Mám pokaždé radost, když se Dcery ozvou. Třeba elektronicky na e-mailovou adresu mi pošlou nějaký hezký vzkaz, dárek v podobě obrázku, vyprávění nebo když dostanu domů do schránky dopis. Letos vánočně laděných skvostů přišlo několik. Nestačila jsem v šíleném běhu času dát na naše stránky. Omlouvám se, napravuji rychle nyní. Snad mě pochopíte. Vždyť betlémy jsou vystaveny v kostelích mnohdy do Hromnic (do druhého února).
Klikněte, prosím, na nadpis a nechte si ještě zvonit rolničky v uších:
První vánoční vzpomínku poslala Jiřina Hájíčková, našla tuhle báseň v otcově kronice. O generálu Kryštofovi se můžete dočíst viz http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/legionari20090228.html
Vánoce
báseň napsaná generálem Františkem Kryštofem na Mírově,zapsaná v kronice mého tatínka Václava Formánka, letce a jeho spoluvězně
Jsou vánoce a led a sněhy — zem tisknou chladnou náručí,
jen lidském srdci květy něhy v té době mocně vypučí.
A jako světla na stromečku, tak v duši vzplanou vzpomínky
na Štědrý večer u dárečků — od tatínka a maminky.
Dnes od nás je již na zápraží — let dětských — cesta daleká,
leč dostat dar, to stále blaží, zvlášť, když jej člověk nečeká.
Kdo zmužněl snad, či je již starcem, ten zná řeč zpěvu z ptačích hnízd.
Oč větší štěstí sám být dárcem a v jiných očích radost číst.
A čím víc zrak se vděkem zrosí — k těm doma, jež máš nejvíc rád,
tím víc dlaň holá žhne a prosí zas o možnost se štědrou stát.
Druhý dárek přišel z Kutné Hory od Jany Mundilové. Poslala vánoční pozdravení a novoročenku. Sama vyrobila, základem se stal jeden z jejích betlémů. Požádala jsem ji, aby zavzpomínala a rozepsala se. Velmi brzy mě potěšila a poslala toto povídání i s dalšími obrázky.
Vánoce a betlémy
Dávám dohromady vzpomínky na Vánoce v dětství. Moje první a poslední Vánoce, které mi utkvěly v hlavě, byly v roce 1951 a bylo mi devět let. Tenkrát bylo hodně dárků.Plná vanička, ve které je táta donesl. Nepamatuji se, co všechno jsem dostala, ale najednou se z chodby ozval hrozný rachot, až jsme se všichni lekli, otevřely se dveře, vyvalil se dým a táta vjel do kuchyně s motorkou. Byl to motocykl Jawa Manet. Dostal ho můj šestnáctiletý bratr Zdeněk. Máma se zlobila, že se táta zbláznil, bratr nadšený a ještě by přidával plyn. Museli všichni tři ven. Co bylo dál nevím. Toto byl můj největší zážitek.
Také to byl poslední rok, kdy jsme si pod stromečkem sestavili papírový betlém. Byl plastický a zabral dost místa.
Další rok v únoru tátu sebrali, zavřeli a bylo po vánocích i po betlému.
Táta se vrátil za dva a půl roku v létě, na podzim musel do nemocnice
s infarktem. Za prací dojížděl do Kolína na stavbu.
Další svátky vánoční se oba rodiče snažili připravit co nejlépe, ale peníze nebyly. Po svátcích v únoru šel Zdeněk na vojnu, naše Věruška na operaci a já do nemocnice do Prahy na plicní a svátky vánoční jsme byli každý jinde. Táta s mámou dojeli vlakem navečer za mnou do Prahy na vánoční návštěvu, přešli na nádraží, nastoupili do dalšího vlaku, jeli za bratrem, aby ho na Boží hod mohli navštívit na vojně v Nýrsku. Bratr na vojně onemocněl, přerušili mu vojnu, já byla v Praze osm měsíců.
Takže někdy na konci léta dalšího roku jsme se zase všichni sešli .Ale to už jsme nebyly děti. Byl nás plný domek, každý měl jiné zájmy a bylo málo místa. Betlém se nestavěl. Další roky jsme se rozbíhali. Věra se vdala, odstěhovala, potom bratr, který se oženil. Já jsem prodávala v obchodě a to nebylo volno před žádnými svátky. Na Vánoce zvlášť. Na Štědrý den i Silvestra do tří odpolene. Sice lidé nechodili, ale otevřeno muselo být. Když zůstali rodiče sami, táta začal vyřezávat. Dříve v každém zboží byly přibaleny nějaké reklamní nabídky… Na Vánoce byly papírové betlémy. Jako se prodávají dnes. Ale tenkrát byly na slabém papíru a muselo se vše podlepovat.
Každá figurka samozřejmě nesla Ježíškovi dárkem to, co reklama nabízela.Většinou to byla kolínská Žitovka, Perola, Cikorka, Karo… A táta papírové figurky lepil na překližku a vyřezával.Sice občas dokud byly naše děti malé, některý postavil, ale po jeho smrti zůstaly betlémy uklizené.
Naši synové mezitím dorostli, starší se oženil a řešili jsme změny bydlení v domě.
Na půdě bylo dost na podstavce. Zjistila jsem, že je betlémů víc. Snažila jsem se, abych je trochu
sestavila k sobě. Ale nevěděla jsem co s nimi. Asi v roce 2002 jsem byla na výletě v Kryštofově
Údolí. Paní nám otevřela domek, takové malé muzeum, kde byly malé, větší,
hrací, prostě hodně druhů betlémů. A tam jsem našla motiv. Žádný betlém nevyhodím
a všechny vystavím.
Nejdříve jsem všechny figurky rozložila po stole a skládala co k sobě patřilo. Sehnala jsem si krabice a začala sestavovat a dotvářet všechny postavičky aby to nějak vypadalo. Našla jsem i místo. Po svátcích jsme je zase demontovali, a protože se nám vnoučata rodila stále, řekli jsme, že je nebudeme uklízet a místo zůstalo betlémy zaplněné. Jak děti odrůstají, už to pro ně není tak zajímavé, ale je ještě jedna malá vnučka.
Jsem ráda,že jsem betlémy mohla uspořádat, a jsem ráda, že je tato možnost jak ukázat i ostatním lidem práci, kterou vytvořili naši rodiče.
Vnučka Viktorky Melicharové nakreslila krásnou novoročenku.
A Marie Hrubá z Nové Paky zdraví a posílá své tradiční přání všem Dcerám.
