Čtvrtého září jsem dojela do Malína,
protože jsem slíbila paní Květě Moravečkové, že zaznamenám její vzpomínky
a že se z nich pokusím vytvořit nějaké souvislejší vyprávění. Přinesla jsem si
od ní i nějaké fotografie. Jak se mi to podařilo, to už posuďte sami.Doma hledím
na fotografii starou asi osmdesát let. Dědečkova podoba mi přihrála na mysl Ernesta Hemingwaye. Stařec
a moře. „Člověk může být zničen, nikdy poražen.“ Tenhle citát mě provází mým
životem už nějaký ten čas. A s ním přistupuji k psaní. Kéž bych dokázala sepsat
příběh paní Květy, kéž by se mi nerozlétaly myšlenky do dálek zeměpisných či
hloubek historických, vždyť ona mi předložila takovou škálu dat, že se obávám výsledku.
Odčítám a vracím se ke své návštěvě.
Sedím v největší místnosti domu u kostela svatého Štěpána, u paní Květy Moravečkové, rozené Fuksové v Malíně. Nyní to je už předměstí Kutné Hory. Dům je 400 let starý. Místo, kde dlíme, je plné historie, stropem s velikými trámy počínaje a konče kusy nábytku a vybranými kousky porcelánu. Sedím s notebookem před sebou, píšu si poznámky a naslouchám. Jsem jen interpret, nikoli autor. Ten příběh je hraný mou rukou, ale dirigentkou a duší všeho je v každém případě paní Květa.
Její pradědeček byl rychtářem a tady, na tomto místě se vždycky scházeli konšelé. „Jednou, když se praděd nemohl domoci nějakého rozhodnutí z úst konšelů, praštil rychtářským právem do stolu a vyštípl do něj díru“, podívejte. Tohle mi je naservírováno a pak paní Květa odkráčí uvařit čaj. Venku si kvokají slepičky a já si představuji bukolický čas českého venkova. Kvetoucí statek, pár koní, čtyři krávy, krůty, perličky…. Jenže na komplexní pohled bych potřebovala stroj času. A to je věru nedostatkové zboží. Budou to spíš střípky, žádný ucelený příběh neslibuji ani Vám čtenářům ani hlavní protagonistce — paní Moravečkové. S určitostí mohu tvrdit, že Květušku měl dědeček moc rád, o tom hovoří fotografie.
Liškovi byli stará evangelická rodina, která odešla s Komenským do exilu. Žili v Žitavě a tam přišli ke jménu Fuksovi, s nímž se do Čech zase vrátili, příjmení si však už ponechali. Tohle všechno má paní Květa z tatínkova vyprávění. Katolíci na své evangelické sousedy povykovali: „Berani, berani, kam chodíte na ranní?“ Chodívali totiž kolem Fuksových ranní tmou a sněhem na roráty ke Štěpánu.
Babička pocházela z Polánek, z bohatého rodu.
„Z rodu tak bohatého, že jí převezli výbavu třemi žebřiňáky do Malína.“
To paní Květa prohodí, abych si nastartovala představivost, co všechno na voze mohlo být a co mohlo
žebřinami propadnout, to už si však přidávám sama. Tatínek Jaroslav měl sestry a bratra
v Americe. Strýček tam emigroval před první světovou válkou, aby nemusel na vojnu. Čtyři sestry odešly
za ním. Jen Květin otec, i když měl namířeno do Ameriky také, zůstal doma, protože nechtěl
opustit tatínka — Hemingwaye. Květina maminka byla kutnohorská evangelička. Po svatbě rodiče sedlačili
v Malíně. Maminka jako městská neuměla nic ze zemědělství, a tak na pole nechodila, vařila,
obhospodařovala domácnost a starala se o chasu a drůbež.
Paní Květa bude v únoru příštího roku slavit pětaosmdesátiny. Požehnaný věk, který za sebou táhne závěje vzpomínek. Ona žila ještě v dobách, kdy se dralo peří a kdy se při té příležitosti semlelo hodně příběhů. Pravdivých, těch pravdě podobných i těch fabulačně nabitých, nikdy neprověřených ani neprověřovaných. A proč taky, když měly bavit společnost. Třeba vyprávěly o důstojném pánu. „Byl to velký fešák, udělanej“, praví moje hostitelka. Lojzička, která za ním chodila, nepřinášela určitě jen buchty, jak deroucí s jistotou tvrdili, a pak dlouze probírali, za co by dali a nedali takříkajíc ruku do ohně. Vždyť jednou, z okna Fuksovic statku bylo totiž vidět až na faru, se mohli všichni podívat a zaznačit si jako corpus delicti velebníčkovo rozptylování…
Tetinka Emilka, jedna z tatínkových sester, žila v Americe, psala do českých novin a pohybovala se ve sdružení českých dam. Alice Masaryková mezi ně pravidelně přicházela. Když se paní Pavlíková, takto přítelkyně tetinčina a sama Emilka jednou na setkání dam zmínily, že pojedou do Čech, pozvala je Alice do Lán. „Tak mě teta vzala s sebou. Hrozně jsem se těšila. V parčíku byl stůl, krásně prostřený. Sedíme u něj a popíjíme čokoládu. Nemohla jsem se pana presidenta dočkat. Najednou přijel, vůně koně, bože něco tak fantastického! Tak jsem nejdřív zaregistrovala koníčka. Pak pana presidenta. Pořád vidím tu jeho čepici. Skočil svižně dolů s koně, předal otěže štolbovi a šel ihned složit poklonu dámám. Tetinka mi říkala, že mu nesmím říci rukulíbám. Musíš mu říci NAZDAR. Tak jsem řekla nazdar. A on mi řekl taky nazdar. Byla jsem šťastná. Všem dětem jsem to pak říkala ve škole.“
Statek Fuksových nebyl veliký. „Třináct hektarů vlastních a asi sedm
zpachtovaných“, říká paní Moravečková. „Na zahradě jsme pěstovali křen,
po celičké zahradě. Pravý malínský“, dodává. „Posílal
se před válkou, tedy před válkami taky do Vídně.“
Paní Květa se učila dobře, milovala malé děti, a tak vystudovala školu, učitelský ústav v Křížovnické ulici v Praze, aby se mohla stát učitelkou v mateřské škole. Učila v Barchovicích, to si zapamatujme, pak jezdila do Pučer a konečně do Kouřimi. Málem se schylovalo k tomu, že by dosáhla na místo ředitelské. Jenže — to už vládla strana, která si osobovala práva rozhodovat o všem.
„Komunisti tatínka i mě zavřeli ve stejný únorový den do kutnohorské věznice. Měla jsem narozeniny. Vinu na tom všem nesl provokatér Němeček a my mu všichni nalítli“, vzpomíná paní Květa (viz Jidáš v Malíně https://www.dcery.cz/?nid=586&lang=cz). „Tatínek dostal dvanáct let a po šesti ho pustili, takže se vrátil domů o rok dřív než já. Mně vyměřil polovojenský soud s Urválkem v čele roků deset, odseděla jsem si sedm. Za to zkrácení trestu mohu poděkovat mamince. Ta si tehdá vzpomněla, že přes Barchovice jezdil Zápotocký do Hryzela a do Horních Krůt. Měl tam příbuzné a cestou se zastavoval ve školce. Maminka mu napsala žádost o mé propuštění. Mezitím umřel a dopis se někde zatoulal. Přesto jsem se dostala domů. Bylo to zase v únoru, zase na mé narozeniny, 10. února 1959. O tři roky dřív. To bylo už za Novotného.
“V kriminále si zkusila mnohé. Prošla kus republiky. Prošla lágry v Minkovicích, v Liberci, v Pardubicích, ve Varnsdorfu, v Jilemnici, v Želiezovcích. „Na Žitném ostrově jsem dřela do úpadu na poli. Sbíraly jsme s holčičkami, spoluvězeňkyněmi rajčata, papriky, navlékaly tabákové listy na provazy dlouhými jehlami, než se daly sušit. Když se bachař nedíval, snědly jsme rajče. Tak jsme byly hladové. Oslíci nám vozili na pole lejty s vodou. Schovávaly jsme si pro oslíky kousky chleba. Hejkali blahem. To bylo pro nás jedno z mála povyražení. Objevila se infekce. Velitel tábora měl strach, že to je tyfus, tak nás očkovali,“ povzdechla si paní Květa a vyprávěla mi o hrůzných hygienických podmínkách v táboře. Při očkování to bylo dvojnásob kruté.
Někdy vězeňkyně žasly nad lidskostí bachařů. Stalo se v Liberci, že bachař, říkali mu Franta Rámus, nalil dvěma nově příchozím notnou dávku dršťkové polévky, plničkou misku. Čůza — nečůza (bachařka — nebachařka). Jednou z příchozích byla právě paní Květa. Šlo o mimořádnou událost, a proto si uchovala vzpomínku na dlouho ve své paměti.
Jednou si řekly s kamarádkou, že nepozdraví velitele. Ten je zastavil a důrazně se domáhal odpovědi, proč ho nepozdravily. Tak dlouho říkaly, že pozdravily, až tomu uvěřil. „Ukecaly jsme ho“, praví paní Květa a v očích se jí zablýsknou šibalské jiskřičky.
Ve vězení se potkávala s úžasnými spolutrpitelkami. Oblíbila si paní Dášu Kočovou. Byla to doktorka, dermatoložka a taky komplicka Milady Horákové. Pocházela z Čáslavi, kde měli velký statek. Byly vlastně krajanky. Měly si o čem vyprávět.
A co shledání s Hankou Johnovou (dobrou naší
známou Haničkou Truncovou)? Chodily spolu nějaký čas do školy do Vlašského dvora, když Haniččini
rodiče rozhodli poslat ji ze Sudet pocvičit se v češtině.
„Když po monstrprocesu zavřeli tatínka a mě, nastěhovali k nám na statek odporný lumpenproletariát. Familie,“ skoro si paní Květa odplivne: „Každej se jich bál. Komunisti. Když jsme se vrátili domů, tak na nás kvůli nim čekal kriminál druhej, doma.“ Trvalo dlouho, než se nezvaných, stranou dosazených spolubydlících zbavili.
Krušné byly tedy i chvíle, když se paní Květa vrátila domů. V Modeně chyběli zaměstnanci. Když přišla však na první směnu, sdělili ji, že ji vzít nemohou, že mají plno. Zázrak? Schválnost? Sháněla dál. Zbýval jedině pivovar či státní statek. Vzala statek a dřela, aby pomohla rodičům. Brávali si s tatínkem jednocení řepy. V kanceláři statku je zase okradli. Nikdy nedostali za vyjednocenou řepu tolik, kolik ti nepersekvovaní.
„Neměla jsem hezký život. Štěstí, že už jsou komunisti pryč. Co nadělali zlé krve. Co rozkradli majetku!“ Koukněte se, tohle byly naše pozemky, tady, co stojí ty vily. Postavili si je na našem bývalí komunisti. Dali nám za ně pár švestek,“ hořce zavzpomíná.
Odjíždím po více jak třech hodinách. Odvážím si plnou hlavu vzpomínek a čerstvá vajíčka. Nešlo odmítnout. Katolický kostel je krásně opravený a ten evangelický je opravován v současné době. Že by zavládla ekumenie? Malín, původně se slovo dalo poválet po jazyku, po tom všem vyprávěném se člověku sevře srdce. Kdo navrátí ty dny a noci strávené za ostnatým drátem? Kam jít pro ztracené mládí a nenarozené děti? Krutá sudba postihla tento svět. Existuje nějaký lék? Odpuštění? Nevím, snad…
Podle vyprávění paní Květy Moravečkové, rozené Fuksové