Paní Eva je z Dcer ta „nejdcerovatější“. Patří mezi těch dvanáct, které poskytly interview paní Švehlové pro výzkumné účely. Konečně se daří získat příběh „jinak“.
Pojďme společně a začtěme se:
K zatčení tatínka došlo v Jeseníku, v pěkném lázenském městě, kam byli rodiče přeloženi jako náhrada za odsunuté státní zaměstnance německé národnosti.Vyměnili úrodnou hanáckou rovinu, Kostelec na Hané, za drsnější horské prostředí. Toto si oblíbili, zvláště když tam zakotvil se svou rodinou také starší tatínkův bratr. Pracoval jako účetní na náměstí u Barnetů v malém obchodním domě , kde také s tetou a dvěma dětmi bydleli. Všichni společně jsme si užívali krásného prostředí, fotografie je z jedné společné vycházky, vpředu vlevo je sestřenice Dáda, se kterou jsem se sešla teprve nedávno po více jak padesáti letech.
Tatínek, jako člen strany národně socidální, se zapojil do činnosti této strany i v novém bydlišti. Jezdil do Prahy, kde byl ve spojení s vedením. Rodiče měli částečné informace, že se něco děje. Dokonce Barnetovi emigrovali, navrhovali totéž tatínkovi, který odmítl s tím, že se ničeho nedopustil a že neopustí svou vlast. V době po “Vítězném únoru“ akční výbor zbavil tatínka funkce vedoucího pošty v Jeseníku a přeložil jej až do Bruntálu. Maminka už delší dobu pracovala u soukromníka, a tak i tatínek opustil místo státního zaměstnance a našel si místo účetního. Oba rodiče se většinou vraceli domů společně.
Na jaře 1949 se vdaly obě maminčiny sestry, jedna z nich s manželem se rozhodla také bydlet v Jeseníku. Vyzvedávala mne ze školky a starala se o mne, než přišli rodiče domů. Také ten prosincový den jsem s ní čekala netrpělivě na rodiče. Zajímalo mne, kdy se začne péci vánoční cukroví, přinese se domů stromeček a hlavně jestli dostanu pod stromeček panenku s vlásky. Zazvonil zvonek a já běžela otevřít. Za dveřmi ale byli dva cizí páni a ptali se po tatínkovi. Teta jim vysvětlila, že není doma a po jejich odchodu okamžitě telefonovala otci, že pro něj přišli (tomu jsem tenkrát nerozuměla). Domů se vrátila jen ustaraná maminka a za ní tajní, kteří začali s první domovní prohlídkou. První věc, kterou odnesli, byl psací stroj.Vánoční čas jsme prožívali pod dohledem STB a s pravidelnými večerními prohlídkami.
Tatínek byl přesvědčen, že se vše vysvětlí, a maminka se snažila vyřídit jeho propuštění na kauci. Dnes máme za sebou, bohužel, zkušenost, že komunisté spravedlnost a lidská práva v době své vlády neznají. Veřejný proces se konal v Olomouci 13.7.1950, kde s dalšími šestnácti odsouzenými dostal tatínek pouhých 22 let.
Maminka se potýkala se zdravotními problémy, bohužel lékař jen prohlašoval, že je simulantka, a až po velkých komplikacích skončila ve fakultní nemocnici v Olomouci, kde 19.3.1951 zemřela. V nemocnici se vyjádřili, že byla zdravá, jen, bohužel, zemřela.Tenkrát děti do nemocnice nesměly, a tak jsem vždy čekala na vrátnici. Při poslední návštěvě poprosila maminka, aby mohla vyjít ven. To bylo naposledy, kdy jsme se viděly.
Do první třídy jsem začala chodit v Jeseníku. Tyhle vzpomínky nejsou zrovna radostné, ale již další pololetí jsem nastoupila do školy v Ludgeřovicích, kde se o mne starali rodiče maminky. Ve třídě mne přivítala velmi hodná paní učitelka (maminčina spolužačka z gymnázia), bohužel ale musela jako věřící školu opustit. Spolužáci se ke mně nechovali nepřátelsky, jen když jsem šla kolem vesnických drben, tak jsem slyšela, že můj otec určitě někoho zabil nebo spáchal něco strašného, když dostal tak velký trest.To byl jen důsledek komunistické propagandy.
Větší problém byl s babičkou, která se, bohužel, nevyrovnala se smrtí své dcery. Podle ní za vše mohl otec, měl se starat jen o rodinu. Já jsem byla zase rozmazlená a měla po otci všechny špatné vlastnosti. Docházelo ke střetům s druhou babičkou a příbuznými tatínka, které skončily omezením mého pobytu u nich.Velmi mi chyběla volnost a společenství dětí, které tam u nich bylo. Tady jsem neměla dovolené žádné kamarády. Dnes to vidím tak, že mne chtěla uchránit před cizími lidmi.
Také sociální situace nebyla příznivá. Jediný příjem byl dědův důchod, který po čtyřicetiletém fárání na šachtě činil něco kolem pěti set korun. V té době novodobí havířští důchodci dostávali třikrát tolik, a tak se babička vypravila na sociální odbor se žádostí o zvýšení důchodu. Zde si vyslechla, že to bohužel není možné, protože děda sice odpracoval hodně let, ale jak jí bylo vysvětleno, pro kapitalisty (bylo to před druhou světovou válkou). Úředníkovi tenkrát odpověděla, že pokud se dočká důchodu, může slyšet, že pracoval pro komunisty. Jak víme, tak po revoluci nikdo nebyl tímto diskriminován. Po dědově smrti se náš příjem ještě zmenšil. Na malé zahrádce nebyl bazén, ale plno zeleniny, slepice, králíci, koza, a na pronajatém poli jsme měli na zimu brambory.Také chodila babička vařit na svatby a nosila domů výslužku. Byla předvolávána na MNV, že provozuje nedovolenou činnost. V šesté třídě jsem měla třídní učitelku, která byla poslanec z lidu. Projevila zájem nám nějak pomoci, a tak nás navštívila. Rozhovor s babičkou byl velmi srdečný a paní (soudružka) učitelka začala vyplňovat formuláře, kde se jednalo o příjem šedesát korun měsíčně. Bohužel na konci měla babička podepsat prohlášení, že si mě nevzala do péče jen pro tyto peníze. Babička se strašně rozčilila, že celou dobu nic nedostala, tak ať si to komunisti strčí do p… Paní učitelka se jí snažila vysvětlit, že je to formalita, ale už neuspěla. Jo to byly sociální jistoty!!!
Ve škole jsem s učením neměla problémy, navzdory babičce, která tvrdila, že ženská se má hlavně postarat o perfektní fungování domácnosti. Odlišný pohled měl tatínek. Při návštěvách se vždy zajímal o vše, co se týkalo školy, a velmi měl radost z jedniček na vysvědčení. Za tatínkem jsem jezdívala na návštěvu jednou ročně v doprovodu někoho dospělého. Cesty z Ostravy do Jáchymova byly náročné nejen finančně, ale také fyzicky. Jelo se obvykle přes noc v plném vlaku. Z nádraží na místo určené k návštěvám se jelo autobusy s označením „Zájezd“.V Jáchymově byla taková přepážka, za kterou jsme se navzájem neviděli a neslyšeli.V Příbrami jsme sice seděli za stolem naproti sobě, ale než nás pustili dovnitř areálu, museli jsme čekat v davu na louce a sledovat, jak vězně přivádějí a odvádějí koridorem podobně jako se v cirkuse pouští zvěř. Komunisté se mi postarali o skvělé zájezdy, jen na mě působily depresivně.
V době, kdy jsem končila školní docházku, určovaly úřady práce o umístění každého jedince. Já jsem měla nastoupit jako soustružnice do armaturky. V rodině nastalo zděšení jak to oznámit tatínkovi, který chtěl, abych studovala. Složitou cestou mi hlavně babička vybojovala učební obor prodavačky v obchodním domě. Neměla jsem stejně žádnou radost, po letech jen s babičkou jsem měla problém pohybovat se mezi tak velkým počtem lidí. Zrovna v období závěrečných zkoušek se vrátil na amnestii, po deseti a půlletech, tatínek. Nastal střet. Babička očekávala odměnu za to, že se o mě starala, tatínek zase pomoc při návratu. Mezi oběma docházelo k velmi tvrdým střetům, při kterých jsem se cítila jako mezi mlýnskými kameny.
Tatínek odešel se slibem,že se pokusí sehnat zaměstnání a bydlení a potom budeme řešit jak dál. Nastalo období nedorozumění, dostala jsem oznámení, že se oženil.Vzala jsem to, že si zařídil život beze mě a zůstala s babičkou.Tenkrát mě to období stálo tři měsíce v nemocnici. Bohužel až po smrti tatínka jsem se dozvěděla, jak se věci měly, ale na nápravu bylo pozdě. Vždy jsem byla přesvědčená, že nám oběma chyběla maminka. Ale nikdy neodpustím komunistům, že mě připravili o dětství a báječné rodiče.
Eva Langrová-Burešová