jsem v zaměstnání v různých krajích republiky, ale nesmírně rád jsem se vracel domů — ke své řece. I o krátkých dovolených jsem zde maloval a rybařil. Moje rybářské úspěchy byly často nevalné, ale malování mne nikdy nezklamalo. Zanechávám ve svých obrazech velký kus života a také kus měnícícho se života mé milované řeky Orlice. V.F.

Věra Hradečná

Nad knížkou mého tátyPřed Vánoci loňského roku vyšel v nakladatelství TORST soubor publicistických textů mého táty, Ladislava Jehličky, pod názvem KŘIK KORUNY SVATOVÁCLAVSKÉ. Tento název dal táta svým samizdatovým esejům před zamýšleným vydáním v nakladatelství Rozmluvy Alexandra Tomského v roce 1987, ale k vydání nedošlo ani tehdy ani později, už v pražském nakladatelství Academia, které pak Alexandr Tomský řídil. Vydání v TORSTU obsahuje kromě původního KŘIKU ještě texty publikované ve Svědectví, texty z pozůstalosti a sborník blahopřání k narozeninám od přátel a spolupracovníků. Knížka tak zůstává hlavně svědectvím o době, ve které vznikla, o snaze zachytit prožité a prožívané události.

Jako publicista a překladatel není táta nikde uváděn, proto několik málo životopisných dat. Narodil se v roce 1916 ve Skutči jako páté dítě v rodině místního ševce. Velký vliv na něj měl skutečský kaplan p. Hanus, jehož prostřednictvím se seznámil se světovou i českou literaturou, především se Starou Říší Josefa Floriana. Při studiu na gymnasiu v Chrudimi publikoval ve studentských časopisech a postupně se seznamoval s jejich redaktory a vydavateli. Spřátelil se s profesory Leošem Vrlou a Dominikem Peckou.Po maturitě začal studovat v Praze na filosofické fakultě obor čeština — francouzština, pracoval v Akademické lize, kde se seznámil se svou pozdější ženou, Pušou Raisichovou.

Zajímal seo historii i o politiku. Začal překládat z němčiny a francouzštiny. Zároveň začal spolupracovat s okruhem katolíků kolem revue ŘÁD. ŘÁD, revui pro kulturu a život, založil dr. Rudolf Voříšek, katolický filosof, kritik, kulturní historik, publicista a překladatel. V letech před válkou neviděl nebezpečí jen ve vzmáhající se totalitní demagogii Třetí říše, ale i v hrozící vazbě na stalinistické Rusko s jeho nelidskými praktikami. Kolem Řádu byl soustředěn okruh katolických intelektuálů, nejen literátů. Stavěli se kriticky k mnoha různým společenským jevům první republiky, zejména k výkladu českých dějin (Úpadek a sláva českých dějin — Pekař), ale i národohospodářským a sociálním problémům. Zabývali se např. studiem komparativismu, ve sborníku Stavovská myšlenka. To bohužel vedlo k jejich označování za fašisty.

Václav RENČ byl jedním z tohoto okruhu. Byl člověkem ryzí víry a zároveň bohaté básnické obraznosti. Jeho básnická i dramatická tvorba bojuje proti mravnímu úpadku a citové otupělosti. Dramata Marnotratný syn a zejména Císařův mim jsou toho dokladem.

Nejvýznačnějším z básníků Řádu — “knížetem české poezie“, jak ho nazval Šalda — byl Jan ZAHRADNÍČEK. V básních Korouhve a Svatý Václav vyslovuje obavy o osud národa před přicházející katastrofou. Ve sbírce básní Pod bičem milostným, vydané v r. 1944, je několik narážek na současné poměry. V dalších básních, vzniklých a nepublikovatelných za války, zahrnutých později do sbírky Stará země, reflektuje národní drama a totalitu nacistickou. Rovněž tak rozměrná báseň Žalm roku dvaačtyřicátého. Po válce vzniklé básně vydal Zahradníček pololegálně pod názvem Rouška Veroničina. Jeho básnické skladby La Saletta a zejména Znamení moci varovně předjímaly totalitu komunistickou. Svým dílem si Jan Zahradníček podepsal ortel.

PROCESY — VYŠEHRAD

Po roce 1945 se stalo publikační základnou spisovatelů-katolíků nakladatelství Vyšehrad, které řídil dr. Bedřich Fučík, význačný literární kritik a editor, který předtím v podstatě vytvořil nakladatelství Melantrich. Po únoru 1948 byl ředitelského místa zbaven a přinucen pracovat jen jako korektor. Ale do té doby se mu podařilo připravit k vydání kvalitní díla domácí i překladové literatury. Táta v té době přeložil spis Maxe Picarda Hitler v nás.V průběhu roku 1951 bylo nakladatelství Vyšehrad prakticky zrušeno zatčením pracovníků i několika autorů. Byli nepohodlnými režimu svými názory, svou předchozí i současnou publikační činností, obával se jejich vlivu. A tak v roce 1952 proběhly dva vykonstruované monstrprocesy s tzv. Zelenou internacionálou, jeden v Praze, druhý v Brně, ve kterých byli obvinění odsouzeni k vysokým trestům.(citace) VĚZENÍJak bylo tehdy obvyklé, v procesech se ocitli vedle sebe lidé, kteří se prakticky neznali, často o sobě vůbec nevěděli. Tak se dostali do pražského procesu básníci Václav Renč a Josef Kostohryz. V Brně byli společně souzeni literáti, historik, národohospodáři s agrárníky, patnáct lidí na 216 let. Bez ohledu na svůj zdravotní stav byli rozvezeni po československých věznicích jako společensky nebezpeční zločinci. Rudolf Voříšek zemřel v r. 1953 na následky ozáření. Možnost psát ve vězení neměli, pouze rodině na linkované listy malého formátu, přidělované jen občas a často pro nic za nic odpírané. Přesto vznikaly básně, předávané ústně a uchovávané v paměti, při nahodilých příležitostech na útržcích cigaretového papíru pašované z vězení prostřednictvím statečných lidí. Tak vznikla např. Renčova Popelka nazaretská.

NÁVRAT

V roce 1960 přišla většina vězněných domů. I ti starší a nemocní si museli u lopaty „zasloužit důchod“, protože jim léta v kriminále scházela. Jaký výsměch! Všechna ta léta těžce pracovali, v komunistických lágrech si ničili zdraví pracemi, pro které režim neměl dost „uvědomělých“ pracovních sil. Nikdo z nich se nemohl vrátit ke své profesi.

PRÁCE

Táta pracoval nejdříve jako natěrač kovových konstrukcí, pak jako řezač papíru. Bral to s humorem: Vracím se ke známému materiálu. O letech v kriminále se takřka nezmiňoval. Časem se zjistilo, že si přivezl pár „suvenýrů“: nález na plicích, špatně zhojenou zlomeninu nosní přepážky a částečnou hluchotu.Ale také získal několik nových přátel, s nimiž si dopisoval. A stará přátelství samozřejmě udržoval. Také díky přátelům se dostal později „ještě blíž k papíru“ jako výrobní referent v Odeonu.

SOUKROMÁ VYDÁNÍ

Jan Zahradníček zemřel hned v r. 1960. Nestihl ani uspořádat všechny své v paměti uchovávané básně. Kolovaly ve strojopisech, zejména Znamení moci, často v neúplné nebo i pozměněné podobě. O knižní vydání se pokusil Zahradníčkův přítel dr. Bedřich Fučík v r. 1968, ale celý náklad byl zničen. Podobně tomu bylo s básněmi Václava Renče. Ten se z vězení vrátil až v r. 1963, kdy přišlo domů také několik dalších dosud vězněných.

OKLEŠTĚNÉ MOŽNOSTI

V roce 1967 proběhlo v Brně obnovené trestní řízení, při kterém byla většina původních rozsudků úplně zrušena nebo byl odsouzeným ponechán jen malý zbytek trestu; tátovi zůstaly dva roky. A tak se mohl vrátit jako redaktor do Vyšehradu. S Vladimírem Justlem připravil ve Viole několik pořadů o opomíjených básnících, také Večer z poezie Václava Renče. Jemu také napsal nekrolog, i když v něm nesmělo být vše, co mohlo být napsáno.

VYŠEHRAD

V době působení v obnoveném Vyšehradu v letech 1967 — 1977 táta redakčně zpracoval a k vydání připravil řadu titulů, z nichž ovšem několik nakonec nevyšlo: Ladislav Kuncíř — Život pro knihu, Josef Pekař — Postavy a problémy českých dějin, s potížemi a opožděně vyšel Kája Mařík.

Táta se postupně vrátil také k překládání. Tajné poslání Hanse Habeho (1967) a Velký cirkus Pierra Clostermanna (1968) měly své protitotalitní znaky, podařilo se vydat i překlad Maxe Picarda Člověk na útěku. Z nakladatelství byl táta přesunut do kulturní rubriky týdeníku Naše rodina; tam psal občas medailony opomíjených osobností a komentáře kulturního dění. A v roce 1977 byl s dosažením důchodového věku propuštěn.

MELANTRICH

Vyměřený důchod nebyl „ani k životu, ani k smrti“. Táta si našel práci jako korektor Svobodného slova. Korektorna Melantrichu byla útočištěm mnoha režimu nepohodlných lidí. Jako první tátu přivítal Jaroslav Jírů, postupně se tu objevili Václav Vaško, Eva Formánková, Drahuše Proboštová, Alexandr Kliment a za nimi chodili jejich přátelé — táta byl v dobré společnosti. Měl větší přístup k samizdatové literatuře, sám začal do některých periodik přispívat, pod svým starým pseudonymem Karel Severa. K soustavnější práci byl tak trochu vyprovokován některými pasážemi v Pamětech Václava Černého. Později reagoval na některé články v Tigridově Svědectví a na nejrůznější další tvrzení, ať už literární nebo historická, která považoval za mylná. Zúčastnil se diskuse kolem Práva na dějiny a mnohé milovníky Milana Kundery popudil svým hodnocením jeho psaní.

Jednou z mnoha nespravedlností naší historie je fakt, že mnozí vynikající lidé se nemohli věnovat svému oboru, byli pro své přesvědčení pronásledováni nebo museli odejít za hranice. Kolik dychtivých žáků, čtenářů a posluchačů mohli ovlivnit všichni ti nespravedlivě žalářovaní, kteří v komunistických lágrech strávili nejplodnější léta svého života! Kolik rodičovské lásky zůstalo nenaplněno!

Mohla bych skončit slovy tátova oblíbeného básníka Viktora Dyka:

„…Dluh chce se platit. Není věřitele.“ Ale dluh zemřelým můžeme splácet i tlumočením jejich myšlenek našim dětem a vnukům, zpřístupňováním jejich díla mladé generaci, svědectvím o jejich i našem nelehkém životě v době totality. A o to se snažíme jako dcery svých rodičů, jako Dcery padesátých let.

Maja Jurčovičová

Český a slovenský národ prešiel za 74-ročné obdobie spoločného štátu mnohými historickými zmenami. V tejto relatívne historicky krátkej epoche sa prevalili viaceré dejinné udalosti, ktoré pre mladý štát nedopadli zvlášť dobre. Jedným z takýchto zlomových bodov boli aj parlamentné voľby v roku 1946. Ich dôsledok, nástup komunistickej ideológie, ovplyvnil život spoločnosti v oblasti vedy, kultúry a hospodárstva na dlhé desaťročia.

Tohto roku uplynie 65 rokov od tejto historickej udalosti. Na Slovensku vyhrala voľby absolútnou väčšinou demokratická strana (DS) so ziskom 61,43%, komunistická strana Slovenska 38,48%. V Českej republike a na Morave najväčší počet hlasov získala komunistická strana Čiech 40,17% pričom spolu s hlasmi sociálnych demokratov 15,59% získali ľavicové marxistické strany v ČR nadpolovičnú väčšinu. V celoštátnom meradle vyhrali tieto kľúčové voľby komunisti.

DS vo svojom volebnom programe si predsavzala pokračovať v Masarykovskej tradícii demokracie nastolenej za prvej ČR. Apelovala najmä na zásady viery, mravnosti, na ochranu demokracie , osobnej slobody a osobného vlastníctva ako nosné prvky občianskej spoločnosti. Za presadzovanie týchto hodnôt boli aktéri volebného víťazstva prenasledovaní ešte pred februárom 1948, a po legálnom nastolení totalitného režimu boli na dlhé roky násilne umlčaní, väznení, alebo odišli do emigrácie. Dvaja čelní predstavitelia DS teraz, po rokoch dostali za svoju politickú činnosť štátne vyznamenania. Prezident ČSFR Václav. Havel udelil Dr. M. Kvetkovi v r.1993 Rad T.G. Masaryka II. Stupňa a Dr. J. Kempný dostal v roku 1996 Rad Ľ. Štúra I. triedy od prezidenta SR Michala Kováča.

V tom čase aj do umeleckej literatúry radikálnym spôsobom intervenuje politika a mocenská situácia v krajine. Ako protipól k tejto situácii sa formuje silné zoskupenie mladých slovenských autorov „Katolícka moderna“ ktorí sa združili vo vydavateľstve Verbum a vydávali rovnomenný časopis. Títo sa nepodriadili novým spoločenským pomerom preto sa odmlčali alebo po februárových udalostiach v roku 1948 emigrovali (Dilong, Strmeň, Hronský).

Mnohí autori, ktorí nesúhlasili s režimom strávili roky v komunistických väzniciach a pracovných táboroch. Vznikali tu básne, ktoré tajne vynášali odvážni civilní zamestnanci pracujúci spolu s väzňami. Tak vznikla antológia poézie napísanej vo väzení. s knižným titulom „ Básnici za mrežami“ ktorú zostavil bývalý väzeň — spisovateľ R. Dobiáš. Mnohí však vydali svedectvo tej doby ako prózu až teraz. Sú to diela A.Srholca z ktorých by som vyzdvihla „Svetlo z hlbín jáchymovského pekla“ — svedectvo o osude ľudí väznených v uránových baniach v Jáchymove, ďalej trilógia „Triedni nepriatelia“ od R. Dobiáša — zbierka príbehov prenasledovaných rodín počas komunistickej vlády a v neposlednom rade „Pamäti svedka storočia“ od L. Hanusa. Je to napínavé čítanie o jeho životných osudoch od čias prvej svetovej vojny cez všetky dejinné udalosti až do rozchodu spoločného štátu. Bol mimoriadnou osobnosťou slovenskej kultúry, vynikajúcim odborníkom v oblasti kulturológie i umenovedy. Mimoriadne ocenenie sa mu dostalo in memoriam keď jeho blížiacu sa storočnicu v roku 2006 UNESCO zaradilo medzi svetové jubileá.

Požitá literatúra:

1. Letz R.: Slovensko v rokoch 1945—1948 na ceste ku komunistickej totalite, Kosiba s.r.o,.2006.

2. Zborník z odborného seminára Posledné a prvé slobodné voľby 1946, 1990: ÚPN Bratislava, 2006.

Jana Mundilová

Mezi vánočními svátky jsem vzpomínala na dárky a Zdeňkovu motorku. Dopustila jsem se tam chyby v názvu motorky www.dcery.cz. Protože jsem sběratelka a snad ani ne sběratelka jako ta, která se snaží vše, co mi zbylo z dětství uchovat za každou cenu. I když nevím pro koho. Do roku 1989 bylo všechno nedostatkové, a já mohla se syny a prvními vnoučaty prohlížet a číst všechny staré knížky a pohádky do nekonečna. Kdo z Vás pamatuje “ Punťovy příhody“, ví, o čem píši. To byly sešity o čtyřech listech, které vycházely snad jednou týdně, na kterých byly příhody psa Punti a jeho družky Kiki, krom toho, tam byla pohádka a na poslední stránce byly hádanky, vtipy, rébusy i říkanky. To se pravidelně měnilo. Mimochodem víte které dřevo je nejstarší? Smeták, protože má vousy.To je jedna z dětských hádanek. Nebo se ptá jeden pán druhého:“ Prosím Vás, pane,která ulice v Praze je Dlážděná?“ “ To jsou přece všechny.“

Potom mám různé druhy reklamních pohádek. Byly to reklamy na výrobky, které se vyráběly v továrnách v našem okolí a dodavatelé výrobky i pohádkami zásobovali obchody. Byly to hlavně kávovinové výrobky. Kolínská cikorka a žitovka, Hradecká cikorka a žitná káva, tato továrna posílala zpěvníčky národních písniček i s notami dobrodružné příběhy o zvířatech, jako ochrannou značku si dala tři děcka. A to mne přinutilo, abych se začala zajímat, jak to s továrnami dopadlo. V nedalekých Vrdech u Čáslavi se představovala továrna na cikorii pana Antonína Štefana.Tato továrna posílala obrázky našich hradů a zámků s krátkým popisem. Hledala jsem ve výrobcích, továrnách i na stránkách obce Vrdy, pod kterou spadají i okolní obce. Dočetla jsem se jen, že továrna byla založena r. 1884 panem Štefanem. Víc nic. Ale pozůstatky tam ještě jsou a snad nějací potomci se ještě soudí. Často se tam rozlévá řeka Doubrava, továrna stála velice blízko a kus domu byl podemlet a stržen. Balounkova dělená cikorka — s balonem jako ochrannou značkou vydávala dobrodružné příběhy.Našla jsem, že se vyráběla v Novém Bydžově. V Bydžovské Lhotce, což je část obce Mělník, je technická památka z r. 1912 — sušárna čekanky. Budova má velké množství komínů na střeše, které sloužily k odvětrávání. Z Čáslavi musím připomenout Závody Kosmos, kde se vyráběly tuky KOSMOS, ROSMA, SMETOL, k tomu Čáslavka — dobré žitné kafíčko. Odtud mám celou serii listů, na kterých jsou kresby a říkanky. Z historie kosmosky jsem se dozvěděla,že ji založil v r. 1910 ing. Emil Pick. Byla to nejprve rafinerie rostlinných olejů a výroby pokrmového tuku. Časem se závod rozšířil o výrobu umělých tuků a margarinů. V roce 1935 to byla jedna z nejmodernějších mydláren. V r. 1993 byla část továrny zprivatizována formou přímého prodeje a vznikl ZENIT spol. s.r.o. Emil Pick má být pohřben v Čáslavi na židovském hřbitově.

Další je rakovnická továrna na mýdlo a mýdlové prášky OTTA. OTAMÝR do vyvářky, OMÝR na jemné prádlo. František OTTA byl syn kožešníka. Chtěl být mydlářem a mít vlastní podnik. V roce 1875 si pronajal v Rakovníku dílnu a začal. Začínal těžce, protože neměl peníze. Vyráběl a se svými výrobky chodil po městech a vesnicích a nabízel je. Prosadil se. Syn Alois z Německa přivezl recept na bílé mýdlo, které tady nebylo moc známé. Začal na něj přidávat obrázek raka, protože to byl symbol Rakovníka. Tak vznikla značka, která mohla konkurovat i Schichtovým závodům. O továrnu přišli. Nejprve kvůli kolaboraci, kterou vyvrátili, ale komunisté to dotáhli do zdárného konce. Přejmenovali na RAKONU a značka OTTA zmizela.

Také JOSEF PILNÁČEK první královéhradecká továrna na mýdlo. Vyráběl mýdla: LANOL, JAS, terpentýnové mýdlo,svíčky voňavky i sodu. — Pohádky z okolí Jičína, Turnova, jak vznikl hrad Trosky. Josef B. V. Pilnáček byl průmyslník a také starosta Hradce Králové. Patřil ke čtvrté generaci, která tuto podnikatelskou činnost rozvíjela. V 35ti letech začal budovat výrobní areál Pilnáčkovo mýdlo na Pospíšilově třídě (za socializmu areál TESLA.) Tento pán, jeho život a jeho výrobky jsou hezky popsány na stránkách Hradec Králové — město pro lidi.

Jiří Schicht Ústí nad Labem — SCHICHTOVO MÝDLO S JELENEM, mýdlový prášek CHVÁLA HOSPODYŇKY, posílal návody pro kluky a holčičky jak si udělat korkovou rodinku, látkový míč, dětskou postýlku pro panenku, poličku na klíče i cestopisné povídání.Schichtovy závody dnešní SETUZA. Vybírám z estránek. Vedle Bati, nebo Škody patřil k nejznámějším průmyslníkům. Choval se ke svým zaměstnancům zrovna tak jako Tomáš Baťa. K továrně patřila školka, lékař a další vymoženosti pro své zaměstnance. Na estránkách je historie docela podrobně popsána. -Od sedlačení, k mýdlu s jelenem -.

Továrna hašlerek, Lhotský Praha. V jeho továrně v Michli vyvinuli v roce 1920 nový druh sladově mentolových bonbonů, které nazval se svolením pana Hašlera jeho jménem. Ještě jsem se dočetla, že si nechal vyrobit specielní reklamní automobil „Hašlerka“ vůz značky Praga — Piccolo. Že vyráběl EX — šuměnky jsem nenašla. Tato továrna posílala pohledy s vystřihovánkami.Ještě nějaký vtípek nakonec.Pan učitel dal žákům ve škole úkol, aby napsali něco o každém dni z celého týdne. Malý Milan napsal: „V neděli jsem byl s tatínkem na honu.Tatínek zastřelil jelena. Měli jsme jídla na pondělí, úterý, středu, čtvrtek, pátek a sobotu.“„ Co se stane, když je zatmění slunce?“ „Mnoho lidí je na ulicích a dívá se na to.“

Jiří Navrátil

Skauti v odboji

O skautském protinacistickém odboji za II. světové války a se vlastně velmi málo ví — nebyl to totiž odboj komunistický a v krátkém období 1945—48 skauty ani nenapadlo se svými činy nějak honosit Neví se o něm také proto, že skautské ilegální skupiny, jako byla například Zpravodajská brigáda dokázaly dodržet pravidla utajení a jazyk za zuby, byly odolné vůči nepřátelským agentům a Němci je zpravidla neodhalili.- zato jejího velitele Veleslava Wahla popravili komunisti. V roce 1945 se pak skauti zapojili do Pražského povstání — jako spojky, ošetřovatelé raněných i se zbraní v ruce.

V ilegálních Lidových novinách (ještě jen rozmnožovaných) vyšla směrnice sovětské tajné policie KGB „Jak zacházet s domorodci“ z roku 1947. V bodě 6. nařizuje: „Sloučit všechny mládežnické organizace do jedné a funkce v ní obsadit od okresního vedení výše lidmi potvrzenými našimi zvláštními službami. Ještě před definitivním sloučením zlikvidovat známé vedoucí skautského hnutí.“ O to se komunisti snažili také u nás. Jedním ze tří základních principů skautského hnutí je služba svému národu a čeští skauti tak slibovali: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou republiku Československou a sloužiti jí věrně v každé době. Ti, kdo prošli skautskými oddíly, také byli a jsou oddáni demokracii a svobodě. To vše ovšem každý totalitní režim naprosto nenávidí — a naopak skautky a skauti nenávidí každou totalitu.

Skautská ilegální práce za nacistické okupace vyvrcholila napojením na odbojové skupiny a v Praze zejména účastí na Pražském povstání. Není divu, že se skauti okamžitě zapojili, když je v roce 1949 požádala o podobnou spolupráci vojenská skupina Praha — Žatec, která připravovala obnovení demokracie Avšak Státní bezpečnost ji odhalila a účastníci byli odsouzeni k dlouholetým trestům vězením.a k smrti… Do protikomunistické akce byla zapojení skauti byli souzeni zvlášť a osm se ocitlo na Jáchymovsku v koncentračním táboře Rovnost. A založili si okamžitě „vydavatelství“, které postupně „vydávalo“ asi 15 rukopisných publikací.

Po prvním skautském procesu následovaly v letech 1949—1954 i později desítky dalších s neméně závažnými a bolestnými následky pro postižené . Mnoho vysokoškoláků — skautů a skautek bylo dále pronásledováno v politických případech se skautingem přímo nesouvisejících. Každý zločinec vždy útočí především na hlavu své oběti, každý totalitní režim a každý okupant vždy usiluje zbavit každý národ a každou zemi mozků a lidí, kteří jsou schopni něco vést. Především se je však snaží zmocnit dětí a mládeže — aby se zbavil možných odpůrců či mstitelů a zabezpečil si moc i nad budoucím.

Nacisti i komunisti byli ve své zvrácené politice důslední, proto vždy zaútočili především na studenty a také na skauty.Tak zvaný „vítězný únor“ byl také vzpourou méněcenných — lidé „zvláštního ražení“ využívali své moci, aby se zbavili konkurence, všech kdo by je mohli ohrožovat na cestě za kariérou. Totality se vždy snaží zbavit společnost skutečných elit. Dokonce samotné toto slovo se v jejich ústech proměňuje v nadávku. O jednu svou elitu Češi přišli již po bitvě na Bílé hoře. Po roce 1948 a 1968 musely odejít elity další. 17. května je tomu šedesát let, kdy již při nástupu do akce k odstranění komunistického režim byla pozatýkána vůbec skautská skupina vedená Dagmar Skálovou, nositelkou Řádu T.G. Masaryka, a Jiřím Navrátilem napojená na důstojnickou organizaci, která v květnu 1949 připravovala státní převrat a obnovu demokracie. Zapojilo se do ní na dvě stě starších skautů, kteří měli — podobně jako v květnu 1945 — sloužit jako spojky a poskytovat první pomoc.

Byli to tedy nikoli oběti, ale skuteční odpůrci komunistického režimu a tzv. „soudní znalec z oboru vojensko-politického“ je při přelíčení označil za vůbec nejnebezpečnější skupinu. Opět se tu osvědčily zkušenosti z protinacistického odboje: skautský výcvik, mlčenlivost a charakterová pevnost. StB se proto nepodařilo odhalit skutečný rozsah skupiny. Při nástupu do akce, předem prozrazené prý manželkou jednoho z důstojníků, se jí sice podařilo zatknout kolem padesáti skautů, obžalováno však bylo jen 23 a pro velezradu nakonec byli odsouzeni pouze vedoucí skupiny — Dagmar Skálová k trestu odnětí svobody na doživotí (prožila pak ve věznicích 16 let), J. Navrátil, student PF UK, na dvacet let a Fr. Falerski, student FF UK, na deset let. Dalších šest skautů, „vyvázlo“ s tresty od jednoho do pěti let pro „neoznámení trestného činu“ (§35 zákona 231/48 Sb.). Všem ostatním se vzdor těžkým výslechům podařilo udržet ve věznici morseovkou domluvené tvrzení, že se dostavili na běžný noční podnik v programu starších skautů obvyklý a nikoli na „protistátní“ akci. (Sám fakt, že je vyšetřovala StB, však u všech stačil k vyloučení ze školy.) Zcela utajená zůstala další velká napojená skupina vedená jiným skautským pracovníkem Dr. K.Průchou, (tu pak StB odhalila v září 1951).

Václav Černý ve svých Pamětech píše: „Pokus o ozbrojený státní převrat připravovala složitě strukturovaná organizace. V čele byla armádní opozice, připojili se skauti, sokolové a další… Velitelem měl být už uvězněný generál Kutlvašr. V noci z 16. na 17. května 1949, kdy mělo k rozsáhlé protikomunistické akci dojít, čekalo na určených místech také několik set skautů a skautek připravených plnit úkoly spojovací a zásobovací…“. (Skupině, která chtěla osvobodit z pankrácké věznice gen Kutlvašra, velitele Pražského povstání v květnu 1945, měl sloužit za průvodce vysokoškolák vyloučený v únoru 1948 z Chemické fakulty ČVUT, dejvický skaut Ivan Kieslinger. Věděl jak se dostat k jeho cele neboť byl z Pankráce propuštěn krátce předtím.)

Zuzana Peterová

Jednou zase přijde čas Mozarta…

„Jediné, co ti můžeme dát“, řekla jednoho nedělního odpoledne moje maminka, „je vzdělání. Peněz máme málo, takže na nějaké ty všelijaké hračky a hry nemáme, ale na učitele jazyků a hudby zbude. Až půjdeš s babičkou na procházku, kupte v papírnictví pěkný notový sešit a také nějaké sešítky na slovíčka. Ať už můžeš začít.“

Byla jsem nedočkavá. Pořád jsem poslouchala za dveřmi, jestli už uslyším na schodech babiččiny kroky. Tolik jsem se těšila na ten nákup. Kdepak hračkářství! Maminka má pravdu: škoda peněz. Stejně mě už vlastně tolik nebaví donekonečna si hrát s panenkami.

„Babičko, já se tak těším, až budu umět tu skladbu, co mi tak často hraješ“, poskakovala jsem vesele vedle ní a občas se chytla její ruky.„Myslíš Mozarta? Všechny slípky za sebou?“, ptala se pro jistotu. „Ano. To je ona. A ty k tomu umíš tak hezky zpívat. To je francouzsky, viď?“, pokračovala jsem dál ve vyptávání.„Ano. Hezká řeč, viď? Líbí se ti?“„Moc. Také bych ji chtěla umět.“

Došly jsme do papírnictví.„Chcete notový sešit v měkkých deskách nebo v tvrdých? Ten v tvrdých má víc stránek a je ovšem dražší“, upozornila prodavačka. „Pro začátek by ale postačil ten tenký, nemyslíte?“Babička si oba sešity pečlivě prohlédla.„Dejte nám ten tlustší“, řekla bez zaváhání moje babička. „Vnučka ho stejně brzy popíše, bude totiž pilně studovat“.Prodavačka ho mlčky zabalila, k tomu ještě přihodila notýsek na slovíčka, a když měla babička zaplatit, zeptala se:„Nechtěla byste ještě přikoupit nějaké normální sešity? Třeba na matiku nebo češtinu? Ty se budou možná víc hodit než takové……okrajové“Babička mlčky uložila nákup do tašky a rozloučila se.Moje hraní na klavír mohlo začít. A učení jazyků také.Když jsme přišly domů, babička vzala slovníček a červenou tužkou na něj napsala:

NEBRAT!

„Ten slovníček nikdy neber do školy“. „Budeš si do něj psát taková zvláštní písmenka, která čteme v synagoze, a to by ve škole nemuseli vědět.“„Myslíš hebrejská, viď?“, suverénně jsem odpověděla a pod slovo NEBRAT jsem přidala ŠALOM.Pak jsem vzala notový sešit a nazvala jsem ho Mozart — Slípky.

Brzy nato přišel Nový židovský rok, náš velký svátek.Chystali jsme se do synagogy. Měli jsme domluveno, že nepůjdeme pohromadě, aby to určitým lidem nebylo nápadné. Jako první měla vyrazit babička, po ní tak za čtvrt hodiny maminka a já a nakonec tatínek, který tam tak jako tak přišel až z práce.

Naše modlitební knížky babička pečlivě zabalila do starých novin.„To je ale škoda, že ty knížky nejsou vůbec vidět“, povzdychla jsem si. „To se nesmí?“„Takhle je to lepší“, odpověděla mi babička.„Nemusí všichni vidět, že co to čteme“, dodala maminka.„Stejně nikdo neumí hebrejsky, tak ať je to raději schované“, dodal tatínek.Než jsme došly k synagoze, maminka se tak podivně a opatrně rozhlédla vlevo i vpravo a dokonce jsem měla pocit, že se dívá i vzhůru.„Hledáš někoho, mami?“, zeptala jsem se.„Ne ne, jenom se tak dívám, jestli za námi někdo nejde“, divně odpověděla.

Sotva za námi zapadly dveře, jakoby se mamince ulevilo. Pološeptem jsme se tam se všemi vítali a přáli si „Šana tova“ — všechno nejlepší.„Slyšel jsem, že hezky hraješ na klavír? Což kdyby si nám něco zahrála na Chanuka? Moc bychom se těšili“, vyzval mě na rabín a já si slíbila, že do svátku světel — na Chanuku — se naučil Mozartovu skladbu Slípky.

Od té doby, každé odpoledne kolem čtvrté, vzala babička malou židličku, na nos brýle a posadila se vedle mě ke klavíru. „Hraj“, pokynula rukou a ke všemu ještě spustila metronom. Nemilosrdně mi vyťukával přesný rytmus.„Chyba“!, každou chvilku zvolala a prstem píchla do místa, které jsem musela opravit.Cvičila jsem až se ze mě kouřilo, ale touha zahrát na pražské židovské obci byla tak velká, že jsem se nevzdávala. Občas za mnou přišla maminka a přinesla mi čaj.

Sem tam přišel tatínek, ale ten měl v poslední době nějak moc práce, takže si se mnou ani moc nepovídal.„Tak, Zuzano, — spusť“ — to byla pokaždé jeho slova. Usmál se a pak už chodil od okna ke dveřím a od dveří zase zpátky k oknu. Sem tam, tam sem. Skoro do taktu Mozartových Slípek.„Líbí se ti tati, jak hraju?“, už jsem to prostě jednou nevydržela.Neodpověděl. Jen se mi zdálo, jakoby si tiše sám pro sebe něco říkal.„Tati!“Trhl sebou.„Hraješ moc dobře. Mám radost. Velikou radost.“„Nejsi, tati, nějak smutný?“„Co říkáš? Promiň, nějak jsem přeslechl, na co jsi se ptala.“„Jestli nejsi smutný. Přijdeš mi tak vážný, tati.“„Vážný? Ne, to se ti jen zdá. Jen jsem se tak trochu zamyslel.“„A nad čím? Jestli to hraju dobře?“„Hraješ. O tom nemám pochyb. Jen mě tak napadlo — kdybych náhodou nemohl a na tvůj koncert se nemohl dostavit, nebudeš se na mě zlobit, viď?

“Poprvé se zastavil přímo přede mnou. Podíval se na mě. Pak mě pohladil.„Jsi moje sluníčko“.A odešel.Seděla jsem u klavíru a nemohla jsem pokračovat. Nějak ty slípky zmlkly.V noci mě vzbudilo strašně dlouhé zvonění. Do bytu přišli cizí pánové. Tatínek byl ještě oblečený. Asi je čekal, pomyslela jsem si, a vklouzla zpátky do teplé postele.Za nějakou chvíli mě probudilo ostré světlo.Že by už ráno? Ale to takhle nevypadá.V mém pokoji bylo několik lidí. Všechny skříně zotvírané. Všechny věci, dřív hezky urovnané, na zemi.Na babiččině židličce u klavíru seděl neznámý muž. Držel v ruce notový sešit.„A tady máme nějaké slípky či co. Prý Mozart. Takové nesmysly“, ušklíbl se.„To nic není. Tady je zase pro změnu slovníček s hebrejštinou. Vida, takhle se to dělá. Už od mala děti učí proti nám“ — a odhodil můj slovníček na haldu ostatních věcí.Třetí muž otevřel klavír. Začal ho rozebírat. Baterkou zkoumal jeho útroby.„Chtělo by to podrobnější analýzu. Pošleme sem experty“, rázně řekl.„Ale já na něm cvičím“, vyhrkla jsem. „Toho Mozarta. A budu mít koncert.“Podívali se na mě.

V ten moment jsem si připadala jako ten největší provinilec na světě, který bez dovolení hraje na klavír a ještě se k tomu učí hebrejsky.„Koncert se odkládá, zatím na neurčito, prcku.“Drsně se zasmáli a odešli.Začala jsem pomalu uklízet. Na notový papír mi ukápla první veliká slza. Jak tak pomalu stékala, rozmazala slovo Slípky.„Neboj se. Mozarta budeš určitě někdy hrát.“Byla to babička.

Tatínka jsem uviděla až za dva roky na první povolené návštěvě ve věznici.

Klára Pokorná

„…. Obětovat své síly kultuře, je kus mé radosti ze života…“

Takové přiznání najdeme v díle Bedřicha Fučíka často.Když z rodných Čáslavic odešel do Prahy na filozofickou fakultu, velmi brzy si získal vážnost v oblasti literární kritiky, už jako sedmadvacetiletý autor o ní napsal do časopisu Host:„…. Kritika je průvodem každé činnosti, tedy i umělecké. Jednou, v době rozvratu, kdy umělec je zmaten a tápe, ujímá se kritika vůdčího postavení, odklízí překážky a ukazuje směr. Podruhé, jsou-li síly umělcovy tak veliké, ustupuje kritika na místo druhé, jako korektiv, strážce a soudce. …. Tento střídavý poměr děje se vždy se vzornou pravidelností. Kritika se stává takto barometrem vnitřního stavu umění.Ovšem že jenom tehdy, splnila-li všechny předpoklady do ní kladené. První takovou složkou je, aby byla fundovaná pevným světovým názorem jako všechno, co nemá žít životem odvozeným, náhodným a kam vítr, tam plášť. ….

V červnu 1989 napsal spisovatel, spoluvězeň a přítel Karel Pecka:„ … Ten kdo se chce v budoucnu zabývat českou literaturou z hlediska kritiky a vědy, nemůže obejít dílo Bedřicha Fučíka. Bude nepochybně dojat rozměrem tohoto muže, jeho nelehkým životním údělem, s nímž se dokázal vyrovnat s pomocí pokorné víry, ale i nezlomného charakteru, na druhé straně vahou práce, vyzařující obrovskou a osvobozující mravní mohutnost.Nebylo nikdy v našem národě nadbytek mužů tohoto řádu… .

“Už na počátku třicátých let minulého století projevil Bedřich Fučík i své mimořádné schopnosti organizační, v Melantrichu, v jehož čele se tehdy ocitl. Mladý, na svou dobu dokonce nezvykle mladý ředitel mu brzy vtiskl neopakovatelnou tvář, zejména tím, že nad zájmy skupinové a názorové povýšil měřítko hodnoty.„Pochopil jsem, že knihy nelze posílat do světa na běžícím pásu jen pro zvučná jména a nezřízené a nespolehlivé chuti čtenářů, ale že je třeba každé uvažované dílo hýčkat a potěžkávat podle jeho duchovní váhy, aby se člověk a národ měl nad čím zamýšlet a podle čeho orientovat; že nakladatel nemá posluhovat, ale sloužit a vést.“O tom, že Fučík skutečně klade uměleckou hodnotu díla nad všechno ostatní, svědčí i jeho odpověď na anketu o mladé katolické literatuře v roce 1931. Ač sám katolík, neuznával škatulkování na literaturu katolickou a nekatolickou, stejně ani na proletářskou či neproletářskou a tak dále.

„…Vliv katolicismu nikde nevidím, znám však několik dobrých umělců, kteří jsou katolíci. Rozhodující však je dílo, dobré či špatné. Durych má jistě rád Vančuru a Vančura Durycha, Halas Čepa a naopak. Společný cíl je dobré umění.

“Dlouhá řada českých i cizích básníků a spisovatelů, tehdy na přelomu třicátých let nejednou u nás ještě zcela neznámá, napovídá, proč se Melantrich pod vedením Bedřicha Fučíka stal jedním z hlavních středisek literárního i kulturního dění své doby. Už první nakladatelský počin, vydání v Čechách ještě neznámého Ericha Maria Remarqua předznamenal hvězdnou dráhu nakladatele Fučíka. Román Na západní frontě klid, se stal hitem.

A následovala dlouhá řada dalších: Fučík založil a redigoval knižnici Poesie, kde vycházel Seifert, Halas, Zahradníček Hrubín, Holan, Závada, Bednář, Dokulil a další, vydával například překlady Baudelaira, Corbièra, Pasternaka, Rilka. Dále v Melantrichu vycházela díla Benešové, Čepa, Durycha, Glazarové, Hostovského, Kopty, Majerové, Malířové, Nezvala, Konráda, Kličky a také Otokara Březiny, Jakuba Demla, F. X. Šaldy a dalších. Vznikla tam i knižnice výtvarných monografií Prameny. Stejně tak dostal prostor Zdeněk Nejedlý a S. K. Neumann a k jedněm z největších zásluh nakladatelství patří obsáhlá encyklopedie Dějiny lidstva.

Nároky na dílo i na autora měl Bedřich Fučík vysoké a přísné. Přesto, anebo i právě proto projevoval vždy zájem nejen o umělecké dílo, ale i účast na osudech každé tvůrčí osobnosti. Jeho menší či větší medailony svědčí o obojím.Rozsáhlá korespondence mezi nakladatelem Fučíkem a „jeho autory“ svědčí i o tom, že pojem služby v jejich případě myslel doslova a do písmene. Mnohé dopisy jsou vlastně kritikami, promyšlenými rozbory právě chystaného díla, autory většinou kladně a v každém případě vděčně přijímány. Do těchto souvislostí např. patří i nápad, jak zajistit Thomasi Mannovi, německému politickému emigrantovi po nástupu nacistů k moci, československé státní občanství a cestovní pas. To se nakonec podařilo v městečku Proseč na Českomoravské vysočině.

V Melantrichu vyšla řada jeho knih, především stěžejní próza Kouzelný vrch v překladu Jitky Fučíkové.Na podzim třicet osm přišel Mnichov a právě tehdy Fučík jako první, „neboť vydával vedle katolíků i komunisty a dokonce Židy“ dostává z Melantrichu hodinovou výpověď. Následuje válečné intermezzo u Vilímků (do r. 1943), pak se stal ředitelem nakladatelství Vyšehrad, ale zakrátko — po únorových událostech 1948 musel přejít na místo korektora, ovšem i to pouze načas.

V roce 1951 byl zatčen a neprávem odsouzen za velezradu na patnáct let. Z komunistického kriminálu se vrátil v roce 1960, v lednu 1967 se dožil plné rehabilitace. Po návratu z vězení směl být zaměstnán pouze u lopaty. To ovšem jeho zdraví narušené dlouhou dobou pobytu v mírovské věznici nedovolilo. Našli se lidé, kteří mu pomohli. Psal lektoráty pro nakladatelství, hlavně pro Odeon, a také se tajně, pod cizím jménem vrátil ke své předúnorové spolupráci s rozhlasem.

Na počátku šedesátých let vznikl v redakci pro děti a mládež pravidelný týdenní pořad Co je to, když se řekne …“ o různých příslovích, úslovích a rčeních, který se brzy stal předmětem nejen širší posluchačské obliby, ale i pravidelné, byť skromné obživy. Pořad tehdy dělal Jindřich Pokorný a ten Fučíkovi nabídl, aby část textů psal pod jeho jménem. O jejich spolupráci projevilo kolem Pražského jara zájem nakladatelství Albatros, autoři své texty jednak zčásti upravili do knižní podoby a jednak připsali řadu nových hesel. Tak už kniha nazvaná Zakopaný pes, pro Bedřicha Fučíka přerostla rámec pouhého příležitostného zdroje obživy.V prvním vydání této knížky v roce 1967 směl být uveden pouze jeden ze spoluautorů, přestože druhý z nich, významný český literární kritik a teoretik, editor, nakladatelský pracovník a překladatel byl pro tento úkol nad jiné povolán a také se na rukopisu podílel větší měrou. Zakopaný pes vyšel znovu roku 1992 pod jeho plným jménem ovšem už posmrtně.

Mezitím mu in memoriam prezident republiky propůjčil za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva řád T. G. Masaryka.Po návratu z vězení přeložil Fučík pod pseudonymem Bedřich Dvořák Sakiho Kruté šprýmy a na konci šedesátých let už pod svým jménem mimo jiné Život plný bojů Maxe Broda.Ke své oficiální nakladatelské práci se Bedřich Fučík nakrátko vrátil v letech 1968 — 1969, opět do Vyšehradu, kde pomáhal znovu vytvářet jeho koncepci. Jeho práce však byla ihned na počátku sedmdesátých let násilně zrušena. Musel znovu odejít.

Celá léta normalizace mu nezbylo než tak zvaně soukromničit. Ale přesto to byla léta neobyčejně plodná, jak v jeho vlastní tvorbě, což dosvědčují soubory jeho prací kritických, studií a esejů, tak i jeho počiny editorské a znovu nakladatelské, přirozeně neoficiální, samizdatové. Znovu cílevědomě naplňuje svou životní zásadu služby, tentokrát i svým mrtvým, a navíc za totality umlčovaným přátelům. Ve strojopisné knižnici VFB, což je spojení jmen Vladimír Binar a Bedřich Fučík, vydává 14 svazků díla Jakuba Demla, sebrané spisy Jana Zahradníčka, Jana Čepa a dalších. Na provoz a výrobu jednotlivých titulů mnohdy přispíval vlastními penězi ze skromného důchodu a různých příležitostných zakázek pro rozhlas, opět jako v šedesátých letech pod cizími jmény, a opět prostřednictvím statečných lidí, kterých za normalizace nebylo zas tak málo, jak se dnes často mylně soudívá.

Nakonec se nechal přimět k tomu, že uspořádal i své dílo, které v šesti svazcích vyšlo v samizdatu a později i tiskem zásluhou Vladimíra Binara. Snad nejznámější, protože přístupná široké čtenářské obci, je Fučíkova vzpomínková kniha Čtrnáctero zastavení. Nejde o běžnou, dnes tak oblíbenou memoárovou literaturu. Autor ji nepíše ani jako literární kritik, ani jako badatel, ale spíš jako básník, nesmlčuje slabosti svých postav a zároveň odhaluje jejich osobní a uměleckou velikost. Skrze čtrnáct osobností moderní české literatury a kultury vylíčil neobyčejně krásným jazykem ovzduší své doby.

V době normalizace chodilo za Bedřichem Fučíkem a jeho ženou Jitkou, vynikající překladatelkou, mnoho lidí, nejen vrstevníků, ale i příslušníků generace mladší i nejmladší. Takové návštěvy mnohdy dostávaly ráz neoficiálních seminářů na témata, jež se tehdy ani na univerzitě nemohla probírat. Skutečných přednášek Bedřich Fučík proslovil také několik na pololegálních či ilegálních pokojových sešlostech.„… Návštěvy u Fučíků byly v té vyprahlé a temné době návštěvami v oáze. Byly to nenahraditelné univerzity literární historie, politiky, estetiky i etiky. Přitom žádná kázání, žádná učenost, žádná profesorská suchařina. Pan doktor dokázal s vtipem, ironií a lehkostí vyprávět i o nekonečných letech, které strávil na Pankráci, Mírově a Ruzyni. V životě jsem se od nikoho nedozvěděl tolik podrobností z meziválečného i poválečného literárního světa. Každá Fučíkova věta mi zaplňovala bílá místa, vyjasňovala souvislosti, vrhala jasné světlo do nejtemnějších koutů naší nedávné minulosti. Bylo úžasné pozorovat, jak člověk, který tolik protrpěl, neznal slovo nenávist. Přitom nešlo o nějakou měkkost nebo mělkost.

Tento syn vysočinského venkovana byl opravdovým aristokratem ducha… Jak by i dnes byl potřebný hlas takové autority a osobnosti, jakou byl doktor Bedřich Fučík „ napsal ve svých vzpomínkách o generaci mladší Jan Halas.V této činnosti vytrval Bedřich Fučík až do konce svého života.„…. Někdy na jaře 1983 jsem navštívil … Bedřicha Fučíka, abych ho pozdravil po svém návratu z vězení. Domníval jsem se, že s ohledem na jeho věk a zdraví půjde o návštěvu kratší a spíše zdvořilostní. Velice jsem se však mýlil. Povídali jsme si sedm hodin a já nepřestával žasnout, kolik je v tomto třiaosmdesátiletém muži živoucího zájmu o všechno možné, jiskrného humoru, vůle podělit se o nejrozmanitější zážitky, zkušenosti a poznání, chlapské nesentimentálnosti a potřeby proniknout až k vnitřnostem nejrůznějších jevů literárních, kulturních i společenských.“Tak uvádí Václav Havel svou vzpomínku — nekrolog, příznačně nazvaný „Život na vidrholci“.Těžko najít název výstižnější.

Přednáška pana Rudolfa Dobiáše, slovenského spisovatele v úterý 22. 2. 2011

Obraz komunistickej diktatúry v dielach slovenskýchspisovateľov

1.V úvode môjho referátu sa vrátim takmer o polstoročie späť. Totiž v r. 1963—64 na Slovensku vyšli tri knihy, ktoré — každá svojím spôsobom a v intenciách vtedajších relatívne liberálnych pomerov v kultúre - hovorili o porušovaní „socialistickej zákonnosti“. Mám na mysli diela troch vtedajších prominentných slovenských literátov, a to básnika Laca Novomeského a jeho básnickú zbierku Stamodtiaľ a iné, novinára Ladislava Mňačka a jeho Oneskorené reportáže a prozaika Dominika Tatarku a jeho „fantastický traktát z konca stalinskej epochy“ Démon súhlasu.

Paradoxne iba jeden z týchto troch autorov, a to povereník školstva, básnik komunista Laco Novomeský bol v známom procese s „buržoáznymi nacionalistami“ odsúdený na 10 rokov odňatia slobody.

Z väzenia bol prepustený už v r. 1955 o 5 rokov skôr ako jeho spoločník Gustáv Husák. Po r. 1960 boli všetci účastníci toho procesu rehabilitovaní, opäť politicky činní, a to najmä v čase normalizácie. Laco Novomeský bol vyznamenaný o. i. Radom K. Gottwalda, Leninovým radom. V básnickej zbierke Stamodtiaľ a iné (1964) sa vyznáva zo svojich pocitov z čias, keď bol väznený. „Bolelo? Bože môj, nuž bolelo a ako! A dnes už ani neviem, čo bolelo viacej, či nehoráznych klebiet popustené liace, otupné hore-dole kalužou a mlákou… „ Ale v závere básne Pošušky sa vyznáva: „A nech aj tak sa stalo, jak sa stalo s nami, tam, kde sme začínali, začal by som znova a rád. Jak vedec, hľadajúci svoje bacily, ktorého ho zabili.“

Ladislav Mňačko vo svojich Oneskorených reportážach píše o ľuďoch, ktorí — napriek krivým obvineniam — nezlomení bojovali za navrátenie občianskej cti. Boli nimi, pravdaže, vo veľkej väčšine komunisti. Ale — na rozdiel od Novomeského — priznáva aj svoj podiel na represiách. V časoch najkrutejšieho útlaku bol skutočne zúrivým reportérom, ktorý informoval verejnosť o najvýznamnejších politických procesoch 50-tych rokov na Slovensku, pričom bol zajedno s prokurátormi a sudcami, ktorí odsudzovali biskupov a kňazov, živnostníkov, roľníkov, intelektuálov aj študentov na dlhoročné tresty odňatia slobody a aj na smrť. Avšak Mňačko v r. 1968, azda ako prvý komunista verejne oľutoval svoje účinkovanie v tomto najkrutejšom období komunizmu. Okupácia Československa armádami Varšavskej zmluvy ho donútila k emigrácii.

Démon súhlasu Dominika Tatarku bol prvou slovenskou literárnou reakciou na XX. zjazd sovietskych komunistov a Chruščovovo vystúpenie na ňom. Prvý raz bol publikovaný v Kultúrnom živote už v r. 1956, knižne vyšiel v r. 1964. Jeho podtitul „fantastický traktát z konca stalinskej epochy“ môžeme považovať za správu o „vymývaní mozgov“ v ére komunizmu, o ktorom bývalí politickí väzni vedia svoje.

Dvadsať rokov, ktoré uplynuli od pádu komunizmu, by malo byť pre umelcov dostatočným časovým odstupom, potrebným pre literárnu, filmovú, alebo aj výtvarnú reflexiu štyri desaťročia trvajúcej diktatúry jednej strany. Odpor proti komunistickému režimu na Slovensku mal svoje špecifické črty. Prvým špecifikom bola povojnová konfrontácia našich občanov so sovietskym komunizmom. Spočívala v odvlečení vyše šesť tisíc občanov zo Slovenska do ZSSR.

Za druhé špecifikum môžeme považovať fakt, že väčšina občanov, ktorí verejne prejavili svoj nesúhlas s mocenskými praktikami komunistickej strany, boli veriaci. Ich odpor bol iniciovaný poštátnením cirkevného školstva, zákazom náboženských časopisov, založením tzv. Katolíckej akcie, ktorá mala za cieľ prerušiť kontakty katolíckej cirkvi s Vatikánom, nezákonným pričlenením gréckokatolíckej cirkvi k pravosláviu, likvidáciou seminárov, rozpustením rehoľných spoločenstiev, zrušením kláštorov, prenasledovaním a zatváraním biskupov, kňazov a rehoľníkov.

Občiansky odpor predstavovalo niekoľko protikomunistických skupín, ktoré pripravovali pôdu aj pre prípadný ozbrojený konflikt s mocenskými zložkami komunistického režimu. (Žingorovci, Biela légia, Vitkovský, Akcia Monako, a i.). Prakticky všetky tieto skupiny boli odhalené a ich vedúce osobnosti skončili na popravisku. V tejto súvislosti treba pripomenúť, že už v r. 1947 boli zatknutí šiesti poslanci Demokratickej strany a proces s nimi prebehol v máji 1948.

Tieto skutočnosti sa takpovediac podpísali pod svedectvá politických väzňov, ktoré vyšli po r. 1989 knižne. V tomto smere sa najviac činili katolícki a greckokatolícki kňazi a rehoľné sestry. Z nich spomeniem najvýznamnejších autorov a ich dielo: rozsiahle historicko — teologické dielo Jána Chryzostoma kardinála Korca, filozoficko-teologické dielo Ladislava Hanusa,. mysliteľa, profesora morálky a sakrálneho umenia na Vysokej škole bohosloveckej na Spišskej Kapitule. Jeho eseje Človek a kultúra, Princíp pluralizmu, Kostol ako symbol patria medzi najvýznamnejšie diela , aké boli v tejto oblasti na Slovensku napísané. Ich zvláštnosťou je, že základné filozofické, teologické a estetické východiská sa formovali počas jeho trinásťročného väzenia na Jáchymovsku a najmä vo Valdickej väznici, v spoločnosti českých katolíckych intelektuálov Josefa Zvěřinu , Ota Mádra. Spomínam ich preto, lebo po roku 1968 — už aj s Ruženou Vackovou - navštevovali Hanusa na fare v Kľačanoch.

Vo väzeniach, alebo v táboroch najaktívnejší boli básnici. V nedávno vydanej antológii Básnici za mrežami sú zaznamenané verše deviatich básnikov, napísané na táboroch Mariánska, Rovnost, Nikolaj, na Mírove, vo Valdiciach a inde. Jeden z básnikov, saleziánsky kňaz, Štefan Sandtner, básnik a prekladateľ bol literárne činný už pred uväznením. Pracoval ako redaktor a prekladateľ. Do slovenčiny preložil vyše tridsať diel z francúzštiny, nemčiny a taliančiny. Dvanásť z jeho kníh vyšlo v Slovenskom ústave sv. Cyrila a Metoda v Ríme a asi 50 na Slovensku. Jeho poézia má duchovný charakter a dokonalú formu.

Zbierka básní Žalár môj žaltár, ktorá na Slovensku vyšla až v roku 1998, vznikala vo väzení. Sandtner takto opisuje vznik básní: „Tieto verše boli akousi náhradou za breviár. Rodili sa za mrežami v rokoch päťdesiatych v Leopoldove, Bratislave, v Ilave a na Mírove. Nebolo z nich napísané ani slovo, lebo tam sa nepísalo. Celé vymodlené boli vpísané len do pamäti. A v pamäti sa dopĺňali, ako sa rodili“. Sandtner patril ku skupine saleziánov, ktorí sa na jar v r. 1951 pokúsili prekročiť čs. hranicu a odísť na západ. Presun cez rozvodnenú rieku Moravu nevyšiel, a tak sa dostal aj Štefan Sandtner pred súd a bol odsúdený podľa § 78 (velezrada) na pätnásť rokov väzenia… Pri jednom filcungu (osobnej prehliadke) na Mírove našli u neho niekoľko veršov. Vtedy prekladal Loretánske světlo českého básnika Václava Renča. Bolo to jediný raz, čo si zapísal asi desať slov, aby ich nezabudol. Pri filcungu ich našli a priestupok „ocenili“ desiatimi dňami korekcie. V tej chvíli si Sandtner uvedomil hodnotu napísaného slova vo väzení — za každé slovo jeden deň korekcie. Štefan Sandtner zomrel 14. 8. 2006 v Bratislave ako deväťdesiatročný.

Jedným z prvých ponovembrových diel, ktoré vznikli na Slovensku a zasluhujú si pozornosť, sú Papierové hlavy Dušana Hanáka, strihový dokument, mozaika výpovedí autentických svedkov a hraných sekvencií, tragikomický pohľad na históriu budovania socializmu v rokoch 1945—1989, svedectvo o vzťahu jednotlivca a spoločnosti, ktorý vzťah režim deformoval navonok i dovnútra.

Po r. 1989 vyšlo viacero básnických aj prozaických diel autorov, ktorí prešli komunistickými väzeniami a tábormi: Rudolf Tibenský (Jáchymovské preklo), Ján Košút (Cez červený očistec), Anton Srholec (Svetlo z hlbín jáchymovských lágrov), Marián Skala, vl. m. Ján Krajňák (Áno a nie), Vojtech Belák (Zápisky z poníženia), spomínaný Štefan Sandtner (Žalár je môj žaltár). Viliam Mitošinka (Pamäti kňaza), Štefan Hlaváč (Po priamych cestách), Ferdinand Takáč, pôvodom novinár jezuita (Život ma naučil mať ľudí rád), Silvester Krčméry (V šľapajach Kolakoviča), Anton Neuwirth (Liečiť zlo láskou) a i. Všetci vo svojich publikáciách svojsky vyjadrujú svoju autentickú skúsenosť z niekoľkoročného pobytu vo väzeniach, resp. v táboroch. Ich diela sú dokumentmi aj dôveryhodnými svedectvami a správou o moci bezmocných, ktorých väzenie nezlomilo.

V r. 1968 básnik Janko Silan v liste literárnemu časopisu, ktorý ho oslovil ponukou publikovať jeho básne o. i. napísal: „Vo Vašom liste ma zarazila zmienka o odmlčaných básnikoch. Dovoľujem si Vás upozorniť, že tu ide z Vašej strany v mojom prípade o nedorozumenie. Sám sa totiž nerátam k básnikom odmlčaným, ale mám česť Vám vyhlásiť, že mojím údelom doteraz bolo i teraz je byť básnikom umlčaným.“

Katolícky kňaz, básnik Janko Silan je autorom umelecky azda nepresvedčivejšieho diela z obdobia rokov neslobody Dom opustenosti. Snový, priam surrealistický príbeh kňaza Jána Blahoslava Čierneho je Silanovým svedectvom o dobe, v ktorej žil a o ľuďoch, ktorých miloval. Zdanlivú neautentickosť vysvetľuje už v úvode: „Na týchto stránkach je skutočná len krajina, z roka na rok tá istá, a predsa iná, obraz, zrkadlo a hádanka našej večnosti. Osoby, pravda, nie sú historické. Darmo by ste sa usilovali na svojich cestách stretnúť môjho hrdinu, mojich hrdinov, o ktorých je reč v tomto románe. Tieto osoby sú len podoby túžob, snov a sklamaní týchto troch opustených dietok, ktoré porodila a vychovala obrazotvornosť, keď bývala veľmi, veľmi skľúčená a spievala — a vetry roznášali jej príbehy koldokola ako semienka. V tejto krajine vyklíčili a pekne rastú. Chcem byť dobrým a verným svedkom ich krásy, ktorúvám zvestujem.“

Troškou do tejto dobovej mozaiky som prispel i ja. Na rozdiel od Janka Silana v mojej zbierke noviel Temná zeleň ide o moje zážitky z jáchymovských lágrov. Moja krajina v nich je ľahko identifikovateľná, moje príbehy sa dajú overiť. Titulná novela Temná zeleň má svoje korene na Tábore Vojna na Příbramsku, ďalšia — Mladší brat —hovorí o mladšom bratovi odsúdeného na smrť, tretia — Spoveď Márie Magdalény — je krutým príbehom jedného manželstva. Všetkých päť noviel v Temnej zeleni, ba aj ďalšie novely a poviedky v mojej druhej knihe Tajní ľudia, sú ožiarené — ako by povedal Anton Srholec — svetlom z hlbín jáchymovských lágrov.

Július Vanovič, literárny kritik a historik vo svojom románe Kronika nepriznaného času analyzuje pocity mladého človeka, ktorého otec bol odsúdený v jednom z najznámejších a krvavých procesov. Jeho román je panoptikom figúrok , obývajúcich potemkinovskú dedinu, akési zmätené provizórium. .„Keby aspoň neboli násilenstvá. aletých je plná krajina. Ľudí vyháňajú z doterajších existencií…každý deň donáša zvesti, že kohosi odkiaľsi vyhodili a znemožnili, že čosi zrušili, znovu pre čosi zatvárajú. V novinách môžeš čítať o novej afére, z ktorej to páchne na nové popravy…aj to vyhodenie zo školy, otcovo uväznenie, akoby ani pravda nebola, len mátožne sa mi všetko prisnilo. chce sa mi z toho ako z nepriateľského prúdu vyskočiť — a ujsť…“ uvažuje mladý hrdina Vanovičovho, zrejme autobiografického románu. Jeho nekompromisné hodnotenia vyvolávajú v čitateľovi pocit hanby. Volky nevoľky si musí priznať svoj podiel viny na morálnom úpadku a spoločenskej ľahostajnosti.

Denníkové záznamy, zachycujúce udalosti z päťdesiatych, šesťdesiatych i sedmdesiatych rokov, najmä jeho vnútorné monológy sú výkrikmi človeka, uzavretého do svojej vnútornej izolácie. Dobu, udalosti a ľudí v nej skúma z viacerých uhlov, pohľadmi viacerých postáv. „Kto vie, čo to je“, pýta sa, „…nemôcť robiť to, čočlovek chce, na čo má nadanie a právo, k čomu prechováva náklonnosť a lásku. Nemôcť realizovať lásku! To je to najhoršie, čo sa môže udiať v živote!“, konštatuje.

Na záver som si nechal príjemnú povinnosť predstaviť vám útle dielko spisovateľky slovenskej spisovateľky a novinárky Ireny Brežnej Na slepačích nôžkach. Autorka žije vo Švajčiarsku. Zatiaľ čo v predchádzajúcom výbere som Vám predstavil diela autorov, ktorí obdobie komunizmu prežívali ako mladí ľudia, alebo dospelí muži a jeho zločinnú podstatu skôr, či neskôr objavili a odsúdili, hrdinka románu Ireny Brežnej je školopovinné dieťa. Celý román je monológom dievčaťa, ktoré aj s bratom žijú niekoľko rokov len s babkou a len občas s otcom, „ktorý nesmie u nás bývať, lebo je buržoázny element. Kedysi, keď náš život nebol ešte šťastný, pomáhal bohatým ešte viac zbohatnúť a vykorisťoval proletárov. Bol advokátom s vlastnou kanceláriou, bielou košeľou a kravatou. Teraz musí v sivých montérkach spolu s proletármi stavať mosty. …“ Súdružka učiteľka nás vyzýva, aby sme jej oznámili, keby niekto z našej rodiny nebol uvedomelý. Mlčíme, len jedno dievča raz zdvihlo ruku. Súdružka učiteľka, moja sestra sa nechce stať proletárkou, ale kaderníčkou…Keď sa mama jedného letného večera nevráti domov a nasledujúceho rána ešte nie je doma, pýtam sa babky: Kde je mama? Babka vaľká cesto a mlčí. Potiahnem ju za čierne bodkované šaty: Kde je? Kedy príde domov? Nepýtaj sa, zašomre babka a vaľká ďalej. …Cez prestávku zakričal jeden chlapec cez celý školský dvor: Tvoja mama sedí v base! Stojím tam a zrazu pocítim, čo je šťastie…Čas zastane , aj ja zastanem, a napriek tomu som nažive, dokonca viac než inokedy a viem: Mama žije. Odvtedy som šťastná, mama nie je mŕtva, leží na prični v našej milovanej vlasti a bledne…Keby opustila našu vlasť, musela by som sa jej pred celou triedou zriecť a nedostala by som vyššie vzdelanie. Deti zradcov nesmú byť múdre, ich múdrosť je pre štát nebezpečná…

Takto a podobne komentuje mladé dievča udalosti a ľudí, minulosť i prítomnosť rodiny a doby , do ktorej sa s bratom narodili. Je to úsmevné čítanie niečo ako smiech cez slzy, opis života dospievajúceho dievčaťa , „proletárski chlapci mi vyčítajú, že nie som veselá a nemajú ma radi…Viem sa prinútiť k všeličomu — k učeniu i vytrvalosti, no akokoľvek sa snažím, neviem sa prinútiť k veselosti… Keď som jedného horúceho dňa prišla zo školy domov, stála mama pred zrkadlom a maľovala si na červeno ústa…Ete nikdy nebola taká pekná a cudzia. Zastala som vo dverách, zasiahnutá náhlou zaľúbenosťou, a keď ma objala a so smiechom bozkávala. a znova a znova stískala… Odvtedy sa so mnou niečo stalo. Verím na zázraky. Moja mama sa vrátila z tmavej cely tisíckrát krajšia a veselšia. Je tma a svetlo, dobro a zlo, sú póly, ktoré sa obracajúvo svoj protiklad. Odkedy je mama späť, čakávam pri temných príbehoch na svetlé rozuzlenie ,horím nedočkavosťou pri valiacom sa nešťastí, ktoré len predchádza veľkému šťastiu a vonia mamou a letom…“

Vážené dámy a páni, uvedomujem si, že môj referát na zvolenú tému je len akýmsi preletom ponad tú časť slovenskej literatúry, ktorá sa odhodlala vstúpiť na doteraz málo preskúmané územie. Téma je široká a priestor úzky. Čitateľská verejnosť nejaví o tieto témy záujem, zrejme je chyba v nás, že sme ju nedokázali zaujať silou umeleckej výpovede.

Verím však, že tak ako zlatokopi premývaním piesku objavujú zlaté zrnká, tak aj čas vyplaví na povrch nášho poznania príbehy ľudí, ktorí pre pravdu a spravodlivosť obetovali svoju slobodu ba i život.

Talentovaní tvorcovia ich osudy premenia na legendy a povesti o mužoch a ženách, ktorí nezradili sami seba, ani nás.

Rudolf Dobiáš

Příspěvek maďarského velvyslance pana Dr.LÁSZLÓ SZÖKE

Vážení hosté, milí přátelé!

Všechny vás zde v Maďarském kulturním středisku srdečně zdravím. Tento institut se dnes večer stává jednou ze zastávek projektu „Mene tekel”, který již vstoupil do svého pátého ročníku. „Mene tekel” je významným a moudrým cyklem akcí: cílem jeho organizátorů je ukázat novým generacím, jaké jsou diktatury. Ano, musíme si to uchovat v paměti, je to náš úkol, naše povinnost, odpovědnost. Upamatováváním dlužíme i sami sobě.

Že proč? Abychom nakonec my sami nazapomněli, v čem a jak jsme museli žít. Protože, přiznejme si, v desetiletích diktatury byla většina z nás mladá: byli jsme veselí, nenucení a s ohledem na náš věk většinou i optimističtí. Tehdy jsme si mohli doopravdy užívat krás soukromého života: tenkrát jsme se zamilovávali, rodily se nám děti, tehdy ještě před námi byla budoucnost, která se zdála nekonečně dlouhou. Je téměř nevyhnutné, abychom i my sami pociťovali určitou nostalgii vůči světu našeho mládí.

A přece by nebylo šťastné, kdybychom zpětně směšovali dvě věci: to, kdy měli nejvíce rádi nás, a to, kdy jsme mohli mít nejvíce rádi svět, ve kterém nám bylo dáno žít. Ale nestačí, abychom jen vzpomínali: dejme vědět dnešní mládeži, co jsme my prožívali a co oni nesmějí prožívat znovu. Rovněž oni, synové a dcery šťastnější doby musejí vědět, co znamená žít v diktatuře. Musíme jim vysvětlit, jako bolí to, když je za hlasovací zástěnou možno vybírat jen z jediného kandidáta.

Musíme jim vyprávět, jaký je to pocit, když je povolen pouze jediný výklad světa, přestože má občas pravda mnoho různých tváří. Musíme jim připomínat, jak je strašné, když člověku říká někdo jiný, co smí číst. Musíme jim evokovat, jak moc dokáže bolet, když musíš říkat něco jiného, než co vidíš na vlastní oči. Musíme se s nimi podělit o to, jaký je to žaludek svírající pocit stát na pasovém oddělení a nevědět, zda se nakonec dostaneš ze své země — svého vězení. Ano, připouštím, diktatury se mohou projevovat v nejrůznějších formách. Mohou být otevřeně brutální a zlovolné: Ceausescův režim ukázal, jaké to je, když jedna zločinecká banda terorizuje celou společnost. Mohou být hrubé, hloupé a nudné, jako se tak stalo například v Československu, kde se po roce devatenáct set šedesát osm následkem mnohonásobné kontraselekce osud země dostal do rukou neschopných, úzkoprsých a malicherných vedoucích činitelů. Avšak diktatury mohou být i jemnější, mírnější nebo — přejete-li si — ještě lživější, maskovanější a skrytější. Takový byl například maďarský komunistický režim, který se zaleknul ponaučení z roku devatenáct set padesát šest, neustále se bál památky revoluce a tudíž byl i připraven k určitým kompromisům. Učinil všechno pro to, aby smazal památku roku devatenáct set padesát šest: památku roku, v němž — a na to mohou být všechny generace hrdé — Maďaři přibili první hřebíky do rakve komunismu.

Tento režim se snažil tvářit, jakoby v Maďarsku diktatura nebyla. A přece byla, jenom snad o něco měkčí a určitě nedbalejší. Ale pokud se někdo pokusil v roce devatenáct set sedmdesát pět někde v Maďarsku vyvěsit do svého okna nějaký protikádárovský nebo třeba protisovětský transparent, brzy poznal, kde jsou hranice té pověstné tolerance režimu. Útlak má tedy hodně tváří, ale pod barvou líčidel je jeho podstata stejná. Nestrpí odpor, ale dokonce ani odlišný názor. Neuznává právo na to, aby kdokoliv viděl příčinu potíží a naději další budoucnosti v něčem jiném, než v čem přikazuje režim. A nesmíme dovolit, aby v takovémto režimu byli nuceni promarnit převážnou část svého života i naše děti a vnuci. Tato dnešní akce je o tom, co máme dělat, aby naši budoucnost nemohla zastínit další diktatura. Domnívám se, že k tomu nejprve musíme pochopit samotnou podstatu diktatur. Poté musíme s touto zkušeností seznámit co nejvíce lidí. A konečně i my sami musíme stát stráž, aby byl někdo, kdo zatroubí na poplach, pokud by se mu zdálo, že naší křehké demokracii opět hrozí útlak, eliminace, výlučnost a nulová tolerance odporu.

Tento dnešní večer nás všechny — při příležitosti páté demonstrace organizace Mene Tekel proti totalitním ideologiím — k tomuto úkolu vyzývá. Prosím, zamyslete se nad tím; předem děkuji.

Mene Tekel 2010

na festivalu Mene Tekel se Dcery objeví ve dvou dnech. V Karolinu hned první den (22. 2. 2010) vystaví Sava Hlavacek fotografie Dcer. A pak v pátek 26. 2. 2010 budou mít Dcery v Městské knihovně program od 10 do 14 hodin. http://www.menetekel.cz/cz/aktualne/svedectvi-dcer-politickych-veznu/

Mene Tekel 2009

Dcery nepřátel státu — plakát

Dcery politických vězňů padesátých let minulého století ušly od roku 1999 dlouhou cestu.Od výzvy ke „zpovědi“ pro doktorskou práci paní Jany Švehlové z oboru politické psychologie, kimpulsu k rozsáh lému projektu audiovisuálních výpovědíDcery 50. let až po vytvoření občanského sdružení s jeho vizemi a cíli.

Dcery politických vězňů padesátých let minulého století ušly od roku 1999 dlouhou cestu.Od výzvy ke „zpovědi“ pro doktorskou práci paní Jany Švehlové z oboru politické psychologie, kimpulsu k rozsáh lému projektu audiovisuálních výpovědí Dcery 50. let až po vytvoření občanského sdružení s jeho vizemi a cíli.

Dcery se již vyprofilovaly za své desetileté působení jako úspěšné společenství, které chce chránit památku svých drahých a nedopustit ztrátu paměti, paměti rodiny, obce ani národa. Proto se především věnuje osvětě ve školách.

V rámci besed, ať u příležitosti akcí Člověk v tísni — příběhy bezpráví nebo jen prostě v rámci hodin vlastivědy čidějepisu, svými osobními zážitky oživují vzpomínky a vedou mladou generaci k objektivnímu chápání historie a především k umění diskuse o ní a k zájmu o své mnohdy teprve odkrývané kořeny a tradice. Nezapomínají připomínat, že úcta ke svým hrdinům mimo jiné tvoří kulturu národa. Za hrdiny se nepovažují jen ti z bojišť, ale i ti, kteří se právě v padesátých letech nenechali zlomit zlovolným nelidským režimem, naši rodiče, maminky a tátové, byť si svou hrdost a neoblomnost svých mravních principů mnohdy tvrdě odpykávali v kriminálech. Audiovisuální projekt Dcery 50. let, který byl vytvořen na základě vzpomínek Dcer, byl odměněn ke konci roku 2008 v Bruselu cenou Zlatá hvězda — Golden Star z Evropské unie. O toto ocenění se zasloužila producentka paní Zuzana Dražilová, která s přispěním mladých filmařů z FAMU a supervize paní Heleny Třeštíkové vytvořila z nabídnutých příběhů Dcer dílo hodné uznání. Jedná se o více jak tři desítky audiovisuálních výpovědí Dcer z bývalého komunistického Československa. Občanské sdružení Dcer v těchto chvílích čítá na sto Dcer, které žijí nejen v České republice a na Slovensku, ale i v západní Evropě či za mořem. Slovenské Dcery dokázaly vtáhnout do centra dění i syny politických vězňů. To je bezpochyby úžasný vklad do hnutí za obranu paměti národů.

Kniha příběhů Dcer politických vězňů je zpracovávána a objeví sev blízké době na pultech knihkupectví.

Webové stránky www.dcery.cz a jejich anglická mutacewww.enemysdaughters.com nabízejí čtenářům příběhy a v současnosti ovšem i horké diskusní fórum na různá témata vyučování nedávné historie.

Ambicí, snem či lépe velikým přáním Dcer je uspořádat konferenci,setkání, kolokvium nebo alespoň panelovou diskusi o tom, jak učit ve školách nedávnou historii, tu po roce 1945. Držte nám palce, abychom jen nesnily, ale konaly.