Ozvala se Daniela z Curychu. Žije tam pár let, jinak od svých sedmnácti pobývala v Austrálii. Emigrovala tam se svými rodiči. Nabízí nám svůj příběh. Když jsem ho upravovala, měla jsem oči plné slz.
Bylo to o Vánocích v Praze roku 1951. Otce sebrala policie. Domů se nevrátil a maminka o něm nedostala po nějaký čas žádnou zprávu. Narodila jsem se předčasně v sedmém měsíci matčina těhotenství, v únoru 1952. Tři měsíce jsem byla v nemocnici v inkubátoru, léčili mně zápal plic. Pak mě matka odvezla ke své mamince, mé babičce do Českých Budějovic. Matku brali v té době často k výslechům a v roce 1953 ji odsoudili na pět let. Věznili ji v Minkovicích.
Jeden z krutých trestů měla být moje adopce komunistickou rodinou, která by mě řádně převychovala. Vždyť přece rodiče byli označeni jako nepřátelé státu a byli uvězněni. Babička se však s tímto nesmířila a napsala prezidentu Gottwaldovi dopis se žádostí o povolení starat se o mě. Byla už v penzi, našla si práci jako uklízečka v nemocnici. Tak jsem tedy žila a vyrůstala s ní.
Moje první vzpomínka na maminku je z období, když mě babička vzala s sebou navštívit mámu do věznice v Minkovicích. To mi bylo kolem tří let.
Seděla jsem mámě na klíně. Česala ji a hrála si s jejími vlasy. Pamatuji si, že měla obě ruce na stole, nedotýkala se mě, její tělo bylo ztuhlé a celým svým obličejem se dívala toporně kupředu. Její oblečení mi utkvělo jako cosi hnědošedého.
Od té doby jsem vyrůstala s pocitem, že mě matka nemá opravdu ráda. Byly jsme si citově vzdálené.
Jednoho dne v Curychu, když jsem jela tramvají číslo třináct, jsem si však uvědomila jinou verzi toho pocitu. Vždyť mě matka nepohladila, nedotkla se mě, protože jí to bachaři zakázali. Nikoli, že by mě neměla ráda. Uvědomila jsem si i to, proč bylo její tělo ztuhlé, vždyť si musela přece vytvořit obrannou hráz, skrz kterou nepropouštěla žádné emoce.
A dnes, v květnu 2011 si uvědomuji další hrůznou a zlou škodolibost bachařů, když mi dovolili si sednout na matčin klín. Byl to trest pro nás všechny tři, pro maminku, babičku i mě. Když si teď představím, co matka prožívala, když mě nemohla pohladit, ani se na mě podívat, tak mám slzy v očích. Je mi jí velmi líto. Byly to bestiální časy.
Dodnes jsem neviděla jedinou fotografii, kde bych byla jako malá holčička s mámou pohromadě. Byly jsme od samého počátky odloučeny, náš vztah se nevyvinul zdravě. Tak jako normální vztah matky a dítěte. Vždy jsem pociťovala jakousi vzdálenost od matky a pochybnost o její lásce ke mně. To stejné bylo asi na její straně. To byl také jeden z důvodů, proč nemám děti.
Dnes však už nepochybuji o matčině lásce ke mně. I já miluji svou matku dodnes. Mrzí mě, že její odchod byl tak bolestný. Asi nepřekvapuje, že matka umřela na rakovinu prsu ve věku padesáti sedmi let.
Přála bych si skončit úvahou o domově, kterou jsem napsala během své psychoterapeutické cesty roku 2001.
Domov
Vidím smutek v lidských obličejích
Cítím vztek a frustraci v jejich duších
Pro pravdu, která mohla být
Vyrostla jsem v jedovaté, lží prorostlé půdě
Věřila jsem lidem, kteří byli neupřímní
Jak mohu znovu věřit sobě?
Život a majetek pomíjí, protože pravá hodnota je uvnitř každého z nás.
Momentálně studuji na Jungian Analyst na International School of Applied Psychology (ISAP) Zürich, Switzerland
Daniela Pasek