Paní F. mi před návštěvou u ní telefonicky radila, abych zastavila v jejich vesnici kohokoliv, protože ji každý zná a ví, kde bydlí.
V jedné z malebných vesnických uliček je domek paní F. Hlasitě klepu na dřevěné dveře a doufám, že mě paní F. uslyší, když pes hlídač tak zuřivě štěká. Křídlo dveří otevře usmívající se žena středních let, srdečně mě vítá a vede do rozlehlé prosluněné kuchyně. Paní F. mi sděluje, že manžel tu bude s námi. Je to malý šlachovitý muž, který mě vítá skleničkou domácí kořalky. Odmítám, a ihned cítím, že jsem pochybila. Bojím se, že mé odmítnutí bude mít vliv na náš rozhovor. A mělo.
Pan F. tedy upije z domácího pokladu sám a sedá si do čela stolu, stále nás přerušuje, ale paní F. mu nijak nebráni, natož aby ho požádala o soukromí pro náš rozhovor. Pijeme kávu a paní F. začíná vyprávět. Navrhuji začít vzpomínkami z dětství. Povídá mi o německých vojácích rozdávajících během války jí a ostatním dětem sladkosti, a také si pamatuje čokoládu, kterou po válce přivezla UNRA.
Paní F. vyrostla ve vesnici jako jedna ze čtyř sester. Její matka byla v domácnosti, otec armádní důstojník. Pamatuje si: „Měl motorku a já i sestra jsme s ním velmi rády jezdily. Moje maminka to neviděla ráda. Byla velmi starostlivá. Dneska tomu rozumím. Tatínek se rád napil, a často se zastavil v hospodě. Mohlo se stát cokoliv.“ Po komunistickém převratu v roce 1948 byl degradován na vojína. Politicky ambiciózní lidé se začali podle paní F. dostávat do armády a její otec za to zaplatil hodností.
Zmínka o ztrátě hodnosti dává munici panu F. Je iritován komunistickými důstojníky, kteří se ani v nejmenším nemohli s jeho tchánem srovnávat. Jeho žena tiše sedí, usmívá se a poslouchá manželovu tirádu. Protože čas rychle běží, odvažuji se naznačit panu F., aby teď nechal mluvit manželku a se mnou si popovídal až potom. Gestem vyjadřuje „pro mě za mě“, a tak se konečně obracím k paní F.
Usmívá se, když začne vyprávět o skutcích svého otce. Jeden se týká obrany dětí, kterým hrozili ve škole potrestáním za návštěvy kostela. Dalším bylo vytržení prezidentovy fotografie z učebnice dětí, zapůjčené školou. Paní F. si pamatuje, jak ona a sestra šly do školy s pláčem, protože se bály otevřít knihu s vytrženým portrétem. Vzdoroval proti komunistickému režimu i tak, že zakázal dětem vstoupit do Pionýra. Paní F. vzpomíná: „Dneska to zní směšně, ale být členem Pionýra pro nás nepřicházelo v úvahu. Jako děti jsme z toho neměly radost, ale otec nám to nikdy nedovolil. I když se nám ostatní děti smály, nedovolil.“
Otcova poctivost, jak to cítila paní F., vedla nakonec k jeho prvnímu uvěznění: „Jednoho dne v roce 1951 jel vlakem do práce. Tlustá žena v kupé četla Rudé právo. Podíval se na ni, na odznak komunistické strany, který se jí skvěl na klopě, a řekl: ‚Když vidím Rudé právo, vždycky z toho šílím.‘ Než vlak dojel do další stanice, paní odešla, a otce zatkli (v době, kdy neexistovaly mobily). Incident jej stál čtyři měsíce vězení.“
Otec paní F. byl uvězněn třikrát, celkově na čtrnáct měsíců. Mluví o něm na jedné straně s pýchou a shovívavostí na straně druhé: „Byl to velmi chytrý člověk. Byl protřelý. Mluvil, když neměl. A když pil v hospodě, něco řekl, někdo jej udal a ve vězení byl zas. Jakkoliv byl vzdělaný, po propuštění skončil jako řidič fekálního vozu v JZD. Nikdy se za svou práci nestyděl.“
Během otcova věznění pracovala maminka jako družstevnice a pletla svetry, aby si přivydělala. Děti také pracovaly v zemědělství, aby pomohly s rodinnými výdaji. Paní F. vzpomíná: „Jako děti jsme necítily odstrkování od ostatních. Možná proto, že mého otce měli ve vesnici všichni rádi. Netrpěly jsme, maminka se o nás postarala. Jedly jsme brambory a kompoty. Byla to hezká doba. Tenkrát jsme netušily, jak náš otec trpěl.“
Paní F. potkala svého budoucího manžela na vesnické zábavě, když jí bylo šestnáct. V době, kdy se od otce dozvěděla, jak trpěl na samotce, kde byl nucen stát ve vodě, už chodila se svým budoucím manželem.
Tento rozhovor se liší od ostatních vyprávění z mé práce ve dvou aspektech. Jedním je délka otcova odsouzení a druhým je možnost dceři pokračovat ve vzdělání. Paní F. pokračuje: „Navštěvovala jsem ekonomku, v té době bylo na radnici volné místo, a tak jsem si podala žádost. Přestože měl můj otec záznam o uvěznění, vzali mě. Bohužel jsem školu nedokončila. Čekala jsem rodinu a potřebovali jsme peníze.“
Jako zaměstnanec radnice viděla zevnitř dění během kolektivizace zemědělství. Mluví o perzekuci zemědělců, kteří odmítli odevzdat půdu a majetek JZD. Prvně se pokoušeli komunisti ve vedení radnice působit na zemědělce za pomoci propagandy, aby je donutili ke vstupu do družstev, později použili hrubou sílu. Usmívá se a dodává: „Jednou jsem viděla na statku vdovu, která přivítala delegaci přesvědčovatelů s vidlema v rukou. Dnes to zní směšně, ale tehdy to tak nebylo. Statkáři nemohli dlouho vzdorovat. Nakonec své statky odevzdali. Těm, co nepodepsali, statky stejně sebrali a občas zavřeli i celou rodinu. Bylo mi jich líto. Někteří byli naši přátelé. Ale báli jsme se dát své pocity najevo.“ Rodina jejího muže se stala obětí perzekuce také.
Pobízím paní F., aby mi řekla více o svém dětství. Pamatuje si je jako příjemný čas: „Přestože se tatínek rád napil, hodně křičel a řval na maminku, nikdy ji neuhodil. Měl nás velmi rád a nikdy na nás nevztáhl ruku. Byl ošklivý jenom na maminku. Koneckonců pil, tak jak se mohl ovládat? Se sestrou jsme mamku bránily, zařval na nás a šel spát. Když jsme potřebovaly pomoci s domácím úkolem, byl vždycky po ruce. Měl výbornou paměť. Možná díky jeho pomoci jsme se tak dobře učily.“
Svou matku vykresluje paní F. skoro jako svatou, pomáhající udržet rodinu pohromadě. Poté, co si v osmnácti vzala pana F., přestěhovala se. Začátky byly těžké. Opustila rodiče, sestry, i přátele. V novém bydlišti neznala nikoho, svou práci musela opustit, i když ji měla ráada, protože cestování s malým dítětem nepřicházelo v úvahu. Paní F. se na chvíli odmlčuje a pak dodává, že společnost jiných lidí je pro ni velmi důležitá.
Události pádu komunismu roku 1989 zastihly paní F., když pracovala jako účetní v blízké nemocnici. Její šéf jí jednou řekl, že by byla dobrá starostka. Vzpomíná na nadšení, elán, svobodu, jak jsme to prožívali. Řekla jsem: „Teď když jsme porazili komunismus, musíme něco udělat. Můj manžel mě hodně podporoval. Přijala jsem nabídku dělat starostku. Bez jeho podpory bych to asi nezvládla. To víte, máte na starosti všechny domácí práce, zahradu, a dělat starostku je velmi náročné.“
Paní F. dělá starostku už potřetí. Seznam jejich úspěchů je ohromující, přesto má v hlase smutek, když porovnává náladu lidí teď a před deseti lety, v roce 1989. Hlavním problémem je podle ní ekonomická situace a vysoká nezaměstnanost.
Paní F. si uvědomuje, že mladí lidé, kteří po škole nenajdou práci, se nenaučí pracovat. Buď opustí vesnici a odstěhují se za prací do města, nebo zůstanou — pokud najdou práci — nebo žijí ze sociální podpory. Společenský život už také není jako dříve a lidem, kteří jsou na tom lépe, ostatní závidí. Existuje diskriminace starších lidí a ženy jsou na tom hůře než muži, pokud se snaží po pětačtyřicítce najít práci.
Jak se náš čas nachyluje, prosím paní F. o další detaily ze života během komunismu. Místo toho vypráví o dekádě uplynulé od pádu komunismu v 1989. „Jsme patrioti. Kdyby někdo chtěl, abych opustila tento kraj, vždycky řeknu ‚ne‘. Tohle je můj domov. Neříkám, že bych nerada cestovala, ale v cizí zemi bych nemohla žít. Možná proto, že můj otec byl takový patriot a čestný člověk. Nemyslím, že by někdy chtěl emigrovat a my jsme to zdědili po něm. Taky bych to neudělala. Dlužíme to mamce, která držela celou rodinu pohromadě a cítím stejnou sounáležitost s lidmi z této vesnice. Možná proto mě volili. Vědí, že jim naslouchám a snažím se pomoci.“
I když paní F. nezažila diskriminaci při studiích, dvě z jejích tří dětí ano. Bylo to jednak kvůli dědečkovi, a také pro sedlácký původ prarodičů a náboženské chování rodičů. S pomocí přátel však nakonec dostudovaly střední školy.
Ptám se paní F., jestli by chtěla ještě něco dodat, než se rozloučíme. Vrací se ke vztahu svých rodičů: „Moje maminka se nerozvedla, i když s tatínkem často neměla na na růžích ustláno. Nevím, co by se s ním stalo, kdyby to udělala. Vždycky se o všechno postarala. Neměly jsme sice tolik jako ostatní děti, ale snažila se nám život zpříjemnit. Proto jsme vyrostly jako skromné. Když tatínek dostal odškodné za uvěznění, všechny peníze rozdal svým dětem. Nebylo jich moc, ale stačily na náhrobní kámen pro maminku. Dokud tatínek žil, se sestrami jsme poslouchaly jeho historky z vězení. Teď se už moc často nevidíme. Tady to nikoho nezajímá. Všichni mají jiné starosti a padesátá léta nezajímají nikoho. Nemyslím si, že bychom je měli zapomenout. Byla to děsivá doba. Občas mě napadá, že se do nich vracíme. Komunisté zůstali u vesla. Představa, že museli odejít, je iluzorní. Obrátili kabáty naruby a ponechali si kontrolu, řekli nám, že se můžeme přidat k privatizaci. Jak asi, když nemáme ani jejich peníze ani znalosti? Komunismus z minula je nenávratně pryč, protože teď to, co komunisté vlastní, nebudou si chtít zajisté znárodnit. Mají nejlepší místa, největší příjmy a cestují do zahraničí. Místní oběti padesátých let dostaly nazpět jednu budovu, a mají na ni jenom vztek. Jsou to většinou staří lidé. Když píšeme jejich jménem na pozemkový úřad, úředníci odpovídají radou, aby se kauza dala k soudu. A našim soudům trvá tři až pět let, než se k případu dostanou. Do té doby ta budova spadne. Ti lidé jsou stále obětmi křivd. Komunisté zase vítězí, stejně jako dřív.