I tento text má svou historii. Díky radnímu Uherského Brodu jsme dostaly mezi společenství Dcer dvě Vlčnovjanky. Než začneme číst, musím poděkovat vlastně i vnučkám politického vězně pana Jana Plesla, protože ony se především zasloužily o tento příspěvek, který, ač smutný, tak v mnohém připomíná bukolické časy našeho venkova. Na příkladech uvádí kvalitní etické hodnoty - lásku, víru, soudržnost, odvahu a řád, avšak nejen je. Najdeme i jiné.
V malebné dědince ve Vlčnově na Slovácku se tři dny před Štědrým dnem
21. 12. 1898 narodil náš tatínek Jan Plesl. Vyrůstal v katolické, rolnické rodině,
jako jediný syn. Pět tříd obecné školy vychodil v rodném Vlčnově a pak
na přání svého otce absolvoval sedm tříd na českém vyšším gymnáziu
v Uherském Hradišti. Maturitu nedodělal, byla tu totiž první světová válka a tatínek musel
nastoupit vojenskou službu. Po třech měsících výcviku odešel na italskou frontu. Později bránil
východní Slovensko proti Maďarům. Demobilizován byl v hodnosti poručíka 15. prosince
1920. Když se vrátil domů, začal pracovat u rodičů při jejich hospodářství. Byl členem Sokola
a hasičského sboru ve Vlčnově.
Posledního května roku 1922 se oženil s Filoménou Indrovou. Za rok se jim narodila dcera Maruška, v roce 1925 dcera Anička, a když v roce 1927 zaplakalo při příchodu na svět třetí děťátko, prohlásil dědeček Indra: „Janku, to je hlas, máš syna“. A byla to třetí dcera. Tatínek si vybral alespoň jméno, byla pokřtěna Liduška.
Dětství jsme měli krásné, rodiče byli hodní, starostliví. Od roku 1931 do roku 1938 byl tatínek starostou Vlčnova. Úřadoval doma v kuchyni. Žádná kancelář, žádný počítač, telefon… Když měl tatínek řízení, museli jsme odejít ven. Byl ve své obci váženou a ctěnou osobou, což bylo zapříčiněno jeho společenskou a politickou činností.
Všechno krásné utíká velmi rychle. Kus nádherného dětství byl za námi, když přišla mobilizace. Ten strach, smutek a úzkost, když tatínek odcházel z domova. Jak jsme byly šťastné, když se vrátil.
V roce 1939 se rozpoutala druhá světová válka. Stín hrůzy dopadl trošičku i na nás. Všude tolik utrpení. A pak nezapomeneme na den 10. září 1941. Byl to pátek, společně jsme obědvali, když najednou vlaštovička v letu klepla do okna. Tatínek řekl: „Děcka, jako by říkala sbohem, sbohem…“. Ještě to odpoledne dával sbohem on nám. Přijelo gestapo, provedlo domovní prohlídku a tatínka odvezlo. Po třech dnech výslechu ho propustilo. Po celou dobu, než válka skončila, jsme žili stále ve strachu.
V září 1945 vstoupil tatínek do strany lidové, za kterou byl v květnu 1945 zvolen jako poslanec ústavodárného národního shromáždění.
V červnu roku 1947 se vdala nejstarší z nás, sestra Maruška. Za rok se jí narodil syn František. Tatínek měl velkou radost. Jak šťastní mu s maminkou nesli první, a aniž tušili, i poslední mikuláškou nadílku. A taky aniž bychom tušili, prožili jsme naše poslední šťastné svátky vánoční. Po svátcích tatínek v bůdě ve vlčnovských vinohradech s kamarády oslavil své padesátiny. Naše společné dny byly sečteny.
Nastal nový rok 1949 — rok, který nám všem změnil život, velmi bolestně a krutě. A to jsme se na jeho úplném začátku se setrou těšili, jak budeme v zimě chodit na plesy. V těch letech bývaly na vesnici tak pěkné. Všichni v kroji a nejen mladí, přicházeli i rodiče. V jediném okamžiku byly všechny krásné sny ty tam. Pokud budeme na světě, nikdy nezapomeneme na krutý den šestého ledna 1949. Začal jako každý jiný. Byl to svátek Tří králů. Po obědě jsme šly s maminkou do kostela na požehnání. Tatínek zůstal doma. Dodnes nám běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na návrat domů. V kuchyni stáli tři cizí chlapi. Tatínek scházel ze schodů z půdy, nesl si boty. Chudák obul je tak ledové. V zápěti odcházel s těmi muži. Ve světnici zůstaly rozházené papíry z tatínkova stolu.
Již po třetí jsme plakali o tatínka. Naděje umírá poslední — utěšovaly jsme se, že to bude nedorozumění, vše se objasní a tatínek se určitě brzy vrátí domů. Dobytek ve chlévě se hlásil, musely jsme zastat i tatínkovu práci. Stále jsme plakaly, neměly jsme chuť k jídlu, sil ubývalo. Ještě, že byla zima, a nebyla práce na poli.
Po dnech strašné nejistoty přišla krutá zpráva, že je tatínek ve vyšetřovací vazbě ve věznici v Brně. Maminka s prostřední dcerou Aničkou se střídaly, každých čtrnáct dnů vozily na výměnu čisté prádlo. I ve zlém čas utíkal a najednou tu bylo jaro a s ním další starosti. Hlásila se práce na poli. Mužská ruka v hospodářství začala velmi citelně chybět.
Velký kamarád tatínka, pan Pavelčík, který často přinášel trvanlivé potraviny k zaslání do věznice, nám sjednal na výpomoc ke koním hodného a pracovitého chlapce Jana Klabačku. Radou i pomocí se snažili přispět dědečci — Plesl i Indra. Taky my dvě musely mnohem více zabrat. Padaly jsme únavou. Práce člověka namáhá, ale když se přidá ještě smutek a trápení, to už je moc zlé. Nikdy nezapomeneme na obětavé Vlčnovjany, většinou členy strany lidové, kteří o žních přijeli na naše pole a celý den nám pomáhali sklízet obilí. Nastal podzim. Těšili jsme se, že práce na poli ustává. Tu přišla zpráva, že tatínek bude mít soud. Jiskřička naděje začala opět víc svítit. Brzy však pohasla. Druhého listopadu byl vynesen rozsudek. Tatínek byl odsouzen na doživotí, všechen jeho majetek propadl státu.
Ještě jsme se nevzpamatovali z té kruté zprávy a už tu byla další. Skutečnost, že hospodářství se hospodáře nedočká a protože naše hospodářství na tom nebylo finančně dobře, už bychom neměli na zaplacení čeledína, padl další ortel — holky se musí vdát. A my jsme na vdavky vůbec ještě nepomýšlely. Maminka rozhodla: „Zimu s pomocí Boží přežijeme a na jaře se vdá ta starší“. Blížily se Vánoce, když vzkázal velebný pán, že od Nového roku budou zrušeny vdavky v kostele, že se bude manželství uzavírat jen na národním výboru a že by bylo dobré, kdybychom se vdaly ještě do konce roku obě dvě. Jak to byly smutné Vánoce.
Připravilo se všechno v rychlosti, jen to nejnutnější. Dodnes se divíme, že rodiny našich budoucích manželů na to přistoupily. Sezdáni jsme byli 28. 12. 1949. V kostele byla nádherná vánoční výzdoba plno stromečků. Chyběl tam tatínek… I po tolika letech jsou vzpomínky tak živé a bolestivé. Jak to byla smutná a uplakaná svatba. Dcera Anička si přivedla manžela Jiřího domů a hospodařili s maminkou. Nejmladší Liduška se stěhovala k manželovi a jeho rodičům.
V roce 1951 se všem třem dcerám narodily hočičky. I když si žádná nedala jméno po sobě, zase tu byla Anička, Liduška a Maruška. Nemohly je ukázat svému tatínkovi. A tak na podzim roku 1952 se nechala maminka se svými dcerami, zeti a vnuky vyfotografovat, aby mohla poslat fotku manželovi do vězení. Ten byl po rozsudku převezen do Plzně, na Bory, pak na Slovensko do Ilavy, do Leopoldova a 21. srpna 1953 zemřel ve věznici na Mírově. Když přišel telegram o jeho úmrtí na poštu, začali nejbližší známí promýšlet situaci a rychle jednat. My jsme se tu strašnou zprávu dozvěděli o několik hodin později. Další chvíle života, která je stále tak živá, nepřestává bolet.
Druhý den brzy ráno vyjel manžel nejstarší dcery Mařenky a kmotr Marášek do věznice na Mírov. Oba také mnohé hradili. Jen řízením Božím se jim tam podařilo vyjednat převoz. Vedením věznice byli vyzývání k rychlému jednání. Až po letech jsme zjistili, že převézt tělo z věznice se podařilo jen v mizivém počtu případů.
A tak se v sobotu odpoledne, po padesáti pěti měsících prožitých ve vězení, vracel tatínek domů. Až do pozdní noci se rodina a známí přicházeli s ním rozloučit. V neděli jsme tatínka pochovali. I přes velkou bolest a zármutek nezapomeneme na velkou účast lidí na pohřbu. Ten se stal tichou demonstrací nejen Vlčnovjanů, ale i mnoha lidí z širokého okolí. Ti přijeli zásluhou příbuzných, tatínkových obětavých kamaradů a stoupenců lidové strany, kteří ze soboty na neděli objížděli na kolech blízké vesnice s pozváním na pohřeb.
Jaký byl náš tatínek a o co nás zlá doba komunismu připravila, snad napoví úryvky z mhoha dopisů, které nám napsalo po revoluci několik tatínkových spoluvězňů.
Rád jsem poslouchal jeho vyprávění a v jeho přítomnosti jsem se cítil dobře. Byl upřímný, rozvážný, nic nepředstíral. Přesto chovám dodnes podezření, že jeho tvrzení o nechutenství jen předstíral, aby mi ulehčil přijmout s menšími výčitkami část své menáže, o které tvrdil, že jí má dost, už když se na ni podívá. To mohla být pravda, kdyby bylo na vybranou. Někdy argumentoval politicky:“Podívej, tuhle mizérii máte naději přežít, vy mladí, tak nemluv a jez.“ Patřilo k jeho lidskému obrazu a povaze dělat radost druhým a těšit se z jejich radosti.
Bývalý spoluvězeň pan Josef Slanina, nar. 1921
Vzpomínám na Vašeho tatínka. Choval jsem ho v úctě, vážnosti a lásce. Byl to tichý, inteligenstní, rozumný, statečný a věřící člověk se smyslem pro jemný humor, který se nikdy neodchýlil od své linie a nezadal si s nepřítelem.
Úryvek z dopisu spoluvězně Karla Kukala nar. 1927
Našemu tatínkovi se říkalo mezi spoluvězni „tatíček“, a to díky svému věku, respektu a váženosti, kterou si mezi spoluvězni vysloužil.
Vzpomínky Dcer
Nejstarší dcera Marie, provdaná Cahlová, zemřela v roce 2004, své vzpomínky nám již
nesdělí.
Dcera Anna Pleslová, provdaná Zemková vzpomíná: Vzpomínek na tatínka je mnoho a stále bolí. Všechny návštěvy, které nám byly povoleny, byly velmi skližující a smutné. Vždy bylo vidět, jak tatínek trpí a chřadne. Domů jsme přijížděli potěšeni, že jsme se viděli aspoň tu chviličku, která nám byla dopřána, ale zároveň s velkým strachem o jeho zdraví. Jelikož jsem po sňatku zůstala v rodném domě, odloučení jsem prožívala o to hlouběji a bolestněji. Tatínka jsem viděla v maštali, cestou z pole, v sadu. Na očích věci, které denně brával do rukou. Uběhlo necelých pět let. Nejbolestnější byl jeho návrat domů. Přivezli ho v rakvi, jejímž okýnkem jsme viděli jen tvář, ve které se odráželo vše, co prožil. Čekala jsem v té době své druhé dítě, avšak plna bolu a stesku. Maruška přišla na svět v sedmém měsíci, vážila 1800 gramů. Narodila se doma, kde jsme o ni s maminkou pečovaly. S pomocí Boží Maruška sílila a měla se k světu, což pomohlo alespoň trochu se vyrovnat se ztrátou našeho tatínka.
Nejmladší dcera Ludmila, provdaná Kašpaříková vzpomíná: Rok 1949 byl pro mě snad nejkrutější v celém životě. Poslední rozloučení s tatínkem, poslední Vánoce v rodném domě. Bylo by toho na tolik stran, kdyby to člověk všechno vyprávěl. Těch prolitých slz nad každým dopisem, který přišel od tatínka z vězení. Ty strašné vzpomínky na návštěvy vězení. Vzpomínám na Štědrý den roku 1950. Měli jsme povolenou návštěvu ve věznici na Ilavě. Jela jsem já, sestra Anička a naši manželé. Už se blížil rok výročí našich sňatků a tatínek se s nimi ještě neviděl. Po dlouhé době čekání přišel dozorce a řekl, že mohou jen tři. Šla sestra s manželem, můj muž a mě už dozorce nechtěl pustit. Usedavě jsem plakala, prosila, nic platno. Ani na chvilinku mě nepustil. Na Štědrý den jsou lidé citlivější, jen ten dozorce měl srdce z kamene, já čekala své první maličké, cítila, že za zdí je tatínek a že za ním nemůžu. To byly bolestivé chvíle. Čekaly tam malé děti Štambachtovy, nesly maličký nazdobený stromeček tatínkovi. A ti zavření tam byli nevinně. Když tatínek vážně onemocněl, psala maminka žádost o milost, ta byla zamítnuta. V roce 1965 tatínka plně rahabilitovali. Všechno to tolik bolelo. Těch chvil, kdy člověk potřeboval tatínkovu moudrou radu, on žil a dopisy chodily zřídka. Ty pěkné chvíle, které zastínil vždy mrak smutku, že se nemůže těšit s námi. Těch chvil, kdy jsem začala s chutí jíst a uvědomila si, že tatínek trpí nedostatkem jídla, sousto mi vázlo v krku. Maminka přicházela k nám na besedu a tatínek nikdy. Nebylo mu dopřáno ani jednou přijít do našeho domečku.
Anna Zemková-Pleslová
Ludmila Kašpaříková-Pleslová