V létě se konají abiturientské srazy. Na jednom
takovém v Přelouči se potkala Jiřina Hájíčková se Zuzkou Hisirovou. A pak už netrvalo
dlouho, pár telefonátů, a zrežírovala jsem si se Zuzkou setkání v Praze,
v překrásném prostředí žižkovského Montmartru na předzahrádce jedné restaurace.
Byl vlahý srpnový podvečer, který splavně přecházel v noc. Když jsem přicházela
na místo setkání, hned jsem věděla, že ten stolek obsazený dvěma dámami, je ten
správný. Čekaly na mě. Líba a Zuzka. Jen jsem usedla, začala příjemná konverzace,
která ani v nejmenším nezaznamenala zámlky, pohledy stranou či kradmé sledování hodinek.
Režie hovořila jen o místě, aktérky však tu krásu setkání dotvořily samy. Budiž
pochváleno léto, moravské víno a lidské vztahy především.
Když jsem se rozhodla, že napíši svůj příběh, netušila jsem, kolik emocí ve mně tyto vzpomínky vyvolají. Jsou stále živé, nedají se zapomenout a některé ani dost dobře popsat.
Dětství jsem prožila v Přelouči ve vile s velkou parcelou
a zahradou, která byla rájem nás dětí. Hodně mých spolužáků si k nám
chodilo hrát, a tak mě moc potěšilo, když na to při nedávném školním srazu
zavzpomínali. Parcelu nám počátkem padesátých let vyvlastnili, oficiálně byla vykoupena
místním národním výborem pro stavbu bytových jednotek.
Rodiče nemohli zapomenout, že ke kácení ovocných stromů došlo na jaře v jejich plném květu. I to bylo pro tu dobu příznačné!
Tatínek byl veterinář. Pocházel z Brna-Králova Pole, kde se v roce 1900 narodil v rodině poštovního úředníka jako poslední z pěti dětí. V roce 1938 přišel do Přelouče jako veterinární lékař a zde se seznámil s maminkou Štěpánkou. Maminka, ročník 1904, absolvovala Obchodní školu v Kolíně — v té době to bylo pro dívku dost výjimečné. V roce 1939 se vzali, o rok později se jim narodila moje starší sestra Blanka a v roce 1947 já.
Otcova praxe se úspěšně rozrůstala nejen pro jeho odbornost, ale i obětavost. Bylo zcela běžné, že pozdě večer nebo v noci zazvonil telefon, tatínek se oblékl a jel. Někdy léčil i hospodáře, pamatuji si celý život, jak mi říkal, abych nikdy nesoudila lidi podle titulu ale podle toho, jaký je to člověk. Stávalo se, že mě brával s sebou na návštěvy, kde léčil koně, krávy, králíky, psy, prostě všechna domácí zvířata. To byla pro mě odměna! Lidé ho měli rádi, radili se s ním v dobách, kdy vznikala jednotná zemědělská družstva. Otec byl samozřejmě proti a to byl zřejmě začátek jeho sledování. Později jeden z bodů obžaloby v rozsudku zněl: od r.1954 do r.1957 na různých místech rozšiřoval štvavé a lidovědemokratickému zřízení nepřátelské zprávy zahraničního rozhlasu Svobodná Evropa tím, že nepravdivý obsah těchto zpráv přenášel na jiné osoby.
Zprávy Svobodné Evropy jsme skutečně poslouchali a vzpomínám si, jak jednou v zimě maminka ráno objevila stopy ve sněhu pod oknem, kde jsme měli rádio.
Pro otce přijeli v červnu 1958 čtyři pánové v autě, pro mě obdoba gestapa, jak jsem to do té doby viděla ve filmech. Mamince se jeden z nich představil s tím, že otec jede na výslech a bude do večera doma. Když se nevrátil ani druhý den a maminka se telefonicky dožadovala vysvětlení onoho pána, bylo jí sděleno, že nikdo tohoto jména na policii v Pardubicích nepracuje. Ještě před odjezdem prohledali celý byt tak, že rozpárali polštáře u křesel a postelí, vyházeli knihovnu a prohledali všechny písemnosti z otcovy knihovny. Prostě obrátili byt vzhůru nohama.
Události poté dostaly rychlý spád. Začátkem července byl sepsán soupis majetku za účelem jeho zajištění a na podzim nás vystěhovali do dvou vlhkých místností. Během stěhování z vily přišel syn okresního prokurátora, který bydlel v prvním poschodí, a začal brnkat na náš klavír… Směly jsme si vzít jenom kuchyň a část ložnice. Pak náš byt zapečetili.
V krátké době pak soudruzi vybudovali v naší vile jesle.
Pamatuji si, jak jsem se styděla za to, kde bydlíme a nějaký čas jsem to zatajovala. Zůstaly jsme s maminkou a sestrou bez prostředků, maminka po dlouhém úsilí sehnala práci na třísměnný provoz ve Vigoně v Heřmanově Městci. Sestra byla po maturitě donucena jít pracovat na pás do Tesly Přelouč. Mně bylo deset let. Ve škole jsem sice neměla žádné problémy se spolužáky ani s učiteli, kteří byli drtivou většinou na mé straně, ale cítila jsem strašnou křivdu, kterou jsem si neuměla vysvětlit.V této době mi nesmírně pomohla rodina mé kamarádky Vlasty, u níž jsem nalezla útočiště. Vlasta je mou přítelkyní dodnes, na její rodiče s vděčností vzpomínám.
Otce odsoudili po devítiměsíční vyšetřovací samovazbě dne 6.2.1959 pro trestné činy SABOTÁŽE a POBUŘOVÁNÍ PROTI REPUBLICE na 14 roků odnětí svobody a propadnutí celého jmění. Tento vykonstruovaný proces přesáhl rámec okresu, o čemž svědčí soudnička uveřejněná v Rudém právu. Tatínkovi bylo 58 let, a tak byl vzhledem k délce odsouzení do nejtěžší nápravné skupiny odsouzen k likvidaci. To měl záhy poznat ve věznicích v Leopoldově a Ilavě, kde byla inteligence a elita národa vězněna se zločinci a vrahy. Přes všechny útrapy a ponížení se nevzdal a sepsal během několika let žádost o obnovu soudního řízení. Papírky předával mamince při podání ruky na návštěvách.
Každá cesta na návštěvu za otcem byla nesmírně stresující. Cestovaly jsme vlakem na Slovensko celou noc, abychom ráno čekaly několik hodin před branou věznice než nás vpustili na hodinu návštěvy k otci. Nesměla jsem ho ani obejmout, mezi námi byl stůl…
Když jsem v roce 1963 končila s vyznamenáním základní školu, zavolal si mě soudruh ředitel do ředitelny, kde mi sdělil, že nedostanu doporučení ke studiu na žádné střední škole, ať si vyberu učební obor. Nastoupila jsem do fotografického učiliště v Prostějově, kde jsem potkala Líbu, které byl tento učební obor vybrán z podobných důvodů jako mně. Padly jsme si do oka hned při prvním setkání a tak vzniklo přátelství, které nepominulo ani po její pozdější emigraci.
V Prostějově jsem prožila ty krásné počátky dopívání — taneční, první rande a hlavně nekonečné debaty s Líbou o životě, které jsme vedly ve sklepě internátu. Jednou v noci nás nečekaně vyrušila vychovatelka. Když otevřela dveře místnosti, kde jsme seděly, lekla jsem se tak, že jsem ztratila řeč.Trvalo to jen několik vteřin, možná minutu, ale všechny nás to tak vyděsilo, že nás soudružka vychovatelka nepotrestala. Nejhorší bylo, že náš úkryt byl prozrazen, ale musím říci ke cti všech vychovatelek, že místnost ve sklepě byla mně a Líbě tolerována, a tak tyto debaty pokračovaly a pokračují do dnešních dnů…
V té době, počátkem 60. let se začala uvolňovat politická situace. Mamince se podařilo uspět se žádostí o obnovu soudního procesu otce u Nejvyššího soudu v Praze.
Obnova trestního řízení se konala 16.4.1964 u Krajského soudu v Hradci Králové. Pro zajímavost: o pět let později se mi v tentýž den v tomtéž městě narodila dcera Kateřina. Pamatuji se, jak tam maminka celá rozechvělá jela, ale jednání bylo prodlouženo do druhého dne. Večer přijela domů, protože musela druhý den do práce. Otce přivezli z Ilavy ve vězeňském obleku a v něm přijel druhý den večer po osvobozujícím rozsudku vlakem domů. Na nádraží v Přelouči se musel zeptat, kde bydlí…
Jeho adaptace na normální prostředí chvíli trvala, ze začátku se bál přejít přes ulici, ale brzy poté se snažil nám se sestrou umožnit vzdělání. Sestra začala studovat na vysoké škole a já na Střední všeobecně vzdělávací škole-dnešní gymnázium. Potkala nás další rána — zemřela maminka, prohrála boj s rakovinou. Její ztrátu si uvědomuji s přibývajícími lety čím dále víc a celý život si v určitých situacích, někdy důležitých, někdy banálních, pomyslím: Co by tomu řekla maminka?
Otec se ještě na pár let uplatnil ve své
profesi — pracoval na hygieně masa v masokombinátě, což bylo pro něho velké zadostiučinění.
Díky znalosti latiny byl schopen jako jediný ve firmě hovořit s italskými
zákazníky. Ti vždycky hledali, kde je Dottore Novotny.
Já jsem po maturitě začala studovat farmaceutickou fakultu, ale studia jsem zanechala, protože se mi narodila dcera a po dvou letech druhá. To už jsme žili společně s otcem, který měl velikou radost z vnuček a starší dceru dokonce ovlivnil při výběru studia medicíny. Po všech životních utrpeních se dožil 86 let. Asi za dva roky po jeho smrti se mi dcery svěřily, že jim dědeček někdy dával koňak na kostku cukru, když k němu chodily na večerníček…
Můj otec MVDr. František Novotný se narodil 1.8.1900— zemřel 23.1.1986
Ani otec, ani matka, ani příbuzní, ani přátelé ti neprojeví tolik dobra jako tvoje vlastní srdce, když odpustí a zapomene na urážky.
Budha
Zuzana Hisirová, rozená Novotná