Příběh paní doktorky Dagmar Lastovecké, dcery bývalého politického vězně a po rozpadu Československa, tedy se vznikem České republiky předsedy Ústavního soudu ČR JUDr. Zdeňka Kesslera, se mi dostal do elektronické schránky právě dnes odpoledne. Spěchám, abych se s Vámi o něj podělila. S paní doktorkou jsme se potkaly na naší konferenci v roce 2009 v Olomouci, zaštítila ji spolu s olomouckým primátorem. Mám v živé paměti její vystoupení. Jaké bylo? Spatra, charizmatické a úderné. Mně, posedlé melodiemi z Janáčka, se proto dobře naslouchalo proudu slov ve šťavnaté moravštině.
Tu je ten příběh:
Narodila jsem se v roce 1951, kdy můj otec sloužil vlasti v socialistické armádě. Setkali jsme se při jeho několika opušťácích a prožili spolu krátkou dobu mezi jeho návratem z vojny a zatčením. Důkazem jsou pro mne pouze fotografie a vyprávění. Nic z toho si nepamatuji, ani zabavování majetku včetně mé dětské postýlky, ani návštěvu ve vazební věznici, při níž prý se mně zdálo škaredé tatovo oblečení a on mě přesvědčoval, že je to sokolský kroj.
Jako malé dítě jsem brala jako skutečnost, že otec pracuje v nějakých jáchymovských dolech a já vyrůstám pouze s matkou a prarodiči, zahrnuta jejich péčí a láskou. Nechápala jsem ani děsivou situaci otce, ani matky, která se s malým dítětem, bez bytu a bez zaměstnání, ve svých čtyřiadvaceti letech (otec byl o rok starší) dozvěděla, že manžel bude za své politické názory sedmnáct let v komunistickém kriminále. Neuvědomovala jsem si v předškolním věku ani žádné významné materiální příkoří, poněvadž se nám snažila všemožně pomáhat celá rodina, která věděla, že za sedmdesát korun měsíčních příspěvků na dítě bychom asi s matkou nepřežily.
První vzpomínku na tatu mám spojenu s návštěvami odehrávajícími se dvakrát ročně za přítomnosti bachařů v dřevěné ratejně postavené nad Ostrovem nad Ohří. Znamenaly pro mne i určité dobrodružství a nevšední zážitek spojený s dlouhou cestou vlakem, v němž se postupně setkala celá řada rodin směřujících za stejným cílem. Setkání s otcem, kterého jsem vlastně neměla možnost dříve poznat, bylo sice pro mne příjemné, ale návrat domů bez něj jsem vlastně považovala za samozřejmost.
Obdobně zajímavým zážitkem a jistým spojením s otcem pro mne bývalo, když se v Brně objevil nějaký brigádník. Brigádníci pracovali v jáchymovských dolech jako nevězni, dováželi necenzurované dopisy a stejnou cestou předávali vězňům korespondenci či balíčky. Nutno ovšem podotknout, že některé z nich, většinou chvatně rodinou pořízené za vypůjčené peníze, se k vězňům ani nikdy nedostaly.
To, že je naše rodina nějakým způsobem jiná, jsem si začala uvědomovat až ve školním věku. Jednak mně chyběl otec jako člen rodiny a partner pro různé aktivity, ale začínala jsem také pociťovat různý přístup okolí k naší rodině i ke mně (některých učitelů i některých rodičů spolužáků, udávání sousedů). Když byl v roce 1960, v mých téměř deseti letech, otec propuštěn na amnestii a vrátil se domů, museli jsme se teprve poznávat a musela jsem se také učit dělit se s ním o pozornost a lásku matky. Brzo se mně ale stal, více než vychovávajícím rodičem, přítelem, s nímž se zajímavě povídalo o nejrůznějších věcech, který mi doporučoval zajímavé knihy ke čtení a učil mě i některým sportům. Takovýto vztah se mezi námi nikdy nezměnil, jenom naše diskuse dostávaly v průběhu let jiný obsah, zejména se více orientovaly na naši stejnou profesi (právnickou) a samozřejmě na politiku.
Je zajímavé, že otec, který byl dobrý pozorovatel a nadto i vynikající vypravěč, velmi málo hovořil o letech v komunistickém lágru. O tom, jak tato léta prožil, svědčí dokument vydaný Ministerstvem vnitra, který si vyžádal tatův zaměstnavatel — Pozemní stavby- zřejmě v době, kdy zvažoval jeho povýšení ze skladníka na závozníka. (Dokument v příloze získal otec po roce 1989, jako součást kádrového materiálu).
Myslím, že obdobně, ale často bohužel i mnohem hůře, prožily život i další rodiny politických vězňů z padesátých let a obdobné vzpomínky mají všechny jejich děti. My, kteří jsme prožili obdobné situace, jsme ale díky svým rodičům také mnoho získali. Naučili jsme se nenávidět totalitní režim a poznávat jeho hrůzné důsledky, dopady na celou společnost, projevující se ještě dlouhou dobu po jeho pádu. Naučili jsme se vážit si všech těch, kteří jako první rozpoznali zrůdnost komunismu, byli ochotni se proti němu postavit i za cenu ztráty života či osobní svobody. Naučili jsme se vážit si neméně i těch, kteří při nich dokázali věrně stát a podporovat je, což byli zejména jejich životní partneři.
JUDr. Dagmar Lastovecká, rozená Kesslerová