Pracovní úkoly mě tak zavalily, že se ozývám až nyní s ozvěnami třetího festivalu Mene Tekel.
Klikněte, prosím, na nadpis a hned se dostanete k avizovanému.
Letošní konec února přinesl opět Mene Tekel. Festival proti totalitě, zlu a násilí, pro paměť národa přinesl opět mnoho zajímavého. Kdo by si chtěl projít jeho program, nechť si klikne na tento link: www.menetekel.cz.
Začátek všeho byl 23. února v Karolínu. Už tam jsme se potkávali - Dcery, muklové, pétépáci, známí z besed, studenti, historici, fotografové, novináři, z Prahy, z Čech, Moravy i Slezska. Z Bratislavy přijela celá delegace. Srdíčko nám poskočilo. Pořád o sobě víme, stále se na sebe těšíme, nacházíme spousty společného, i když na Slovensku už od Nového roku platí eury.
My Dcery jsme nalezly i malou připomínku své existence - panel s význačnými daty našeho Občanského sdružení Dcery 50. let a s výčtem našich aktivit. Snad byl rozměry malý, ale nikdo z nás ho nepřehlédl. Stal se jistou pobídkou pro příští ročník Mene Tekel, byl nám nabídnut k záštitě celý jeden den! Tak už přemýšlejme, o čem bychom chtěli auditorium spravit.
Po ukončení programu v Karolínu se valná část návštěvníků vydala do deště na Staroměstké náměstí ke vzpomínkové akci, která se už také stala tradicí. Já jsem šla vyzvednout vizitky, abychom se mohly jako občanské sdružení presentovat na veřejnosti.
Úterý bylo pro nás důležité. Dostalo se nám cti, že jsme mohly vystoupit se svými příspěvky v Senátu ČR, na programu byla problematika výuky novodobých dějin v zemích Evropské unie. Maja Ničová z Bratislavy měla tento referát:
Vzácni hostia, vážené dámy, vážení páni, v úvode môjho vstupu chcem poďakovať za organizáciu tohto významného festivalu, ktorý nadobúda už medzinárodný rozmer a tak to má byť. Lebo totalitu, zlo a násilie sme zažívali minulé desaťročia nielen v bývalom Československu, ale ako o tom vydávajú-a ešte budú vydávať- svedectvo naši mladí priatelia, aj v ďalších krajinách dnes už spoločnej Európy…Zároveň ďakujem organizátorom za možnosť prehovoriť a podeliť sa s Vami o skúsenosť zo Slovenska.
Keď som pred niekoľkými rokmi vstúpila ako dcéra bývalého politického väzňa do KPVS, neraz som spoznávala, že som vstúpila akoby medzi skutočnú elitu národa. Boli a sú to ľudia, ktorí „za jidášsky groš svou čest neprodali“, ako to vyjadril Jiří Herzinger v básni Mene Tekel,nktorá sa stala mottom Vášho festivalu .
Keď chodíme do škôl na diskusie so študentmi a ich učiteľmi dejepisu, nie je nám ľahostajné, ako sa budú interpretovať naše nedávne dejiny, čas 40ročnej totality a morálnej devastácie národa. …Na jednej strane nevyčísliteľné utrpenie našich rodičov, prenasledovaných rodinných príslušníkov, väznených a mučených predstaviteľov cirkví, intelektuálov a vzdelancov, členov armády, roľníkov, skautov, športovcov, ľudí zastrelených na hraniciach,nodvlečených do gulagov…
Na strane druhej tí, ktorí toto zlo spôsobovali, ktorí mali v programe svojej ideológie triednu nenávisť a dnes sa chcú nazývať demokratmi. Podobný model v dejinách neraz opakovaný, ako o tom hovoril J.K.Balázs I7.novembra v Bratislave, v SD. Vystihuje podstatu:
„Keď v dávnom čase staré izraelské kmene po dlhých dobách neslobody konečne získali slobodu, veľmi rýchlo zistili, že cesta, ktorá je pred nimi je dlhá a namáhavá… Museli sa konfrontovať zo zásadnými otázkami, ako rozumieť slobode a ako sa vyrovnať s minulosťou. Zakusovali spor o slobodu i spor o hodnoty. No to zásadné, čo ich potom sprevádzalo bola pamäť, spomienka a rozprávanie. A ako refrén sa celými ďalšími dejinami opakuje: Keď sa tvoje deti budú pýtať, prečo slávite sviatky nadobudnutia slobody, budeš im o tom rozprávať.
Toto je model, ktorý sa v celých dejinách opakuje vždy nanovo-aj v našom vlastnom dejinnom príbehu. Ani my sa na našej vlastnej ceste nezaobídeme bez prebúdzania pamäti…
Spomienka na minulosť a rozprávanie o nej je tiež aj spomienkou na utrpenie, obete a neprávosti. To však zároveň znamená pýtať sa, kto a prečo tieto utrpenia spôsoboval a ako žijú dnes tí, čo takto konali Tak sa spomienka stáva nebezpečnou spomienkou, pamäť nebezpečnou pamäťou a rozprávanie nebezpečným rozprávaním. Príbehy obetí nedávnych dejín sa stávajú nebezpečnými príbehmi. Konkrétnosť nebezpečných príbehov mnohým prekáža a majú nutkavú potrebu banalizovať minulosť, redukovať priestor rozprávania a napádať tých, ktorí prebúdzajú nebezpečnú pamäť a odhaľujú pravdu. Teda neodkrývať a adresne nepomenúvať zlo, znamená umožniť mu, aby sa pohodlne šírilo a ničilo samotné základy novej spoločnosti“
V novej spoločnosti teda máme právo i povinnosť nedovoliť klamstvom a zavádzaním bývalých mocných, dejiny interpretovať podľa ich zvrhlej morálky triednej nenávisti k tým, ktorí nesúhlasili a boli likvidovaní. Môžu sa schovávať za nálepku demokratov, v zmýšľaní sa vôbec nezmenili. Typickým príkladom u vás je súdružka učiteľka Semelová, u nás bývalá súdružka riaditeľka, ktorá sa osopila na historikov, že už dávno mali kladne zhodnotiť úžasnú osobnosť komunistického prezidenta a normalizátora v Československu Gustáva Husáka. (Táto súdružka v minulosti udávala rodičov, ktorí sa hlásili k svojmu náboženskému presvedčeniu.) Sú to dôkazy toho, že oni sa nevedia vyrovnať s minulosťou, je im neznáme slovo sebareflexia a priznanie viny, oni nedokážu ani po 20ich rokoch povedať jediné slovo: Odpustite!
Bude teda na nás, na nasledujúcej generácii, aby našu krehkú slobodu chránila, opatrovala ju a hovorila pravdu o minulosti. Dcery politických väzňov preberajú štafetu u vás, u nás sme to deti politických väzňov, ktoré spolu s Ústavom pamäti národa zachovávajú pravdu a preberajú dôstojnú úlohu oral history v spoločnosti. Spoločne nesmieme dopustiť, aby obete minulosti boli zabudnuté, vymazané zo scény občianskeho života, i keby si to mnohí komunisti tak veľmi želali.
Ďakujem, že aj festival Mene Tekel k tomu obrovskou mierou prispieva.
Zuzka Dražilová představila projekt audiovizuálních výpovědí a přinesla ukázat přítomným Zlatou hvězdu z Bruselu. Po svém krátkém vystoupení vyzvala mě k přednesení několika sentencí, které vydaly výčet našich aktivit k diskutované tematice, zde jsou:
Dcery československých politických vězňů padesátých let minulého století nebo také Občanské sdružení Dcery 50. let si klade za cíl seznamovat publikum, především publikum mladých lidí ve školách, s historií, která konečně po roce 1989 dostala možnost se představit ve své obludnosti a nestoudnosti, s kriminály, oprátkami, střelbou, a také se stěhováním, se životem v dětských domovech a zakazováním studia.
Už jsme se vyprofilovaly za své desetileté působení jako úspěšné společenství. Zúčastňujeme se aktivit, které pořádá např. Člověk v tísni se svými Příběhy bezpráví, Konfederace politických vězňů, samy školy, případně nabízíme osvětovou činnost, tedy besedy v režii naší. Proč takové aktivity? Proč nesedíme, nesledujeme televizní seriály či se nevěnujeme jiným nenáročným radovánkám? Všichni víte, že se v nedávné době na scéně objevila jedna kovaná soudružka učitelka z ÚV KSČM a přes sdělovací prostředky celému národu pověděla od plic, že je třeba skoncovat s vymýváním mozků dětí reáliemi druhé poloviny dvacátého století. Společně se svými druhy, resp. soudruhy navrhuje nastolit pořádek ve výuce dějepisu a žákům předložit seznam všech socialistických pozitiv.Bohudík se široká zainteresovaná společnost, včetně ministerstva školství a škol postavila k této problematice velmi aktivně a rozpoutala se tolik potřebná diskuse. Popis dalšího dění není však předmětem tohoto vystoupení.
A proto my členky Dcer.cz dáváme k dispozici svůj čas, zkušenosti, schopnosti a dovednosti, abychom podpořily seriózní výuku novodobých dějin, nezatíženou žádnou totalitní ideologií. Ve Stanovách našeho občanského sdružení se praví: Kdo zmapuje svou minulost, kontroluje a řídí i svou budoucnost. Usilujeme o zdokumentování a uveřejnění dílčích úseků dějin padesátých let minulého století. V každém případě nám jde o to, abychom uchovaly památku svých drahých. Vždyť čas je neúprosný a sil se mnohdy generaci před námi už nedostává. Nedopustíme ztrátu paměti, paměti rodiny, obce, různých společenství a spolků ba ani našich zemí a národů. Proto se především věnujeme osvětě ve školách. V rámci besed, ať u příležitosti výše vzpomínaných akcí Člověk v tísni nebo jen prostě v rámci hodin vlastivědy, občanské nauky či dějepisu, svými osobními zážitky oživujeme vzpomínky a vedeme mladou generaci k objektivnímu chápání historie a především k umění diskuse o ní a k zájmu o své třebas teprve odkrývané kořeny a tradice.
Nezapomínáme připomínat, že úcta ke svým hrdinům mimo jiné tvoří kulturu národa. Za hrdiny se nepovažují jen ti z bojišť, ale i ti, kteří se právě v padesátých letech nenechali zlomit zlovolným nelidským režimem, naši rodiče, maminky a tátové, byť si svou hrdost a neoblomnost svých mravních principů mnohdy tvrdě odpykávali ve vězení. Zlepšujeme postupně vyučovací metody, učíme se jedna od druhé. Zkušenější od méně zkušené.
Našly jsme se v rolích rádců nebo poradců pro jednotlivé studenty v jejich pracích, ať diplomních, bakalářských či jen ročníkových při zkoumání nedávné historie. Snažíme se pojmout tuto materii podle přání zpracovatelů z více úhlů pohledu, ať antropologického, psychologického, historického, národohospodářského, sociologického atd.
V důsledku ztráty staletími vycizelovaného systému hodnot během období totality, která se projevuje nedostatečnou vlasteneckou výchovou, neúctou ke státním symbolům atd., akcentujeme v našich vystoupeních nové vise, respekt k dávno zapomenutým symbolům a ikonám. Nechci jmenovat jednotlivé Dcery, které se účastní kultivování předmětu jménem DĚJEPIS, protože bych mohla na některou zapomenout, ale vězte, že za oněch vzpomínaných deset let dokázaly Dcery navázat kontakty se školami, s kantory po celé České republice i na Slovensku, a tak velmi účinně podporovat tolik kýžené otvírání očí. Vždyť neváhejte a podívejte se na webové stránky našeho občanského sdružení — www.dcery.cz, případně na jejich anglickou mutaci www.enemysdaughter.com.
Dcery dlouho hledaly možnost, jak své příběhy uplatnit i ve filmové podobě. Až se podařil audiovisuální projekt Dcery 50. let. Byl vytvořen citlivě na základě vzpomínek Dcer. Měly jsme velkou radiost, když byl odměněn ke konci roku 2008 v Bruselu cenou Zlatá hvězda — Golden Star z Evropské unie. O toto ocenění se zasloužila producentka paní Zuzana Dražilová, která s přispěním mladých filmařů z FAMU a supervize paní Heleny Třeštíkové vytvořila z nabídnutých příběhů Dcer dílo hodné uznání. Jedná se o více jak tři desítky audiovisuálních výpovědí Dcer z bývalého komunistického Československa, které přispějí také k výuce.
Občanské sdružení Dcer v těchto chvílích čítá na sto Dcer, které žijí nejen v České republice a na Slovensku, ale i v západní Evropě či za mořem. Slovenské Dcery dokázaly vtáhnout do centra dění i syny politických vězňů. To je bezpochyby úžasný vklad do hnutí za obranu paměti národů.
Kniha příběhů Dcer politických vězňů je zpracovávána a objeví se v letošním roce na pultech knihkupectví a vedle dalších učebních pomůcek bude, doufejme, zajímavou formou presentovat uplynulou dobu.
Webové stránky a jejich anglická mutace nabízejí čtenářům příběhy a v současnosti ovšem i horké diskusní fórum na různá témata, vyučování nedávné historie je nyní středobodem pozornosti.
Ambicí, snem či lépe velikým přáním Dcer je pomoci uspořádat konferenci, setkání, kolokvium nebo alespoň panelovou diskusi o tom, jak učit ve školách nedávnou historii, tu po roce 1945, ale možná i tu po roce 1938. Jsme ochotny nabídnout své zkušenosti, taktiku i strategii, příběhy, ale hlavně čas. Držte nám palce, abychom jen nesnily, ale konaly.
Pojďme si na závěr společně poslechnout krátkou vzpomínku Evy Horňákové, rozené Bydžovské a můžeme se společně i pomodlit za to, aby se už nikdy takové hrůzy, které nám nabízeli komunisté, neopakovaly.
Táta se vrátil…
Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku
A mé kroky račiž vésti, by nesešly z pravé cesty.
Opatruj mého drahého tatínka, maminku a bratříčka
A dej, aby se nám tatínek brzy vrátil.
Amen
S touto modlitbičkou jsem se učila své první věty, neboť mi ještě nebyly dva roky, když tatínka zatkli a opakovala ji téměř jedenáct let, tedy do května 1960. Tehdejší president Antonín Novotný vyhlašuje amnestii a jakmile zazněla v rozhlase tato slova, těla nás všech doma se napnula jako tětivy luku. Další slova potvrzovala to, v co jsme ve skrytu duše doufali. Netrvalo dlouho a rozezvučel se zvonek u dveří. Po jejich otevření doslova vpadl dovnitř JUDr. K. se slovy: „Zítra je máme doma!“. Jeho paní byla odsouzena za vlastizradu jako tatínek. Tatínek se však nevrátil hned druhý den. Doma se o ničem jiném nemluvilo a stále vládlo napětí s velkým otazníkem — PŘIJDE? V pátek 12. května mi končilo vyučování o půl druhé. Od schodů jsem prosklenými dveřmi viděla před školou stát vysokého bělovlasého pána. „To je on“, vykřikla jsem na svou spolužačku a běžela. Hrdlo mi klokotalo radostí a štěstím a já myslela, že se všichni dívají jen a jen na mě —„ …já mám tátu…“ Se zkracováním vzdálenosti se také zpomaloval můj běh až k nejistému kroku. V ten moment se rozevřela náruč a já byla uchvácena dvěma silnými pažemi mého tatínka.
Děkuji za pozornost a nezapomeňte na DCERY ČESKOSLOVENSKÝCH POLITICKÝCH VĚZŇŮ 50. LET, jsou tu, připraveny pomoci.
Přiznávám, že se mi při čtení závěrečného příběhu Evy Horňákové lámal hlas. Přečetla jsem modlitbičku a pak už jen poděkovala za pozornost. Snad to pochopíte, emocí bylo na jednoho příliš. Evě jsem svoji nedokonalost přiznala. Na nemocničním lůžku to přijala. A pro Vás ostatní uvádím příspěvek celý.
Sic následující akce nebyla v programu festivalu, nemohu ji vynechat. Středa byla v tomto roce právě 25. února. Byla to středa Popeleční a dostalo se mi pozvání na křest knihy dvou mladých historiků Pavlíny Formánkové a Petra Koury. Knihu pojmenovali Žádáme trest smrti! (Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. Věnováno dětem odsouzených, které nebyly ušetřeny organizované nenávisti) Nikdo zřejmě nečekal tak velký zájem. Literární kavárna v Opatovické ulici byla našlapaná. Herečka Eva Holubová přečetla dvě z petic pracujících a také dopis na rozloučenou s dcerou Janou. Mnohému z nás ukápla slza. Úctyhodné dílo.
Co vyprávět dál? Setkání s Ájou Vrzáňovou a Gustavem Bubníkem, filmy, výstavy, besedy… Je v každém případě slušné smeknout klobouk před všemi organizátory festivalu.
V neděli se konala bohoslužba na Pražském hradě. Kdo viděl a slyšel, nezapomene.