Odpoutejme se na chvíli od historie a dopřejme si něco poezie. Paní Tížková mi půjčila básně svého tatínka, řídícího učitele z Dobrušky, který si odseděl něco let v komunistických lágrech.Ocituji jich pár, těch méně pochmurných.
Koncert
Je nepodobno k víře,
že v téhle díře
se objevila kočka —
vlastně černé kotě.
A hned k mé botě,
tře své chudé tělo,
vousy, bradu — .
Jak zavadila žebry
o mou botu –
„Nezapomeň, kotě, tuhle notu
a umění své seber!
Doprovodím basem
svých tě žeber!
A o čem ten koncert bude?
O příšeře rudé
a jejím brachu — hladu!“
Předjaří
Viděl jsem svobodu!
Proudila mízou rozpučelé jívy.
Vábila horce bílým domkem v stráni.
Letěla s ptáky na půlnoční stranu.
Volala hlasem otevřené země.
A kde obzor sivý
sklenul dálky mrakem,
vyjel svatý Jiří
v poslední boj s drakem -.
Zavřeli mi bránu -.
Ale skřivan zpívá!
V noci
V bedynce slanečků tlačí se noci
pod víkem sedmi rezivých let — .
„Dobrý sne, záštito, dej ze své moci
odpověď!“
(Oč více by voněl lipový květ,
co kráčí nad sítí poledníků
a drnčí železnou rovnoběžkou!
Jak sládla by vycházka
na chodníku
nouze!
Ticho však ztichlo jen
na otázkou těžkou…)
Sedm let sloužím -.
Západ prý ke skočné
připravuje noty –
slabinou tíhy
však po úrodě ploužím –
až přijdu domů,
budu to já –
a budeš to TY?
Sonet navečerní
Zas přibyl květ ve stříbře spánků;
zas přetrhla se nitka v pavučině,
snované dávno, dávno na lučině
domova; zas naděje se vkrádá do červánků.
Den projel opět za horizont vin;
hráč vhodil kuličku do důlku nenávratnu.
Jen ohněm píše ruka neúplatná
na bránu ortel:
Mene
tekel
ufarsin!
Jde měkce průvod drahých tváří,
hned v dálce mizí –
hned blízko ze tmy září
však prázdná náruč touhu nerozdrtí -.
Modlitba šeptá rozpuklinou ticha
akordem pokory — usměvavě dýchá:
„Zas o den blíže k svobodě a k smrti!“
Memento mori
Když luza vřeští kolem šibenice,
chvástá se
a chlastá se soudruhem katem,
když v koutku rohu u márnice
rozkvete divizna
a nový holý kříž,
svíráme srdce.
Slovy: „Je Tobě, Pane, blíž,“
jistíme cestu.
Dnes po ní jde
a přidružil se ke stům,
co mřeli na břevně
i pod tíhou stěn
chlapec -.“
Šel těžce přes závory
smrti -.
A dneska v noci
tolik volal, prosil,
(Bachař mu řek: „Až zítra!“)
že za jeho křiku
zas v panoptiku
cel
vířil běs bezmoci opuštěných
a svářil se s modlitbami -.
Od zlomeného jitra
je Tobě, Pane, blíž -!
Viď, že ho zavoláš
a že ho políbíš -!?
Byl přece malíř –
a měl rád slunce — svou ženu — a hory -.
Tak jako já!
Karel Procházka
Archiv:
Hořické sympozium, Dcery a Milada Marešová
Máme překrásné léto, a tak jsem se rozhodl být výjimečně ve svém blogu totálně pozitivní. Mám k tomu hned tři příjemné důvody — posuďte sami.
Do čím dál větší krásy rozkvétá Hořické symposium
, která má tradici již od roku 1966. Od roku 2002 vzniká nový sochařský park
a od roku 2003 jsou nově vytvořené sochy před přemístěním do hořického
sochařského parku ponechány na rok na nábřeží v Hradci Králové .
Pokud vás zajímá (nejen!) moderní sochařské umění, Hořice jsou vaší volbou
číslo jedna! Hořická sbírka soch v přírodě není výjimečná jen v kontextu
naší malé krásné země, ale určitě i v kontextu celé Evropy. Má hruď
hořického patriota se jen dme pýchou! 
Ještě větší radost mi dělá vynikající rozvoj projektu Dcery , který se zabývá osudy dětí politických vězňů doby komunizmu. Projekt má kvalitní web nabitý přehledně uspořádanými informacemi. Pokud vás tedy problematika vyrovnání se s komunistickou minulostí naší země zajímá, pak tedy vězte, že tu není jen Konfederace politických vězňů či Ústav pro studium totalitních režimů, ale že jsou tu i Dcery. Vřele doporučuji.
Další, řekněme výtvarnou, radost mi udělalo znovuobjevení malířky Milady Marešové, o což se zasloužila výstavou a katalogem Moravská galerie Brno. O této zajímavé ženě, mimochodem dceři významného prvorepublikového intelektuála Františka Mareše , se dnes už nedá říct, že by byla zapomenutá — jak to ostatně vystihl ve své recenzi v Reflexu Petr Volf . Zkuste si zadat do vyhledávače jméno Milada Marešová a budete překvapeni, kolik odkazů se vyrojí, mezi nimi i odkazy na kvalitní a fundované materiály.
Tak o toto jsem se s vámi chtěl, moji milí čtenáři, v krásném létě podělit!
David Prokop