Konečně se mi podařilo z kamarádky Běly vytáhnout příběh. Nadchl mě, protože ta popisovaná místa mám moc ráda a chodívala jsem tam často.
Moji rodiče se poznali už na gymnáziu v Brandýse n. L. Po maturitě odešli do Prahy, otec František Válek studoval práva a živil se kondicemi, matka Magda (Marie) roz. Frýzová se stala jednou z prvních studentek Filosofické fakulty UK (ještě zažila, jak se páni profesoři dívek ptali, zda by pro ně nebylo lepší věnovat se raději vařečce). Už jako studenti oba byli členy sociálně demokratické strany.
Narodila jsem se v květnu 1939, krátce po nacistické okupaci a čtvrt roku před vypuknutím války. Ta však mé dětství nijak nepoznamenala. Bydleli jsme v tehdejší Praze IV, kde několik domů mezi Letohrádkem královny Anny, starými hradbami a Píseckou bránou tvořilo jakési uzavřené tiché maloměsto se soudržnou společností. Bydleli jsme v domě paní Hofbaurové-Heyrovské, známý majitel nakladatelství Osvěta Vlček tu postavil dům své vnučce malířce Matějovské-Fišárkové, bydlíval tu předseda vlády Malypetr, hned vedle velký sběratel obrazů pan rada Jindra a další. A po celou válku jen jediný Němec, čísi řidič. Můj otec dál vedl svou advokátní kancelář, matka, která se po doktorátu z pomocných věd historických věnovala středověkým tiskům, se ovšem musela spokojit s prací v archivu hlavního města Prahy.
Z války se mi tak vtiskl do paměti vlastně až její konec: zápach ze dvou německých aut hořících před Letohrádkem — jedno bylo plné bankovek, ale smradlavý kouř stoupal z druhého, v němž si Němci odváželi paštikové konzervy. Nám prostřelili okno a v nedalekém parčíku zastřelili českého bojovníka a také lékaře, který mu s mým otcem přispěchal na pomoc. Vzpomínám na tatínkovy propadlé tváře a výraz, jaký jsem u něho nikdy předtím neviděla, když se potřísněný krví a kousky střev vrátil domů. (ten výraz jsem viděla podruhé, když ho zatýkali komunisti.) Z okna jsme s maminkou opatrně pozorovali, jak Němci někam vedou od Dejvického nádraží dlouhou řadu českých mužů a žen — šli za sebou vždy jeden zajatec jeden esesák a maminka poznala přednostu stanice, svého známého ze sociální demokracie. Ti lidé ani jejich těla se už nikdy nenašli.
V roce 1945 jsem také začala chodit do školy — nejdříve do té na náměstíčku u kostela Sv. Gotharda, pak jsem z jakéhosi důvodu přešla na Pohořelec, do moderní budovy, v níž dnes sídlí známé gymnázium J. Keplera (po půlce století tu maturoval můj syn). Bylo to dost daleko a všechny holčičky ze sousedství měly legitimaci na elektriku, moje maminka měla své výchovné zásady a tvrdila, že je zdravé chodit pěšky. Takže mi otec při ranním loučení nenápadně podstrkoval padesátníky na dvě dětské jízdenky.
Po okupaci se maminka nadšeně vrhla do funkcí v ČSSD. Na Brněnském sjezdu ČSSD se ovšem postavila proti jejímu předsedovi Z. Fierlingovi, což ji také potom komunisti spočítali. Konečně se mohla věnovat vědecké práci, nejprve v Archivu země České. Doma psala dějiny české sociální demokracie (po únoru je v archivu tajně uložila). V ženském hnutí se velmi sblížila se spolužačkou mého otce Miladou Horákovou. Vzpomínám, že mě za ní několikrát vzala s sebou do budovy sociální péče v Bartolomějské ulici, kde to pro malou holčičku nebylo moc zábavné.
Po únoru komunisti velice úspěšnou advokátní kancelář mého otce samozřejmě zrušili, nicméně mohl se stát řadovým zaměstnancem advokátní poradny. Maminka pracovala v Památníku písemnictví. Vyhodili ji, když na veřejné schůzi odmítla podepsat rezoluci žádající trest smrti pro Rudolfa Slánského — prohlásila, že nikdy nesouhlasila s jeho politickými názory, ale že takové shromáždění nemá co rozhodovat o životě a smrti kohokoli. (Procesy a popravy se totiž rozšířily i uvnitř strany)
Pro mě jako dceru advokáta a za těchto okolností nebylo ani pomyšlení na střední školu. Prověrková komise rozhodla, že musím do učení na kominici (gendrová rovnoprávnost byla komunistům vlastní už tenkrát). Můj otec mnoho lidí zastupoval bezplatně a pomocí jeho klientů se mi podařilo dostat se alespoň na zahradnické učiliště.
Po schodišti v našem domě za slunečných dnů putoval sluneční paprsek. Při návratu ze školy jsem ho našla každý den jinde. Jednoho krásného slunečného dne v září 1954 tam kupodivu nebyl — opravdu. V jídelně jsem našla tatínka se dvěma muži v kožených kabátech. A na tatínkově tváři jsem viděla opět takový výraz jako tehdy v květnu l945. Muži se mě zeptali, jestli mám nějaké peníze a ujistili mě, že přijde maminka a přinese je. Maminku přitom zatkli několik hodin předtím.
Po uvěznění rodičů jsme s mým o šest let starším bratrem Honzou zůstali sami. Studoval na právnické fakultě UK, okamžitě ho vyhodili a hned v říjnu musel na vojnu. Já zůstala sama v pustém bytě. Stb rodičům sebrala klíče a postupně z něho mizely různé věci. Začala jsem se tam bát.
V sousedství bydlela teta L. Frýzová, mohla jsem chodit spát k ní — dokud i ji v listopadu nezatkli. Národní výbor rozhodl, že musím do děcáku. Opět je zachránili hodní lidé, malešické učiliště mělo vlastní žákovský domov a tam mi jako nejlepší žákyni poskytli přístřeší.
Vyšetřování se táhlo. Nakonec pro ilegální sociálnědemokratickou činnost a dodávání zpráv západním „štvavým“ vysílačkám nakonec odsoudili za velezradu maminku na 18 let vězení, otce na 14 a tetu na 8. Byl jim zabaven celý majetek, náš byt obsadil prokurátor JUDr. Hampl a nám byla přidělena jedna místnost v rozděleném bytě v sousedství (naštěstí).
Rodiče jsem viděla až asi za tři čtvrtě roku v Ruzyni — nejprve maminku. Z konečné tramvaje to bylo nesmírně daleko, neznala jsem to tam a nemohla jsem věznici najít. Doběhla jsem na poslední chvíli. Hovorna byla úplně prázdná místnost. V ní u stěny naproti vchodu stála mezi dvěma dozorci úplně jiná maminka, já musela zůstat stát u dveří, za mnou někdo mlčky postával… Mluvila jsem o tom, co já a co Honza, maminka mi dávala nějaké rady. Nevím vlastně, o čem rozhovor byl — však to znáte. Za čtvrt hodiny byl konec. Krátce na to jsme směli navštívit také tátu už i s Honzou.
Za tím jsme potom jezdili leckam: poprvé do vězeňské nemocnice v Ostrově, ležel tam s těžkou záduchou, pak jednou na Příbramsko a jednou na Mírov, kde jsme museli být z Prahy už v osm ráno (tísnivě na mne zapůsobil kontrast: nádherné ráno a kolem podzimní příroda plná barev a strohý šedý dvůr plný uniformovaných samopalníků…)
Zvlášť mi ovšem utkvěla
v paměti příbramská návštěva: vlak zastavil
na zvláštní zastávce v polích, z něj se vyvalil dav žen s dětmi a hnal
se k jakémusi baráku. Nevěděli jsme co a jak, a tak jsme se posléze ocitli na konci
dlouhé fronty. Konečně jsme přišli na řadu. V dlouhé místnosti rozdělené dvojitým
drátěným plotem, mezi desítkou mužů za ním stál táta a všude kolem ozbrojení
dozorci. Do změti hlasů se každou chvíli ozval dětský pláč, těm, jimž se dítě rozplakalo,
návštěvu hned ukončili.
Dvakrát jsem šla kolem vězeňského hřibitova jen k bráně Leopoldova. Potřetí jsme na poslední chvíli dostali oznámení, že se povolení návštěvy ruší (prý došlo ke vzpouře). Byla jsem vlastně ráda — Honza se týden předtím otrávil a ležel v nemocnici. Bála jsem se, jak otci vysvětlím, proč jedu sama. Komunisti si vymysleli pokaždé jinou šikanu. Návštěv nebylo mnoho, ale padla na ně skoro celá dovolená a z větší části i má mzda — první léta jen učňovská. Žila jsem nesmírně skromně. Po vyučení jsem třeba z Nuslí na Karlovo námětí chodila pěšky, abych si na cestu do práce mohla koupit levnější nepřestupní jízdenku a udělalo mi obrovskou radost, když jsem si koupila punčochy.
Po šesti letech, v květnu 1960 se najednou v zahradnictví, kde jsem pracovala, objevila maminka. Směla jsem s ní jít domů a tam už mezitím dorazila i teta. Seděli jsme pak v našem jediném pokoji, hovořili páté přes deváté a já najednou s jistotou prohlásila, že tatínek jde — věděla jsem to. A za chvilku se skutečně ozval zvonek…
Žilo nás pak dlouhou dobu pět dospělých v jediné místnosti a dokonce k nám ještě chodily návštěvy. Jednou mého tatínka přišel navštívit jeho mladší spoluvězeň a kamarád z Leopoldova Jiří… Ale to už je na další vypravování.
Běla Navrátilová